Nejprve trochu popíšu strastiplnou cestu na začátek naší třítýdenní poznávací cesty po střední Americe. Před několika měsíci jsme si koupili celkem levné letenky (pod 10 000Kč) z Berlína do Guatemaly a zpět. Jakožto Ostraváci musíme do Berlína nočním autobusem FlixBus přes Katovice a na letiště Brandenburg. Autobus přijíždí na čas, zato hned prví let do New Yorku už teď hlásí 150 minut zpoždění. A nám je jasné, že veškeré návazné letecké spoje nemáme šanci stihnout. Na letišti nám kompletně mění trasu letů. Nejprve letíme vnitrostátním letem Lufthansy do Frankfurtu a následně rovnou do Hustonu. Tady zažívám šok, protože na území USA se přes imigrační dostáváme ani ne za 5 minut. Prostě tu dnes nikdo nebyl. Byly i časy, kdy jsem tu strávil ve frontě přes 3 hodiny. V pohodě nastupujeme do navazujícího letu United do Guatemaly. I tento let má asi hodinu zpoždění. Ale to nás netrápí. V Guatemale jsme chvíli po půlnoci a máme na další přestup na let společnosti Copa Airlines do San José v Kostarice skoro 5 hodin. Rozhodujeme se protáhnout nohy a jdeme na 9 km dlouhou procházku kolem letiště. Trasa nás vede hezkým parkem, kde je každá jeho část věnována jiné zemi ve střední Americe. V parku je také velká socha objevitele Kryštofa Kolumba (Cristobal Colón). Po návratu na letiště se snažíme udělat check-in, ale přichází první zádrhel. Letecká společnost požaduje, abychom měli koupenou jakoukoli letenku z Panamy, takže rychle hledáme a kupujeme to nejlevnější, co lze, podle rčení, aby se vlk nažral. Máme v ruce další dvě letenky a letíme do Kostariky. Máme sice několik hodin na další, pátý a poslední přestup na této trase, ale raději se věnujeme trochu plánování následujících dní a zůstáváme na letišti. Po 11:00 odlétáme konečně do města Panama City.

12.1.2023 - čtvrtek - PANAMA - Panama city přílet a prohlídka

Po 14:00 přistáváme na letišti v Panamě. Nejprve přejíždíme shuttle busem na terminál 1, kde si kupujeme plastovou kartu za 5 USD na městskou dopravu. V ceně jsou už 2USD na jízdu. Jedna karta stačí pro oba. Cena autobusu, kterým jedeme k metru je 25 centů a metro stojí jízda 50 centů. To se pohodlně dostáváme poblíž Casco Viejo. To je místo kde kdysi stálo město Ciudad de Panamá, ale to pobořili a nové město postavili kousek vedle. Bohužel ruiny vidíme jen zpoza plotu, protože je to vše ohrazeno a mají velmi krátkou otvírací dobu. Jedeme tedy až k Plaza de la Democracia. Což je příjemné náměstíčko na nábřeží. Lide sem chodí cvičit a my odtud máme skvělý výhled jak na moře, tak na linií mrakodrapů, kterých je v Panamě opravdu hodně. Pokračujeme pěšky parkem kolem vody, koukáme tu na mrakodrap, tu na nějakou sochu v parku a jdeme směrem k Centro viejo. Tedy k historickému centru. Stejným směrem je totiž i námi objednaný hotel Discovery. Tam si jen odkládáme batoh, dáváme rychlou sprchu a už za tmy jdeme do starého města (čtvrť Santa Ana). Z náměstí Plaza de la Independencia fotíme nádhernou Basilica Metropolitana Santa María la Antigua ale i domy lemující náměstí stojí za vidění. Tady opravdu hezká a dobře zrekonstruovaná koloniální architektura. A protože tato část města je vlastně poloostrov, jdeme až na jeho výběžek odkud v roce 1903 vystřelil z děla Carlos J. Finay a tak začala krátká válka o nezávislost Panamy. Ta do té doby byla součást Kolumbie. Dnes je tu jen památeční deska ve zdi. Jinými uličkami města se vracíme na hotel.

13.1.2023 - pátek - Panama Canal (Miraflores locks), El Valle a dlouhá cesta do města David

Po snídani na hotelu jdeme na autobusovou zastávku asi 1 km od hotelu a odtamtud jedeme na autobusové nádraží kde jen nasedáme na další autobus, který nás veze přímo k Miraflores locks. Tedy ke zdymadlům na Panamském průplavu. Vstupné, které obsahuje i vstupenku na hodinový film v kině IMAX je docela vysoké 18$ na osobu. Nejprve se jdeme my a spousta dalších lidí podívat na vyhlídkovou tribunu, odkud vidíme vmanévrovávat obrovský tanker a následně sledujeme jak se přes tento dvoukomorový systém loď dostává o 16 metrů výš, než je hladina moře. Není divu, že Panamský průplav patří mezi osm divů světa. Člověk pochopí, až po shlédnutí toho dokumentárního filmu, co to dalo za práci kanál vymyslet a postavit.
Po této podívané, která nám celkem zabrala přes dvě hodiny, se autobusem vracíme do města a jedeme autobusem do hor do oblasti El Valle. Bohužel vyjíždíme celkem pozdě. Tedy, ani, ne že my vyjíždíme pozdě, ale oni všechno zavírají moc brzy. Chtěli jsme navštívit motýlí farmu, orchiderárium a případně termální koupaliště, ale vše zavřeno. Tak jsme si alespoň udělali menší procházku údolím. Rozhodujeme se dojet co nejdál to půjde a po několika přestupech, kdy jsme například museli v jednom velkém autobuse sedět nebo ležet v uličce, protože nebylo místo, jsme dojeli do velkého města David. Mimochodem, když si člověk může úplně lehnout na zem, je to pro mě asi nejpohodlnější způsob cestování. Ve městě se ptáme na ubytování v prvním hotelu, a protože je půlnoc a cena je celkem přijatelná, bereme to a hned jdeme spát.

14.1.2023 - sobota - Las Tres Cascatas u Boquete, Cangilones de Gualaca a přejezd do Almirante

Snažíme se vyjít z hotelu co nejdříve. To je v 7:00. Jdeme na autobusák ve městě David a hned jedeme do hor do malebného městečka Boquete. Ale je to tak profláknuté asi jako u nás Harrachov. Potřebujeme se dostat asi 10 km daleko do hor, ale zrovna nic nejede, takže prvních 5 km jdeme po svých. Cestou se zastavujeme u nádherné čedičové stěny Los Ladrillos, ze které vystupují čedičové sloupy a je to zároveň cvičná lezecká stěna. Nám to nedá, abychom si nezkusili kousek taky vylézt. V obchodě si dáváme na posilněnou pivo a zmrzlinu a za chvíli už jedeme na nástup k vodopádům Las Tres Cascatas. Přecházíme přes visutý most přes řeku a stoupáme do kopce k budce, kde platíme vstup 10 USD a stále pokračujeme po prudké cestičce po bahně a kamení k soustavě tří vodopádů. Túra je to hezká a na některých místech jsou i pomocná lana, jak to je strmé. Cestou zpět se v jenom z vodopádů koupeme, ale voda je, překvapivě, dost studená. Vracíme se stejnou cestou do Boquete. Kus cesty nám pomůže stop, který jsem si chytili, Tady si dáváme plnohodnotný oběd v místní jídelně a vracíme se do města David.
Na autobusáku nevidíme, že by odtud jel nějaký autobus do Chiquirí, město u dálnice, kde se pak odbočuje. Proto šlapeme pěšky ve vedru k dálnici a následně asi další kilometr kolem dálnice. Konečně chytáme správný autobus. Přestupujeme následně na další a jedeme a následně jdeme do Cangilones de Gualaca. To je místo, kde řeka, která je normálně široká, v jednom místě vytvořila v podloží asi metr široký kaňon, takže vlezu normálně do řeky a za chvílí už proplouvám kaňonem s kolmými stěnami. Ty nejsou nijak vysoké, jen asi maximálně 3 metry, ale i tak je to příjemný zážitek. Navíc je voda, oproti zkušenosti u vodopádu, příjemně teplá. Taky se tu koupe asi polovina blízkého města. Na březích mají pikniky a grily. Ale sotva jsme tu 10 minut (je chvíli po 17:00) přijíždí ozbrojení policajti na motorkách, spustí sirény a všechny odtud prakticky vyženou. Vracíme se k hlavní cestě a čekáme na autobus do Almirante. Ten asi za půl hodiny přijíždí, ale je úplně plný, takže stojíme v úzké uličce asi hodinu, než se uvolní místo k sednutí. Jedeme až do 22:00, i přesto, že to bylo jen 140 kilometrů. Ale cestou prší a je to přes hory a samá serpentina. V Almirante jdeme nejprve k přístavišti trajektů, ale ten jede až zítra, tak jdeme k vodní taxi a tam nám vysvětluje, že noční jízda je nebezpečná a proto i hodně drahá. Co se dá dělat. Jdeme do místního hotelu, dostáváme poslední volný pokoj, ale je čistý a dokonce má i teplou vodu.

15.1.2023 - neděle - Ostrovy Bocas del Toro

Vstáváme v 5:30 a jdeme na trajekt na ostrovy Bocas do Toro. Bylo nám řečeno, že máme přijít hodinu před odplutím, tak jsme poslechli. Počasí je naprosto neslučitelné s tím, že jsme v Karibiku. Úplně zataženo a prší. My protestujeme, ale to je tak vše, co s tím můžeme dělat. Velký trajekt nakládá auta i nákladní a prostor pro pasažéry se rychle plní. Přesně v 7:00 odplouváme a plujeme kolem několika menších ostrovů až v 9:30 vystupujeme na ostrově Bocas del Toro ve stejnojmenném městečku. Venku prší, proto se nejprve jdeme projít po obydlené části ostrova a zjistit, co se tu všechno dá dělat. Taky si jdeme dát snídani do jedné z restaurací s posezením přímo u moře.
Je skoro 10:00, když si všímáme, že tady nabízí celodenní program po okolních ostrovech na lodi. Chvílí ještě váháme, z důvodu počasí, ale prodejce je přesvědčivý, že prý za chvíli vyjde slunce. Věříme a dobře děláme. Opravdu mraky zmizely a objevila se nádherně modrá obloha a slunce se do nás pustilo v plné síle. Za celý den rychlým motorovým člunem najezdíme přes 70 km a první zastávkou je zátoka, kde pozorujeme skotačící delfíny ve vodě. Je to k nevíře, kolik lidí se rozhodlo, i přes to hrozivé ranní počasí vyrazit na vodu. V oblasti se pohybuje asi 7 dalších lodí se stejným programem, takže když se nad vodou objeví hřbet delfína, všechny čluny za ním zuřivě vyrazí a pronásledují jej. Naštěstí takhle zábava netrvá dlouho a pokračujeme plnou rychlostí přes 40 km v hodině kolem spousty malých mangrovníkových ostrůvků a až na jih ostrova Isla Colón, kde se nejprve zastavujeme v restauraci nad vodou Barcito Jasmin, kde si většina lodi objednává předražený oběd. A pak jedeme kousek odtud do oblasti Cayo Coral, kde skáčeme do příjemně teplého moře, asi 2 metry pod námi je korálové dno a my tady šnorchlujeme a kocháme se podvodním světem. Nakonec jedeme úplně nejdál na malinký ostrůvek, který je porostlý kokosovými palmami a je zde nádherná bílá karibská pláž. Tady máme dvě hodiny na to se koupat, relaxovat, dát si čerstvý kokos a prostě si užívat. Ten čas uběhne jako voda a jedeme zpět do restaurace Barcito Jasmin. Dáváme si tady výborné míchané drinky a cestou na Bocas del Toro se ještě na chvíli zastavujeme podívat na hejno žlutých hvězdic ve vodě. Bohužel dost fouká vítr a tak přes hladinu toho moc vidět není. V 17:00 přistáváme zpět na ostrově Bocas del Toro, a protože poslední trajekt na pevninu jel v 15:00, jdeme si najít ubytování skoro v centru v Twin Fin hotel. Jednoduchý, ale levný hotel, odkud máme všude blízko. Jdeme si nakoupit do supermarketu a později v parku Simon Bolívar si v jednom z mnoha jídelních stánků dáváme dobrou večeři za rozumné peníze. Ulice se večer mění a všude se objevují venkovní zahrádky u restaurací. Venku jsme až do pozdního večera.

16.1.2023 - pondělí - přejezd do KOSTARIKY, město Limón a Cartago

Ráno si jdeme do obchodu koupit extra velké avokádo a k němu čerstvé bagety. Na hotelu pak snídáme, balíme se a jdeme na water taxi. Za 5 USD nás loď veze velkou rychlostí na pevninu. Následně jdeme k hlavní cestě a jedeme nejprve do města Changuinola a dalším autobusem pak až na hranice do města Guabito. Tady musíme vystát frontu na výstupní razítko ze země a následně přejít přes most nad řekou, která je zároveň hraniční. Na druhé straně pak opět dostáváme vstupní razítko do pasu, jdeme si hned koupit místní sim kartu a ve 12:00 nasedáme do autobusu do města Limón. Autobus projíždí po pobřeží a zajíždí do několika měst trochu mimo naší trasu, tudíž se jízda prodlužuje. Ale vidíme krásné pláže s černým pískem obrostlé palmami.
V Limón procházíme parkem, kde na stromě pozorujeme lenochoda jak se krmí a pak jdeme k památníku Kryštofa Kolumba na jeho čtvrtou a poslední plavbu v roce 1502. Protože tu kotví cruise ship, je tady spousta lidí. My nasedáme na další autobus a s několika přestupy ve 22:00 přijíždíme do města Cartago, kde se jdeme ihned ubytovat.

17.1.2023 - úterý - Volcán Irazú a přejezd do La Fortuna

Z hotelu vycházíme v 7:30. Chvíli v Cartago hledáme místo, odkud jezdí autobusy na sopku Volcán Irazú, ale když zastávku konečně vidíme, místní nám říkají, že autobus jede až v 9:00. Dost času na to zajít se podívat na krásnou baziliku de Nuestra Señora de los Ángeles. Můžeme se jít podívat i dovnitř na nádhernou výzdobu a okenní vitráže. Ještě máme i čas zajít si do cukrárny na výborné kokosové zákusky a kávu, která se v této zemi pěstuje. Autobus nás věže do národního parku. U brány si musíme vystoupit a koupit si přes internet vstupenky. Autobus nečeká a my zbytek cesty na vrchol kopce musíme po svých. Vrchol hrany sopečného kráteru je ve výšce 3432 metrů. Sopka vlastně vyrostla celkem nedávno teprve při erupci v roce 1969. Hrany jsou z černého písku a v kráteru, zřejmě je. V období dešťů, bývá voda. Dnes ovšem ani kapka. Kráter z části obcházíme, ale jsme celkem zklamaní. Platili jsme 18USD za vstup do parku a výhledy za ty peníze nestojí. V místním bufetu si dáváme kukuřičnou placku s kysanou smetanou a čekáme na autobus zpět do Cartaga.
Z Cartaga jedeme dalšími autobusy s přestupy v San José a pak v San Ramón až do městečka La Fortuna, kde přijíždíme ve 20:00. Skoro celou cestu autobusy prší, tak nám ani není moc líto toho času. Vystupujeme prakticky u hotelu. Nejprve si však jdeme koupit něco k večeři a místní rum. To něco na večeři byla nakonec nudlová polévka. Costa Rica je totiž nejdražší ze zemí Střední Ameriky. A dokonce tu chtěli za láhev obyčejné vody přes 2USD.

18.1.2023 - středa - El Salto de La Fortuna a přesun do El Pilón u Río Celeste

V 7:00 dostáváme typickou snídani pro stát Kostarika a to smaženou rýži s fazolemi, míchaná vejce a párek. Venku je dost škaredě. Po jídle jdeme do centra La Fortuna a odrůd pěšky směrem k řece. Prší a vedle nás zastavuje auto se dvěma turisty. Něco se nás ptají a nakonec nasedáme do jejich auta a jedeme na velké parkoviště u vstupu k vodopádu Catarata Río Fortuna. Nějací místní těm co nás vezou řekli, že se k vodopádu dá dostat i bez placení. Snažíme se projít džunglí a najít nějakou jinou přístupovou cestu. Už i to je zážitek sám o sobě. Bohužel nemáme štěstí, proto jdeme oficiálním vstupem za 18USD a scházíme po spoustě vybetonovaných schodů k jezeru do kterého ze 70 metrů padá voda z vodopádu. Ve vodě pod vodopádem se dá koupat a já toho hned využívám. Ve vodě je spousta pstruhů, kteří se vůbec nebojí. Ale jo, vodopád je hezký. Po schodech se vracíme nahoru a opět nás stejné auto věže do centra La Fortuna.
Tady se jdeme podívat ke kostelu, odkud je vidět sopka Arenal. Ne dnes. Je úplně v mracích. Zkoušíme asi 20 minut neúspěšně stopovat a jdeme na autobus, který nás veze do vesnice Katira. Odtud je to jen 16 km do Río Celeste. Opět zkoušíme stopovat. Počasí je jak v dubnu u nás. 5 minut slunce a 20 minut déšť a pořád dokola. Ujdeme asi 3 kilometry a konečně nám zastavilo auto s korbou. V kabině je plno, proto nasedáme na korbu auta. V tom okamžiku se spouští doslova průtrž mračen. Nevím jestli nejsme první, kdo jel na korbě auta s deštníkem, ale celkem to funguje. Auto nás vysazuje asi kilometr od vstupu do národního parku k začátku trasy, kterou chceme absolvovat. Je něco málo po 14:00 a my se těšíme, že uvidíme hlavní turistický cíl celé Costa Ricy. Zbylý kilometr jdeme svižným tempem a stojíme u vstupu. A tady přichází zklamání. Strážce parku nás nepustí dovnitř, protože poslední vstup je povolen ve 14:00. Nepomáhají žádné prosby, nic.
Rozhodujeme se, že si najdeme ubytování a program na zbytek dne a do parku půjdeme hned ráno. Jdeme pěšky do vesnice El Pilón a ubytujeme se v chatičce Finca Carmela. Taky si domlouváme večerní procházku do džungle. Těch několik hodin, než se setmí, odpočíváme. Po setmění jdeme po úzkém chodníku vyzbrojeni svítilnou a hledáme noční živočichy. Nejprve objevujeme nějaké pavouky, šváby a cvrčky. Ale nakonec vidíme několik druhů žab, průvodce nám ukazuje plody citronely, kardamomu a zastavujeme se u malého vodopádu v džungli, který nám průvodce rozsvítí barevnými světly. Mají tady takové malé soukromé koupaliště. Taky si procházíme zahradu s tropickým ovocem. Ve větvích vidíme spící ptáky s hlavami schovanými pod křídly. Asi po 90 minutách se vracíme k ubytování, kde nám připravují večeři. Máme grilovanou rybu se zeleninou a k tomu mangový džus.

19.1.2023 - čtvrtek - Catarata Río Celeste, koupání v Upala a přejezd do NIKARAGUA do San Juan del Sur

Vstáváme v 5:00. Jdeme se totiž před snídaní, tentokrát už sami, projít opět do džungle a tropické zahrady. Fotíme si ananas a další rostoucí plodiny a pak se jdeme o koupat do vodopádu. Voda je tak akorát. Vracíme se přesně na snídani. Opět to stejné, jako všude v této zemi. Po jídle nás majitel veze k vstupu do národního parku Volcán Tenorio a my jdeme na celkem 5,5 km dlouhou procházku skrz džungli. Prvním místem, kam míříme je vodopád Catarata Río Celeste. Nejprve je k němu třeba sejít několik set schodů. Ale tento pohled stojí za to. Voda dopadá do téměř dokonale kruhového jezera, které má neskutečně zeleně modrou vodu. Něco nádherného. Není divu, že fotka odtud je na obálce průvodce Lonely Planet. Jakmile jsme si té krásy užili, je třeba vystoupat schody a můžeme pokračovat proti proudu řeky Celeste na další dvě zajímavá místa. Prvním z nich je Laguna Azul. Tedy místo s azurově modrou vodou a druhé je místo Borbollones, kde ze dna řeky stoupají spousty bublinek jako někde ve vířivce. Ve skutečnosti u dna vyvěrá horká termální voda nasycená sirnou párou. Taky to tu je ve vzduchu cítit. Vracíme se zpět k autu majitele, který nám slíbil, že nás odveze k hlavní cestě do města Bijagua odkud následně jedeme autobusem do velkého města Upala. Tady jsme ve 13:00 a přípoj na hranici nám jede až za 4 hodiny, proto se jdeme projít na chvíli do města. Je hrozné horko a městem protéká řeka Zapote. Voda vypadá čistá a vidíme se v ní koupat i místní omladinu. Neváháme ani vteřinu a za chvíli u jsme ve vodě taky. Slunce svítí tak, že se rozhodujeme si v řece vyprat a prádlo před odchodem stihne i uschnout. Je čas se vrátit na autobus a tím se dohrkat ve 20:00 do hraničního města s Nikaraguou do Peñas Blancas.
Chvíli trvá dostat se ze země, protože je třeba zaplatit výstupní daň 8USD. Nejprve hledáme kancelář, která je už zavřená, tak to musíme zaplatit přes internet. Nakonec se daří. Procházíme asi 500 metrů dlouhým územím nikoho na další kontrolu. Tady pro změnu platíme vstupní poplatek 13USD a už šlapeme po Nikaragui. Bohužel takto večer už autobus nejede a my musíme vzít za vděk taxi, které nás veze do 45 km vzdáleného přímořského města San Juan del Sur. Ve 21:30 se ubytováváme v prostém Sunset Guesthouse a hned jdeme směrem k promenádě kolem pláže. Už cestou vidíme, že tohle město žije jen z turistického ruchu. Spousty ubytování a barů. Do jednoho baru u pláže jdeme i my. Ochutnáváme místní rum a nikaragujské pivo. Obojí je dobré a cenově mnohem příjemnější, než v sousední Kostarice. Na ubytování se vracíme před půlnocí.

20.1.2023 - pátek - San Juan del Sur, ostrov Ometepe na jezeře Lago Cocibolca, laguna de Apoyo, vulkán Masaya a město Granada

V 6:00 procházíme městečkem kolem místního kostela k pláži po které jdeme až ke skále na které se tyčí velká socha Ježíše Krista. Na vrchol k němu vede pohodlná cesta. Přes den od 8:00 je vstup zpoplatněn, ale mimo tuto dobu se možné se k soše dostat bezplatně. Od sochy je nádherný výhled na celé město San Juan, ale i na pláž pod námi. Vracíme se zpět do hotelu a je něco po 7:00 ráno a v nohách už máme 6 km. V 8:00 nastupujeme do amerického vyřazeného školního autobusu, který tady teď běžně jezdí jako pravidelná autobusová linka. Jedeme do města Rivas. Tady se autobus proplétá ulicí, která se kompletně změnila na tržnici a doslova si člověk může vybírat z okna autobusu. V tomto městě přestupujeme na další autobus, který nás veze do přístavu ve městě San Jorge.
Nastupujeme na trajekt plující po jezeře Lago Cocibolca. Je to největší jezero ve Střední Americe a na délku měří 160 km. My teda jedeme jen 13 km na ostrov Ometepe do městečka Moyogalpa, ale dnes jsou tak velké vlny, jako na rozbouřeném moři, že nám stačí i těch 13 km, které plujeme. Ostrov Ometepe jsou vlastně dva sopečné kužely vedle sebe a obvykle jsou velmi fotogenické. Dnes, tím, že je zataženo, tak Sopky nejsou moc vidět. Po hodině plavby vysedáme v Moyogalpa a jdeme se projít po městečku, vyfotit místní kostel a zmenšeninu ostrova, která je kousek od přístavu.
V 11:30 plujeme trajektem zpět na pevninu a odtud autobusem do města Catarina. Od cesty to máme něco přes kilometr a koukáme se na umělecká díla místních hrnčířů. Ti vyrábí různé předměty, ale nejvíc jsou zastoupeny obrovské květináče, nebo fontány. Jdeme se podívat na hranu bývalého kráteru a nyní laguny de Apoyo. V pozadí je vidět další sopka a jezero má skoro dokonale kulatý tvar. Chvíli si obcházíme vyhlídku a kocháme se pohledem na dramatickou krajinu. Následně se vracíme k hlavní cestě a autobusem jedeme skoro až k odbočce do národního parku Volcán Masaya.
Zastavujeme si taxi, domlouváme dobrou cenu, za to, že nás vyveze až na vrchol sopky a počká na nás asi hodinu a jedeme do parku. Je chvíli před západem slunce, což je pro návštěvu vulkánu nelepší čas. Taxi má co dělat, aby tu prudkou cestu zdolalo, ale nakonec parkujeme na hraně kráteru a jdeme se kochat pohledem do aktivní sopky, v jejímž kráteru se převaluje magma. Pohled, který se často nevidí. Rychle vybíháme na okolní vyhlídky než se setmí a za tmy, kdy se dá pozorovat magma nejlépe trávíme dlouhé minuty na vyhlídce, ze které je do kráteru vidět nejlépe. Okolo 19:00 jedeme taxi dolů a následně úplně přeplněným autobusem, ve kterém jsme rádi, že stojíme na jedné noze do města Granada.
Tohle koloniální a architektonický krásné město si večer procházíme a hledáme ubytování. Nakonec končíme v moc hezkém a na místní poměry cenově příznivém, hotelu Lolitas. Kousek za katedrálou si pak jdeme sednout do ulice, která je plná barů a restaurací a dáváme si skvělé jídlo a pivo.

21.1.2023 - sobota - Isletas de Granada, Granada, León a přes hranice do HONDURASU

Opět vstáváme brzy. Řidič a majitel cestovky, kterou jsme si v našem hotelu domluvili už večer, pro nás přijíždí už v 7:00. Věc, která jen vzdáleně připomíná auto, ale ve skutečnosti to je totální vrak, nás věže k místnímu přístavu, kde už nás čeká motorová loďka. Průvodce na lodi nám dělá takový desetiletý klučina, ale snaží se. Plujeme po jezeře Cocibolca oblastí Isletas de Granada. Je to spousta malých ostrůvků celkem blízko u sebe a většina je soukromých. Na některých jsou víkendové domy místních bohatých rodin. Náš hlavně zajímá příroda na ostrovech. Jsou tu spousty ptáků, vidíme i orlosupa a na jednom ostrůvku zastavujeme, abychom nejprve našli a pak chvíli pozorovali opice. Našli jsme jednu, ale za to k nám šla, na můj vkus, až hodně blízko. Od lodivoda si dokonce vzala z ruky jídlo. Na jiné ostrově Isla de Monos, vidíme ve větvích mangovníku celou opičí rodinu. Na Pirátském ostrově Isla Piratas si v hospodě dáváme kávu a po dvou hodinách projížďky nás opět auto věže do centra Granady. Jdeme Si město projít i přes den. Procházíme nejhezčí část města kolem Parque central a katedrály a dáváme si tu lokální snídani. V nějakém listu jsou bataty se zeleninou a s nějakou omáčkou. Je to chutné a zřejmě to bude i zdravé.
Vracíme se na hotel, kde bereme naše věci a jdeme na autobus do hlavního města Managua. Tady se nezdržíme. Přestupujeme do menšího autobusu a jedeme rovnou do města León. Ve kterém jsme ve 14:30. Cyklisti, kde místo řídítek a předního kola, je dvoukolák a lavička pro pasažéry, se nás snaží natáhnout s cenou, proto ty 2 km do centra jdeme pěšky. I ta cesta je zážitek sám o sobě. Ulice jsou nacpané stánky se vším možným a všude spousta lidí. V centru nejprve míjíme jeden kostel s hezkou fasádou a následně se ocitáme u bílé katedrály. Jdeme si vystát frontu na vstupenku a střechu a pak se jde. E podívat i do vkusně vyzdobené kostelní lodi. Zřejmě zde byla před chvílí nějaká super bohatá svatba, protože ty vázané živé květy všude v kostele musely stát majlant. Na střechu vystupujeme po velmi úzkém schodišti, kde se dva lidé nevyhnou. Proto, když se potkáme s někým v protisměru, někdo musí vycouvat. Po střeše, kde si člověk uvědomí mohutnost celé stavby, se může chodit jen na boso. Střecha je taky bílá, jakož i celý kostel. Jsou tu vidět kopule a hlavně je ze střechy kostela vidět na celé město a okolní vulkány. Na autobusový terminál se necháme svézt sdílenou dodávkou a pak malým autobusem jedeme do města Chinandega. Tady si musíme vystát 45 minut ve frontě na další minibus, kterým jedeme až na hranice z Hondurasem do města Guasaule. Vystupujeme kousek před hranicí a klasicky procházíme pasovou kontrolou. Opět si nechávají zaplatit 3USD za úřední úkon a po chvilce přecházíme přes most nad hraniční řekou mezi Nikaraguou a Hondurasem. V Hondurase po nás chtějí opět zaplatit za vstup 3 USD. Je skoro 21:00 (máme štěstí, protože hranice se ve 21:00 zavírá pro turisty). A my už se dnes dál nedostaneme, proto se hned po přechodu do Hondurasu ubytováváme v hotelu. Já si jdu na chvilku zaplavat do bazénu, ale protože máme slušný spánkový deficit, dnes jdeme spát velmi brzy.

22.2.2023 - neděle - přejezd Hondurasu do EL SALVADORU a hlavní město San Salvador

Vstáváme ve 4:00. Všichni nám totiž tvrdí, že od hranic jede do vnitrozemí Hondurasu autobus v 5:00. Protože domnělá zastávka není vůbec blízko, rozhodli jsme se, že poběžíme. Za chvíli k nám přijíždí motorka se dvěma kulomety ověšenými pohraničníky, kteří nás zastavují a asi 20 minut s námi diskutují a dělají komplexní prohlídku. To znamená i vybalit všechny věci z batohu na zem a dokonce kontrolují i poslední volaná čísla v mobilech. Prostě pakárna. Stejně autobus nejel. Tak jdeme pěšky směr nejbližší město od hranic, ale řidiči kamionů i prodavači u cesty nám vysvětlují, že tohle je nebezpečná oblast, a že nás určitě za chvíli okradou. Prakticky každé policejní auto, které projíždí nám znovu a znovu kontroluje pasy a to nás fakt nebaví. Nakonec zastavuje starší pán, který se nabídl, že nás za 20USD doveze až na hranici s El Salvadorem. Je to přes 100 km a ušetříme spoustu času. V 10:00 už stojíme na hraniční kontrole a za pouhých 20 minut už jsme na druhé straně mostu, který tady představuje hraniční čáru.
V El Salvadoru naopak zase vše funguje jak má. Jídlo levné, veřejná doprava slušná. Nejprve nastupujeme do jednoho autobusu, který nás veze k jinému, který jede až do hlavního města San Salvadoru. Na přestupu máme akorát čas si pořídit novou sim kartu a něco k snědku a pití. A ještě, že tak, protože autobus jede neuvěřitelných 5 hodin. Cesta je sice kvalitní, ale je samá zatáčka a samý kopec. Vystupujeme na autobusovém terminálu asi 7 kilometrů od centra a za 30 centů jedeme dalším malým autobusem až do Centro Historico v San Salvadoru. Jdeme se projít po hezkém náměstí, kde stojí Národní palác Palacio Nacional. Velká, moc hezká budova, která se zde postavila v roce 1911 z kamene, který byl přivezen přes moře převážně z Německa, Itálie a Belgie. A sloužil do roku 1978 jako budova parlamentu. V další části čtvercového náměstí stojí metropolitní katedrála Catedral Metropolitana de San Salvador. Tato relativně nová katedrála postavena teprve v roce 1999 stihla 2x hostit například papeže Jana Pavla 2, nebo zde byl i prezident Barrack Obama. No a přímo naproti se dnes aktuálně staví nová národní knihovna. Tohle vše si procházíme, ale ubytování máme asi kilometr daleko, takže se jdeme ubytovat, odložit věci a dát si sprchu a po setmění se na náměstí vracíme. Dáváme si v kubánském baru Cha Cha Cha pár drinků, v pouličním stánku čerstvě upečené tacos a ještě chvíli si město procházíme. Úderem 20:00 se zavírají i poslední krámky a město se zcela vylidnilo. I my se vracíme na hotel.

23.2.2023 - pondělí - Vulkán Santa Ana, jezero Cotepeque, městečko Juayúa

Vstáváme opět chvíli po 5:00. Tohle fakt není dovolená, když denně spíme maximálně 6 hodin. Jdeme skoro 3 kilometry na autobusový terminál Occidente, odkud jede autobus do města El Congo. Tady jen vyjdeme na most odkud jede další autobus kolem jezera Lago de Coatepeque. To je přes 10 km široké a vzniklo zřícením několika blízkých sopečných kuželů. Kolem vody je to rekreační oblast pro Salvadořany. Ale náš cíl je vyjet autobusem serpentiny do výšky 1800 na Cerro Verde, odkud jdeme na vrchol sopky Santa Ana je aktivní stratovulkán. S výškou 2 381 m je to nejvyšší sopka Salvátoru. Bohužel, hned jak vystoupíme z autobusu, musíme se začlenit do skupiny dalších turistů a s průvodcem organizovaně (a za úplatu) stoupat vzhůru. Cesta to je hezká. Začíná stoupáním v bujné džungli, později se vegetace mění v křoví a nakonec je sopečný kužel bez porostu a stoupáme po sopečném prachu a kamení. Musíme překonat převýšení skoro 500 a 4 km v jednom směru. Na výstup a sestup k autobusu máme celkově 3 hodiny (autobus zpět odjíždí ve 13:00). Konečně jsme na vrcholu na hraně kráteru. 300 metrů pod námi je nádherně zelená hladina sirného jezera. Po straně je několik fumarolů, ze kterých to syčí a čmoudí. Je hned jasné, že tahle sopka je aktivní. Z vrcholu je vidět i pravidelný kužel vedlejší sopky Izalco (taky se z ní trochu dýmí) a je vidět až na jezero Coatepeque. Na vrcholu trávíme maximum času focením a užíváním si, pro nás, netradiční a hezké krajiny. Pak skoro celou cestu dolů běžíme, abychom stihli autobus. Nakonec jsme dole natolik rychle, že si u cesty v pouliční hospodě dáváme před odjezdem oběd a pivo.
Autobus nás veze přímo až do města Santa Ana, kde jdeme na autobusové nádraží plné krásně pomalovaných vyřazených amerických školních autobusů a čekáme na autobus 238, který jede v 16:00 do městečka Juayúa. Na mapě to vypadá kousek, ale autobus jede skoro 2 hodiny. V tomto malinkém koloniálním městě mají opravdu hezkou katedrálu Iglesia Santa Lucia a i ulice jsou upravené a je zde spousta kaváren, restaurací a i ubytovacích možností. My se jdeme ubytovat a následně projít po městě a dát si výborné burritos a zmrzlinu.

24.2.2023 - úterý - vodopády 7 Cascatas a vodopády Los Chorros de la Calera u Juayúa a přejezd do Antigua Guatemala v GUATEMALA

Vstáváme dnes o chlup později, než obvykle. Na 7:00 nám servírují dobrou snídaní přímo na hotelu a v 8:00 pro nás přichází průvodce pro dnešní dopoledne. Nejprve procházíme něco přes kilometr přes město Juayúa, ale následně scházíme po pěšince vedoucí přes kávovou plantáž do rokle obrostlé džunglí. Tou procházíme celkem prudce dolů, abychom se dostali až na dno rokle, kterou jdeme k prvnímu ze sedmi vodopádů. Této oblasti se říká Siete Cascatas. První vodopád má na výšku 62 metrů a je to zároveň nejvyšší vodopád tohoto státu. Voda stéká jakoby v závojích a navíc je všude samá zeleň, takže už jen čekám, kdy se objeví Indiana Jones, jakou má toto místo atmosféru. Pak pokračujeme k dalším a dalším vodopádům. Například jeden se jmenuje Rainbow cascata. To protože voda se zde tříští tak, že vodopád celý den vytváří nádhernou duhu. No, a když už si myslíme, že dál to nepůjde, průvodce zavelí, ať si dáme věci do nepromokavých tašek a lezeme přímo vodopádem nahoru. Tohle je úžasný zážitek! Krásné prostředí, voda příjemně teplá, ale zároveň i osvěžující. Dostáváme se tak o úroveň výš, kde jsou další dva vodopády. U jednoho se na stěně tvoří vrstvička léčivého bahna, které obsahuje velké množství síry. A my si z tohoto děláme pleťovou masku. Prý pak omládneme o 10 let. Pak se džunglí přesunujeme k druhé části treku a to k vodopádům Los Chorros de la Calera. Ty jsou jen tři (Los Ninos, Las Madres a Los Padres). Tady vodopády padají do větších jezírek a v tom, co je pod Los Padres, se i koupeme.
Idylku kazí jen to, že je 11:00 a my se musíme přemístit několika autobusy přes hranici do Guatemaly a večer přijíždíme do Antigua Guatemala. Tedy Stará Guatemala. Už cestou v autobuse si rezervujeme hotel, ale po příjezdu se ještě jdeme projít po centru a objednat si zítřejší program.

25.2.2023 - středa - Antigua Guatemela a výstup na sopku Acatenango a Fuego

Vstáváme v 6:00. Děláme si na snídani a svačinu teplou plněnou tortilu a jdeme se projít do hezkého centra koloniálního města Antigua Guatemala. Procházíme kolem hezky opravených kostelů i kolem ruin. Ale vesměs máme dost práce vyměnit peníze na místní Quetzaly, což se daří až asi ve třetí bance, koupit si pití a svačinku na dvojdenní pobyt v horách a už je 9:00 a nasedáme do dodávky, kterou jedeme asi hodinu do vesničky La Soledad, kde dostáváme zabalený oběd a začínáme z nadmořské výšky 2411 m stoupat na svahy vulkánu Acatenango. Bohužel tohle vše v organizované skupině 14 lidí. Takže výstup trvá věčně. Neustále zastavujeme, pouštíme rychlejší skupiny a zbytečně dlouho obědváme. Cestou míjíme 3 vegetační pásma. Jdeme přes džungli, pak oblasti keřů až nakonec jen holé kamení, a sopečný prach. Nakonec se dostáváme do kempu ve výšce 3600 m, kde si necháváme batohy.
Pár lidí z naší skupiny, a nesmíme chybět ani my, schází do údolí mezi dvěma vulkány několik set výškových metrů a pak stoupáme opět dost strmě vzhůru po sopečném ostrém štěrku na výhled na velmi aktivní vulkán Fuego, který vybuchuje přibližně každých 15 minut. Bohužel cestou nahoru, se počasí mění a začíná silně foukat a přichází dost husté mraky. Takže čekáme, až se vulkán objeví až do tmy. To mají být vidět erupce lávy, ale vidíme jen jak už se žhavé kameny valí po svahu. Vrchol je totiž po většinu času zahalen v mracích. Co se dá dělat. Za tmy se vracíme do kempu, dostáváme večeři a chvíli sedíme u ohniště. Ale, protože nás čeká ranní vstávání, jdeme brzy do spacáku, který nám také poskytla cestovní agentura.

26.2.2023 - čtvrtek - vrchol sopky Acatenango, sestup dolů a cestou přes Antigua Guatemala, Ciudad de Guatemala až do HONDURASU do města Copán

V noci moc nespíme. Jednak ty spacáky, co nám půjčili jsou poněkud vlhké a vlhký spacák = studený spacák, pak ta sopka v noci několikrát vybuchla tak, že se třepal i kopec, na kterém máme kemp a taky to, že v jednom stanu nás spí 9 a každý se pořád vrtí a vydává nějaké zvuky. Naštěstí vstáváme už ve 4:30. Oblékat se moc nemusíme, protože většina spí v tom, v čem jde. Vyrážíme vzhůru vybaveni čelovkami na vrchol neaktivního stratovulkánu Acatenango. Cestou občas zahlédneme, nebo slyšíme erupci vedlejšího kuželu El Fuego. Na vrcholu ve výšce 3976 metrů jsme těsně před rozedněním. Pohled je to nádherný. Mraky, které jsou úplně dole jako moře a z nich lezou okolní vulkány jako Volcán de Aqua, Volcán El Fuego, ale vidíme i vzdálenější jako nejvyšší Tajumulco. Nás zajímá nejvíc ta nejbližší a to vulkán el Fuego. Sedíme na hraně kopce a pozorujeme, jak každou chvíli tato sopka vybuchuje a k nebi vypouští obrovská tmavá oblaka a žhavé kamení, které se pak s rachotem vrací k zemi. Slunce vychází a tím se každou minutu mění barvy tohoto představení. Na vrcholku jsme asi hodinu, než po sopečné strusce doslove sjíždíme zpět do kempu. Tady dostáváme velmi lehnou snídani, balíme si věci a pomalu sestupujeme zpět do civilizace.
V 11:30 nastupujeme do mikrobusu, který nás veze zpět do Antigua Guatemala. Jen si bereme naše věci z cestovní kanceláře, kde jsme si je nechali a jdeme na další z předělaných školních autobusů, který jede do Ciudad de Guatemala. Tady se ve zkratce volá Guate, Guate. To je směr, kam potřebujeme. Jízda smrti, kdy řidič naprosto šíleně kličkuje po rychlostní silnici a když mu zavazí auta, klidně jede a předjíždí i po krajnici. V zatáčkách nepoužívá brzdu a všichni cestující se zapírají nohama i rukama, jak se silná odstředivá síla člověka vyhodit z okna nebo do uličky. to podle toho do které zatáčky jedeme.
V Guatemala City vystupujeme na konečné, ale autobusové nádraží, ze kterého nám za 10 minut má jet dálkový autobus je asi 3 km daleko. Bere neprozřetelně taxi. Neprozřetelně, protože jsme se nezeptali, kolik ta jízda bude stát. Za ty 3 km, si v přepočtu řekl 180 Kč! Nakonec nám "zlevnil" na 150 Kč. Na autobusové nádraží přijíždíme ve 14:58. Autobus má jet v 15:00. Ale k našemu zklamání a překvapení odjel asi před minutou. Okolní řidiči nám doporučují vzít si další taxi a autobus dohnat. Ale dalšímu taxikáři už vydělat nenecháme. Nakonec přišel jeden řidič autobusu s nápadem, že si máme koupit normálně jízdenku na ten autobus v 15:00 a oni nás převezou o zastávku dál v takovém nějakém kargo autobusu, který veze jen nás a balíky. A opravdu, povedlo se dohnat náš autobus, kterým jedeme až do 20:50 na hranice z Hondurasem do města El Florido. A protože hranice se zavíraní ve 21:00, máme 10 minut přeběhnout pásmo nikoho, rychle razítko výstupní a pak hned vstupní a jsme jako jedni z posledních dnes za čárou. Ale co teď. Do města Copán to je asi 15 km a za hranicí, krom hraniční stráže není ani noha. Co by tu taky kdo dělal, když se hranice zavírají. Ale přes hranici projelo úplně poslední auto dnes a my jej stopujeme. K naší velké úlevě nás berou zadarmo a vezou až k hotelu. Takže první úspěšný stop na této cestě jej za námi a je 21:30 a y jsme ubytovaní a jdeme do jediné otevřené restaurace v okolí (oni tu fakt končí hodně brzy) na pizzu a pár piv. Protože to, co jsme dnes podnikli za přesun, tak to byla souhra náhod a štěstí a nám se tak povedlo ušetřit den na přesuny a to je třeba oslavit.

27.1.2023 – pátek – Copán Ruinas, Macaw bird park, Ziplines v Copán a dlouhý přejezd do Flores v Guatemale

Dnes jsme si trochu přispali. Objednali jsme si totiž snídani na 8:00 a taky jsme se potřebovali trochu dospat. Po jídle jdeme ten jeden kilometr do vstupu Starobylého Mayského města Copán ruinas. Je to třetí největší zachovalý Mayský komplex na světě a jsou zde zachovalé Mayské pyramidy, hřiště, sochy s mnoha reliéfy a je tu asi nejzajímavější věc, kterou je 11 metrů široké schodiště a všech 63 strmých schodů má na sobě hieroglyfický text, což jsou vlastně dějiny města. Tento text je nejdelším dochovaným písemným záznamem z období Mayů. Na těchto ruinách rostou mohutné stromy a nad hlavou nám poletují a pokřikují velcí papoušci ara. Tohle místo má svou energii a atmosféru, i když ji trochu kazí aktuálně probíhající konzervační práce.
Za 2 hodiny jdeme stanice zpět do města Copán a odtud si bereme tuk-tuk (trojkolová kapotovaná motorka), který nás veze do záchranné stanice ptáků ara - Macaw bird park. Je tu sice vstupné 10$, ale to je v drtivé většině použito na provoz záchranné stanice. Jsou tu spousty velkých voliér, kde jsou umístěni ptáci, kteří mají nějaký problém se adaptovat na to, aby byli ve volné přírodě. No a pak tu je i líheň a místo, kde ary vypouští do volné přírody. Ti ptáci jsou docela společenští a sedí a poletují tu i volně bez klecí.
Ze záchranné stanice to je jen pár kroků k místu, kde si domlouváme zip line (Canopy tour - lanový skluz). Dostáváme sedáky, přilby, rukavice a nasedáme do offroad auta, které nás veze na vrchol kopce, odkud svištíme po 14 ocelových lanech celkem 4 km nad džunglí. Je to paráda! Některé sjezdy jsou hodně rychlé, jiné jsou zase postavené tak, že se lano zvedá nahoru a dolů a během jízdy tak můžeme zažívat i stavy beztíže. Tahle sranda trvá asi hodinu.
Vracíme se do Copánu, chytáme minibus na hranici a vracíme se do Guatemaly. Za hranicí nastupujeme do minibusů, které nás postupně vezou až do města Morales. Tady má ve 22:00 jet přímý noční autobus do Flores. Večeříme a čekáme a čekáme. Nakonec autobus přijíždí až o půlnoci. Co autobus? Pojízdný mrazák je to. Uvnitř je díky klimatizaci taková zima, že si oblékáme na sebe úplně všechno, včetně čepic a stejně to nepomáhá. A takto jedeme celou noc až do 5:30 do města Santa Elena u Flores.

28.1.2023 – sobota – Tikal a přejezd do BELIZE do města Belize City

Hned po vystoupení z nočního autobusu si domlouváme minibus do rozsáhlého Mayského komplexu Tikal, který je hodinu jízdy na sever od Flores. Po zaplacení vstupného (na místě nejde platit kartou ale dají se vstupenky kartou koupit online), jedeme ještě asi 10 km do vnitřní části uzavřeného území, kde nás řidič vysazuje a domlouváme se, že ve 14:00 pojedeme zpět. Dost času na to projít skrz na skrz toto unikátní a slušně zachovalé starobylé město. Jsou tady pyramidy, které sloužily jako astronomický kalendář, nebo jako platforma pro pozorování nebeských těles. Ta nejvyšší je 64 metrů vysoká a když na ni člověk vyleze nahoru, tak se dostane nad džungli a ten pohled opravdu stojí za to. Nad zelený koberec korun stromů ční ty nejvyšší stavby, které mají i tisíce let od svého vybudování. Okolo poledne si dáváme v komplexu oběd a až do poslední chvíle do odjezdu procházíme všechny větší, ale i menší pyramidy, chrámy, oltáře a procházíme se džunglí, ve které jsou tyto struktury umístěny. Celkem jsme tu nachodili 12 km, vylezli po pyramidách spousty schodů, takže tato prohlídka je i fyzicky náročnější.
Ve 14:00 nás minibus neveze zpět do Santa Elena, protože by to pro nás byla zajížďka, ale vysazuje nás na křižovatce v městečku Ixlů. Už tam stojí další minibus, který nás veze rovnou na hranice z Belize do Melchor de Menos. Hranice do Belize přecházíme svižně, ale nejbližší zastávka autobusu, odkud to jede do hlavního města do Belize City, je 2,5 km daleko. Co se dá dělat. Tu vzdálenost jdeme pěšky. V městečku Benque BELIZEna terminálu autobusů BBOC u řeky už opět čeká starý školní autobus, kterým jedeme na východ až do Belize City.
Ve 21:00 se ubytováváme v hotelu na břehu vodního kanálu kousek od moře a tedy i přístavu. Protože máme hlad, jdeme si na ulici koupit nějaký street food a pak se jdeme projít kolem pobřeží k majáku a ke kostelu. Celkem tedy ještě večerních 5 km procházka.

29.1.2023 – neděle – ostrov Caye Caulker v Belize - šnorchlování a přelet nad Blue Hole

Ráno musíme chvíli pracovat. ale to se dělá dobře v křesílku na hotelové verandě s výhledem na vodu a s křikem racků nad hlavou. V 8:00 jede loď na ostrov Caye Caulker. Te to rychlý motorový člun, jedeme přes 55 km/h a na ostrově jsme za 45 minut. Jdeme si odložit batohy na náš hotel a cestou si domlouváme u jedné agentury program na dnešní den. Už v 10:30 nastupujeme na další motorový člun spolu s cca 20 dalšími lidmi a plujeme na místo zvané Coral garden. Tady vyskakujeme do vody vybaveni ploutvemi, brýlemi a šnorchly a pozorujeme korálové útvary a tropické rybky. Voda má příjemnou teplotu a tahle zastávka je pro ty, kteří ještě nešnorchlovali. Pak přejíždíme do Shark kindergarten, neboli žraločí školky. Je to takový zvláštní pocit, když se objeví hejno žraloků asi 1,5-2 m dlouhých, doprovázených hejnem mant velkých a člověk mezi ně skočí z lodi a plave si s nimi a dokonce je může pohladit. Tím, že je kapitán krmí z lodi, vytváří se tu doslova přetlak těchto ryb a občas se stane, že mě nějaká pleskne ocasní ploutví. Tady je ta zastávka super. Tohle běžně člověk nezažije a takové množství žraloků na jednom místě se vidí málokde.
Ta půlhodina ve vodě utekla strašně rychle. Lodí jedeme ještě na místo, kde je už voda až 10 metrů hluboká a korály tady vytváří takový podmořský příkop. Právě kolem toho příkopu plujeme, protože tady je velmi bohatý život. Dokonce potkáváme i murénu, která je tak zvědavá, že pluje až k nám. Jsou tu u i spousty jiných barevných ryb a různě zbarvených korálů. Tady se plave delší vzdálenost a ve větších vlnách, protože jsme blízko barierového útesu. Ten je tady mimochodem druhý největší na světě hned za Velkým barierovým útesem u Austrálie. Plaveme zde asi 1 km, tudíž je to plavání i trochu vysilující.
Po návratu na loď si dáváme připravené ovoce a jedeme ke břehu do místa, kde se shromažďují obrovské ryby barracuda (česky šoltýn, ale to jsem nikdy neslyšel použít). Můžeme je krmit z ruky. v dlani máme malou rybku a když ruku dáme nad vodu asi 20 cm, barracuda vyskočí a rybu z ruky vytrhne. Je třeba neustále odhánět pelikány, kterým se rovněž zamlouvá představa, že by se mohli přiživit. Cestou zpět k přístavu stačí vyhodit pár ryb do vzduchu a kolem lodi máme doprovodnou kolonu ptactva. V přístavu už na nás čeká taxi v podobě golfového vozíku a jedeme na místní letiště. Nasedáme do letadla, které je tak malé, že abychom se tam všichni vešli, musím sedět jako druhý pilot. Letíme přibližně 20 minut nad mělkým mořem, takže má úplně nádhernou světle modru barvu. Pod sebou občas vidíme manty obrovské, nebo hejna žraloků a konečně zahlédneme to, proč jsme sem letěli a to nad Blue hole. Což je ve světle modré velká kruhová tmavě modrá díra. Samozřejmě je vidět ještě světlejší korálový okraj. Tahle největší přírodní mořská díra na světě o průměru přes 300 metrů a hloubce 125 metrů vznikla zřícením stropu jeskyně. Pilot s námi obkrouží díru celkem 4x, než pokračujeme v letu kolem bariérového útesu podívat se jednu zde ztroskotanou nákladní loď. Je čas vrátit se na zem. Je 15:00 a my se jdeme ubytovat do hezkého hotelu, který mí i svůj bazén, molo, na kterém jsou lehátka na slunění a by si užíváme tu chvilku volna, co máme. Večer si jdeme projít ostrov, kde to trochu žije a dát si dobrou večeři. Co jiného, než rybu?

30.1.2023 – pondělí - ostrov Caye Caulker v Belize a přejezd do Flores v GUATEMALE

V 7:00 vstáváme, abychom si ještě trochu užili náš ostrůvek v Karibiku. Ráno si jdeme zaplavat do moře, kde přímo pod námi plavou manty velké a následně se jdeme projít a dát si snídani. Bohužel nám rychloloď loď na pevninu do Belize City jede už v 10:30. Tady máme chvíli čas dát si u autobusového terminálu oběd. Ve 13:00 nám jede autobus do města Benque Viejo, což je město nejblíž hranice. I tak to jsou skoro 3 kilometry, které na hranici jdeme pěšky. Poplatek za výstup ze země je nehorázný a to 20USD na osobu. po překročení hranic jdeme najít terminál odkud vyjíždí minibusy colectivos. Máme štěstí, za chvíli nám jede přímý až na ostrov Flores.
Ve Flores jsme ve 20:00, ubytováváme se v prvním hotelu a jdeme zkoumat ostrov. Je tak malý, že jej obcházíme a přecházíme hned několikrát. Nakonec si vybíráme restauraci Big Fish, kde si dáváme na večeři, jak už název napovídá, ryby. Koukáme se přímo do vody jezera, které je kolem nás a vypadá, že je vyšší hladina vody, protože cesta, která je úplně u pobřeží, je úplně pod vodou.

31.1.2023 – úterý - Flores, přelet do Guatemala City a centrum města

V klidu vstáváme do dalšího nádherného dne. Jdeme se projít po malém ostrůvku Flores, na kterém jsme, dáváme si příjemnou snídani v jedné z hospůdek s výhledem na vodu a v 11:00 v klidným tempem pěšky opouštíme ostrůvek. Jdeme 3 km na letiště, odkud nám ve 14:00 letí menší vrtulové letadlo do Guatemala City.
Let trvá jen 55 minut. Autobusem bychom to jeli 12 hodin. Takže ušetřená spousta času a hlavně je to pohodlnější. V Guatemala City máme spoustu času zajít si odložit věci do hotelu, který máme objednaný jen 1 km od letiště a pak jdeme na autobus, který nás trochu přibližuje k centru města. Ale stejně poslední 4 km chceme jít pěšky. Jdeme kolem hezkého kostela a rušnou ulicí až na moc hezké náměstí, kde stojí velká katedrála a národní palác. Na náměstí všude krmí holuby, takže jich je tu obrovské množství. Cestu zpět na hotel absolvujeme celou pěšky, protože jdeme vesměs po pěší zóně, pozorujeme hemžení lidí, hezkou architekturu a několik dalších kostelů.

1.2.2023 – středa - odlet domů přes Huston a New York

Musíme vstávat ve 4:00, dojít na letiště abychom se stihli v klidu odbavit na první let do Hustonu, kde nám to odlétá v 7:00. Po přistání rychle procházíme imigrační a letíme do Newarku. Tady máme čas jen na to vystoupit a hned nastoupit do dalšího letadla do Berlína.