Prolog: Letošní předsevzetí, pořádně šlápnout do objevování nových míst na naší planetě se zatím daří plnit. Objevil jsem necelé dva týdny před začátkem této sólo výpravy opět do Karibiku, že mám v kalendáři volno, našel si loď, která pluje po ostrovech, kde jsem ještě nebyl, koupil zvláštní letenky a bylo. Zvláštní, protože jsem poprvé letěl přes oceán z Berlína do Fort Laudendale na Floridě (USA) společností Norse, o které jsem do té doby nikdy neslyšel. No, a let byl postaven tak, že se v letadle platilo úplně za vše, i za obyčejnou vodu. Ale zase výhoda byla v tom, že na palubě bylo tak málo lidí, že jsem se mohl pohodlně natáhnout na trojsedačku a spát prakticky celý let. Přestup v USA jsem měl v noci a těch pár hodin čekání na další letadlo jsem strávil túrou v blízkosti letiště.

11.2.2023 - sobota - PORTORIKO: přílet do Portorika a pěší túra po městě až na Plaza Antonio Piñones

Na letišti ve městě San Juan přistávám v 9:00. Protože jsem si všechna customs a odbyl již na kontinentální USA před nástupem do letadla a Portoriko je územím USA, nikdo po mě nic nechce, nic nikdo nekontroluje a já rovnou vycházím ven z letištní budovy do příjemného tropického vedra. Z letiště je možné do centra se dostat autobusem, ale já mám v plánu hrát hru Geocaching a je pro mě proto výhodnější jít z letiště pěšky, i když to není úplně nejblíž. Míjím obří nápis názvu letiště Luis Muñoz Marín, což je jméno po prvním jmenovaném guvernérovi Portorika, koukám, jak mi nad hlavou přistávají další letadla a mířím směrem k pobřeží a zároveň k centru města. První pláž u které zouvám boty a procházím se po příjemně hebkém písku je Playa Isla Verde. Moře je čisté a teplé a já jdu až na konec pláže. Ty jsou tady celkem krátké a přerušované skalisky na kterých většinou stojí nějaký hotel, takže je třeba to obcházet. Jedna taková zacházka mě vede k hřbitovu Cementerio Puerto Rico Memorial. Hrobky jsou nad úrovní země a většinou z bílého kamene. Pak následují dvě pláže: Playa Última Trolley, ta je obehnaná zdí, protože při přílivu tu prakticky žádná pláž není a druhá, Playa Ocean Park, kde jsou snad všichni vyznavači kitesurfingu z celého ostrova.
Nakonec přicházím do hezkého parku plného soch Plaza Antonio Piñones. Jsou tu například sochy ve tvaru mušlí. Protože jsem unaven po dlouhém cestování a mám v nohách přes 20 km, jdu si koupit něco na večeři a ubytovávám se v příjemném hostelu 1802.

12.2.2023 - neděle - PORTORIKO: San Juan a nalodění na Norwegian Epic

Z hostelu vycházím v 6:00 a jdu co nejrychleji do toho parku kde jsem včera skončil. Je tu vidět pořád silný španělský vliv, protože tu má sochu i Miguel Cervantes a je tu socha, hošíka, který se snaží nabrat vodu do koše Juan Boboy la Canasta. Hned u parku je kostel Iglesia Stella Mariz. Přecházím pár set metrů na sever a jsem na pláži s Portorickou vlajkou Playa del Condado. Tu procházím až k moderní soše La Ventana al Mar. Ta v překladu znamená Mořské okno.
Následně přecházím přes delší most, ze kterého vidím v moři postavenou španělskou pevnůstku Fortín de San Gerónimo. To už se dostávám do části města, kde stojí budova Kapitolu a před ní spousta pomníků a památníků. Jen prohlídka tohoto umění zabere nějaký čas a to nemluvím o tom, že budova Kapitolu je ohromná a velmi připomíná tu, co je ve Washingtonu. Kolem pobřeží se dostávám k první památce UNESCO k hradu Castillo San Cristobál. Tato středověká stavba je nepřehlédnutelná. Nachází se na malém návrší. Obcházím hradby a dostávám se do samotného středu starého města. Je tu velký nápis I love SJ u kterého se fotí úplně každý, nechybí ani velká socha Kryštofa Kolumba a u starého přístavu je nádherná historická budova USA Customs (celnice). U moře je impozantní fontána Fuente de las Raíces.
Stoupám do kopce kolem nejužšího domu v Portoriku, který má na šířku tak maximálně 2 metry malebné a barevné koloniální budovy na náměstí. Sleduji malou holčičku jak krmí holuby, kteří jsou tak ofrklí, že jí sedí na rukách a zobou potravu přímo z jejich dlaní. Nakonec se dostávám na náhorní planinu, na jejímž konci stojí Castillo del Morro, což je Pevnost vybudovaná okolo stejnojmenného majáku (Faro del Morro). Tohle je zřejmě nejnavštěvovanější místo na celém ostrově. Na velké louce před pevností lidé piknikují a nebo, pouští draky. Je to tady asi oblíbená zábava. Vítr fouká neustále. Na stejném výběžku tohoto poloostrova je i rozlehlé muzeum Museo Casa Blanca s množstvím upravených zahrad okolo. Ty si procházím a kolem Castillo San Cristobál jdu do nového přístavu, který je dost daleko, protože je na druhé straně zálivu.
Nalodění na loď Norwegian Epic probíhá rychle a bez problému. Po nástupu do lodi mi sdělují, že má kajuta ještě není připravena a já využívám toho, že mám neomezenou konzumaci všeho a jdu čekat do jednoho z 20 barů na lodi. Dávám si pár drinků a k tomu nějaké drobné jídlo. Jakmile si dám věci do své kajuty, pouštím se do víru zábavy, která tato moderní loď nabízí.

13.2.2023 - pondělí - SEA DAY: den na moři

I když nikam z lodi nevystupuji, protože loď pluje plnou rychlostí na jih celý den, stejně vstávám v 6:00. Loď samotná má toho tolik co nabídnout, že hned vyrážím na snídani, k bazénu zabrat si lehátko a pak už využívám dost často programu, který animační týmy na lodi nabízí. Prostě den utekl tak rychle, že po skvělé večeři doslova běžím, abych stihl program v lodním divadle, kde kapela Epic Beatles docela věrně předvádí koncertní vystoupení kapely The Beatles. Pro single cestovatele je tu i samostatný bar a hodiny, kdy tady je moderátor. Takže tento první večer tam jdu a hned vytváříme takovou partičku 8 lidí, domlouváme akce na další dny, protože některé zážitky, které loď nabízí, v jednom člověku dělat nejdou (jako například Escape room) a nebo se prostě jen domlouváme, že zajdeme společně do baru. Kde po tomto meetingu rovnou jdeme.

14.2.2023 - úterý - ARUBA: Autobusem Kukoo Kunuku a pak 30 km pěšky po ostrově

Z lodi vycházím v 9:00. V 9:15 nastupuji do červeného autobusu Kukoo Kunuku, tedy pařící autobus bez oken, který nejprve jede ke skalnímu útvaru, který na tomto placatém ostrově dost vyčnívá na Casibari rock formation. Jsou to velké žulové balvany na které vede z několika stran schodiště. Celý autobus se dere nahoru a odtud je hezká vyhlídka prakticky na celý ostrov. Dole je kaktusová zahrada ve které jsou chodníčky. Máme 20 minut na to si to projít, než nás autobus veze na sever ostrova k ostrovní kapli Chapel of our Lady of Altavista. Řidič autobusu je hodně pobožný, protože o kapli vypráví celou cestu, přitom uvnitř pár lavic a malý oltář. Nakonec autobus veze turisty na nejhezčí pláž ostrova Eagle beach. Na chvíli se jdu okoupat, pak nechávám autobus autobusem a vyrážím pěšky na 30 km dlouhou túru na sever ostrova. Jdu kolem hezkého pobřeží až k místu, kde je u moře staré uschlé a sluncem vybělené torzo stromu. Je to docela významná zajímavost ostrova (moc jich tu nemají), protože se místní i turisté ke stromu jezdí fotit. Já jdu dál kolem pobřeží, které se dramaticky mění a z písčitého se stává útes. Tady odbočuji trochu do vnitrozemí a jdu přes ostrovní poušť Sasariwichi. Písečné duny, které musím překonat nejsou, naštěstí, nijak vysoké, ale pod ostrým sluncem, cítím, jak tělo dostává zabrat. Naštěstí smět je jasný a cíl je vidět na kilometry daleko. Jdu totiž k 30 metrů vysokému bílému majáku California Lighthouse. Maják byl pojmenován po parníku California, který poblíž ztroskotal 23. září 1891 a budova je již historickou památkou.
Pak mě čeká ještě štreka zpět k přístavu. Dal by se použít autobus, ale jako na potvoru jsem si z lodi vzal jen kartu a tou v autobuse platit nelze. Takže slabé dvě hodinky k lodi. Cestou se ještě zastavuji u hezké, historické budovy Royal Plaza a u cedule I love Aruba, za kterou je hezky vidět loď, kterou pluji.
V 18:00 se naloďuji a mám co dělat, abych si zašel na večeři a pak s partou samotných cestovatelů zašel do Ice Baru. Tedy baru celého z ledu. Dostáváme i oblečení a rukavice, ať nezmrzneme a pohárky, rovněž z ledu nám plní vodkou. No, když už ten večírek tak dobře začal, tak to bereme po lodi od baru k baru (ne všechny, protože těch tu je 20).

15.2.2023 - středa - CURAÇAO: hlavní město Willemstad, muzeum, jeskyně Hato Caves, palírna Genuine Curacao Liqueur Distilery

Loď připlouvá k břehu ostrova Curaçao v 8:00. Ostrov patří Nizozemskému království a na architektuře to jde hodně poznat. Z lodi jdu přes historickou pevnost do hlavního města ostrova Willemstadt. Abych se dostal do centra, musím přejít dlouhý plovoucí most. No, a když už jsem skoro na druhé straně, najednou výstražný zvuk a most odplouvá od břehu i s lidmi na něm. Je totiž motorizovaný a když chce nějaká loď projet, tak most prostě ujede stranou. Projíždí zrovna dvě vojenské lodě. Tento proces trvá jen chvilku a za chvíli je most zpět a já mohu pokračovat mezi velmi hezké barevné domečky mezi kterými je mnoho soch. Procházím se po tomto hezkém a čistém městě celé dopoledne.
Ve 12:00 jsem zpět v přístavu a nastupuji do klimatizovaného autobusu, který s námi jede nejprve do muzea, kde toho moc vidět není, ale prohlídka s výkladem trvá skoro hodinu. Dost únavné a nezáživné. Odtud pokračujeme autobusem k jeskyním Hato caves. Pro normální návštěvníky je už jeskyně zavřená, proto je tu jen náš zájezd a ještě nás rozdělují na několik menších skupin. S průvodcem procházíme jeskyní s hezkou krápníkovou výzdobou, tedy na některých místech s černými stropy, protože v jeskyních se i bydlelo a topilo, ale jinak hezká zastávka. V jednom místě je propadlý strop a je vidět denní světlo. To je taky jediné místo, kde nás nechává průvodce fotit, jinak se v jeskyni fotit nesmí.
Po prohlídce jedeme na poslední místo z této organizované prohlídky a to do originální palírny, kde vymysleli recept na likér Curacao do The Genuine Curacao Liqueur Distilery. Během prohlídky se dozvídáme, že se likér vyrábí macerací sušených pomerančových slupek z pomerančů, které rostou na ostrově a nikdy nedozrají. Na závěr prohlídky je samozřejmě i degustace.
Zpět k lodi musí autobus přes silniční most, který je postaven tak vysoko, aby pod ním mohly projíždět i velké lodě. Tím, že je Willemstad prakticky na úrovni moře, je z mostu hezký výhled, na celé město.

16.2.2023 - čtvrtek - DAY AT SEA

Den trávím aktivním programem na lodi a využíváním všech možností, které skýtá. Od bazénů s tobogány, které jsou překvapivě rychlé, přes skvělé jídlo a samozřejmě večer nesmí chybět divadlo, kde jdu na představení Burn the Floor, Tedy výborné taneční vystoupení. A v Noci bary a kluby.

17.2.2023 - pátek - SAINT LUCIA: Castries, Pigeon Point

Ráno připlouvá loď na ostrov Saint Lucia a kotví v přístavu u hlavního města Castries. Protože jsem na tomto ostrově už potřetí, chci vidět místa, kde jsem ještě nebyl. Nejprve se autobusem od lodi nechávám dovézt k pláži Choc Bay beach. A hned tady se z organizované prohlídky města odpojuji a jdu se po celkem hezké pláži v blízkosti místního letiště projít k hřbitovu Choc Bay War Cemetery. Je vidět, že se tu pohřbívá do písku. U cesty nastupuji do minibusu, který mě přiblížil k výběžku na Pigeon island. Už to není ostrov v pravém smyslu, protože je s hlavním ostrovem spojen úzkým, asi 2 kilometry dlouhým pruhem země. Autobus sem nejede, proto ty poslední 2 kilometry jdu pěšky. Je tu hezká pláž, ale na tu se jdu jen podívat. Mě zajímá část, která je bohužel zpoplatněna. Za 10 USD se jdu podívat na starou pevnost a stoupám na horu Signal hill ze které je krásný výhled na celou zátoku, kterou tady uměle vytvořili v roce 1972 právě spojením ostrova návozem zeminy. Tohle místo stojí za návštěvu, ale čeká mě ještě cesta pěšky a autobusem zpět do Castries.
V přístavu se fotím z nápisem Saint Lucia a jdu se projít ještě na chvilku do města Castries, než se vracím zpět na loď.

18.2.2023 - sobota - SAINT KITTS: Fairview Great House, batik v Romney Manor, Brimstone Hill Fortress a hlavní město Basseterre

Na dnešní den mám objednán velký okruh ostrovem Svatý Kryštof. Po vystoupení z lodi v přístavu u hlavního města Basseterre nasedám do klimatizovaného autobusu a první zastávkou je velmi honosný koloniální dům v botanické zahradě Fairview Great House. Tento dům funguje i jako muzeum a sloužil jako sídlo velkofarmáře. Mě zajímá spíše exteriér, tedy ta okrasná zahrada, kde jsou stromy a keře označeny cedulkami. Díky tomu například vidím strom plodící plody kešu.
Dále autobus projíždí kouskem džungle okolo již nefunkční první výrobny rumu na ostrově. Ta skončila svůj provoz, když se zde přestala pěstovat cukrová třtina z důvodu nerentability. Jedeme k dalšímu velmi hezkému a rozlehlému pozemku Romney Manor. Krom hezkého domu a úžasné zahrady posazené na úbočí kopce, odkud jsou překrásné výhledy do okolní džungle je tady také tradiční výrobna batikovaného textilu, kde je možné vidět i celý proces výroby.
Pro mne nejzajímavější zastávkou je bývalá vojenská pevnost patřící do UNESCO Brimstone Hill Fortress. Obrovská vojenská pevnost na kopci ze 17. a 18. století, kterou převážně postavili otroci. Veškeré kameny se většinou nosily v rukách. Tady trávíme hodinu a je co dělat, abych si pevnost prošel.
Autobus se s námi vrací do přístavu, ale mám ještě čas si projít část hlavního města ostrova Basseterre. Mají tu i britskou telefonní budku na kruhovém objezdu pojmenovaném Circus.

19.2.2023 - neděle - PORTORIKO: San Juan

Loď přistává opět v 8:00 a do 9:00 musí být všichni, kteří nepokračují, z lodi venku. To znamená, že jsem vstal v 6:00, abych stihl ještě zajít na poslední pořádnou snídani této plavby a už si to šmáruji s batůžkem na zádech z přístavu do města. Týden na lodi a ostrovech mě docela zmohl, proto to beru kolem pobřeží okolo sochy Monumento a Román Baldorioty de Castro na pláž Playa Ocean Park, kde relaxuji.
Odpoledne po pár pivech na pláži se jdu ubytovat do stejného hostelu jako první den a brzy zalehám do postele.

20.2.2023 - pondělí - PORTORIKO: túra severně od San Juan

Za normálních okolností bych si půjčil auto a projel celý ostrov, ale jelikož Portoriko patří pod USA (jako nezačleněný stát federace) a v USA je dnes státní svátek a hodně lidí přiletělo na ostrov na prodloužený víkend, tak stojí půjčení auta 500$ a více na den. Veřejná doprava jezdí jen ve městech, ale mezi městy nic. Proto se rozhoduji jít na túru na sever od města kolem Muzea umění a velkého parku. Procházel jsem také zajímavou ulicí Calle Cerra, kde byly prakticky celé domy hezky pokreslené graffiti. Nechodil jsem přes 30 km. Odpoledne jdu ještě k pláži, ale jinam víceméně takový den, kdy to je bez zážitků.

21.2.2023 - úterý - PORTORIKO: 45 km pěšky přes

Ráno se na hotelu komplet balím a se vším vycházím na túru nejprve asi 4 km k pobřeží k parku plném soch Plaza de los Salseros, kde nastupuji na autobus a jedu na východ kolem pobřeží do parku Los Piñones. Konkrétně vystupuji u pláže Playa Vacía Talega. Moc hezká pláž a skoro bez lidí. Já jdu kolem této pláže na severovýchod skrze chodník v džungli k hodně zajímavému a drsnému pobřeží. Je odtud výhled na Piedra Tiburon el Pescador. Na pobřeží narážejí mohutné vlny a to má vápencový podklad. Korálové podloží, které je dlouhodobě narušováno vodní erozí vytváří doslova jehlicovité podloží po kterém by se bez kvalitní obuvi vůbec nedalo jít. Prostě má to tady dramatický nádech a jsem tu naprosto sám. Nikde ani živáčka. Pak se vracím s silnici a jdu pěšky stále na východ až k jeskyni Cueva María de la Cruz. Je to vlastně jen taková velká prostora ve skále, která je volně přístupná, ale místo to je hezké a hlavně, pro mne, jako včelaře, je to tady jak v Jiříkově vidění. Na stropě jeskyně jsou volně vystavěny včelí plásty a divoké včely si tady po generace volně žijí. Strop je tak vysoko, že je to naprosto bezpečně se pod nimi procházet.
Dnešní túra mne vede i do hezkého koloniálního města Carolina, kde si procházím náměstí, koukám na historický veterán auta na terase místní radnice a obdivuji místní sochy, například k poctě domorodým indiánům.
Z posledních sil po 45 kilometrech chůze přicházím na letiště a čekám na večerní odlet zpět na Floridu.