Přelet
do Punta Cana a pláž Bavaro
14.3.2019 - čtvrtek
Z Ostravy vyjíždíme chvíli před půlnocí.
Parkujeme na letišti ve Vídni ve 3.00 a v 6.10 odlétáme do
Frankfurtu. Tady máme 2 hodiny na přestup na další letadlo. To už
letí přímo do Punta Cana v Dominikánské republice. Let
trvá 9 a půl hodiny. Tím, že letíme pořád na západ, tak
přistáváme v 16:00 lokálního času. Přes dlouhou frontu na
imigračním se dostáváme, kupodivu, dost rychle. Nic moc totiž
neřeší. Hlavně razítko do pasu a jsme z letiště venku. Naopak
v půjčovně aut to trvá děsně dlouho, než nám auto vydávají.
První směr, kam se chceme podívat je Hoyo Azul, ale
na cestě je závora a strážníci říkají, že se park zavírá v
18:00 (je 17:50). Jedeme tedy k pláži Bavaro a po ní
se procházíme až do západu slunce. V jednom místě si jdeme
zaplavat do příjemně teplého moře. Kousek od pláže máme
objednáno ubytování v White Sands Bed and Breakfast.
Ubytujeme se a jdeme do restaurace na pláži Jellyfish
restaurant. Ochutnáváme místní pivo Presidente a k
jídlu máme grilovanou rybu se smaženými banány. Je 22:00 (v ČR
jsou to 2 ráno) a my se vracíme zpět na ubytování. Problém s
tím, že je zamčená brána od pláže řešíme tak, že musíme
přelézt plot.
El Soplador, pláž Bayahibe,
vodopád Salto de Cocoa, Laguna Cristal a městečko
Samaná
15.3.2019 - pátek
Budíme
se v 5:30 a jedeme ještě kousek na severozápad a na
drzo projíždíme závorami do rezortu Luxury Bahia Principe
Esmeralda, kde se jdeme projít po pláži při svítání a
zjistit informace ohledně potápění. Původně jsme chtěli
zaplavat k vraku lodi, který je asi 250 metrů od břehu, ale jsou
dnes docela velké vlny, takže koukáme na vrak, který ční kousek
z vody jen ze břehu. Ceny za potápění mají přestřelené, proto
pokračujeme dále. Cestou vybíráme trochu místní měny a
nakupujeme hlavně vodu a něco na jídlo. Voda totiž většinou
není pitná ani po převaření.
Jedeme po
dálnici, kde se každou chvíli platí mýtné na jih na pláž
Bayahibe. Napřed se jdeme podívat na mořský gejzír El
Soplador. V korálovém pobřeží voda vytvořila tunel a v něm
dva komíny. Těmi v občasných intervalech stříká voda. Tedy za
předpokladu, že jsou vlny. Dnes jsou. Takže občas voda vyletí do
vzduchu. Svačíme výborný místní ananas a jedeme k pláži
Bayahibe. Naháněči na lodě plující k místním ostrůvkům
se snaží zlákat i nás. Ale pro dnešní den jsou plné. Tak se
jdeme vykoupat na tuto hezkou pláž a jedeme dále.
Zastavujeme u parkoviště kousek od vodopádu Salto de
Cocoa. Strmou cestičkou dolů se dostáváme do malebného
zákoutí přírody, kde v azurovém jezírku končí svůj pád z
cca 20 metrů vysokého vodopádu. Voda je velmi lákavá a za chvíli
v jezírku již plaveme. Je tady tak příjemně, že relaxujeme asi
30 minut, než se vydáváme zpět k autu a pokračujeme na sever
ostrova.
Laguna Cristal je dalším bodem
na naší cestě na sever. Sem jedeme šílenou, tedy totálně
poničenou, cestou. Je to symetrická modrá laguna obklopená
zelení. A máme i chvíli na to nad ní proletět dronem.
Nakonec přijíždíme do města Samaná, kde se
jdeme projít po zajímavém mostě pro pěší na Forgotten
island (Zapomenutý ostrov). Soustava mostních oblouků má
několik set metrů a na konci je několik zdevastovaných
restaurací. Taková škoda. Ubytováváme se hned vedle kostela
Santa Barbara de Samaná do kterého se jdeme i podívat, protože
tam zrovna zpívají gospely.
Cueva
de Marino, Boca del Diablo, vodopád Chute el Limón, Lago Azul a
párty v městečku Sosúa
16.3.2019 - sobota
Vstávám ve 4:00. Cvičení, snídaně, studium a už
vstávají i kluci. Vyjíždíme dále na východ po poloostrově
Samaná. Po 30 km jsme u zajímavého lomu na mramor. Z hory
vyvážejí obrovské, přesně řezané, kvádry o hranách asi
2x3m. Když chceme jet dále, auto se tváří, že ani neškytne. Do
toho se honí bouřkové mraky a na střechu auta nám přistává
holub a nechce odletět. Prostě jak v nějakém hororu. Ale jsme 3
chlapi, takže otevíráme kapotu a problém je v přívodním kabelu
k baterii. Z lomu přichází chlápek, který nám půjčuje
kombinačky. A za chvíli můžeme jet dál. Auto parkujeme u velké
jeskyně Cueva de Marino ve které je neponičená
krápníková výzdoba. Pěšky pokračujeme podél pobřeží až k
Boca del Diablo. Díra v zemi, že které, pokud jdou vlny že
správného směru, tryská voda i desítky metrů vysoko. Dnes
to v díře jen hrozitánsky hučí, opravdu jako v Ďáblově
chřtánu. Holt, vlny jdou dnes vůči břehu šikmo.
Vracíme se zpět přes Samaná a odbočujeme na sever
poloostrova k vodopádu Chute El Limón. Tedy k parkovišti u
vstupu do parku. Po uhrazení vstupného jdeme chodníkem, který 3x
vede přes řeku. To znamená, že musíme 3x brodit. Pak chodník
stoupá vzhůru až na vrchol jednoho kopce odkud je malebný výhled
do místní rozkvetlé džungle táhnoucí se po hornaté krajině.
Jen o pár desítek metrů dál se nám otevírá výhled na 55 metrů
vysoký vodopád Chute El Limón. Padá do azurově zbarveného
jezírka a celá zadní stěna je sytě zelená, porostlá mechem. Od
toho zřejmě i název vodopádu. Scházíme k němu a v jezeře pod
vodopádem se koupeme. Zvlášť po tom výšlapu je koupel krásně
osvěžující. Po chvíli se vracíme stejnou trasou k autu a jedeme
po severní straně poloostrova na západ. Těsně před sjezdem z
poloostrova na hlavní cestu je další velká, krápníky zdobená,
volně přístupná jeskyně. Jedeme prakticky celou dobu kolem moře
a některé pláže jsou až pohlednicově hezké.
Na oběd se zastavujeme v jedné z malých restaurací a jedeme
k Lago Azul (Modré jezero). Pod převislou vápencovou
stěnou je malé průzračné jezírko ve kterém se koupeme a
relaxujeme.
Koupání ve sladké vodě už
bylo dnes dost, proto jedeme k moři na Playa Grande (Velkou
pláž). Písčitá pláž s jemným skoro bílým pískem, která je
1 míli dlouhá, lemují palmy a po obou stranách je uzavřena mezi
korálové útesy. Což z ní dělá velmi malebné místo. Plaveme
ve vlnách Karibiku a užíváme si chvilku relax.
Po západu slunce přijíždíme do městečka Sosúa,
kde se ubytováváme v Rocky Rock hotelu. Sosúa je párty
město severní části ostrova. Je tu přes 200 barů a hospod.
Takže program na večer máme jasný.
Pico
Isabel de Torres, vodopády Saltos de Damajagua, kohoutí zápasy a
Punta Rucia
17.3.2019 - neděle
Včerejší večírek se poněkud protáhl, proto vstáváme až
v 8:00. Nejprve jedeme autem a samotný vrchol Pico Isabel del
Torres (786 m) kde stojí socha Estatua de Cristo,
podobně rozpažený Ježíš jako v Rio de Janeiro, jen o něco
menší. Cesta na vrchol naším půjčeným autem je zážitek sám
o sobě, protože cesta je prudká a samý výmol. Prudká tak, že
auto skoro nejede. Z vrcholu je výhled na město Puerto Plata a na
moře. Většina lidí vrchol navštěvuje díky lanovce, která sem
vede. Sjíždíme zpět k pobřeží a jedeme k vodopádům Saltos
de Damajagua cca 30 km od Puerto Plata. Tady jsou na turisty
připraveni dokonale. Po zaplacení vstupného fasujeme plovací
vestu, přilbu a průvodce a asi 30 minut džunglí stoupáme k vodě.
Načež začíná ta zábavná část. Něco jako canyoning. Plaveme
úzkými soutěskami, skáčeme že skal do tůní a nebo sjíždíme
po zadku po přírodních tobogánech. Prostě trochu adrenalinová
vodní zábava. U auta jsme zpět skoro za 2 hodiny.
Rychle se vracíme do Puerto Plata a hledáme arénu, kde se
konají kohoutí zápasy. Na prvních dvou místech jsme neuspěli.
Jedno je zavřené a na druhém se kohoutí zápasy konaly včera.
Ale na třetím místě na konci ulice Ruta a Isabel de Torres
se nám daří v klasickém Club Gallistico se zrovna
předvádějí kohouti, kteří dnes budou bojovat. Prodejci
občerstvení se činí, takže za chvíli objednáme, dáváme si i
pivo a jako zákusek vařenou kukuřici. Chlapi okolo hrají v kostky
nebo domino a čekáme až to všechno v 16:00 vypukne. Kupujeme si
lístky na obchod kulaté arény a za chvíli už proti sobě staví
dva kohouty vyzbrojené pořádně ostrými ostruhami. Dva
profesionální kohoutí drážďiči se před zápasem snaží
kohouty nabudit k agresivitě. Bookmakeři rychle ústně uzavírají
sázky a kohouti se do sebe pouští hlava nehlava. Sekají
po sobě ostruhami i zobáky dokud alespoň jeden nepadne k zemi a
nezůstane dole alespoň minutu, pokud není rovnou mrtvý. Vřava
diváků je neuvěřitelná. Adrenalin a vzrušení že zápasu je na
hranici hysterie. A z každým dalším zápasem se ještě stupňuje.
Odcházíme po hodině. Zážitek je to silný a drsný.
Uklidnit se jedeme na nedalekou pláž Confresí.
Původní plán jít do vody měníme, protože tu děsně fouká.
Proto si jen dáváme na svačinu místní ananas a jedeme do
Punta Rucia. To je mini vesnice u stejnojmenné pláže a
ubytováváme se v hotelu Corales. Příjemný majitel, který
mluví anglicky a dělá skvělé míchané drinky.
Ostrov
Cayo Arena - Paradise Island, Montecristi a hraniční město
Dajabón
18.3.2019 - pondělí
V
8:00 dostáváme výbornou snídani. Palačinky s čerstvým ovocem,
medem, sýry, šunku, chléb a kávu. Přesunujeme se na pláž a
čekáme na motorový člun, který nás velkou rychlostí veze na 10
km vzdálený ostrůvek Cayo Arena - Paradise Island. Je to
vlastně písečná duna na korálovém atolu na které se krčí
několik přístřešků.
Kolem ostrůvku je
mělká voda a v korálech množství barevných ryb. Máme s sebou
vybavení na šnorchlování. Barvy moře jsou až nepřirozeně
azurové. Koupeme se a sluníme do 13:00, kdy nás odváží loď, se
zajížďkou přes mangrovy, zpět na pevninu.
Cestou do města Montecristi vzdáleného 120 km se
zastavujeme na rychlý oběd. V Montecristi obdivujeme zajímavou
hodinovou věž, park a kostel (vše je při sobě) a jedeme kolem
salinišť, míst, kde se odpařováním mořské vody získává
sůl, k NP Montecristi. Tady se jdeme projít na vyhlídku nad
útesem. Cestou będę křížová cesta. Je to prakticky konec
Dominikánské republiky na severní západní straně.
Nakonec, těsně před západem slunce přijíždíme
do hraničního města s Haiti do města Dajabón. Ubytováváme
se v hotelu Juan Calvo jen pár desítek metrů od hranic a
relaxujeme u piva.
HAITI - Palais de Sans-Souci,
Citadela a dlouhá cesta do Port-de-Paix
19.3.2019 -
úterý
V 8:00 vycházíme z hotelu.
Většinu cenných věcí si necháváme v autě zaparkovaném přímo
před vchodem do hotelu. Pěšky jdeme na nedalekou hranici do Haiti.
Při opuštění Dominikánské republiky musíme platit 20$ poplatek
a při vstupu do Haiti dalších 7$. Ale za chvíli už procházíme
po Haitské straně města Ouanamithe. V děsném horku
(předpověď říkala 35°C) jdeme pěšky bezmála 3 kilometry
kolem Baptistického kostela Église Baptiste do místního
sirotčince. Mají tu 24 dětí, tak jim alespoň děláme radost
několika pytlíky bonbónů.
Vracíme se
zpět na hlavní silnici a tam už stojí pick up s lavicemi do
kterého nastupujeme. Stejně jako dalších, asi 20 lidí. Osobní
prostor moc nemáme, ale hlavně, že jedeme. Po docela dobré cestě
jedeme 66 km do města Cap-Haïtien. Vystupujeme však na
první křižovatce ve městě a jedeme hned dalším taptapem (tak
se místní dopravě říká) do malého městečka Milot.
Dovnitř dopravního prostředku se nevejdeme, proto jen visíme na
nárazníku a snažíme se přidržovat střechy. I přes prudké
brzdění řidiče a výmoly na cestě nám podařilo udržet až do
cíle. Na ulici si dáváme oběd. Typická kořeněná rýže s
červenými fazolemi a k tomu mini kousek masa.
Následuje prohlídka ruin bývalého královského sídla
Palais de Sans-Souci, které moc dlouho nevydrželo, protože pár
let po dostavbě jej poničilo zemětřesení a už se neopravilo.
Během prohlídky Pavel domlouvá, že na 7 km
vzdálenou Citadelu pojedeme na koních. Kůň, to je honosné
slovo. Jsou to spíš takoví přerostlí poníci. Ti se s námi
mordují do docela prudkého kopce po kameny dlážděné silnici.
Nahoře jsou koně úplně zpocení. Cestou několikrát klopýtají
a mají co dělat aby se na těch svých tenkých nožkách udrželi.
Citadela postavena jako nedobytná pevnost se šířkou zdí 4 metry
a místy až 40 metrů vysoká. Je zde na 50 000 dělových koulí a
přes 160 litých děl. A to vše na nic. Nikdy se nic z toho
nepoužilo. Pevnost měla sloužit na ochranu krále proti
Napoleonovi a byla připravena na to uživit královskou rodinu a
5000 služebníků minimálně rok. Celou Citadelu si procházíme.
Dolů z kopce chvíli jdeme pěšky, ale většinu času
jedeme na koních. Dole přestupujeme na taptap zpět do
Cap-Haïtien a pak hned na další, se kterým drkotáme po prašné
nezpevněné silnici až do 22:00 do přestupního
města Gonaïves. Cesta to je strašná, protože sedíme
na nepohodlné pryčně korby pick-upu natáčení jako sardinky.
Aby toho cestování nebylo málo, nastupujeme do korby
náklaďáku, kde se pomalu ploužíme nocí až do 4 do rána do
přístavního města Port-de-Paix.
Port-de-Paix,
ostrov Tortuga a zpět do Cap-Haïtien
20.3.2019 - středa
Za
svitu měsíce v úplňku si procházíme úplně liduprázdné
město Port-de-Paix. Jdeme k místu, kde tušíme, že by
mohly vyplouvat lodě, a protože do rozednění máme ještě skoro
2 hodiny, uleháme jen tak na chodníku.
V
5:30 už město žije. Přímo u místa, kde ležíme, si rozkládá
prodavač své stavební kolečko s rýží a masem. Snídaně je
tedy vyřešena. Vodu si kupujeme v malých igelitových pytlících
a čekáme, že v 9:00 pojedeme pravidelnou lodi na ostrov
Tortuga do do vesničky Basse Terre. Je 9:30 a loď stále
nepřijíždí, proto se domlouváme s menším motorovým člunem,
který nejprve jede nejkratší cestou k ostrovu Tortuga a pak
nás podél pobřeží odváží do Basse Terre. Slunce
žhne a modré moře vypadá lákavě. V jedné z mála hospod na
ostrově si dáváme pivo a jdeme na 5 km dlouhou procházku po
strmém ostrově do mini přístavu Port Vincent. Počasí se
kazí. Začíná hodně foukat, mraky zastiňují slunce a chvílemi
i pokrapuje. I přesto se jdeme na chvíli vykoupat do moře, stejně
jako to zde dělá asi 20 místních. Vidíme, že se k odjezdu
připravuje malá dřevěná plachetnice, kde vše je vyrobeno
ručně. Tvrdě smlouváme cenu a nakonec nasedáme. Celou plavbu
nervózně pozorujeme jak se loď pod náporem větru naklání, vlny
občas vyskočí i přes přední palubu a vůbec moře kolem nás je
dost rozbouřené. Neplujeme zpět do Port de Paix, ale do
Saint-Louis, menšího města asi 10 km východně od Port de Paix.
Loď kotví asi 59 m od břehu a pod námi je ještě přes 1,5 m
hloubky. Přemýšlíme, jak se dostat na břeh bez toho, aniž
bychom namočili naše věci a nás, ale problém se řeší sám. Od
břehu se k nám vodou brodí 4 chlapi. Jeden bere batohy a další
si nás nakládají na záda, stejně, jako bychom chtěli hrát ve
vodě koně a přenášejí nás na břeh.
Pivo
je oproti Dominikánské republice za zlomek ceny a prodávají i
Guinness. Tímto pivem slavíme, že jsme plavbu přežili. Po
chvíli naskakujeme na taptap a ve stoje, protože je úplně
narváno, jedeme do Port de Paix. Měníme ještě něco málo
dolarů na místní Gourdy a chlapi na ulici nám vysvětlují,
že taptapy do města Gonaïves jedou z místa, které je
dost daleko a hned nám domlouvají 3 motorky. V dešti s námi
motorkáři po kamenech, bahně a sladkou odpadků jedou dost rychle.
Ale přežili jsme. Nastupujeme na další pick up a spolu s námi
dalších 21 lidí se spoustou věcí. Takže celá korba vypadá
jako velký propletenec lidských těch. Cestu, kterou jsme včera
absolvovali v korbě kamionu za 6 hodin, ten šílenec, co si říká
řidič, s námi po té cestě, která svou strukturou připomíná
příjezdovou cestu do kamenolomu, jede i 100 km v hodině. Zázrak,
že nás s té korby nesetřepal.
V Gonaïves
jsme přesně v 19:00 a nastupujeme na další strastiplnou jízdu
dalším pick upem až do města Cap-Haïtien. Ta jízda se
nám snažila vytřást všechny kosti z těla. Dolámaní
vystupujeme po 23:00 na křižovatce, kde to podle mapy vypadá, že
by tu mohly být nějaké hotely. Jsou, ale ve skutečnosti jsou to
bordely. V prvních 2 ubytování nemají, ale ve třetím nám
nabízí možnost přespat. Cena se nám zdá dost vysoká, proto se
jdeme projít ještě kousek dál po ulici Vypadá, že v celé
čtvrti nejde elektřina, všude je hrozný bordel a v té tmě to
celé působí, jak po bombardování. Policista na křižovatce nám
vysvětluje, že jsme v nebezpečné čtvrti tak se raději vracíme
do toho hotelu/bordelu/baru, kde nám ubytování nabídli. V baru si
dáváme pivo a mezi tím smlouváme cenu ubytování na rozumnou
úroveň. Zdejší pracovnice to dnes zřejmě zabalily, takže máme
dva pokoje pro sebe. V průvodci psali, že tyto zařízení jsou
čistčí, než obyčejné hotely díky větší rotaci hostů a
průvodce měl pravdu. Pokoje jsou v pohodě. Je půlnoc a konečně
si můžeme narovnat záda na normální posteli.
Přejezd
do Dominikánské republiky a na jih ostrova
a21.3.2019 -
čtvrtek
V
7:00 opouštíme ubytování, prodíráme se čilým pouličním
ruchem na taptap a opět na korbě pick upu jedeme do hraničního
města Ouanaminthe. Ještě na straně Haiti si kupujeme
jídlo, vodu a rum a přes hraniční kontroly platíme výstupní a
vstupní poplatky přecházíme do Dominikánské republiky do
města Dajabón, kde na nás čeká naše auto.
Následuje
cesta skoro 500 km daleko se zastávkou ve městě Santiago de Los
Caballeros. Tady si prohlížíme hezké centrum kolem
Konstitučního paláce a obrovské katedrály The
Cathedral Santiago El Mayor the Apostle.
Už
za tmy přijíždíme na jihozápadní pobřeží kousek od
vesnice Paradiso a ubytováváme se v mini rezortu
Quemaito na jednom útesu. Je zde hezký, nasvícený bazén, do
kterého se nakládáme. Na večeři máme rybu a za svitu měsíce
relaxujeme a popíjíme jeden z pašovaných rumů z
Haiti.
Paradiso,
hlavní město Santo Domingo
22.3.2019 - pátek
V
hotelu dostáváme bohatou snídani. Jdeme si zaběhat po oblázkové
pláži, zaplavat do bazénu a v 11:00 vyjíždíme na západ k
městu Paradiso. Cestou se stavujeme do muzea těžby
polodrahokamů larimar, které se vyskytují jen v tomto místě na
světě. Jsou to kameny v barvě karibské modři. Míjíme několik
vyhlídek na pobřeží kde se střídají oblázkové pláže a
útesy až přijíždíme do Balneario Los Patos. Je to
místo, kde z pod hory pramení docela vydatná řeka, o 50 metrů po
proudu je vytvořeno takové napůl přírodní koupaliště a o
dalších 100 metrů dál řeka ústí do moře. Rozhodně to je
jedna z nejkratších řek na světě. Plaveme jak v moři tak řece.
Toto místo je pro nás nejzápadnější a zároveň nejvzdálenější
od letiště. Teď už se budeme jen vracet.
Kousek
cestou zpět jsou ještě jedny kaskádovitá jezírka na jiné
říčce. U těch si necháme ugrilovat čerstvou rybu se smaženými
banány, a protože je venku 40°C ve stínu, je čas i tady vlézt
do vody.
Po
tomto osvěžení jedeme cca 200 km do hlavního města Dominikánské
republiky do Santo Domingo. Do hotelu Westin přijíždíme
přesně ve 20:00. Měli jsme objednán pokoj určitého typu, ale
při našem příjezdu jej mají obsazen. Jako by nic nás klidně
ubytovávají v pokoji nižší kvality. Nenecháváme se odbýt a
nakonec jako kompenzaci máme večeři v sushi restauraci na účet
hotelu. Ale ještě před jídlem si jdeme zaplavat do hotelového
bazénu. Večeře je výborná. Dáváme si ještě nějaký míchaný
drink a je opět noc.
Santo
Domingo a Punta Cana
23.3.2019 - sobota
Před
hotelovou snídaní si jdeme zacvičit do posilovny a zaplavat do
hotelového bazénu. Po dobré snídani se balíme a jedeme do
historického centra Santo Domingo zapsaného
v UNESCO nejprve k prezidentskému paláci Palacio
Nacional a
pak se jdeme podívat na jedny z nejstarších kostelů na západní
polokouli na Iglesia Regina Angeorum, procházíme
koloniální uličkou kolem Convento Orden de Predicadóres
de América až
k Basílica Catedral Metropolitana Santa Maria de la
Encarnación Primada. Do té se jdeme podívat i dovnitř. Je tu
hezký klenutý strop a relativně strohá výzdoba. Pár obrazů,
oltář a sarkofág nějakého ex prezidenta Dominikánské
republiky.
Prohlídka
nezabere víc, jak 5 minut. Jinou koloniální ulicí se vracíme
zpět k autu a kolem pobřeží jedeme až do Punta
Cana do hotelu
Ducacci. Cestou několikrát hodně prší, ale při příjezdu k
pobřěží už je zase hezky. Podvečer trávíme na pláži
popíjením rumu.
Pláž
Bavaro a odlet domů24.2.2019 - neděle
Dopoledne
trávíme na pláži Bavaro a
nebo u hotelového bazénu. Hotel nám dal vouchery na snídani
v Kat's corner, které využíváme. Ve 14:00 jedeme přes
jeden supermarket, kde nakupujeme láhve místního rumu, na letiště.
A přes noc letíme zpět do Evropy.
