Odlet
přes Amsterdam do Mexico city
8.2.2018 - čtvrtek
V
18:20 odlétám z letiště Katovice do Amsterdamu. Ve
stejnou dobu letí do Amsterdamu i Marek, jen odlétá z Prahy.
Potkáváme se až u odletové brány na letišti Shiphol při
nástupu do letadla, které s námi letí skoro 11 hodin do Mexika.
Lima
(Peru) a odjezd do Nazca
9.2.2018 - pátek
V
Mexiku přistáváme v 5 ráno a musíme projít imigrační
kontrolou i přesto, že za 3 hodiny odlétáme do Peru ze
stejného letiště.
Dalších
pět hodin trávíme v letadle do Limy, kde vystupujeme v
15:00. Zkoušíme si koupit letenky do Cuzco, ale marně.
Na
letišti měníme 100 dolarů na Peruánské Soly a kousek za
letištěm nastupujeme do autobusu jedoucího na zastávku 28. de
Julio. Proplétáme se hustým provozem a řidič nás
upozorňuje, že jsme na místě. V Limě není jedno autobusové
nádraží, ale je jich tu celá ulice. Asi na patnáctý pokus se
nám daří koupit jízdenky do města Nazca, ale do odjezdu
hodně času zbývá.
Proto
jdeme asi kilometr do nádherného rozlehlého parku Circuito
Magico del Agua. Park vybudovaný před 10. lety se spoustou
nádherných zpívajících fontán. V některých se místní
osvěžují a vládne tu příjemná atmosféra. Přitom vstup je
pouhé 4 Soly. V parku jsme až do setmění, protože za tmy se ve
fontánách objevují světelné efekty.
Protože
je velmi příjemné počasí, rozhodujeme se jít přes další dva
parky, tedy poněkud oklikou, na náš autobus. Všude plno lidí
běhá a cvičí, v parcích to vypadá jako někde na hodinách
tanečních a o kousek vedle někdo předcvičuje aerobik. Prostě,
lidé se baví a sportují.
Ve
22:30 nasedáme do komfortního autobusu, kde se dají sklopit
sedačky skoro naležato, dostáváme v ceně jízdného i krabičku
s večeří a v celku pohodlně spíme až do 5:30 do rána.
Nazca
lines, Cerro Blanco a odjezd do Arequipa
10.2.2018 -
sobota
Těsně
před rozedněním přijíždíme do města Nazca. Je 5:30 a
město už žije. Stánky s jídlem i naháněči fungují. My si
jdeme sednout doprostřed kruhového objezdu, kde je parčík a
několik laviček. Na jedné z nich si dáváme snídani z vlastních
zásob a jdeme shánět letadlo. Hned v prvním hotelu se nám daří
si domluvit let nad Nazca lines a v 6:00 už sedíme v minibuse na
letiště.
Platíme
60$ a 30 Sól na osobu a čekáme na odlet mini letadla nad Nazca
lines. Nazca lines patří mezi jedny z největších
světových záhad. V poušti je přes 800 naprosto rovných čar,
které vypadají jako přistávací dráhy. U
300 z nich jsou viditelné geometrické postavy (geoglyfy) a 70
monstrózních kreseb rostlin a zvířat (biomorfy). Tvary vznikly
tak, že z povrchu pouště odstranili vrchní kameny a tím vynikla
tmavší půda pod nimi. Je zajímavé, že tyto tvary není možné
pozorovat ze
země. Proto máme to letadlo. Nejznámějšími tvary, které je
možné pozorovat, je chameleon, opice a kondor, ale je tu i
kosmonaut s trianglulační tyčí, což evokuje teorii o
mimozemských přistávacích drahách. Podle průzkumu vše vzniklo
v období mezi 800 lety před Kristem až 600 let po Kristu.
Mini
letadélkem pro 6 osob přelétáme nad jednotlivými útvary a pilot
s námi letadlo naklání tak, abychom dobře viděli. Let trvá
skoro půl hodiny a vidíme většinu těch nejzajímavějších
útvarů.
V
9:00 jsme zpět v centru odkud jdeme kousek cesty pěšky a zbytek
taxi k nástupnímu místu na chodník vedoucí do hor. Našim cílem
je zdolat nejvyšší písečnou dunu světa Cerro Blanco,
měřící 2080m. Začínáme ve výšce 780m. Chodník se postupně
z kamenitého mění na písečný a čím jsme výš, tím je svah
prudčí. Do toho pere slunce, a i když se mažeme opalovacím
krémem a snažíme se zakrývat oblečením jak to jde, za chvíli
cítíme, že si slunce našlo cestu a griluje nás. Na rozpáleném
písku si dáváme ve výšce 1500m pauzu, při které se rozhodujeme
to obrátit. Vrchol byl na dohled. Jen posledních 1,3 km. Ale zdraví
je přesnější a spálit se hned druhý den opravdu nechceme.
Zpět
dole u cesty máme v nohách přesně 11,5 km a všechnu vodu vypitu.
Už je nám jasné, proč lidi na tuto horu obvykle vychází ve 4:00
ráno. Na cestě, kde je skoro nulový provoz se nám daří odchytit
taxikáře, který se vrací do města a zadarmo nás veze do centra.
Jdeme na výborný oběd (menu se zeleninovou polévkou a grilovanou
rybou s kukuřičnou kaší a zeleninou). K tomu každý pijeme litr
Inca Coly. Přesouváme se do parku v
centru a plánujeme další postup.
Před
odjezdem si jdeme ještě nakoupit tekutiny a projít zelinářský
trh, kde prodávají například úplně černé kukuřice nebo
gigantické krabaté dýně.
Na
autobusovém nádraží si dobíjíme baterie a taky pácháme
hygienu, protože v 19:00 nám odjíždí další autobus s lůžkovou
úpravou do Arequipa. Cesta trvá 9 hodin.
Kaňon
Colca
11.2.2018 - neděle
V
5:30 vystupujeme ve městě Arequipa, a protože velký
autobus jede jen ve 3 ráno a pak až v 11 dopoledne, hledáme
alternativní možnost dopravy a nacházíme minibus, kterým jedeme
do města Chivay. Cestou překonáváme průsmyk ve výšce
4910 m. Kolem nás jsou zasněžené šestitisícovky. V 10:00 jsme
na autobusovém nádraží, ale ani jedno sdílené taxi nemá cestu
ke kaňonu Colca. Jdeme tedy k cestě a stopujeme. První
pokus nás za pár drobných veze jen asi 10 km do městečka
Achoma s hezkým kostelem a kde už začínají být vyhlídky na
hory a kaňon s dravou řekou úplně dole.
Zkoušíme
zastavit projíždějící Jeep a ten, k našemu údivu, opravdu
zastavuje. Příjemný postarší pár na výletě nás bere s
sebou.
První
zastávku máme u kostela v městečku Maca. Kolem kostela
posedávají babky v krojích, mají u sebe krásně čisté lamy
alpacy a jsou tu i krojované děti s lamími mláďaty. Všechno to
působí malebně a vůbec ne kýčovitě.
Následně
zastavujeme na vyhlídce Mirador Cruz del Cura. Jdeme asi 200
metrů a otevírá se nám výhled na vodopád, řeku, ale co je
hlavní, tak pod námi hodují 2 dospělí kondoři se svými čtyřmi
mláďaty na mršině krávy. Krom kondorů vidíme i pár kolibříků,
kteří létají kolem kaktusů.
S
našimi novými peruánskými přáteli jedeme na další vyhlídku
Cruz del Condor. Krom vyhlídky na další část kaňonu vidíme
na skále nad vyhlídkou probíhat místní karneval. Žádní
turisté, jen čistá radost. Ženy a dívky v krojích, několik
hudebníků a zábava je zaručena. No a když vidí nás, dva
cizince, berou nás za své, zdobí nás konfety a obličeje mažou
barevnými pudry. Hned nás také zvou na své zásoby koky (ne,
nedali jsme se tu na drogy. Lístky koky jsou sice základní
materiál na výrobu této drogy, ale potřebuje to další chemické
příměsi). Lístky koky se žvýkají nebo se z nich dělá výborný
čaj. Obojí má velké množství kofeinu obsažené v rostlině a
pomáhá překonávat problémy se zdejší nadmořskou výškou.
Po
páru minutách karneval opouštíme, protože nás čeká naše
auto, kterým jedeme do horské vesnice Cabanaconde. Zde se s
našimi společníky loučíme a jdeme na dobrý oběd do hospůdky
přímo na náměstí a ve 13:00 vyrážíme na túru. Tady to je
obráceně. Jsme ve výšce 3300m a musíme se dostat do výšky
2200m na dno kaňonu, kde se nachází malebná oáza Oasis de
Sangalle. Po nekonečném množství serpentin jsme za 90 minut
dole. Rostou zde palmy, mají tu udržovaný trávník a dva bazény
s průzračnou vodou. V oáze je i možnost noclehu, jídla a pití.
My se však jdeme podívat na visutý most nad rozbouřenou řekou a
chvíli vydechujeme. Přeci jen nás čeká výstup zpět a 1100
metrů výškových je cítit. Jsme šikovní a nahoře jsme za dvě
hodiny. Trička můžeme kroutit, ale túra s hezkými výhledy to
byla příjemná. V městečku jsme v 17:30, právě zde začíná
karnevalový průvod s kapelou a tančícími lidmi. K průvodu se
přidáváme, a když dotančí na náměstí, na chvíli se
odpojujeme a jdeme opět do restaurace Sol y Sombra na menu. K
jídlu dostáváme čaj z koky.
Kupujeme
si jízdenky do Arequipa, ale protože máme ještě čas, jdeme se
za tmy podívat na vyhlídku nad kaňon. Dole je vidět nasvětlenou
vesničku a nad hlavou milióny hvězd.
Ve
21:00 odjíždíme autobusem přímo do Arequipa. Jízda trvá do 3
do rána. V autobuse je jak v páře, nefunguje vzduchotechnika,
takže po příjezdu do Arequipa jsme úplně mokří.
Arequipa,
Tacna a přejezd do Chile
12.2.2018 - pondělí
Protože
autobus z Colca jede kousek kolem centra Arequipa, vystupujeme
a jdeme ve 3:00 na Plaza del Armas. Toto náměstí je zapsáno
na seznam UNESCO a právem. Jednu stranu čtvercového náměstí
tvoří katedrála Basílica Catedral de Arequipa a ostatní
tři strany domy sjednocené dvoupatrovým obloukovým průčelím.
Plocha není prázdná, ale jsou zde vzrostlé palmy a uprostřed
stojí kašna (ve které se během naší přítomnosti koupalo
nějaké děvče, které pak naháněla policie). Z náměstí jdeme
3 kilometry na autobusové nádraží, abychom chytli autobus ve 4:15
do hraničního města Tacna.
Jedeme
pouští Atacama, což je nejsušší poušť světa a za
oknem autobusu to vypadá opravdu neutěšeně. Jen písek, kamení a
prach. Ale i v tak nehostinné krajině je vidět lidská činnost.
Pomocí kamení tu mají některé části pouště rozparcelovány a
z rákosových rohoží jsou tu i nějaké primitivní příbytky.
To
Tacna vypadá jak oáza. Po příjezdu v 11:00 si ihned měníme
peníze na chilské, kupujeme si skvělý meloun, který máme místo
jídla i pití a pokračujeme dalším autobusem přes hranice do
přímořského chilského města Arica.
Na
hranicích to jde celkem rychle. Zkrátka chvíli po 13:00 jsme v
Arice. Je to dost velké město obklopeno pouští a Tichým
oceánem. Ten je taky naším hlavním cílem tohoto města.
Autobusem 14 jedeme na pláž Chinchoro. Voda v oceánu je
akorát na koupání, čehož okamžitě využíváme. Je to třeba.
Je to přeci jen první voda, kterou naše těla potkala za dobu v J.
Americe. Skvělé a báječné. Tedy do doby, než si všimnu, že
kolem nás plave spousta medůz a některé jsou velikosti kopačáku.
Osušíme se na slunci a po pláži jdeme bosí asi 2 kilometry až
na Playa Las Machas. Tady jsou větší vlny a lidé tu
surfují. Ale protože vidíme i zde nemálo vyplavených medůz, do
vody už nejdeme.
Snažíme
se asi hodinu marně stopovat do horského města Putre, ale marně.
Prostě ani s penězi v
ruce
se nedaří nikoho stoupnout. Je skoro 20:00 a my to vzdáváme a
jedeme do hezkého čistého centra Africa. Procházíme si pěší
zónu a jdeme na kopec s převýšením 100 metrů, kde se tyčí
socha Krista, jsou zde děla jako připomínka bitvy o Pacifik a
stojí zde stožár s obří chilskou vlajkou. V každém případě
je odtud moc hezký výhled na město, přístav a záliv.
Scházíme
dolů do města a po skromné večeři (město je až překvapivě
drahé) jdeme na ubytování Residencial Africa, které je
levné, mají teplou vodu a je jen kousek od centra. Naše těla
nechápou. Už podruhé dnes cítí na své kůži vodu. Dobíjíme
baterie (našich těl i přístrojů).
Putre,
jezero Chungara a přejezd do Bolívie
13.2.2018 - úterý
Vstáváme
v 5:00 a za tmy vyrážíme pěšky na autobusové nádraží. Nemáme
místní měnu a směnárny jsou zavřené. Proto měníme u taxikáře
za ne moc dobrý kurz, ale musíme, pokud chceme jet do horského
městečka Putre. Autobus stoupá do výšky 3600 m a hladové
a
bez peněz nás v 10:00 vysazuje u náměstí. Postupně sháníme
jídlo a nezbývá nám, než vybrat peníze z bankomatu. Z městečka
se musíme vrátit 5 km k hlavní cestě na Bolívii. Naštěstí
nemusíme jít pěšky, protože nás přibral naklaďák. S dalším
postupem našeho putování to je již horší. Stopujeme, ale nikdo
nás nebere. Navíc se začíná kazit počasí a krásně zasněžené
vrcholky šestitisícových sopečných vrcholků se začínají
schovávat v mracích. Proto jdeme a cestou zkoušíme stopovat. Asi
po 5 kilometrech chůze se konečně daří zastavit kamion a jedeme
až k jezeru Chungara. V mraze, dešti a větru nás řidič
vysazuje u tohoto jednoho z nejvýše položených jezer na světě
a, i přes mizerné počasí, pozorujeme plameňáky na jezeře
obklopeném horami. Kamion odjel.
Během
15 minut jsme docela promrzlí. Toho si všiml i jeden řidič auta a
dává se s námi do řeči. Umí totiž anglicky. Během chvilky nás
zve na placku a čaj. Bohužel jede opačným směrem. Opět se
vydáváme na pěší túru směrem k bolivijským hranicím, ale po
pár kilometrech nám staví další kamion, se kterým končíme na
hranicích Tambo Quemado. Tady nás štěstí opouští,
protože nemůžeme sehnat žádnou další dopravu do
vnitrozemí Bolívie. Navíc docela dost prší. V 18:00 nám jeden
řidič autobusu říká, že si máme nastoupit. Nastupujeme a
čekáme. A čekáme až do 21:00, kdy se konečně rozjíždíme do
městečka Patacamaya. To je křižovatka, kudy by mělo jezdit vše
z La Paz do Oruro. Je 22:45, prší a čekáme spolu s dalšími
místními hodinu, ale nejede nic. Zmrzlí a mokří to vzdáváme a
jdeme se ubytovat do hostelu Alojamiento Ruddy.
Oruro,
Potosi - stříbrný důl
14.2.2018 - středa
V
5:30 odcházíme z hostelu v jemném dešti na minibus do
Oruro. Máme štěstí, sotva přicházíme, hned jedeme.
Oruro je velké hornické město, které je známé i tím, že se tu
koná druhý největší karneval na světě (po Riu). Protože
přijíždíme ráno, z karnevalu nevidíme nic. Město je na
hornickou činnost hrdé a hned u vjezdu je 6 metrů vysoká
hornická helma zasazena mezi fontány. Město je zdobeno i spoustou
dalších soch. Pro nás je to ovšem pouze přestupní místo.
Z
autobusového terminálu jedeme do Potosí minibusem. Cesta je
velmi hezká. Projíždíme svěže zelenými údolími obklopenými
horami. V údolích se pase spousta lam.
Ve
13:00 jsme v Potosí a ještě místní dopravou jedeme do velmi
hezkého koloniálního centra. Procházíme se kolem několika
kostelů a během chvilky máme domluvenou prohlídku stříbrných
dolů. Nejprve jedeme na hornický trh, kde si člověk může koupit
i například dynamit a rozbušku (za 75 Kč). Bohužel do letadla do
příručního zavazadla by nám to asi nevzali. Pak se jedeme
převést do hornického (holínky, oblečení a přilbu se světlem)
a jedeme před jeden z mnoha vstupů do hory. Je
nutno podotknout, že jsme ve výšce 4300 metrů, což tělo poněkud
oslabuje. S průvodcem a dalšími 6 lidmi vstupujeme do úzké
šachty, která hned ze začátku dává tušit, že tohle není
žádný turistický okruh, ale reálně fungující důl. Jdeme
úzkou chodbou po kotníky zatopenou v bahnité vodě a strop je
každou chvíli tak nízký, že je třeba se pořádně prohnout v
pase a nebo jít i v podřepu. Ze začátku je v šachtě hodně
zima, ale čím jsme blíže nitru hory, tím je tepleji. Ve štole
je spousta nepříjemných plynů a silice, která způsobuje
horníkům smrt po maximálně 15 letech, kdy tu pracují. Asi po
kilometru chůze se nás průvodce ptá, jestli je všechno ok, a
protože odpovídáme ano, jdeme hlouběji do podzemí do druhého
patra. No, slovo jdeme je příliš nadnesený výraz. Spíše se
spouštíme, sjíždíme po žáků
a
podobně skoro kolmou úzkou a velmi prašnou šachtou o 40 metrů
níže. To samosebou celou dobu jen za svitu baterky na přilbě.
Spodní štolou už z hory vycházíme na denní světlo. Je 18:00,
tedy celá exkurze trvala 4 hodiny.
V
centru si nacházíme levné ubytování v Hotel Compania de
Jesús a jdeme si projít toto nádherné město plné
koloniálních staveb a u toho si u stánků dáváme výborné
jídlo, které zakončujeme tuplovaným místním pivem.
Sucre
a noční přejezd do La Paz
15.2.2018 - čtvrtek
V
7:00 nám zvoní budík, ale stejně jsme vzhůru dávno předtím.
Ono spát ve výšce 4000 metrů, pokud člověk není úplně
aklimatizovaný, není snadné. Přeci jen jsme v nejvýše položeném
městě na světě. V hotelu máme v ceně i skromnou snídani, po
které jdeme pár kroků na náměstí, odkud jedeme minibusem na
autobusový terminál. Jede to hned. Stejně jako další autobus do
bývalého hlavního města Sucre. Opět projíždíme přes
hory a v Sucre jsme ve 13:00. Pro jistotu si kupujeme hned noční
autobus do La Paz a zbytek odpoledne trávíme v tomto městě.
Takový
dobrý bod kde začít je Mercado central - centrální trh.
Jednak je to v centru a pak zde jedou skoro všechny minibusy. I my
zde začínáme, protože máme hlad a žízeň. Na hlad jdeme do
jedné z mnoha hospod a žízeň hlásíme přímo v tržnici, kde
babky na vyvýšeném stánku s vyskládaným ovocem dělají čerstvé
džusy. Za pár drobných máme velkou sklenici, a když máme
vypito, babka nám zvesela dolévá už zadarmo.
Toto
město je zářivě bílé se spoustou kostelů, takže procházka na
Cemeterio General - hlavní hřbitov vede těmito koloniálními
ulicemi. Hřbitov je zasazen do parku se vzrostlými palmami a stromy
a hrobky jsou spíše rodinná mauzolea, některá i velikosti
rodinného domu. Méně movité rodiny pak využívají urnové zdi,
které se tyčí do značné výšky, proto rodinní příslušníci,
kteří mají své zemřelé v horních patrech musí nosit žebřík.
Ze
hřbitova se vracíme do centra a jdeme do parku Parqué Simón
Bolívar, kde uprostřed stojí miniaturní Eiffelova věž.
Z parku jdeme na náměstí a prohlížíme si zdejší architekturu.
Po čase se vracíme na Mercado central, abychom si dali
neuvěřitelně chutný ovocný salát z jednoho z mnoha stánků.
Čas
utíká rychle a musíme se do 20:00 vrátit na autobusové nádraží,
odkud jedeme přes noc do hlavního města Bolívie do La Paz.
La
Paz, Valle de la Luna a Copacabana u jezera Titicaca
16.2.2018
- pátek
V
8:00 přijíždíme do hlavního města Bolívie La Paz. Město
rozkládající se na několika kopcích a údolích v nadmořských
výškách 3300 až 4100 m je vystaveno převážně z červených
cihel a pro urychlení dopravy jsou zde kabinkové lanovky, kterými
se člověk dostane do mnoha míst města mnohem pohodlněji než
věcně ucpanými ulicemi a pozemní dopravou.
Nejprve
jedeme lanovkou na vyhlídku Belvedere do výšky 4089 m, ale pro
představu je to jen další část města se spoustou domů a ulic.
Lanovkou cestou vzhůru konstatujeme, že jedno auto jedoucí shora
zapadlo asi do 20 metrů hluboké erozní jámy (o erozi zde ještě
bude řeč) a tam bylo tak zaklíněno, že tam jsou zřejmě
pohřbeni i pasažéři. Na Belvedere si dávám výbornou netradiční
rybí polévku. Ve vývaru s obrovskými fazolemi a brambory byl celý
vařený pstruh.
Sjíždíme
opět do níže položené části města a pěšky procházíme přes
několik tržišť, kde prodávají snad vše a rozkládají se mezi
několika bloky až k čarodějnickému trhu, kde prodávají i
například sušená embrya lam v různém stádiu. Zvláštní.
Následuje
prohlídka několika architektonicky působivých a velmi starých
kostelů ve španělském slohu. Začínáme v Basilica de San
Francisco, před kterou si dáváme čerstvě mačkaný grepový
džus a jdeme se podívat i dovnitř. Zlatem zdobený nejen hlavní
oltář ale i boční ikony dokazují, že už v roce 1547, kdy byl
tento kostel dostavěn, zde bylo hodně peněz. Kostel má i bohatě
tesanou fasádu a je na co koukat.
Pokračujeme
prohlídku města na náměstí, které je samotným středem celého
La Paz, je zde další katedrála Catedral Metropolitana a
celé náměstí je doslova precpáno holuby, protože je zde lidé
hojně krmí.
Z
náměstí jedeme 10 km za město do Valle de la Luna -
Měsíční údolí. Jak jsem se na začátku zmínil ohledně eroze,
tak zde je vysvětlení. Město já na docela prudkých svazích
převážně hliněných hor. Pokud prudce prší, jako že to tady
není nic neobvyklého, voda odplavuje částice zeminy a vznikají
erozní rýhy, které se postupně zvětšují a vznikají tak
jehlany, které v některých případech dosahují úctyhodné
výšky. Takových erozních oblastí je okolo La Paz mnoho, ale pro
to, aby se člověk mohl po těchto jehlanech projít, je třeba
zajet sem. Příroda umí někdy vytvořit opravdu zajímavé věci.
Procházíme si celý turistický okruh skrze toto údolí a jedeme
zpět do centra. Využíváme opět lanovek, jelikož je to
rychlejší.
Po
obědě nastupujeme do autobusu jedoucího do Copacabany.
Cestou musíme vystoupit a jet loďkou, autobus pluje na samostatném
trajektu. Cesta se kroutí horami a kolem jezera Titicaca a
pohybujeme se ve výškách 4000-4300 metrů.
V
18:30 vystupujeme v Copacabana a chvíli hledáme ubytování. V
několika prvních hotelích měli, překvapivě, plno. Ale je to asi
karnevalem. Protože tanečníky vidíme cestou v horách i později
v centru. Nakonec se ubytováváme v hostelu Emperor kousek od
náměstí a jdeme se najíst. Cestou nás chytá průtrž mračen a
než jsme došli do restaurace, jsme komplet mokří. I v tomto dešti
karnevalový průvod tančí. To je odhodlání. Protože déšť má
teplotu kolem nuly, jelikož do toho padají i kroupy. Je jasné, že
z večerního programu nic nebude. Je třeba sušit
oblečení.
Jezero
Titicaca, přejezd do Peru, plovoucí ostrovy Uros, Inské vykopávky
Sillustani a noční přejezd do Cuzco
17.2.1018 -
sobota
Vstáváme
v 7:00 a rovnou jdeme na výšlap na horu Cerro Calvario (Hora
Kalvárie), která se tyčí mezi jezerem a Copacabanou. Jelikož má
4019m, výšlap není úplně jednoduchý, ale výhledy stojí za to.
Už podle názvu je jasné, že na vrcholu je křížová cesta. Na
vrcholu je na některých místech i několik centimetrů krup z
noční bouřky.
Vracíme
se do centra, odkud jedeme minibusem na hranice s Peru. Ty
během chvilky přecházíme pěšky a na druhé straně nás další
minibus veze do nejbližší vesnice, kde čeká autobus do města
Puno.
Protože
máme z večera promočené boty, cesta se na nás projevuje a oba
jsme nachlazení. Rozmrzáme až v Puno, které také leží na břehu
nejvýše položeného splavného jezera na světě.
Nejprve
si na terminálu kupujeme jízdenky na večerní autobus do Cuzco a
pak jdeme pěšky do přístavu, odkud jezdí motorové čluny na
plovoucí ostrovy Uros. Jedeme 6 kilometrů na jezero a před
námi se najednou objevuje velká vesnice. Na rákosí, které zde
neustále doplňují, jsou postaveny stovky domů. Také z rákosí.
Není to jeden velký ostrov, ale spousta malých. Mezi sebou jezdí
na lodích, které jsou rovněž z rákosí, ale je vidět pokrok a
je zde i hodně motorových člunů. Na jednom z ostrovů nás loď
vysazuje a máme zde přednášku o tom, jak ostrovy fungují. Na
další ostrov přejíždíme lodí, které říkají Mercedes Benz,
která je z rákosí a dřeva, ale je tlačena motorovým člunem. Po
návratu do Puno vidíme, že máme ještě hodně času, proto se
jdeme projít přes Mercado central až do parku Parqué la
Madre. Zrovna sem přišel hudební průvod, tudíž je na co
koukat a co poslouchat.
32
kilometrů od Puno se nachází jedny z nejvýznamnějších ruin z
Incké doby Sillustani. Abychom vše stihli, chytáme si taxi,
které nás tam veze, čeká na nás a následně veze zpět.
Sillustani
je na kopci mezi velkými jezery a jedná se o velké, mistrně
opracované kamenné věže, které se používaly jako hrobky.
Prohlídnout si tyto ruiny nám trvá cca 30 minut.
V
18:00 nás taxikář vysazuje opět v centru Puna a my si poprvé za
tuto dovolenou dopřáváme tříchodové menu v hezké restauraci
Tulip. Jdeme sem, protože nás láká ochutnat nový druh masa z
lamy alpaky.
Venku
opět prší, proto na autobusové nádraží jedeme taxi.
Ve
21:30 odjíždíme autobusem do města Cuzco.
Cuzco,
Salinas Maras, Santa Teresa a termální koupele
Cocalmayo
18.2.2018 - neděle
V
5:30 vystupujeme z autobusu ve městě Cuzco. Chvíli na to
vychází slunce a my procházíme všechna historická náměstí,
prohlížíme si katedrály a umně zdobené dřevěné balkóny v
koloniálním stylu.
Město
je na seznamu UNESCO a je zasazeno v údolí a přilehlých stráních,
které jsou tak prudké, že k většině domů se nedá dojet, ale
musí se jít pěšky soustavou schodišť. I my stoupáme nad město,
kde se nachází incký amfiteátr Quenquo. Patří mezi
nejdůležitější vykopávky v Cuzco a hlavní zdejší turistickou
atrakcí.
Tím, že jdeme podle podrobné mapy zkratkami, nepotkáváme ani
živáčka. Podivujeme se nad dovedností Inků, sestavit mnoha
tunové kamenné bloky.
Sestupujeme
zpět do centra a nastupujeme do minibusu do města Urubamba.
Cestou potkáváme docela velký karneval, který řidič musí objet
doslova přes polní cesty.
Na
křižovatce kousek před Urubambou vystupujeme a přejíždíme do
vesnice Maras, kde se, shodou okolností, dnes koná největší
karneval roku. Nazdobené náměstí a už v poledne naznačuje, že
to tu večer bude velké.
Do
večera však čekat nemůžeme. Jen si dáváme rychlý oběd a
jdeme na 4 kilometry dlouhou túru údolím k Salinas Maras.
Jedná se o kaskádová jezírka, která mají za úkol zachytávat
vodu, která zde pramení a má vysoký obsah soli. Těchto jezírek
je na svazích přes 3000. Sůl zde tímto způsobem těžili už i
Inkové 900 let před naším letopočtem. Rozhodně velmi zajímavé
místo. Kolem jezírek scházíme údolím dolů až k hlavní cestě
a stopujeme auto do Urubamby.
Teprve
v 15:00 přijíždí autobus jedoucí do Santa Maria. Je to
zajímavá jízda. Pořád serpentiny mezi horami a údolími.
Stoupáme až do výšky 4350 m, abychom sklesali jen do 1200 m do
vesnice Santa Maria. Tady přestupujeme na sdílené taxi do Santa
Teresa. Řidič s námi jede po hliněné cestě nad vysokým
srázem jako by to auto ukradl.
Po
příjezdu do Santa Teresa nás hned odchytila babka a ubytováváme
se v příjemném hotýlku jen za 90 Kč (15Sol) na osobu. Jen si
dáme věci na pokoj, vydáváme se pěšky do 3 kilometry vzdáleného
přírodního termálního koupaliště Baňos termale
Cocalmayo. Venku je tma a my si hovíme v jednom z několika
bazénů s teplou vodou. Je to paráda! Vykoupaní zpět do centra
jedeme minibusem. Na náměstí si dáváme malou večeři a pivo a
jdeme spát.
Machu
Picchu, pěšky po kolejích do Hidroenergetíco a přejezd do
Cuzco
19.2.2018 - pondělí
V
6:00 vstáváme. Je třeba říci, že jsme se poprvé na této
expedici dobře vyspali. Ani to nehoupalo, spali jsme v leže v
přijatelné nadmořské výšce a hlavně bylo teplo!
Jdeme
si koupit jízdenku na vlak za astronomickou částku 33 USD na
člověka za 12 km jízdy a minibusem jedeme po prašné cestičce
kolem dravé a rozvodněné řeky Urubamba k místní
hydroelektrárně Hidroenergetíco. Vůbec není divu, že tu
ta elektrárna je. Taková síla valící se vody má energie opravdu
dost. Údolí je malebné a jakoby z filmu Avatar. Skoro kolmé,
ostré svahy údolí tyčící až do mraků porostlé zelení vesměs
tropickou.
V
Hidroenergetíco nastupujeme na úzkokolejný vlak. My, jakožto
cizinci, máme samostatný vagón. Místní platí jen 2 Soly (tedy
půl dolaru) a jsou pro ně určeny ostatní vagóny. Náš vagón se
tváří hogo fogo. Kožené sedačky, výzdoba a čistý záchod. Ve
vagónu jsme jen čtyři. Stewardka roznáší popcorn ve stylu Inků
(gigantická zrnka kukuřice smažená v oleji a soli, která
nepuknou). Protože vlak potřebuje nabrat výšku, překonává dvě
serpentiny tak, že jede nejprve vpřed, pak couvá po jiné koleji a
nakonec jede opět dopředu. Zastávky jsou tak mizerně označené,
že spíše sledujeme GPS.
Z
vlaku na zastávce Machu Picchu Pueblo doslova vyskakujeme z
pomalu jedoucího vlaku, protože strojvůdce zřejmě nečekal, že
tady bude chtít někdo vystoupit. Proč? To nám dochází v zápětí,
kdy přicházíme k
jedinému mostu. Strážní budka a strážce, který nám v
překladači
na displeji telefonu ukazuje větu, že vstupenky se prodávají
pouze na náměstí v Aquas Calientes. Což byla až další
zastávka vlaku. No, co už. Těch 1,5 km není zase taková hrůza a
podle frekvence autobusů vyvážejících zhýčkané a nemohoucí
turisty prakticky až do dávného města Inků je nám jasné, že
nahoře stejně první nebudeme. Ve městě kupujeme asi za 60 USD
vstup a vracíme se ke kontrole na mostě, kde jsme byli před
chvílí. Je zataženo a občas spadne nějaká kapka. Počasí se
pořád nemůže rozhodnout jestli se totálně po. kazí nebo
umoudří. My pře cházíme řeku a po žulové stezce stoupáme
serpentinami ke vstupu do jednoho z moderních divů světa a místě
na seznamu UNESCO, do města Machu Picchu. Vystoupat kopec nám
trvá přesně hodinu. Jsme totálně propocení, protože jdeme do
strmého kopce ostrou chůzí skrze džungli a ve vzduchu je
stoprocentní vlhkost.
Poslední
kontrola a my už máme šanci obdivovat mistrné stavitelské umění
dávných Inků. Vlastně nemáme. Jsme na místě a nevidíme nic.
Mlha je tak hustá, že naprosto znemožňuje vidět cokoli. Naštěstí
máme trpělivost a zcela výjimečně i
čas. A kdo si počká, ten se dočká. Mraky se trhají a z nich
vystupuje mystické město Inků. I okolní hory a údolí. Trávíme
v ruinách několik hodin. Je vidět s
odstupem skoro 20 let, že zase hodně dostavěli. Oni se totiž
pomalu snaží uvést toto město do tvaru jaký mohlo mít v době
osídlení. Zajímavé je, že toto město objevil až německý
badatel v roce 1911.
S
Markem si tipujeme, za jak dlouho seběhneme kopec k řece. Tip je 20
minut. Dole jsme za 17. Další tip, kdy dojdeme kolem kolejí do
Hidroenergetíco (9 km) je ve 14:00. Jde se nám dobře a dole
jsme ve 13:20. Skvělé načasování! Vlak z Aquas Calientes
přijíždí za 10 minut, a to znamená, že čekající minibusy do
Cuzco budou mít pasažéry a budeme moci jet. Nakládané
minibusy se rozjíždí prakticky najednou jako noční rozjezdy v
Brně. Díky velké konkurenci smlouváme cenu na polovinu toho, co
jsme ochotni zaplatit a to na 25 Sol za jednoho.
Přelet
do Limy a Lima
20.2.2018 - úterý
Ráno
jedeme autobusem na letiště, které je naštěstí jen 4 km z
centra. V 7:30 letíme do Limy.
Po
přistání jdeme pěšky na objednané ubytování, které je jen
1,5 km od letiště. Můžeme (musíme) si vyprat oblečení, ve
kterém poletíme, protože máme silnou obavu že by nás zítra
nepustili do letadla. Venku je horko, proto prádlo schne rychle. Čas
než se budeme moci obléct trávíme pitím piva z litrové láhve.
Ve
13:00 se jdeme najíst a jedeme do centra Limy. V neustálém
troubení jedeme hodinu. Procházíme si nejprve historické centrum
od guvernérova paláce směrem na jih okolo mnoha hezkých
koloniálních budov a kostelů.
Po
prohlídce centra jedeme autobusem do čtvrti Miraflores, což
je pobřežní čtvrť, kde evidentně bydlí movití. Na pobřeží
procházíme parkem Lásky a hodně to tu připomíná
metropole v USA. Cyklostezky, na kterých lidé sportují, parčíky,
drahé restaurace a podobně.
Z
Miraflores jedeme ještě jednou do historického centra, protože
zapadlo slunce a budovy jsou nasvětleny.
Dostat
se v noci zpět k našemu ubytování není jen tak. Jedeme tedy k
letišti, protože to je jednodušší a absolvujeme noční
procházku s jedním litrovým pivem v závěru dne.
Odlet
do Mexika
21.2.2018 - středa
V
5:30 vstáváme a jdeme pěšky na letiště, odkud nám v 7:30 letí
let společnosti Aeromexico do Mexika. Cesta trvá 5,5 hodiny.