Vzhledem k tomu, že tento okruh volně navázal na okruh střední Amerikou (Mexico, Belize, Guatemala), tak jsme v 8.00 ráno odlétali z Guatemala City do města San Jose ve státě Costa Rica, a protože jsme tam měli hodinu, tak jsme se chtěli podívat ven. Bohužel nás nepustili na tak krátkou dobu přes imigrační. Další letadlo nám už letělo do Limy.

30.8.1999 - Lima
Letíme do Limy - hlavního města státu Peru. Přelétali jsme rovník, přistáli do mlhy a strašné zimy. Po výměně peněz na místní soly jsme přejeli taxíkem na autobusák a po marném pokusu (ve volném čase před odjezdem autobusu) najít internet, jsme odjeli do města Pisco jižně od Limy. Z autobusu nás hned odchytili a ubytovali jsme se v dobrém a levném hotelu.

31.8.1999 - El Candelabro, Islas Ballestas a přesun do Nazca
V 7.00 jsme odjížděli minibusem na pobřeží a rychlým motorovým člunem se jeli podívat na El Candelabro - obrazec vytesaný ve skále (taková vidlička) a nikdo neví k čemu to bylo. Možná jako navigace pro staré kosmické lodi. To už jsme v poláru, šusťákové bundě a ve všem co máme s sebou, mrzli. Teď jsme v tropickém pásmu, kolem nás palmy, ale teploty velmi nízké. Takže jsme se ani nedivili, když jsme poté jeli kolem skály ostrůvků Islas Ballestas v moři na kterém žily kolonie lachtanů a věřte nebo ne, tučňáků. To už se jezdí lidi dívat na rovník i na tučňáky! Po příjezdu jsme rozmrzali v hotelu a v poledne jsme jeli do města Nazca.

1.9.1999 - hřbitov kmene Nazca-Chauchillo, let nad Nazca lines a přesun do města Arequipa
Ráno jsme jeli asi dvě hodiny do pouště k hřbitovu kmene Nasca - Chauchilla. Protože to je na troud vyschlá země, tak autobusek jel kudy se mu chtělo, ale skoro se nedalo dýchat, jak ten mikro prach lezl dovnitř vozidla. Bohužel všechny hroby byly vykradené (každý hrob byl 6 metrů pod zemí, takže to musela být v 50 stupňových vedrech celkem fuška vykopat). Vykrádači hrobu kradli hlavně hábity, ve kterých byly mumie zabaleny a na černem trhu se jeden takový hábit prodává za 20 000 dolarů a sběratelé v Americe pak tyto odkupují pašované za 50 000 dolarů, takže příště bereme lopatu a krumpáč a . to je jen žert, hroby bychom totiž asi těžko sami našli, jsou totiž zasypané šestimetrovou vrstvou písku, takže kopat jen tak náhodně to by byla pakárna. Po cestě zpět jsme se zastavili ve výrobně zlata. Všechno od těžby rudy, až po filtraci zlatých šupinek se tam dělá ručně. Za celý den vydělá celá továrna 20 dolarů. Z 60 kilogramů rudy se získá šílenou dřinou cca 2 gramy zlata. Pak jsme se šli ještě podívat jak původní indiáni vyráběli keramické nádoby a sošky. Po obou prohlídkách nás dovezli k malému letišti odkud jsme si prohlédli z jednomotorového letadla Nazca lines (obrazce vytvořené v poušti). Bylo to úžasné, akorát jak nesnáším jízdu autobusem, tak nesnáším lety malým letadlem, takže jsem trpěl celou jednu hodinu ve vzduchu. Pohled to byl úžasný, ale samotné obrazce byly zklamáním (bodejť ne, za jednu letenku jsme dali 50 dolarů, takže jsme čekali, že to bude o něco větší. Taky se ti indiáni mohli více snažit, když to stavěli). Letadlo bylo opravdu malé, že jsme se museli rozdělit a každý letěl sám. Prostě jenom pilot a napřed nemocný Pavel, pak jsem si let odtrpěl já a létat s otevřeným oknem zase tak brzo nebudu. Pod námi obrovská rozloha poušti zvrásněná milióny vyschlými strouhami (prší tam přesně tři hodiny v roce a to vydatně a najednou, takže pak jsou všude potoky vody) a tu a tam na rozloze 525 km čtverečních jsou vyskládané obrazce jako opice, kolibřík, kosmonaut, triangulační přístroj. Vše je staré přes 2000 let. Nějaké ženské to tam zkoumají celý svůj život a na nic nepřišly k čemu ty obrazce byly. My jsme si nad tím přeletěli jednou a došli jsme k závěru, že vlastně vedle každého obrazce je absolutně rovná velká plocha ve tvaru ostroúhlého rovnoramenného trojúhelníku a na užší straně je často velký skok, takže to byly startovací a přistávací plochy pro ufouny a dráhy měli značené obrázky, takže jejich kontrolní věž třeba zahlásila: "Ufo přistávající z Marsu v 15.00 hodin roku pozemského -112 má přistát na dráhu pavouka a ufoun viděl pavouka a věděl, že má runway volnou. Po doletu z letadla jsme sedli na autobus ve 14.00 a do 3 do rána jsme jeli do 2 největšího města Peru - Arequipa. Taxík nás odvezl na hotel.

2.9.1999 - Arequipa
Snídáme v centru města Arequipa zase to kuře s rýží - tady se musím zmínit vlastně o tom co jíme. Tady vzhledem k naší chabé španělštině a už ani s tou se tady člověk nedomluví, protože úřední jazyky tu jsou tři: španělština málo, Aymara - indiánský jazyk a Kechua - velmi rozšířený indiánský jazyk absolutně nepodobný jakémukoliv nám známému jazyku. Takže jediný druh jídla víme jak se řekne kuře z rýží a toho už máme plné zuby. Taxíkem jedeme na autobusák a kupujeme si lístek do města Puno ležícím na jezeře Titicaca a už víme, že nám to jede až v 18:00 večer, takže jsme zase taxi dojeli do internetového střediska. Jinak je tu daleko více možností vyžití volného času: a) zajet do nejhlubšího kaňonu na světě, ale to trvá 2 dny, b) vylézt si jednu šestitisícovku (přesně 6075 metrů nad mořem) a nebo c) si zajet na divokou vodu na rafty kousek odtud. Vzhledem k časové tísni a nevybavenosti na horské výstupy, i když tato hora je klasifikována jako nejjednodušeji vylezitelná šestitisícovka na světě, nakonec nejedeme nikam.

3.9.1999 - plavba po jezeře Titikaka
Po dojezdu do města Puno asi v 5 ráno jsme si řekli, že platit hotel to nemá cenu a protože místní indiáni jsou čilí, tak už nám nabídli lístky na loď odjíždějící v 8.00 ráno na plovoucí ostrovy Uros (floating islands) na jezeře Titikaka. Bylo pěkně frešno (zima) a tak jsme si zaběhli do města a podařilo se nám sehnat hotel (hotstal Europa) za slušný peníz s tím, že chtěli zaplatit až za tu další noc, tak jsme tam parkli batohy, chvíli poleželi a v 7.40 nám přímo před hotel přijel autobusek, abychom si neničili svoje nožičky a odvezl nás do přístaviště. Pořád zima. Jezero Titikaka ležící ve výšce 3800 metrů a s délkou 170 kilometrů je největší a nejvýše položené jezero jižní Ameriky. Loď měla motor o síle tak motorky značky Fichtl, takže jsme jeli jako z hnojem, ale asi za dvě hodinky jsme dojeli k unikátním ostrovům. Místní indiáni si z rákosu vybudovali takové velké pontony, na kterých mají rákosové budky a v tom žijí (po důkladném zkoumání rákosových chýší jsme objevili dovedně maskované televizní antény a solární kolektory, takže už i na plovoucí ostrovy vysílají reklamu na vložky a cornflakes. Z rákosu tam mají všechno, ostrovů je tam několik a i loď mezi jednotlivými ostrovy byla rákosová, po prohlídce a testu goratexových bot (ano ostrovy trochu propouštějí vodu) jsme další dvě a půl hodiny jeli na ostrov (tentokráte reálný) Taquile (není to nic společného s Tequilou!) a čekal nás výstup v těchto nadmořských výškách zničující. Celkem 564 schodů prudce do kopce do výšky 4103 metrů. Nahoře jsme měli jako vždy štěstí. Byl tam zrovna peruánský president a měl nějaký proslov k místním lidičkám, naštěstí to byla nějaká nepodstatná návštěva, takže tam nebylo hodně čumilů. Nahoře jsme si dali oběd. Nějakou zeleninovou všeho chuťovou polévku a pak nějakou mřenku ulovenou v jezeře. No a protože jsme v zemích, kde se velice daří rostlince zvané Coca, ze které se pomocí nějakých fíglů dělá kokain, tak jsme neodolali lákavé nabídce a dali si čajíček vyrobený z lístků koky. Pěkně slabý odvar.žádné účinky, naštěstí to tu je levnější, než třeba Pepsi. Pak nás čekal sestup k lodi a čtyřhodinová plavba zpět do Puno. Strašná zima. Akorát jsme se zašli najíst do hospody přímo co byla naproti hotelu a tam jsme jedli snad nejlepší rybu za život. Pak už jsme se jenom celou noc klepali zimou pod třemi dekami.

4.9.1999 - La Paz - Bolívie
Hned ráno vyrážíme autobusem do města La Paz (hlavní město státu Bolivie). Jeli jsme celý den. Jednou jel náš autobus trajektem a my zvlášť lodí příznačně nazvanou Titanic. Ani autobus ani my jsme se naštěstí nepotopili. Po cestě se skoro nic zvláštního nestalo. Až na dva defekty a sněžení to šlo. Opravdu nám sněžilo a padaly kroupy. Kolem cesty byly nádherné scenérie Cordiller (kde jsou i šestitisícové vrcholky). Město La Paz leží v údolí, kde okolní krajina je o 400 metrů výše, prostě je to propast mezi horama, kde se samosebou drží smog z aut, které by v česku neprošly technickou kontrolou ani za II. světové války. Hned z busu nás tradičně ulovili místní lákači do hotelu, a tak jsme se ubytovali a večer si prošli město. Druhý den ráno jsme si prošli tržiště a mimo jiné i trh čarodějnic (Mercado Modelo), kde si Pavel zase koupil nějaké svoje sběratelské kousky) a mrkli jsme se i na trh s cocou. Pak jsme chytli bus do Valle de la Luna (pro ty co neválí plynule španělsky jako my: Údolí měsíce), kde jsou celkem zajímavé úkazy eroze půdy a hezké výhledy. Po cestě do tohoto údolí se musím zmínit o místní dopravě vůbec. Představte si VW transporter, natlačte do něj 5 řad po třech sedadlech a narvěte tam 17 indiánů s nůšemi, tak, tak se tu cestuje. Indoši to mají v pohodě, jsou totiž v průměru asi o 1/2 metru menší než my, ale co my čahouni z Evropy. Nohy se mezi jednotlivá sedadla prostě nevejdou. Z La Pazu do Údolí Měsíce se jede kolem Rio (v překladu řeky). Řeka je to ale jenom podle názvu. Čističky odpadních vod a kanalizace tu ještě nevymysleli, takže řeka (stoka) má hustě tmavě hnědou barvu přesně jako něco.a v mikrobuse se musely zavřít všechny okénka a člověk musel dýchat přes nějakou látku, aby se ten smrad dal vydržet. V údolí to pak bylo hezké, že jsme tam strávili několik hodin. Večer jsme strávili v restauracích a po městě a ve 22.00 (zase štěstí) začínal průvod z hudbou a maskami. Asi hodinu nás to bavilo, ale protože jsme byli všichni trochu nemocní (ze zimy), tak jsme chtěli spát. V hotelu bylo slyšet vše z ulice a průvod si vybral zrovna naší ulici jako hlavní, a tak jsme do 3 do rána (to přitom byla neděle!) akorát poslouchali víření bubnů přes okna s tabulkami skla tlustými max. 3 mm.

5.9.1999 - La Paz a Tihuanaco
Proč jsme trčeli tak dlouho v La Paz? Toť story samo o sobě. Prostě Peruánská ambasáda ve Waschingtonu nám dala vízum jenom na jeden vstup a my se do Peru ještě musíme vrátit. Tak jsme ráno naklusali do ambasády, tam nám řekli, že to bude hotové až ve čtyři odpoledne, a tak jsme se zajeli podívat na místní hřbitov, ze kterého vyjíždí autobusy na 72 kilometrů vzdálené ruiny Tiwanaco (Tihuanaco) v pampě nebo stepi, nebo jak se to řekne odborně. Chtěli po nás nekřesťanské peníze za vstup do prostoru, kde prý podle obrázků byly nějaké úchvatné pyramidy. Našli jsme akorát pár kamenů (prý z těch pyramid) a nějakou betonovou bránu (původně asi kamenná) Slunce a ještě jednu podobnou Bránu Pumy (Puma Punku), znázorňující místní uctívané zvířátko. Večer opět v La Pazu.

6.9.1999 - přes hranice do Cuzco
Ráno jsme se proběhli na ambasádu, pak mikrobuskem půl dne na hranice (ale ten nás nedovezl až k hranicím a problém nastal s hledáním dalšího spoje. Pak nás někdo nasměroval do dalšího mikrobusku do hraničního městečka Kasani a po cestě, na které jsme se málem udusili prachem (zase nemají na asfalt), jsme dojeli na hranici-tržnici. Hraniční čára je velmi lehce přehlédnutelná a imigrační budovy se úplně ztrácí pod návalem prodávaných nesmyslů. Prošli jsme hranice, dostali par razítek do pasu a našli si další přípoj do Puno, kde jsme taky dojeli, koupili si na další den lístky do města Cusco a zašli na internet, kde jsme seděli až do večera. Přespali jsme v hotelu. Jo a Pavel ten den o něco zvýšil náš průměrný věk. Měl totiž narozeniny.

7-8.9.1999 - Cuzco a příprava na Inca trail
Brzy ráno jsme odjeli do města Cuzco (nebo Cusco, oni to nerozlišují). A tak jsme taky dojeli do města a na autobusáku se nechali jako vždy odchytit lákači na hotel. Z původních 30solů (300Kč) na osobu/noc jsme se nechali nakonec ukecat za 10solů a prý tam bude kabelová televize a soukromá koupelna s teplou vodou (velká vzácnost). Jako bonbónek, že nám ještě zaplatí dopravu taxíkem na hotel. Do hotelu jsme dojeli zadarmo., ale to je tak vše co slibovali. Pokoj nejen že neměl ani kabelovku, která byla tak dovedená do vedlejšího baráku (ale neměli jsme ani okno, přes které by se na ni dalo dívat) a koupelna, kde pro jistotu netekla voda vůbec (nekecám, prostě kohoutky nefachaly). A baba chtěla stejné prachy (10sol). Tak to jsme jí řekli, že ne, a nakonec jsme ukecali pro obě strany akceptovatelnou cenu. Večer jsme se šli projít po městě a ejhle internet na každém rohu, tak jsme chvíli poseděli na netu a pak si zašli na večeři a půjčit si spacáky na Inca Trail (Ivo spacák nepotřeboval. Koupil si deku, která byla studená i od pohledu, ale statečně tvrdil, že tu jednu noc ve stanu pod dekou přežije.). Pak jsme teprve začali zjišťovat dopravu na začátek Inca trailu. Dle naší chytré brožury měl vlak jezdit každé ráno přímo z Cuzca, ale zapomněli jsme, že bydlíme v kraji indiánů, kteří od vydání knihy stihli vytrhat koleje (nekecám). Nakonec jsme v jedné cestovce za nekřesťanské peníze koupili autobusové lístky na výchozí bod naší túry na 6.00 ráno, tak jsme si zašli ještě na pivo, koupili ve zdejším kiosku jídlo a pití na plánované dva dny (celkem pro všechny tři 1 a 1/2 litru vody, 2 litry Sprite, 10 malinkých čokoládek, 8 malých plátků sýra a 6 houstiček).

9.9.1999 - Inca trail, den první
Ráno nám bus kupodivu neujel a 3 hodiny jsme jeli cestou necestou (spíše tou necestou) na 81 kilometr vlakové trati na zastávku Gare Ollaytantambo (původně podle knížky se vycházelo z 88km). Autobus moc nehrál na to, že kus cesty jel korytem tekoucí řeky, nebo jel přímo po vlakových kolejích (po pražcích) a v místním autobuse bez tlumičů a velice sporadicky polstrovaným sedátkem se moc dobře teda nejelo. První, co jsem si po výstupu z autobusu musel udělat, bylo, si odblokovat páteř a druhá věc nechat si sundat batoh ze střechy busu. Bylo hodně teplo a byli jsme plní elánu. Taky jsme měli lehounké batůžky, a tak jsme vyrazili kde vedla stezka. Šli jsme velmi rychle. Nosiči měli problém nás předběhnout (ne naši, nejsme zhýčkaní Amíci). Úsměv nám ztuhl už při prvním táhlém výstupu. Kdo nezažil, nepochopí, že ve výškách 4000 metrů a stoupání na některých místech i 55% (tisíce schodů vzhůru, nebo naopak dolů) dochází dech i síly člověku, který se měsíc vozí jenom autobusem a 3 měsíce předtím byl jeho největší výkon donést nákup do auta zaparkovaného před obchodem. Z původně naplánovaných dvou dnů okamžitě sešlo a po pěti a půl hodinách chůze jsme to zapíchli asi hodinu chůze před prvním největším převýšením(4200 metrů). Šíleně se ochlazovalo, a tak jsme se oblékli do všeho co jsme měli, postavili stan, zalezli do spacáku a v 17.00 jsme se snažili usnout.

10.9.1999 - Inca trail, den druhý
Ráno nás probudil mráz a tak nemělo v 5.40 dále cenu ležet, sbalili jsme stan, posnídali jednu čokoládku (je třeba šetřit, vždyť to půjdeme tři dny místo plánovaných dvou) a než jsme došli na vrchol, byli jsme totálně vyřízení. Pak bylo dvouhodinové strmé klesání po schodech na nějaké trapné ruiny a zase šílený stoupák po schodech do výšky 3900 metrů (vždy jsme scházeli tak do 2500 metrů nad mořem) po druhém šíleném klesání jsme si plánovali nocleh, ale bylo teprve poledne, tak jsme se rozhodli pokračovat. Chytrá knížka nám navíc poradila, že jestliže zdoláme i třetí vrcholek, tak nás čeká hospůdka, jídlo, pivánko. To byl náš hnací motor. Prošli jsme i přes třetí vrchol, přes původní indiánský tunel a po dobrém obědě dražším než v Imperiálu (500% vysokohorská přirážka - 1 pivo 150 korun) a po jídle a třech pivech jsme měli sílu i čas dorazit celou cestu v plánovaných dvou dnech, už jsme vyrazili a jaké nemilé překvapení, na cestě nedobytná dřevěná brána, budka ve které sedí spící strážný a my jako poctiví turisté strážného budíme, ten nám naštvaně vysvětluje, že brána je od 14.30 zavřená a že se otvírá až v 5.00 ráno. My celí naštvaní a nachystaní na dojití trasy se už nepoctivě snažíme bránu šikovně oblézt lesem, ale strážný není až tak blbý a hrozí policií, tak stavíme stan a opět v 17.00 uleháme, s tím, že vstaneme jako první (říkali jsme si kolem 6.00) a vyrazíme ať jsme na Maccu Picchu mezi prvními.

11.9.1999 - Maccu Pichu
Spalo se dobře. Byli jsme v nížině, a tak bylo teplo. Jaké to však probuzení, ve 4.40 ráno dusot stáda amerických turistů vyráží na ruiny k hoře Maccu Picchu a za nimi další a další skupiny lidí. Tak to ne. nehledíme na to, že v noci pršelo a tudíž je stan mokrý zvenčí i zevnitř, balíme a bez snídaně utíkáme a postupně předbíháme většinu nemohoucích Američanů. Chytrá kniha říkala, že to půjdeme tři hodiny. My to běželi hodinu a deset minut. Takže víme, že bychom to stihli v pohodě za dva dny. Ruiny byly v mlze a tak jsme si hodinku počkali až jsme měli hezký výhled na město Inků, ze kterého už jsou jenom ruiny pod pěknou horou. No po tom co jsme to ušli a vše viděli vám radím tohle: INCA TRAIL (incká stezka) nebo jak to nazval jeden turista INCA TRIAL (zkouška inků), ale my tohle nedoporučujeme, nestojí to za totálně vyčerpaný organismus puchýře na nohách a sedřené nohy. Radím jedinou schůdnou cestu: INCA TRAIN (vlak inků), který jede až pod horu a pak autobusem na ruiny. Ale nechci z nás dělat úplné běčka. Normálně to trvá pro amíky s nosiči, kteří jim vaří, staví stany, nesou kempovací stoličky . čtyři dny. My jsme to ušli jenom kvůli blbému strážníkovi během tří dnů (celkem 18 hodin chůze). Pro ty, co si myslí, že 33 kilometrů ujít po nějakých horách je málo, jsem vymyslel cvičný Inca Trail. Vyhlédněte si ve svém okolí alespoň desetipatrový věžák a ujistěte se, že jezdí výtah. Barák může být i vyšší, ale budeme se bavit o deseti patrech. Teď si vezměte nějaký batoh a do něj si dejte cca 8 kilo závaží (činky, nebo dvě cihly to spraví), nezapomeňte na dva litry vody či jiné nealkoholické tekutiny v plastikové láhvi, kterou si také přibalte do batůžku a začneme: vyjděte deset pater a jedno sejděte a zbytek do přízemí sjeďte výtahem bez přestávky celkem 15x - tak to máme první horu. Teď naopak vždy vyjeďte do 10 patra a jděte schody dolů a jedno patro nahoru a zase výtah nahoru. Klesání bylo o trochu kratší a tak to stačí 12x. Teď zase opačně 10x a 8x dolů a třetí hora 8x a pak je dlouhé klesání 17x schody dolů. Jo a protože v Česku není tak řídký vzduch, tak si s sebou vezměte igelitový pytlík, a když si budete myslet, že máte hodně síly a hlavně dechu, tak si jej nasaďte na hlavu. No a pak si povíme co to je 33 kilometrů. OK? . V 9.30 jsme byli na vlakové zastávce a chtěli jet zpět do Cuzca. Bohužel vlak jel až ve 13.00 a a protože jsem se nudil, tak jsem si skoro po měsíci začal rozplétat vlasy, což mi zabralo celých 7 hodin, a přesně podle naší chytré brožury, která říkala nejezte to a to a tak právě to a to jsme museli ochutnat. Co to bylo: Místní kraj oplývá ovečkami, a tak jsme si dali každý asi 4 porce jehněčího špízu na rožni s bramborem a nějakou místně dělanou omáčkou (!), dále místně dělanou zmrzlinou, která byla tak dobrá, že jsme dali nášup (!!!) a pak už přijel vláček úzkokolejáček a chodili prodavači z dělanými vodovými ovocnými nanuky. Taky moc dobré, takže po dvou kouscích. To se ani nezmiňuji o tom, že po celém našem putování jsme byli žízní donuceni pít vodu z místních potoků a řek. Měli jsme sice s sebou purifikační tabletky, ale ty tu vodu akorát pěkně zhnusily, takže jsme to pili přímo z potoka. To zde uvádím pro příklad, jak šíleně se podceňuje zdejší hygiena. Není to tu tak špatné a mohu prohlásit, že jsme z ničeho vůbec nic nechytli. Do Cuzca jsme dorazili v 18.46 a v 19.00 nám jel z autobusáku bus do Arequipy. Chytili jsme prvního taxana a přesně v 19.00 jsme dofičeli na autobusák. Autobus na nás počkal a tak jsme si stihli koupit jízdenky, zaplatit výjezdní daň z města (no, tu se platí příjezdová daň nebo výjezdová. Říkají tomu povinný příspěvek na rozvoj a údržbu města.) a jen tak orientačně se zeptali, za jak dlouho budeme v Limě a jen tak nám odpověděli, že za 27 hodin. Paráda, ještě koupit alespoň nějaké pití ať přežijeme a už jsme seděli. Každý jsme měli pro sebe dvousedadlo, takže to šlo.

12.9.1999 - přejezd přes Arequipu do Limy
Já jsem dokonce vyfasoval na kus cesty pětisedadlo vzadu, a tak se mi spinkalo dobře, ale pak přišel druhý šofér a chtěl se taky pohodlně vyspat a kdo musí uhnout? No přece Gringo. Ok, chvíli jsem spal na sedadlech, ale po dvou dnech spaní (ležení) ve stanu na skoro betonové zemi bez karimatky jsem měl tak otlačené všechno, že jsem si zalezl pod sedadla a chvíli jsem spal na zemi. Pak mě probudil strašný mráz, který se stupňoval. Autobusu přestalo fungovat topení, potom hydraulika dveří, takže záložní řidič držel dveře skoro celou cestu aby se neotevíraly a pak tam byly ještě takové šikovné okna, co se pořád samy otevíraly. Ony by se neotvíraly, kdyby ten řidič s tím autobusem nesjížděl po schodech dolů (alespoň tak nám to připadalo). Cesta žádná, zase jenom ujetá prašná hrbolatá polňačka a oni tomu říkají highway (prý nejlepší cesta v Peru). Ok, takže zase jsme se nevyspali a všichni cestující, a hlavně my, pěkně vymrzli. Pak jsme se dověděli, že máme asi 5 hodin pauzu v Arequipě a protože jsme tu už kdysi byli, tak nás prohlídka nelákala jako spíše to, pořádně se najíst a posedět u počítače. Tak taxík opět zapracoval a zavezl nás do internetové kavárny, kde jsme onu pauzu přečkali. Pak jsme dále celu noc pokračovali do Limy.

13.9.1999 - okradeni v Limě a přejezd do termálů u Huarazu a zpět do Lima
Po tom, co jsme přes celou noc dojeli do Limy (tohle město nesnášíme) jsme se snažili sehnat autobus a teď přichází ta chvíle, která se nám doposud vyhýbala, aby nám někdo něco ukradl. No tak ukradl a to rovnou celý batoh a co bylo v batohu? Stan, oblečení, boty, smradlavé ponožky.prostě nahraditelné věci, ale teď: všechny vyfocené filmy, takže letos zase žádné fotos nebudou :-(, a pak dárečky. No, oželeli jsme ztrátu a přáli jsme zloději hodně vyvinutý čich, až bude vybalovat měsíc nošené hrubé ponožky, které bez přehánění stály v koutě i třeba uprostřed místnosti. Poprvé jsme měli problém, že nás chtěli málem vyhodit z busu, že prý smrdíme (no jo když sprchu jsme viděli naposled před 16 dny), ale po přikrytí dekou a zaizolovaní škvír to šlo. V 17.00 jsme dojeli do Huarazu a taxíkem jeli.nene na žádný Huascaran nebo pomník mrtvých lidí, ale do [b]termálních koupališť Baňos Termales de Monterrey 5 kilometrů daleko. Jaká to slast lehnout si do horké vody, která okamžitě ztuhla pod útokem naší špíny, takže jsme si teplou vodu vyměnili celkem 3x a teprve z koupelí jsme se nechali vyvézt k pomníku který připomíná, že v roce 1970 tu během jediné noci zahynulo veškeré obyvatelstvo díky erupci lávy a závalům bahna. Byla už tma, ale horu Huazcaran šlo alespoň částečně vidět. Celý den to totiž vypadalo, že nepůjde vidět ani na krok. Pršelo a byla mlha. No po večeři v Huarazu jsme koupili lístek zpět do Limy a celou noc jsme zase strávili v autobuse.

14.9.1999 - strastiplná cesta přes hory do Pucallpy
Bezproblémově jsme dojeli do problémové Limy a začalo hledání autobusového stanoviště (většina měst, i malých, má jedno velké autobusové stanoviště, Lima jich má milion malých roztahaných po celém městě). Taky teprve začínal den. Jeden ospalý taxikář už někdy někde slyšel o městě zvaném Pucallpa a že ví odkud jezdí autobusy. Vyhodil nás u nějakého pochybného autobusáku, kde bydlelo plno homelesáků, zkásnul nás a odjel. O nějaké Pucallpě tu nikdo neslyšel. Tak jsme si řekli, že se třeba můžeme podívat i do mapy a zkusit dojet do nějakého města po cestě. Samosebou na nás žvatlalo plno lidí španělsky (i když o tom, že to byla španělština, dost pochybuji). Nakonec jsme odjeli do města Cerro de Pasco. Nic vám to sice neříká, ale je to město položené ve výšce 4333 metrů a je to nejvýše položené město s počtem obyvatel nad 30 000 na světě. Hnusná zima a místy i sníh. Tam jsme přestoupili na malý autobusek bez topení a pár oken asi taky chybělo, že tam tak táhlo a jeli jsme do dalšího města po cestě Huanuco. Nejvýše jsme autobusem byli ve výšce 4818 metrů. Málo kyslíku.sněžilo, zima. Naštěstí jsme už pak jenom klesali výškově a jeli na sever. Huanuco už je jenom v 1894 metrech nad mořem. Tam jsme měli dost času na další autobus a tak jsme pojedli vařeného a zase nějaký ten ananásek a bus, který měl odjíždět do Pucallpy (tady už o tom městě i slyšeli) ve 23.00 v klidu přijel až v 1.00 ráno.

15.9.1999 - Z Pucallpy lodí po Amazonii směr Iquitos
To už jsme se autobusem dostali do Amazonské nížiny a jeli jsme po prašné cestě přes prales a miliony policejních a vojenských hlídek, které občas prošacovaly autobus, jestli nevezeme nějaké drogy, protože v této oblasti jsou obrovské plantáže koky a je tu kokainová stezka. Naštěstí u nás nic nenašli a tak jsme v 11.00 dopoledne dojeli do Pucallpy. Říkali jsme si, že alespoň jedeme do tepla. Nikdo netušil, že jedeme do výhně. Šílené vedro mě donutilo ze sebe sundat i polár a urychleně se odebrat do obchodu a koupit si tričko. Pucallpa bylo město v pohodě s lidmi, ale pro taxíky jsme byli dost velký oříšek. Místní taxíky jsou totiž trojkolky (předek z motorky silné asi jako Pionýr a vzadu dovařené dvojsedátko ze stříškou), no, a když jsme jim sdělili, že si přejeme zavézt do přístavu, tak raději vždy ujeli. Nakonec se nám asi na pátý pokus podařilo jednoho taxikáře ukecat. Narvali jsme se s našimi mini batůžky všichni tři dozadu a vyjeli jsme. Ihned po výjezdu jsme pochopili proč nás nechtěli vzít. Cesta skončila a začala šílená jízda po bahnité polní cestě. Mototaxi mělo co dělat aby vůbec jelo. My zase měli co dělat, abychom vyvažovali balanc, aby se to s námi nepřevrátilo. Po pěti kilometrech jízdy v kukuřičném poli (kde jsme silně pochybovali, že spatříme řeku) jsme konečně dojeli do přístavu.nó, ne takového jak si každý představuje. Prostě bahnitý břeh u kterého parkovalo asi 5 prorezivělých plovoucích pontonů. Na jednom bylo napsáno, že pluje do Iquitos dnes ve 13.00. Bylo 12.30. Říkali jsme si, paráda, žádné prostoje, just keep moving (pořád v pohybu). Nalodili jsme se a pro jistotu jsme si koupili kraťasy a námořnické spací sítě. Ve 14:00 jsme se zeptali kdy ze míní loď odrazit a kapitán řekl, že asi za dvě hodiny. Od lidí z lodi jsme se dověděli, že loď měla původně vyplout už včera. Ve 22.00 jsme konečně odrazili a bohužel za necelou hodinu plavby se ztrhla tropická bouře, takže jsme celou noc museli stát, protože lodivod neviděl na metr před sebe. Pluli jsme po řece Rio Ucayali jinak přítok Amazonky. Asi 70 lidí a zvířat (včetně nás - teda řadíme se mezi ty lidi) spalo na jedné palubě zavěšeno v sítích. Nezvyk, ale spalo se celkem dobře.

16.-20.9.1999 - monotonní dny na lodi do Iquitos
Ráno jsme kupodivu dostali zdarma snídani (slazená voda, která pocházela přímo z řeky). Kapitán nám řekl, že poplujeme 3-4 dny. Teď se tomu jenom smějeme. Celý den jsme pluli z mnoha zastávkami v různých vesnicích. Loď fungovala jako zásobováni kolem celého břehu. Prales kolem řeky nebyl jak jsme čekali, kolem řeky to bylo hodně obydlené (rákosové chýše a indiáni) a tudíž dost vykácené a tam kde to nebylo vykácené, tak to bylo poničené tím, že řeka se vylévá každým rokem z břehů a stromy uhnívají. Viděli jsme hodně růžových delfínů (!) a různých ryb, krokodýla bohužel ne. Asi pátý den plavby jsme přibrali do vleku další velkou loď a bylo nám jasné, že se plavba ještě protáhne. Lodní kuchyně byla plná živých zvířat, kterých postupně ubývalo v našich žaludcích. Dokonce tam bylo i jedno prasátko, které jsme taky spapali. Říkal jsem si, že dvakrát během jednoho měsíce se úpal nedá chytit. Omyl! Dá. Já ho chytil na střeše lodi, kde jsme hráli karty, popíjeli rum a teplou kolu (co to je lednička?) a pražilo na nás skoro rovníkové slunce. Takový úžeh na lodi to je parádička, zase mě to ale během jednoho dne přešlo. Červy závrtníky jsme bohužel nepotkali. Dost dobrá nuda. Ještě, že s každou flaškou rumu, který jsme koupili jsme dostali novou hazardní hru (napřed karty, pak kostky).

21.9.1999 - Iquitos a výlet loďkou do divoké Amazonie
V 8.00 po sedmi dnech jsme konečně přirazili ke břehu nadobro ve městě Iquitos. Toto město nemá jiné spojení z okolním světem než lodí (kterou jsme připluli my) nebo letadlem a je to tudíž největší město (půl milionu obyvatel) bez pozemní komunikace v Amazonii. Jo poslední dva dny se ta řeka jmenuje už přímo Amazonka. Dojeli jsme taxi do centra a ulovil nás jeden člověk z cestovky, že prodává letenky. Původně jsme chtěli letět do města Trujillo, ale žádné přímé lety neprodávali a tak jsme si koupili letenky do Limy (pomóc, zase hnusná Lima!!!) na další den odpoledne a nechali se neplánovaně zlákat na 24 hodinový výlet do džungle. Potřebovali jsme vybrat nějaké peníze z kreditní karty a tak jsme poslali Ivoše ať donese nějaké penízky. Nedonesl. Zato přišel ze zprávou, že mu automat spapal (sežral) Mastercard kartu a nehodlá mu ji vrátit. Že si to má zkonzultovat se svou bankou a očním lékařem (to kdyby náhodou nevěřil svým očím). Tím pádem od tohoto dne byl finančně plně závislý na mé kreditní kartě (Visa). Bylo to dost mastné a pro mastňáky, ale po takové době odpočinkový výlet neuškodí. V centru stojí za vidění ocelový dům, Iron house - Casa de Fierro, kteoru navrhl a zkonstruoval Eiffel v roce 1890. V 10.00 nás pomocí taxi zavezli k vodě a motorovým člunem (jako by nám Amazonky nestačilo nás zavezli napřed k jednomu domorodci, který si nechal říkat Tarzan a ten nám vytahoval a dával do rukou postupně tyto roztomilá živá zvířátka: Nějakého ještěra podobného chameleónu, krokodýla, želvu, anakondu vodní (asi 3 metry), anakondu suchozemskou (4 metry), tarantuli, která Pavlovi krásně běhala po obličeji a kterou si určitě koupíme a nakonec nám donesli lenochoda. To bylo něco úžasného. Takové roztomilé zvířátko a opravdu se vvvveeelllmmmiii pomalu pohybovalo. To bylo jako zpomalený film, to není tak, že se třeba pohne a pak se dlouho nehýbe, ono se hýbe pořád ale opravdu pomalu. No pak jsme jeli dál lodí až k místu, kde jsme měli i nocovat. Postavené bungalovy ze sprchou a moskytiérami. Za obojí jsme byli vděčni, jelikož na lodi jaksi nebylo kde se osprchovat. Měli jsme asi hodinu čas a kousek od ubytovny byla laguna v pralese a vydlabané loďky, tak jsme si to půjčili a jeli se podívat na divoký život zvířat. Po obědě jsme se vydali i s našim průvodcem a dalšími třemi děvčaty z Irska do jungle. Ukazoval nám různé stromy, houpali jsme se na liáně a jednou jsme přeplouvali říčku v pralese na dlabané lodi. Průvodce asi pospíchal, že všech sedm lidí chtěl převézt najednou. Málem se nám to stalo osudným. Kýl lodi byl asi 1 cm nad vodou a než jsme říčku přejeli, notně jsme vrchem nabrali vodu. Pak jsme došli do pravé indiánské vesnice, kde chodily polonahé indiánky a v sukýnkách z trávy a i chlapi měli jenom bederní roušky z trávy, čelenky na hlavách. Měli jsme možnost se obléci jako místní a dokonce nás pomalovali válečnými indiánskými barvami. Bylo to zajímavé, i když je jasné, že v té vesnici žijí právě z takových turistů, jako jsme my. Místní kapela začala hrát na bubny a píšťaly a k tanci nás vyzvaly polonahé indiánky. Asi hodinu jsme se bavili ve vesnici a abychom jim udělali radost, tak jsme si koupili nějaké jejich cetky. Zpět jsme šli zase jinou cestou a viděli volně opice. Jednu takovou opičku měli i ve vesnici a měla ji moje tanečnice na hlavě. Hodně roztomilé zvířátko. V naší ubytovně jsme se dozvěděli, že byla taky ta opička na prodej a to v přepočtu na naše za pouhých 100Kč! Jaká škoda, to by stalo za pokus se to pokusit propašovat přes hranice. Nevadí, třeba ještě bude příležitost. Po večeři hrál personál, který se o nás staral, na kytaru a různé další nástroje a čekali jsme až do úplné tmy. Pak jsme jenom my chlapi a náš průvodce jeli opět loďkou (s pádly) po laguně a svítili si baterkami na vodní život. Viděli jsme jedovatého vodního hada a krokodýly. Jednoho krokodýla jsme pak lovili a našemu průvodci se podařilo potvoru ulovit. Bylo to ale ještě bejby asi 40 cm dlouhé, tak jsme ho zase pustili. Hodně pěkný zážitek takový noční ztichlý prales.

22.9.1999 - odlet z Iquitos do Limy
Asi v 5 ráno nás všechny vzbudil řev probouzejícího se pralesa a tak jsem vytáhl Iva z postele a jeli jsme lodí opět po laguně. Tentokrát jsme zase viděli papoušky a plno jiných ptáků a zase opice. V 9.00 po snídani nás odvezla motorová loď zpět do města a konečně jsem se dostal k internetu a po poslání mailů jsme se šli najíst do "rozumné" restaurace, kde bylo taky něco jiného k jídlu než rýže a nějaké maso. V restauraci jsme si dali hamburger a hranolky. Poprvé po dvou měsících. Pořád nás tam otravoval nějaký prodavač místních nesmyslů a nakonec jsme od něj koupili kůži anakondy. Pak jsme si vzali taxíka na místní trhy a nakoupili jsme zase nějaké místní suvenýry. Žízeň jsme zaháněli kokosovým mlékem přímo z kokosových ořechů. Na letišti podle letenky jsme měli být v 16.00, ale už jsme neměli od 15.00 co dělat, tak jsme jeli na letiště. Chyba. Zase jsme zapomněli na to, že jsme v Jižní Americe a nikdo tady na časy (ani na letišti) nehraje. Odbavili nás v ty 4.00 jak bylo na letence, ale bohužel ještě tu nebylo letadlo. To si přiletělo teprve ve 22.00 večer. No tak ve 23.00 jsme odlétali. Celou dobu jsme museli být na letišti, kde sedátka byla nejhorší jaké jsme na nějakém letišti viděli. Asi měli přebytky v továrně na výrobu laminátových van, tak prostě ty vany rozřízli napůl a udělali z toho sedátka. Všichni už z toho čekání blbli. Byla tam malá asi čtyřletá holčička, která se naštěstí o zábavu postarala. Hráli jsme s ní na schovávanou a ona nás učila jak se španělsky řeknou různá pralesní zvířata. Konečně jsme odletěli do Limy. Let bez problémů.

23.9.1999 - z Limy do Trujilla a v kufru auta do Chiclayo na hranice s Ekvádorem
Teď jsme už byli připraveni moc dobře na taxikáře na letišti, a i když to bylo moc těžké, nenechali jsme se zlákat. Vyšli jsme až z letištního prostoru a tam si vzali taxíka za levný (asi 20x levnější) peníz, který nás odvezl na autobusák. Bylo štěstí, že taxikář věděl odkud ty busy jezdí a přijeli jsme úplně přesně na odjezd autobusu do Trujilla, kde jsme si odskočili na Mercado Modelo (čarodejnický trh). Šílené davy lidí a spousty ovoce a zeleniny a taky různých čarodějnických ingrediencí. Po nákupech jsme našli autobusové stanoviště, ale žádný autobus zrovna nejel. Venku ale stály stará auta Lincolny a byli tam řidiči, kteří vyvolávali název toho města, kam jsme chtěli dojet. Usmlouvali jsme cenu na přijatelnou hladinu a za odměnu jsme jeli v kufru od auta. Celkem jelo v osobním autě 11 pasažérů. Během jízdy jsme stlačili do hlavy ananas a zastavila nás policejní hlídka a kontrolovali všechny pasažéry. Po třech hodinách jízdy jsme dojeli do města Chiclayo. A odtud hned autobusem do Tumbes, což je hraniční město ze státem Ekvádor. V knížce bylo napsané, že hranice se zavírají v 5 odpoledne, ale taxikář náš přesvědčil, že hranice jsou otevřené non-stop, tak jsme se teda nechali ve 23.00 zavézt k hranicím. Výjezdní razítko jsme dostali bez problémů. Pak už jsme byli v mezicelním prostoru a protože to jsou divné státy, tak mají i divné hranice a v mezihraničním prostoru je celé městečko. Takže jsme si udělali noční procházku a mezi jednou a druhou celnici to bylo okolo 4 kilometrů. Na druhé hranici jsme vzbudili kontrolu ať nám dají razítko do pasu a čekali na hraniční čáře do dvou do rána odkud pak již pokračujeme v dalším článku. :)

Musím upozornit, že všechny fotografie v článku nejsou původní, jelikož nám byl v Peru odcizen batoh včetně fotoaparátu a všech fotografií pořízených. Fotky jsou převzaty z Wikipedia.