Několik přeletů

26. 11. 2016 - sobota
V 15:00 se scházíme i s Pavlem v Praze u Marka doma a balíme si poslední věci na cestu. Všichni tři, v klasickém složení "Bratranci v triku", jedeme na letiště, odkud nám to letí nejprve do Istanbulu a následně celou noc trávíme v letadle Turkish airlines do kolumbijské Bogoty.

Přelet z Bogoty do Santa Marty a cesta do Riohacha

27. 11. 2016 - neděle
Přistáváme v 8:05 ráno a v 8:25 je nástup do místního letadla. Takže máme co dělat. Předbíháme u všech přepážek, kde to jen jde a dobíháme (s jednou chybou, kdy jsme si spletli terminál) v momentě, kdy už pouští do letadla. Hodinovým přeletem na sever se dostáváme na letiště Santa Marta, které stojí přímo u vody. Odtud jedeme místním autobusem do centra Santa Marty a dáváme si kolečko po všech třech místních klinikách a jejich pohotovostech. Pavel si totiž udělal něco s malíčkem na noze. Až ve třetí nemocnici ho ošetřili a dali mu i antibiotika. My s Markem čekáme venku a kolem nás je spousta toulavých koček. Konečně můžeme pokračovat autobusem do města Riohacha, kde si najdeme ubytování v hostelu History (ulice Calle 9 #3-52), smlouváme cenu a domlouváme si zítřejší dopravu a program.

Riohacha a cesta na sever

28. 11. 2016 - pondělí
Díky časovému posunu (je zde o 6 hodin méně než u nás), jsme vzhůru hodně před 6:00. Ale snažíme se ze všech sil ležet co nejdéle. I tak v 6:30 jdeme do ulic města Riohacha. Cíl je ulice Calle 1, která je takovou hlavní promenádou okolo pobřeží. Pláž je tady široká, rostou na ní kokosové palmy, které vrhají trochu stínu a do moře vybíhá dlouhé molo, po kterém jdeme až na konec. Tam stojí socha Madony. Voda je po deštích celá hnědá, ale místní se v ní vesele koupou. Jdeme zpět na hotel a čekáme na naše taxi do 9:00. Během čekání se spouští tropický liják. Kupodivu pro nás auto přijíždí na minutu přesně (je to s podivem, protože jsme v latinské Americe, kde je všechno maňana). Vezou nás do městečka Uribia, kde přestupujeme do Jeepu a pokračujeme na sever. Cenu za odvoz máme domluvenou předem, ale řidič ke konci jízdy začíná zkoušet cenu zvyšovat. Zvláště, když musíme skoro hodinu čekat na přejezdu, až se pohne jeden mega dlouhý vlak. Původní plán stihnout loď jedoucí na nejsevernější bod jižní Ameriky se vytrácí a řidič je neodbytný, takže to dopadá tak, že se řidič uraženě otáčí a nechává nás u mini přístavu. Musíme se chvílemi brodit přes bahenní kaluže a snažíme se jít do městečka Cabo de la Vela. To je vzdálené skoro 20 kilometrů. Máme štěstí, po 5 kilometrech nám zastavuje zásobovací auto a veze nás do naší destinace. Je vidět, že tu fakt pršelo vydatně. Cesta je dost často pod vodou a po příjezdu do Cabo vidíme, že i místní ulice a některé domy mají částečně zaplavené podlahy. Procházíme tímto koncem světa, kde je spoust chýší připravených pro turisty, ale těch tu v tomto období moc není a hledáme ubytování. O to víc nás udivuje, jak každý po otázce „tienes camas?“ (máte postele?) váhá a dost často odpoví, že mají plno. Nakonec se daří najít jak ubytování, tak místo, kde nám smaží výborné ryby a humry. Pivo tu mají v lahvičkách o 222 ml, takže takové vtipně malinké. Stále nemáme zcela přehozený čas na místní a ve 20:00 už ležíme v postelích. Noc je úděsná, je to doslova komáří invaze! Nepomáhá nic, ani repelent (silný z Afriky) ani se přikrýt. To znamená i to, že se člověk vaří. Zkrátka, plnohodnotný spánek to není.

Nejsevernější bod Jižní Ameriky

29. 11. 2016 – úterý
Vstáváme chvíli po 5:00 bez použití budíku a ještě za tmy jdeme najít loď, která by nás vzala na nejsevernější bod Jižní Ameriky. Včera se nám nepovedlo domluvit cenu, za kterou tam jsme ochotni jet. Dnes takto brzy ráno hned u první lodi akceptují námi nabízenou cenu a spolu s 8 dalšími lidmi vyrážíme na otevřené moře na 55 kilometrů dlouhou plavbu. Projíždíme kolem hory, která vypadá jako homole cukru (i se tak jmenuje) a hned když vyplujeme ze zátoky, začínají obrovské vlny. Ne všem na lodi to dělá úplně dobře a cesta trvá skoro 4 hodiny. Loď nám zastavuje v Restaurane y hospedaje Alexandra, kde dostáváme snídani a za chvíli nastupujeme do Jeepu, který vypadá, že ho dotáhli někde z vrakáče. Už to, že jej musíme pokaždé, když chceme jet, roztlačit. Ale nakonec ten vrak jede, brodí se a zvládá i písečné duny. Jedeme nejprve k majáku Faro Punta Gallinas, který je oním nejsevernějším bodem a pak pokračujeme přes velké duny k pláži Playa Taroa. Tady nás nechává řidič 90 minut a my máme šanci si zaplavat ve vlnách a blbnout na písečných dunách. Stejně to na tom ostrém slunci nemá nikdo šanci dlouho vydržet a nakonec se scházíme pod jediným sukulentním stromkem, který dává trochu stínu, a čekáme na odvoz. Po malé rozcvičce s roztlačením Jeepu jedeme ke kotvišti, kde na nás čeká další loď a veze nás ve sluneční výhni mezi mangrovníky zpět do Alexandry. Tady nás už čeká oběd ve formě velké pečené ryby a po jídle sprše relaxujeme v hammocích, ve kterých budeme i nocovat. Těsně před západem slunce se jdeme projít na pláž Aguja, kde jsou prakticky všichni z naší lodi a plaveme až do tmy. Po velmi příjemné koupeli se vracíme zpět do hospody a dáváme si další rybu – tentokrát smaženou a několik piv před spaním.

NP Tayrona

30. 11. 2016 – středa
Budíme se všichni ve 4:30 ráno. Venku je ještě úplná tma a musíme se během chvíle sbalit a nalodit na loď, která nás veze zpět do Cabo de la Vela. Naštěstí je již moře klidné a loď může jet rychle bez drkotání po vlnách. V Cabo jsme před 8:00 a už je zde připraven Jeep, kterým jedeme do Uribie. To je jízda, která je plná zážitků. Neustále brodíme bahno nebo vodu a potkáváme jeden autobus, co tak brzy nepojede. Skončil asi metr hluboko v poněkud větší kaluži. Místní asi provokují řidiče, protože tou louží projíždí na kolech a motorkách. I my se brodíme kolem a je vidět, že to má náš řidič pod kontrolou. V Uribii jen přesedáme do dalšího auta a kličkujeme slušnou rychlostí do Riohacha na Terminal de Transportacion (autobusové nádraží). V běhu vybíráme z bankomatu hotovost, kupujeme si něco k jídlu a už jedeme v pohodlném autobuse směrem na Santa Martu, ale ve 14:00 vystupujeme před branami do národního parku Tayrona, který všichni průvodci vychvalují do nebes. Před vstupem si dáváme oběd, kupujeme nějaké banány a 5 litrů vody a po povinném shlédnutí videa o místním parku, kupujeme vstup (v přepočtu 440 Kč na člověka), nasedáme do minibusu, který nás přibližuje 2 kilometry k pobřeží za další poplatek. Odtud již jdeme v horku a vlhku pod zelenou střechou místního pralesa kolem pobřeží a pláží, kde se nedá plavat. Je tu tak silný proud, že je téměř jisté, že se z případného plavce brzy stane krmivo pro ryby. Předbíháme skupinku děvčat, kde si jedna to džungle táhne kufr na kolečkách. Chudák! Ty tři kilometry do kempu Bukaru, kde máme zamluvený nocleh v hamocích, je dost vysilující. Konečně přicházíme do kempu. Ještě musíme přebrodit řeku. Skoro na druhém břehu se ozve něčí hlas, že jsou tu krokodýli. Bereme to jako žert a už jsme na druhém břehu. Jen se ubytujeme, jdeme k pláži, kde je bezpečné koupání a chvíli se koupeme. V průvodci tuto pláž přirovnávají k plážím na Seychellách, ale to ten někdo ty pláže asi neviděl. Alespoň víme, že do Kolumbie se nevydávejte, pokud hledáte pohodu na plážích. Po pár vlnách má člověk všechny otvory plné písku, který se nedá zlikvidovat ani ve sprše. Vracíme se do kempu a snažíme se zabít čas před spaním, protože tady toho moc dělat nejde.

Cartagena a první večírek

1. 12. 2016 – čtvrtek
Budíme se v 5:30 ráno, těsně před východem slunce. Brodíme řeku, kterou jsme zdolali včera před setměním a kousek od nás je na lovu jeden krokodýl s otevřenou tlamou. Takže tu fakt jsou! Jdeme se podívat a zaplavat si při východu slunce na pláž La Piscina (bazén). Je zde mírnější přístup do moře a skoro žádné vlny. Prostě dokonalá pláž obklopená kokosovými palmami a žulovými balvany pro dokreslení atmosféry. Pokračujeme až ke kempu Cabo San Juan de Guia, kde si dáváme něco k pití. Není divu, ušli jsme přes 3 kilometry po pláži a pralesem a čeká nás cesta zpět. V našem kempu balíme věci a zjišťujeme, že Pavlovi v noci někdo ukradl boty. Takže z džungle šlape bos. A to potkáváme dalšího krokodýla hned u pěšiny! Vracíme se k hlavní cestě, což je 12 kilometrů a jedeme nejprve autobusem (protože si myslíme, že ještě odbočíme k další pláži v parku – Playa Cristal, ale dnes mají zavřeno) a pak taxi do Santa Marty na autobusové nádraží. Odtud se pak neuvěřitelně pomalu vlečeme malým autobusem do Cartageny, kde přijíždíme až ve 20:00, přitom to je jen 200 kilometrů. Ubytováváme se v hostelu Makako Chill house v historickém centru přímo na náměstí Parque Fernandez de Madrid a hned se jdeme projít v historických uličkách, kde to fakt žije. Cartagena je zapsána na seznam UNESCO a i teď v noci je nám jasné proč. Domy v koloniálním stylu jsou velmi dobře opravené, všude čisto, samé kavárničky. Jdeme se navečeřet do místní hospůdky Coroncoro. Uvnitř to vypadá jako taková vývařovna, ale patří mezi nejlepší místa, kde se v Cartageně najíte. Za málo peněz dostanete velké a dobré porce jídla. Dáváme si biftek z koně. Ano, z koně. A je výborný! Před kostelem Iglesia de la Trinidad si kupujeme pivo a sedáme na kostelní schody jako stovky lidí před námi. Pořád se tady něco děje. Na ulici vystupují chvíli street danceři, poté břišní tanečnice a celkově je tady super atmosféra. Nakonec, těsně po půlnoci se jdeme podívat k historické bráně Torre Del Reloj, kde jsou další kavárničky včetně Hard Rock Café.

Historická Cartagena a koupel v bahenní sopce

2. 12. 2016 – pátek
Ráno nás vystěhují z hostelu, protože je v pátek plný a my musíme chodit po městě s batohy. A to je už od rána venku 30°C a hrozné vlhko. Procházíme starou částí města, které je opravdu malebné. Protože se nám nedaří najít ubytování jen poptáváním, tak jej objednávám online v hotelu Casa Salomé, což je příjemný hotel s klimatizací za rozumnou cenu mimo zdi starého města. Poté se snažíme dojet na vlastní pěst k bahenní sopce El Tatumo, ale autobus nás zaveze jen do nějaké rybářské vesnice. Zajímavé je, že autobus v jednu chvíli uhýbá z hlavní cesty a jede po písku na pláži několik kilometrů. Tak máme alespoň zážitek. Necháváme se autobusem odvézt zpět k hlavní cestě a snažíme se nejprve čekat na autobus, který nejede, pak stopujeme, ale nikdo nezastavuje. Takže sedáme na autobus zpět do Cartageny a tady si kupujeme u místní cestovky výlet k sopce. Po příjezdu se jdeme převléci do plavek a už stoupáme po schodech na cca 20 metrů vysoký hliněný kužel. Na vrcholu kráteru je bahenní bazén (hloubka bahna je asi 30 metrů) a my si jdeme do tohoto bahýnka zaplavat. Zvláštní a příjemný pocit. Bahno má asi 35°C a dobře nadnáší. Kdo chce, může se nechat přímo v tom bahně namasírovat. Asi po 30 minutách nás vyhání ven a dole pod sopouchem už čekají ženy, které mají za úkol nás toho bahna zbavit. Relativně čistí a zrelaxovaní jedeme zpět do Cartageny a cestou na hotel se chceme zastavit pro jídlo. Koukám na GPS v mobilu a najednou koukám, že mi mobil ujíždí v cizí ruce na motorce neznámo kam. Holt, je jasné, že jsme zase v Latinské Americe a člověk musí být pořád ve střehu. Dáváme si chvíli relax a já vydýchávám tu naštvanost na pokoji. V 19:00 jdeme zpět do staré Cartageny na večeři. Opět si na náměstí u kostela dáváme pivo a chlápek zde na pojízdném grilu na dřevěné uhlí dělá obrovské steaky. Té vůni se prostě nedá odolat a chuťově jsou naprosto vynikající.

Mompos

3. 12. 2016 – sobota
V 9:00 odjíždíme nejprve místním autobusem na autobusové nádraží, což je sama o sobě nepříjemná jízda. Je to sice 8 kilometrů vzdálené, ale autobus jede krokem. Následně hledáme spojení do. Na autobusáku nám někteří říkají, že to jede pozdě, jiní se snaží natáhnout cenu, ale nakonec sedíme v autobuse s odjezdem v 10:30. Z autobusu nás vysazují asi 80 km před Magangué, ale řidič nám domlouvá odvoz autem a platí to za nás. Z tohoto taxi vystupujeme kousek od přístavu. Je chvíli po 15:00 a z průvodce víme, že poslední loď měla jet v 15:00. Naštěstí se spletli. Loď jede vždy, když se najde alespoň 15 pasažérů. V našem případě je to otázka několika minut a už jedeme rychlolodí do městečka Bodega, do které se nastupuje skoro jako do tanku přes úzká okýnka. Tady už na nás čeká minibus a v 17:00, konečně, přijíždíme do města Mompos (Mompox), které je zapsáno na seznamu UNESCO. Na prvním náměstí se zrovna koná svatba, tak se chvíli díváme a posloucháme kapelu, která jim k tomu hraje. Následně jdeme kolem řeky a místní kluci tu lezou na strom a skáčou do vody z docela velké výšky. Jeden, co umí mluvit anglicky, nás hecuje, ať si skočíme taky. Pavel se nenechá přemlouvat a za chvíli už visí nad vodou a následně do ní skáče. My jdeme kousek od nádherného kostela Santa Barbara do ubytování Casa de Viajero. Ubytováváme se v pokoji s klimatizací a jdeme zpět ke kostelu Santa Barbara, protože tady hraje hudba, stánkař prodává výborné grilované maso na špízu a prodávají tu i velké pivo. Po několika pivech a nespočetně špízech (jsou vynikající a levné) se jdeme projít do restaurace Ambrósia, která je podle Tripadvisoru nejlepší volbou z levných stravování. Dáváme si tu čerstvý džus. Cestou na hotel se opět zastavujeme na špíz a pivo. Celé město dýchá výbornou a poklidnou atmosférou a nese se v koloniálním slohu. Podle toho, co vidíme, tak tohle místo turisté ještě moc neobjevili, což je dobře.

Mompos, Cartagena, Flyboarding a odlet na ostrov San Andrés

4. 12. 2016 – neděle
Z hostelu odcházíme chvíli po 6:00 a jdeme rovnou ke kostelu Santa Barbara, který je nádherně prosluněný vycházejícím sluncem. Odtud to bereme ještě přes dva další kostely ke sdílenému taxi, které nás veze k lodi. Tady musíme asi půl hodiny čekat, než se nasbírají pasažéři, ale nakonec jedeme. Posledních pár hodin jedeme autem zpět do Cartageny, kde zrovna dnes probíhá závod Iron Man. To znamená obstrukce v dopravě a do centra je rychlejší dojít asi 1 km pěšky, než čekat, že tam dojedeme. Po pozdním obědě se snažíme dojet autobusem k pláži u hotelu Radisson, ale poprvé nasedáme do špatného autobusu, který objíždí centrum Cartageny. Alespoň vidíme přístav a cílovou pásku Iron Mana, což bychom jinak neviděli. Druhý pokus již vychází. Na této pláži totiž půjčují Flyboard. To je prkno napojené hadicí k vodnímu skútru. A Pavel si to prkno půjčuje a po chvíli už létá nad vodou. Na to, abychom to zkusili všichni, už nezbývá čas, musíme totiž na letiště. V 19:00 nám letí letadlo na skoro 800 kilometrů vzdálený ostrov San Andrés. Ostrůvek se nachází až u Venezuely. Let probíhá bez problémů a ve 20:30 přistáváme. Je třeba zaplatit nějakou nově zavedenou ekologickou daň (skoro 1000 Kč za člověka) a vyplnit turistickou kartu, skoro jako bychom letěli do jiné země. Na letišti nás nikdo nečeká i přesto, že jsme psali do našeho ubytování, aby nás vyzvedli. Jdeme tedy pěšky asi 3 kilometry a další 3 kilometry se necháme vézt na motorkách do předem objednaného ubytování. Po příjezdu nám paní domácí sděluje, že mají plno! Ach jo! A paní domácí má na vše čas. Asi po 30 minutách, kdy už zvyšujeme hlas, nás odváží na motorkách do jiné ubytovny - Posada nativa (asi něco jako ubytování v soukromí), prý její sestry. Konečně se můžeme osprchovat a relaxovat po celodenním trmácení se v dopravních prostředcích!

Ostrov San Andrés a okolní ostrůvky

5. 12. 2016 – pondělí
V 7:00 si dáváme snídani (avokádo s pečivem) a pomalu se dostáváme z hotelu ven. První kroky vedou ke 150 metrů vzdálenému pobřeží, které je, bohužel, korálové, tedy velmi ostré. Na druhou stranu je zde parádní výhled na několik vraků napíchnutých na skaliskách v moři, které se, díky působení počasí, pomalu rozpadají. Po této podívané nasedáme na autobus, který nás vysazuje u nejjižnějšího místa ostrova u El Soplador. To je mořský gejzír. Příboj vjede do jeskyně těsně nad hladinou moře a dírou ve stropu jeskyně unikne vodní přetlak ve formě gejzíru. Tato místní rarita má chrlit vodu až do 20metrové výšky. Ale jelikož to závisí na výšce mořské hladiny (příliv / odliv) a také na velikosti a směru vln, tak dnes máme smůlu. Všude je sucho. Zato stánkaři těsně kolem díry v zemi, kudy obvykle voda chrlí, se snaží ostošest nám něco vnutit. Marně. Jdeme ještě asi 100 metrů na jih, kde už je opravdu konec ostrova. Otáčíme se a pěšky jdeme až k místu La Piscinita, která je jen kousek od západního středu ostrova. Místní se snaží vydělat na všem, takže i vstup do moře je zpoplatněn. Za vstupné dostáváme kousek chleba, který můžeme použít na krmení stovek různě velkých ryb v laguně pod námi. Také je možné si mezi rybami zaplavat, což s chutí děláme, jelikož je venku skoro nesnesitelné vedro. Dostatečně vykoupaní jdeme kousek severněji, kde u moře prodává rastaman čerstvé kokosy s rumem. I prostředí je dostatečně autentické, taková skládka všeho možného jako například kus posilovacího stroje s opěrkou ze sedadla autobusu, ale působí to příjemně v pozadí s mořem. Tomuto místu říkají Moře sedmi barev. A opravdu i tak vypadá. Jen kousek severněji je West View - prakticky střed ostrova. Tady opět musíme do moře. Je tu i skokanský můstek a domorodec prodávající pití. Všechno využíváme a konečně nasedáme na autobus, který nás veze přes hory a vesnici La Loma až do města San Andrés na severu ostrova. Vysedáme v centru a procházíme ulicí, kde je spousta pirátských soch, ale traduje se, že tady někde ukryl pirát Morgan svůj poklad (v nedaleké jeskyni), tak proč ne? Jdeme k přístavu a kupujeme si odpolední program na ostrůvku El Aquario. Skoro nestačíme doběhnout loď, která nás a spoustu dalších pasažérů převáží na cca 2 kilometry vzdálený písčitý ostrůvek. Je zde spousta lidí. Opravdu spousta. Většina má hlavu pod vodou a pozoruje hejna ryb. My činíme totéž. Zhruba za hodinu se sháníme po naší lodi, ale ani její pasažéři, ani samotná loď nikde. Nevadí. V pohodě se vetřeme na zcela jinou loď, i když na rukou máme zcela jinou barvu identifikačních pásků, a jedeme na místo, kde nám ukazují rejnoky ve vodě a pak ještě loví z moře obrovskou hvězdici, kterou nechávají kolovat lodí stejně jako mořského ježka. Ten je zajímavý, protože dokáže dost rychle pohybovat svými bodlinkami a to každou zvlášť. Takže to vypadá jako by neustále po něčem pátraly stovky antének. Po návratu do města se jdeme projít na promenádu a nakoupit si do obchodu na večeři. Ano, na večeři. Ostrov je poněkud dražší než pevnina, a abychom se dobře najedli, raději si kupujeme zeleninu a maso. Z nakoupených propriet si po návratu autobusem na ubytování ve vesnici Saint Luis děláme výborné steaky, zeleninový salát a zapíjíme vlastnoručně vyrobeným koktejlem Cuba Libre.

San Andrés a přelet do města Medellin

6. 12. 2016 – úterý
Letenky z ostrova zpět na pevninu máme až na 14:50, proto v klidu snídáme a teprve okolo 10:00 jdeme na nedalekou pláž, naposled se vykoupat v Karibiku. Cestou na hotel kupujeme půl barakudy (český název této dravé ryby je soltýn, ale to jsem nikdy neslyšel používat). K barakudě dokupujeme rajčata a na hotelu si děláme skvělý oběd a následně se autobusem přesouváme na letiště, odkud nám to letí do města Medellín. Po příletu jedeme autobusem do centra a je nám jasné, že se klima naprosto mění. Jsme v nadmořské výšce okolo 2000 m, venku je 20°C a kolem jsou všude zelené strmé svahy hor. Letiště je docela vzdálené a jízda do centra trvá hodinu. Jdeme si odložit věci na hotel Medellin Kapital, který je úplně nově postavený, a tudíž nabízí patřičný komfort. Asi mají zaváděcí ceny, protože ubytování včetně snídaně vyjde na 10$ na jednoho. Ve 20:00 jedeme metrem do čtvrti Poblado a jdeme do hezky vánočně nasvíceného parku El Poblado. Všude sedí místní i turisté, baví se a popíjejí. I my máme láhev vína a k tomu si v nedalekém stánku kupujeme nějaké maso. Za chvíli přichází dva týpci, se kterými jsme se domluvili předem, že se sejdeme, kteří mluví i anglicky a procházíme několik barů v okolí, ale stejně končíme v parku a popíjíme pivo. Jelikož metro končí jezdit už ve 23:00, na hotel jedeme taxi, které je překvapivě za rozumnou cenu.

San Andrés a přelet do města Medellin

7. 12. 2016 – středa
Nejprve se jdeme najíst do hotelového bufetu. Servírují tu čokoládu, ale místo mléka dávají vodu. Na snídani neexistuje, že by si člověk mohl dát čaj. Jen čokoláda nebo káva. Divný zvyk. Odtud jedeme na autobusový terminál Terminal del Notre odkud jedeme ke skalnímu útvaru El Peñón de Guatapé. Cesta trvá hodinu a půl a během jízdy dospáváme to, co jsme v noci nestihli. Vystupujeme z autobusu a čeká nás 740 schodů a velké převýšení. Schodiště je přilepené na opravdu obrovský žulový monolit, který váží 66 miliónů tun. Z vrcholu je úžasný výhled na okolní netypickou přehradu Peñol-Guatapé. Z vody totiž vystupuje spousta ostrůvků a kopečků. Prostě tohle místo stojí za návštěvu. Tuk-tukem (motorizovaná zastřešená trojkolka) jedeme do nedalekého městečka Guatapé. Malebné domečky ozvláštněné barevnými freskami, bíle zářící kostel, kašna, výzdoba - zkrátka vše zde dýchá pozitivní náladu. Dáváme si oběd a jedeme autobusem zpět do Medellínu. Během jízdy se rozpršelo, ale jakmile vystupujeme u lanovky, která je součástí metro systému, pršet přestává. Výborný systém kabinkových lanovek nás veze nejprve nad domy z červených cihel, ze kterých je postaveno prakticky celé město a výše až do hor a lesů v přírodním parku Arví. Bohužel se začíná stmívat, tudíž na horní stanici ani nevystupujeme a jedeme opět dolů do města. Dáváme si v mezistanici v pouličním stánku večeři a pokračujeme lanovkou dolů. Přímo z lanovky za jedno jízdné přesedáme do metra, které nás veze na hotel. Ve 20:00 vycházíme do ulic a procházíme parkem Bolívar a následně 51. ulicí, která je dnes pro auta zavřená, protože se zde koná festival světel. Opravdu pompézně nazdobená ulice a po ní korzují tisíce lidí, tu a tam vidíme zapálenou svíci (festival původně byl jen o ohni a hořících svíčkách, ale teď už je to spíše o světelné výzdobě). Medellín je zařazen mezi top 10 destinací světa, co se týče vánoční výzdoby a podle toho, co tady vidíme, tak právem. Ulice i výzdoba končí u divadla Teatro Pablo Tobón, kde hraje i nějaká kapela. Vůbec po celé ulici se neustále něco děje. U divadla se otáčíme a procházíme si tu krásu ještě jednou přímo na hotel.

Kaňon Río Claro

8. 12. 2016 – čtvrtek
Dovolená? Ne! Expedice. Proto vstáváme už v 5:40, rychle snídáme a jedeme na Terminal del Norte. Chvíli trvá, než najdeme správné okýnko, kde prodávají jízdenky do Río Claro (č. 7 minibusem anebo, některá společnost, co jede do Bogoty). Kupujeme si raději místo ve velkém autobuse. Přeci jen to jede 3 hodiny. Autobus jede skrze horskou krajinu a my vystupujeme uprostřed ničeho v jedné zatáčce. Je zde vstup do parku Río Claro. Jdeme kilometr po cestě skrze džungli k břehu řeky Claro. Jelikož exkurze do jeskyně je možná až ve 14:00, máme několik hodin na to, projít si zajímavá místa kolem řeky. Zajímavé je to, že koryto řeky je na mramorovém podloží, což vytváří na některých místech zajímavé útvary. Přicházíme k Mramorové pláži, kde je velký (na délku asi 40 metrů) vyhlazený plochý balvan. Ihned skáčeme do vody. Řeka je překvapivě dost silná, že proud nejde překonat. Ještěže tady mají záchytná lana, jinak by jim návštěvníci z parku uplavali! Vykoupaní pokračujeme proti proudu k místu, kde se dá vlézt do jeskyně. Není to ovšem zadarmo. Je třeba přeplavat na druhou stranu řeky a poté vylézt po provazovém žebříku a překonávat přitom vodu, která padá z ústí jeskyně jako vodopád. V jeskyni je to velmi zvláštně vytvarované působením vody. Hladké stěny, jezírka a u stropu vřískají nějací divní ptáci (netopýři to nejsou). Do hory jdeme jen pár desítek metrů a vybaveni baterkou. Ale i tak je to zážitek. Pak již pokračujeme proti proudu řeky, až kam nám to chodníček dovolí, a na 14:00 jsme zpět u budovy parkových aktivit. Rychle do sebe házíme oběd a výprava s průvodci do jeskyně začíná. Fasujeme helmy a vesty a jdeme ke vchodu do hory, kde zároveň vtéká část řeky. Tento zážitek je velmi intenzivní. Trasa je sice jen 450 metrů dlouhá, ale trvá skoro 2 hodiny. Protože je třeba překonat množství skluzů, skoků, tůní a kochat se jeskynním prostorem. Východ z této jeskyně je tam, kde jsme před několika hodinami lezli. Odcházíme z parku a jedeme s jedním přestupem až do města Bucamaranga, jedná se o komfortní autobus včetně zábavního systému. V Bucamaranze jsme o půlnoci, proto se k objednanému hotelu necháváme odvézt taxi, které vychází cenově stejně jako autobus.

San Gil, smažení mravenci, vodopád Cascadas de Juan Curí, chorrizos a přejezd do Tunja

9. 12. 2016 – pátek
Brzo ráno jedeme do městečka San Gil, kde čekáme na přípoj do dalšího historického městečka Barichara. Skoro všechny ulice jsou zde dlážděné pískovcem a domy jsou velmi malebné. Nehledě na to, že je městečko v horách. Jdeme se podívat na nedalekou vyhlídku u tektonického zlomu a následně si na náměstí kupujeme místní specialitu a delikatesu smažené mravence. Před 500 lety místní začali kultivovat mravence. Takže za 500 let se jim podařilo vyšlechtit obrovské mravence s tučnými tělíčky, které jen osmaží a my je pak jíme jako popcorn. Dobrota. Musíme se vrátit zpět do San Gilu a chvíli čekáme na autobus k nedalekým vodopádům Juan Curí. To jsme netušili, že tu opravují cestu a těch 24 km pojedeme skoro 2 hodiny. Máme co dělat, abychom se dostali k vodopádům před 16:00. Jedná se o kaskádovitý vodopád, kde voda padá 180 metrů. Přímo pod vodopádem se koupeme v přírodním jezírku. Velmi osvěžující. Vykoupání jdeme k cestě, ale protože nic nejede, pokračujeme asi 3 km pěšky, než se nám podaří chytnout autobus Valle de San José, vesničky na kopci, kde je vyhlášená restaurace Doňa Eustaquia. Vyrábí si vlastní chorizos – mini párečky ve fermentované omáčce z cukrové třtiny. Nejprve si objednáme jen pár kousků na ochutnání, ale po prvním soustu si doobjednáváme. Večerním autobusem se vracíme do San Gilu a následně až do půlnoci jedeme do města Tunja. Město leží v nadmořské výšce 2700 m a je tu pořádná zima. První ranní autobus nám jede v 5:00, proto nemá cenu jít ani nikam do hotelu a zbytek noci čekáme na autobusovém nádraží.

Villa de Leiva a Bogotá

10. 12. 2016 – sobota
Promrzlí nastupujeme do autobusu, který nás veze do vesnice Villa de Leiva, která má podle průvodce jedno z největších náměstí v Americe. Bohužel se v noci konala nějaká velká party, protože někteří lidé paří ještě teď ráno a na náměstí jsou postavené zábrany. Ale, i přesto je to malebná vesnice, která stojí za návštěvu. Kdybychom měli více času, dají se zde dělat i horské túry, ale to my nemáme. V 7:00 nám jede autobus do Bogoty. Cesta trvá několik hodin a máme tak alespoň šanci trochu dospat probdělou noc. V hlavním městě Kolumbie jedeme nejprve na náměstí, kde je spousta scateboarďáků projíždějících mezi lidmi. Nachází se zde také velké muzeum zlata (Museo del Oro), které si procházíme. Expozice od historie dobývání zlata, prvních výrobků a ukázky využití zlatých předmětů a nádob v Kolumbii, kde se hojně využívají jako úschovna vápencového prášku, který se přidává do úst při žvýkání koka lístků. Po prohlídce, kde je i jeden interaktivní sál plný zlatých předmětů, které se na šamanskou hudbu různě nasvěcují, si dáváme jídlo a taxi jedeme na hotel. V objednaném hotelu se nás snaží natáhnout, což si nenecháme líbit a jedeme do hotelu Tip Top přímo v centru. Musíme si dát na chvíli odpočinek. Ve 20:00 jdeme na hlavní náměstí, kde opět korzují spousty lidí, stánkaři prodávají občerstvení a panuje tu předvánoční atmosféra. Děláme posledních pár fotek, dáváme si smažené banány a po 22:00 jsme zpět na hotelu.

Odlet domů přes Panamu a Istanbul

11-12. 12. 2016 – neděle, pondělí
Odcházíme z hotelu v 6:30 ráno. Hned první pokus o to, aby nás taxikář odvezl na letiště za poslední hotovost, co máme, vychází, proto jsme na letišti po dlouhé době s docela velkým předstihem. Až je to divné, že se nemusíme stresovat a běhat. V 9:30 odlétáme nejprve do Panamy, kde máme technický stop over a po menším zpoždění, protože jeden pasažér odmítl pokračovat v letu, jelikož se mu udělalo nevolno, pokračujeme celý den a noc (díky časovému posunu) do Istanbulu. Naštěstí Turkish Airlines ještě moc na jídle a pití nešetří, tak si alespoň dopřáváme.
Přistáváme v pondělí v 10:30 tureckého času a musíme do 13:40 čekat na další let do Prahy. Opět díky 2 hodinovému rozdílu, přistáváme v Praze ve 14:30.