Několik
přeletů
26. 11. 2016 - sobota
V
15:00 se scházíme i s Pavlem v Praze u Marka doma a balíme si
poslední věci na cestu. Všichni tři, v klasickém složení
"Bratranci v triku", jedeme na letiště, odkud nám to
letí nejprve do Istanbulu a následně celou noc trávíme v
letadle Turkish airlines do kolumbijské
Bogoty.
Přelet z Bogoty do Santa Marty a cesta
do Riohacha
27. 11. 2016 - neděle
Přistáváme v 8:05 ráno a v 8:25 je nástup do místního
letadla. Takže máme co dělat. Předbíháme u všech přepážek,
kde to jen jde a dobíháme (s jednou chybou, kdy jsme si spletli
terminál) v momentě, kdy už pouští do letadla. Hodinovým
přeletem na sever se dostáváme na letiště Santa Marta,
které stojí přímo u vody. Odtud jedeme místním autobusem do
centra Santa Marty a dáváme si kolečko po všech třech místních
klinikách a jejich pohotovostech. Pavel si totiž udělal něco s
malíčkem na noze. Až ve třetí nemocnici ho ošetřili a dali mu
i antibiotika. My s Markem čekáme venku a kolem nás je spousta
toulavých koček. Konečně můžeme pokračovat autobusem do
města Riohacha, kde si najdeme ubytování v hostelu
History (ulice Calle 9 #3-52), smlouváme cenu a domlouváme si
zítřejší dopravu a program.
Riohacha a cesta na
sever
28. 11. 2016 - pondělí
Díky
časovému posunu (je zde o 6 hodin méně než u nás), jsme vzhůru
hodně před 6:00. Ale snažíme se ze všech sil ležet co nejdéle.
I tak v 6:30 jdeme do ulic města Riohacha. Cíl je ulice Calle 1,
která je takovou hlavní promenádou okolo pobřeží. Pláž je
tady široká, rostou na ní kokosové palmy, které vrhají trochu
stínu a do moře vybíhá dlouhé molo, po kterém jdeme až na
konec. Tam stojí socha Madony. Voda je po deštích celá hnědá,
ale místní se v ní vesele koupou. Jdeme zpět na hotel a čekáme
na naše taxi do 9:00. Během čekání se spouští tropický
liják. Kupodivu pro nás auto přijíždí na minutu přesně
(je to s podivem, protože jsme v latinské Americe, kde je všechno
maňana). Vezou nás do městečka Uribia, kde přestupujeme
do Jeepu a pokračujeme na sever. Cenu za odvoz máme domluvenou
předem, ale řidič ke konci jízdy začíná zkoušet cenu
zvyšovat. Zvláště, když musíme skoro hodinu čekat na přejezdu,
až se pohne jeden mega dlouhý vlak. Původní plán stihnout loď
jedoucí na nejsevernější bod jižní Ameriky se vytrácí a řidič
je neodbytný, takže to dopadá tak, že se řidič uraženě otáčí
a nechává nás u mini přístavu. Musíme se chvílemi brodit přes
bahenní kaluže a snažíme se jít do městečka Cabo de la
Vela. To je vzdálené skoro 20 kilometrů. Máme štěstí, po 5
kilometrech nám zastavuje zásobovací auto a veze nás do naší
destinace. Je vidět, že tu fakt pršelo vydatně. Cesta je dost
často pod vodou a po příjezdu do Cabo vidíme, že i místní
ulice a některé domy mají částečně zaplavené podlahy.
Procházíme tímto koncem světa, kde je spoust chýší
připravených pro turisty, ale těch tu v tomto období moc není a
hledáme ubytování. O to víc nás udivuje, jak každý po otázce
„tienes camas?“ (máte postele?) váhá a dost často odpoví, že
mají plno. Nakonec se daří najít jak ubytování, tak místo, kde
nám smaží výborné ryby a humry. Pivo tu mají v lahvičkách o
222 ml, takže takové vtipně malinké. Stále nemáme zcela
přehozený čas na místní a ve 20:00 už ležíme v postelích.
Noc je úděsná, je to doslova komáří invaze! Nepomáhá nic, ani
repelent (silný z Afriky) ani se přikrýt. To znamená i to, že se
člověk vaří. Zkrátka, plnohodnotný spánek to
není.
Nejsevernější bod Jižní
Ameriky
29. 11. 2016 – úterý
Vstáváme chvíli po 5:00 bez použití budíku a ještě za
tmy jdeme najít loď, která by nás vzala na nejsevernější bod
Jižní Ameriky. Včera se nám nepovedlo domluvit cenu, za kterou
tam jsme ochotni jet. Dnes takto brzy ráno hned u první lodi
akceptují námi nabízenou cenu a spolu s 8 dalšími lidmi vyrážíme
na otevřené moře na 55 kilometrů dlouhou plavbu. Projíždíme
kolem hory, která vypadá jako homole cukru (i se tak jmenuje) a
hned když vyplujeme ze zátoky, začínají obrovské vlny. Ne všem
na lodi to dělá úplně dobře a cesta trvá skoro 4 hodiny. Loď
nám zastavuje v Restaurane y hospedaje Alexandra, kde
dostáváme snídani a za chvíli nastupujeme do Jeepu, který
vypadá, že ho dotáhli někde z vrakáče. Už to, že jej musíme
pokaždé, když chceme jet, roztlačit. Ale nakonec ten vrak jede,
brodí se a zvládá i písečné duny. Jedeme nejprve k majáku
Faro Punta Gallinas, který je oním nejsevernějším bodem a
pak pokračujeme přes velké duny k pláži Playa Taroa. Tady
nás nechává řidič 90 minut a my máme šanci si zaplavat ve
vlnách a blbnout na písečných dunách. Stejně to na tom ostrém
slunci nemá nikdo šanci dlouho vydržet a nakonec se scházíme pod
jediným sukulentním stromkem, který dává trochu stínu, a čekáme
na odvoz. Po malé rozcvičce s roztlačením Jeepu jedeme ke
kotvišti, kde na nás čeká další loď a veze nás ve sluneční
výhni mezi mangrovníky zpět do Alexandry. Tady nás už čeká
oběd ve formě velké pečené ryby a po jídle sprše relaxujeme v
hammocích, ve kterých budeme i nocovat. Těsně před západem
slunce se jdeme projít na pláž Aguja, kde jsou prakticky
všichni z naší lodi a plaveme až do tmy. Po velmi příjemné
koupeli se vracíme zpět do hospody a dáváme si další rybu –
tentokrát smaženou a několik piv před spaním.
NP
Tayrona
30. 11. 2016 – středa
Budíme
se všichni ve 4:30 ráno. Venku je ještě úplná tma a musíme se
během chvíle sbalit a nalodit na loď, která nás veze zpět do
Cabo de la Vela. Naštěstí je již moře klidné a loď může jet
rychle bez drkotání po vlnách. V Cabo jsme před 8:00 a už je zde
připraven Jeep, kterým jedeme do Uribie. To je jízda, která
je plná zážitků. Neustále brodíme bahno nebo vodu a potkáváme
jeden autobus, co tak brzy nepojede. Skončil asi metr hluboko v
poněkud větší kaluži. Místní asi provokují řidiče, protože
tou louží projíždí na kolech a motorkách. I my se brodíme
kolem a je vidět, že to má náš řidič pod kontrolou. V Uribii
jen přesedáme do dalšího auta a kličkujeme slušnou rychlostí
do Riohacha na Terminal de Transportacion (autobusové
nádraží). V běhu vybíráme z bankomatu hotovost, kupujeme si
něco k jídlu a už jedeme v pohodlném autobuse směrem na Santa
Martu, ale ve 14:00 vystupujeme před branami do národního parku
Tayrona, který všichni průvodci vychvalují do nebes. Před
vstupem si dáváme oběd, kupujeme nějaké banány a 5 litrů vody
a po povinném shlédnutí videa o místním parku, kupujeme vstup (v
přepočtu 440 Kč na člověka), nasedáme do minibusu, který nás
přibližuje 2 kilometry k pobřeží za další poplatek. Odtud již
jdeme v horku a vlhku pod zelenou střechou místního pralesa kolem
pobřeží a pláží, kde se nedá plavat. Je tu tak silný proud,
že je téměř jisté, že se z případného plavce brzy stane
krmivo pro ryby. Předbíháme skupinku děvčat, kde si jedna to
džungle táhne kufr na kolečkách. Chudák! Ty tři kilometry do
kempu Bukaru, kde máme zamluvený nocleh v hamocích, je
dost vysilující. Konečně přicházíme do kempu. Ještě musíme
přebrodit řeku. Skoro na druhém břehu se ozve něčí hlas, že
jsou tu krokodýli. Bereme to jako žert a už jsme na druhém břehu.
Jen se ubytujeme, jdeme k pláži, kde je bezpečné koupání a
chvíli se koupeme. V průvodci tuto pláž přirovnávají k plážím
na Seychellách, ale to ten někdo ty pláže asi neviděl. Alespoň
víme, že do Kolumbie se nevydávejte, pokud hledáte pohodu na
plážích. Po pár vlnách má člověk všechny otvory plné písku,
který se nedá zlikvidovat ani ve sprše. Vracíme se do kempu a
snažíme se zabít čas před spaním, protože tady toho moc dělat
nejde.
Cartagena a první večírek
1.
12. 2016 – čtvrtek
Budíme se v 5:30
ráno, těsně před východem slunce. Brodíme řeku, kterou jsme
zdolali včera před setměním a kousek od nás je na lovu jeden
krokodýl s otevřenou tlamou. Takže tu fakt jsou! Jdeme se podívat
a zaplavat si při východu slunce na pláž La Piscina
(bazén). Je zde mírnější přístup do moře a skoro žádné
vlny. Prostě dokonalá pláž obklopená kokosovými palmami a
žulovými balvany pro dokreslení atmosféry. Pokračujeme až ke
kempu Cabo San Juan de Guia, kde si dáváme něco k pití.
Není divu, ušli jsme přes 3 kilometry po pláži a pralesem a čeká
nás cesta zpět. V našem kempu balíme věci a zjišťujeme, že
Pavlovi v noci někdo ukradl boty. Takže z džungle šlape bos. A to
potkáváme dalšího krokodýla hned u pěšiny! Vracíme se k
hlavní cestě, což je 12 kilometrů a jedeme nejprve autobusem
(protože si myslíme, že ještě odbočíme k další pláži v
parku – Playa Cristal, ale dnes mají zavřeno) a pak taxi do Santa
Marty na autobusové nádraží. Odtud se pak neuvěřitelně pomalu
vlečeme malým autobusem do Cartageny, kde přijíždíme až ve
20:00, přitom to je jen 200 kilometrů. Ubytováváme se v
hostelu Makako Chill house v historickém centru přímo na
náměstí Parque Fernandez de Madrid a hned se jdeme projít v
historických uličkách, kde to fakt žije. Cartagena je
zapsána na seznam UNESCO a i teď v noci je nám jasné proč. Domy
v koloniálním stylu jsou velmi dobře opravené, všude čisto,
samé kavárničky. Jdeme se navečeřet do místní hospůdky
Coroncoro. Uvnitř to vypadá jako taková vývařovna, ale patří
mezi nejlepší místa, kde se v Cartageně najíte. Za málo peněz
dostanete velké a dobré porce jídla. Dáváme si biftek z koně.
Ano, z koně. A je výborný! Před kostelem Iglesia de la
Trinidad si kupujeme pivo a sedáme na kostelní schody jako
stovky lidí před námi. Pořád se tady něco děje. Na ulici
vystupují chvíli street danceři, poté břišní tanečnice a
celkově je tady super atmosféra. Nakonec, těsně po půlnoci se
jdeme podívat k historické bráně Torre Del Reloj, kde jsou
další kavárničky včetně Hard Rock Café.
Historická
Cartagena a koupel v bahenní sopce
2. 12. 2016 –
pátek
Ráno nás vystěhují z hostelu,
protože je v pátek plný a my musíme chodit po městě s batohy. A
to je už od rána venku 30°C a hrozné vlhko. Procházíme starou
částí města, které je opravdu malebné. Protože se nám nedaří
najít ubytování jen poptáváním, tak jej objednávám online v
hotelu Casa Salomé, což je příjemný hotel s klimatizací
za rozumnou cenu mimo zdi starého města. Poté se snažíme dojet
na vlastní pěst k bahenní sopce El Tatumo, ale autobus nás
zaveze jen do nějaké rybářské vesnice. Zajímavé je, že
autobus v jednu chvíli uhýbá z hlavní cesty a jede po písku na
pláži několik kilometrů. Tak máme alespoň zážitek. Necháváme
se autobusem odvézt zpět k hlavní cestě a snažíme se nejprve
čekat na autobus, který nejede, pak stopujeme, ale nikdo
nezastavuje. Takže sedáme na autobus zpět do Cartageny a tady si
kupujeme u místní cestovky výlet k sopce. Po příjezdu se jdeme
převléci do plavek a už stoupáme po schodech na cca 20 metrů
vysoký hliněný kužel. Na vrcholu kráteru je bahenní bazén
(hloubka bahna je asi 30 metrů) a my si jdeme do tohoto bahýnka
zaplavat. Zvláštní a příjemný pocit. Bahno má asi 35°C a
dobře nadnáší. Kdo chce, může se nechat přímo v tom bahně
namasírovat. Asi po 30 minutách nás vyhání ven a dole pod
sopouchem už čekají ženy, které mají za úkol nás toho bahna
zbavit. Relativně čistí a zrelaxovaní jedeme zpět do Cartageny a
cestou na hotel se chceme zastavit pro jídlo. Koukám na GPS v
mobilu a najednou koukám, že mi mobil ujíždí v cizí ruce na
motorce neznámo kam. Holt, je jasné, že jsme zase v Latinské
Americe a člověk musí být pořád ve střehu. Dáváme si chvíli
relax a já vydýchávám tu naštvanost na pokoji. V 19:00 jdeme
zpět do staré Cartageny na večeři. Opět si na náměstí u
kostela dáváme pivo a chlápek zde na pojízdném grilu na
dřevěné uhlí dělá obrovské steaky. Té vůni se prostě nedá
odolat a chuťově jsou naprosto vynikající.
Mompos
3.
12. 2016 – sobota
V 9:00 odjíždíme
nejprve místním autobusem na autobusové nádraží, což je sama o
sobě nepříjemná jízda. Je to sice 8 kilometrů vzdálené, ale
autobus jede krokem. Následně hledáme spojení do. Na autobusáku
nám někteří říkají, že to jede pozdě, jiní se snaží
natáhnout cenu, ale nakonec sedíme v autobuse s odjezdem v 10:30. Z
autobusu nás vysazují asi 80 km před Magangué, ale řidič
nám domlouvá odvoz autem a platí to za nás. Z tohoto taxi
vystupujeme kousek od přístavu. Je chvíli po 15:00 a z průvodce
víme, že poslední loď měla jet v 15:00. Naštěstí se spletli.
Loď jede vždy, když se najde alespoň 15 pasažérů. V našem
případě je to otázka několika minut a už jedeme rychlolodí do
městečka Bodega, do které se nastupuje skoro jako do tanku
přes úzká okýnka. Tady už na nás čeká minibus a v 17:00,
konečně, přijíždíme do města Mompos (Mompox),
které je zapsáno na seznamu UNESCO. Na prvním náměstí se zrovna
koná svatba, tak se chvíli díváme a posloucháme kapelu, která
jim k tomu hraje. Následně jdeme kolem řeky a místní kluci tu
lezou na strom a skáčou do vody z docela velké výšky. Jeden, co
umí mluvit anglicky, nás hecuje, ať si skočíme taky. Pavel se
nenechá přemlouvat a za chvíli už visí nad vodou a následně do
ní skáče. My jdeme kousek od nádherného kostela Santa
Barbara do ubytování Casa de Viajero. Ubytováváme se v
pokoji s klimatizací a jdeme zpět ke kostelu Santa Barbara, protože
tady hraje hudba, stánkař prodává výborné grilované maso na
špízu a prodávají tu i velké pivo. Po několika pivech a
nespočetně špízech (jsou vynikající a levné) se jdeme projít
do restaurace Ambrósia, která je podle Tripadvisoru
nejlepší volbou z levných stravování. Dáváme si tu čerstvý
džus. Cestou na hotel se opět zastavujeme na špíz a pivo. Celé
město dýchá výbornou a poklidnou atmosférou a nese se v
koloniálním slohu. Podle toho, co vidíme, tak tohle místo turisté
ještě moc neobjevili, což je dobře.
Mompos,
Cartagena, Flyboarding a odlet na ostrov San Andrés
4. 12.
2016 – neděle
Z hostelu odcházíme
chvíli po 6:00 a jdeme rovnou ke kostelu Santa Barbara, který
je nádherně prosluněný vycházejícím sluncem. Odtud to bereme
ještě přes dva další kostely ke sdílenému taxi, které nás
veze k lodi. Tady musíme asi půl hodiny čekat, než se nasbírají
pasažéři, ale nakonec jedeme. Posledních pár hodin jedeme autem
zpět do Cartageny, kde zrovna dnes probíhá závod Iron
Man. To znamená obstrukce v dopravě a do centra je rychlejší
dojít asi 1 km pěšky, než čekat, že tam dojedeme. Po pozdním
obědě se snažíme dojet autobusem k pláži u hotelu
Radisson, ale poprvé nasedáme do špatného autobusu, který
objíždí centrum Cartageny. Alespoň vidíme přístav a cílovou
pásku Iron Mana, což bychom jinak neviděli. Druhý pokus již
vychází. Na této pláži totiž půjčují Flyboard. To je prkno
napojené hadicí k vodnímu skútru. A Pavel si to prkno půjčuje a
po chvíli už létá nad vodou. Na to, abychom to zkusili všichni,
už nezbývá čas, musíme totiž na letiště. V 19:00 nám letí
letadlo na skoro 800 kilometrů vzdálený ostrov San Andrés.
Ostrůvek se nachází až u Venezuely. Let probíhá bez problémů
a ve 20:30 přistáváme. Je třeba zaplatit nějakou nově zavedenou
ekologickou daň (skoro 1000 Kč za člověka) a vyplnit turistickou
kartu, skoro jako bychom letěli do jiné země. Na letišti nás
nikdo nečeká i přesto, že jsme psali do našeho ubytování, aby
nás vyzvedli. Jdeme tedy pěšky asi 3 kilometry a další 3
kilometry se necháme vézt na motorkách do předem objednaného
ubytování. Po příjezdu nám paní domácí sděluje, že mají
plno! Ach jo! A paní domácí má na vše čas. Asi po 30 minutách,
kdy už zvyšujeme hlas, nás odváží na motorkách do jiné
ubytovny - Posada nativa (asi něco jako ubytování v
soukromí), prý její sestry. Konečně se můžeme osprchovat a
relaxovat po celodenním trmácení se v dopravních
prostředcích!
Ostrov San Andrés a okolní
ostrůvky
5. 12. 2016 – pondělí
V
7:00 si dáváme snídani (avokádo s pečivem) a pomalu se dostáváme
z hotelu ven. První kroky vedou ke 150 metrů vzdálenému pobřeží,
které je, bohužel, korálové, tedy velmi ostré. Na druhou stranu
je zde parádní výhled na několik vraků napíchnutých na
skaliskách v moři, které se, díky působení počasí, pomalu
rozpadají. Po této podívané nasedáme na autobus, který nás
vysazuje u nejjižnějšího místa ostrova u El Soplador. To je
mořský gejzír. Příboj vjede do jeskyně těsně nad hladinou
moře a dírou ve stropu jeskyně unikne vodní přetlak ve formě
gejzíru. Tato místní rarita má chrlit vodu až do 20metrové
výšky. Ale jelikož to závisí na výšce mořské hladiny (příliv
/ odliv) a také na velikosti a směru vln, tak dnes máme smůlu.
Všude je sucho. Zato stánkaři těsně kolem díry v zemi, kudy
obvykle voda chrlí, se snaží ostošest nám něco vnutit. Marně.
Jdeme ještě asi 100 metrů na jih, kde už je opravdu konec
ostrova. Otáčíme se a pěšky jdeme až k místu La Piscinita,
která je jen kousek od západního středu ostrova. Místní se
snaží vydělat na všem, takže i vstup do moře je zpoplatněn. Za
vstupné dostáváme kousek chleba, který můžeme použít na
krmení stovek různě velkých ryb v laguně pod námi. Také je
možné si mezi rybami zaplavat, což s chutí děláme, jelikož je
venku skoro nesnesitelné vedro. Dostatečně vykoupaní jdeme kousek
severněji, kde u moře prodává rastaman čerstvé kokosy s rumem.
I prostředí je dostatečně autentické, taková skládka všeho
možného jako například kus posilovacího stroje s opěrkou ze
sedadla autobusu, ale působí to příjemně v pozadí s mořem.
Tomuto místu říkají Moře sedmi barev. A opravdu i tak vypadá.
Jen kousek severněji je West View - prakticky střed ostrova. Tady
opět musíme do moře. Je tu i skokanský můstek a domorodec
prodávající pití. Všechno využíváme a konečně nasedáme na
autobus, který nás veze přes hory a vesnici La Loma až do města
San Andrés na severu ostrova. Vysedáme v centru a procházíme
ulicí, kde je spousta pirátských soch, ale traduje se, že tady
někde ukryl pirát Morgan svůj poklad (v nedaleké jeskyni), tak
proč ne? Jdeme k přístavu a kupujeme si odpolední program na
ostrůvku El Aquario. Skoro nestačíme doběhnout loď, která nás a
spoustu dalších pasažérů převáží na cca 2 kilometry vzdálený
písčitý ostrůvek. Je zde spousta lidí. Opravdu spousta. Většina
má hlavu pod vodou a pozoruje hejna ryb. My činíme totéž. Zhruba
za hodinu se sháníme po naší lodi, ale ani její pasažéři, ani
samotná loď nikde. Nevadí. V pohodě se vetřeme na zcela jinou
loď, i když na rukou máme zcela jinou barvu identifikačních pásků, a jedeme na místo, kde nám ukazují rejnoky ve vodě a pak
ještě loví z moře obrovskou hvězdici, kterou nechávají kolovat
lodí stejně jako mořského ježka. Ten je zajímavý, protože
dokáže dost rychle pohybovat svými bodlinkami a to každou zvlášť.
Takže to vypadá jako by neustále po něčem pátraly stovky
antének. Po návratu do města se jdeme projít na promenádu a
nakoupit si do obchodu na večeři. Ano, na večeři. Ostrov je
poněkud dražší než pevnina, a abychom se dobře najedli, raději
si kupujeme zeleninu a maso. Z nakoupených propriet si po návratu
autobusem na ubytování ve vesnici Saint Luis děláme výborné
steaky, zeleninový salát a zapíjíme vlastnoručně vyrobeným
koktejlem Cuba Libre.
San Andrés a přelet do města
Medellin
6. 12. 2016 – úterý
Letenky z ostrova zpět na pevninu máme až na 14:50, proto v
klidu snídáme a teprve okolo 10:00 jdeme na nedalekou pláž,
naposled se vykoupat v Karibiku. Cestou na hotel kupujeme půl
barakudy (český název této dravé ryby je soltýn, ale to jsem
nikdy neslyšel používat). K barakudě dokupujeme rajčata a na
hotelu si děláme skvělý oběd a následně se autobusem přesouváme
na letiště, odkud nám to letí do města Medellín. Po
příletu jedeme autobusem do centra a je nám jasné, že se klima
naprosto mění. Jsme v nadmořské výšce okolo 2000 m, venku je
20°C a kolem jsou všude zelené strmé svahy hor. Letiště je
docela vzdálené a jízda do centra trvá hodinu. Jdeme si odložit
věci na hotel Medellin Kapital, který je úplně nově postavený,
a tudíž nabízí patřičný komfort. Asi mají zaváděcí ceny,
protože ubytování včetně snídaně vyjde na 10$ na jednoho. Ve
20:00 jedeme metrem do čtvrti Poblado a jdeme do hezky vánočně
nasvíceného parku El Poblado. Všude sedí místní i turisté,
baví se a popíjejí. I my máme láhev vína a k tomu si v
nedalekém stánku kupujeme nějaké maso. Za chvíli přichází dva
týpci, se kterými jsme se domluvili předem, že se sejdeme, kteří
mluví i anglicky a procházíme několik barů v okolí, ale
stejně končíme v parku a popíjíme pivo. Jelikož metro končí
jezdit už ve 23:00, na hotel jedeme taxi, které je překvapivě za
rozumnou cenu.
San Andrés a přelet do města
Medellin
7. 12. 2016 – středa
Nejprve se jdeme najíst do hotelového bufetu. Servírují tu
čokoládu, ale místo mléka dávají vodu. Na snídani neexistuje,
že by si člověk mohl dát čaj. Jen čokoláda nebo káva. Divný
zvyk. Odtud jedeme na autobusový terminál Terminal del Notre odkud
jedeme ke skalnímu útvaru El Peñón de Guatapé. Cesta
trvá hodinu a půl a během jízdy dospáváme to, co jsme v noci
nestihli. Vystupujeme z autobusu a čeká nás 740 schodů a velké
převýšení. Schodiště je přilepené na opravdu obrovský žulový
monolit, který váží 66 miliónů tun. Z vrcholu je úžasný
výhled na okolní netypickou přehradu Peñol-Guatapé. Z vody
totiž vystupuje spousta ostrůvků a kopečků. Prostě tohle místo
stojí za návštěvu. Tuk-tukem (motorizovaná zastřešená
trojkolka) jedeme do nedalekého městečka Guatapé. Malebné
domečky ozvláštněné barevnými freskami, bíle zářící
kostel, kašna, výzdoba - zkrátka vše zde dýchá pozitivní
náladu. Dáváme si oběd a jedeme autobusem zpět do Medellínu.
Během jízdy se rozpršelo, ale jakmile vystupujeme u lanovky, která
je součástí metro systému, pršet přestává. Výborný systém
kabinkových lanovek nás veze nejprve nad domy z červených cihel,
ze kterých je postaveno prakticky celé město a výše až do hor a
lesů v přírodním parku Arví. Bohužel se začíná stmívat,
tudíž na horní stanici ani nevystupujeme a jedeme opět dolů do
města. Dáváme si v mezistanici v pouličním stánku večeři a
pokračujeme lanovkou dolů. Přímo z lanovky za jedno jízdné
přesedáme do metra, které nás veze na hotel. Ve 20:00 vycházíme
do ulic a procházíme parkem Bolívar a následně 51. ulicí, která
je dnes pro auta zavřená, protože se zde koná festival světel.
Opravdu pompézně nazdobená ulice a po ní korzují tisíce lidí,
tu a tam vidíme zapálenou svíci (festival původně byl jen o ohni
a hořících svíčkách, ale teď už je to spíše o světelné
výzdobě). Medellín je zařazen mezi top 10 destinací světa, co
se týče vánoční výzdoby a podle toho, co tady vidíme, tak
právem. Ulice i výzdoba končí u divadla Teatro Pablo
Tobón, kde hraje i nějaká kapela. Vůbec po celé ulici se
neustále něco děje. U divadla se otáčíme a procházíme si tu
krásu ještě jednou přímo na hotel.
Kaňon Río
Claro
8. 12. 2016 – čtvrtek
Dovolená? Ne! Expedice. Proto vstáváme už v 5:40, rychle
snídáme a jedeme na Terminal del Norte. Chvíli trvá, než najdeme
správné okýnko, kde prodávají jízdenky do Río Claro (č. 7
minibusem anebo, některá společnost, co jede do Bogoty). Kupujeme
si raději místo ve velkém autobuse. Přeci jen to jede 3 hodiny.
Autobus jede skrze horskou krajinu a my vystupujeme uprostřed ničeho
v jedné zatáčce. Je zde vstup do parku Río Claro. Jdeme kilometr
po cestě skrze džungli k břehu řeky Claro. Jelikož exkurze do
jeskyně je možná až ve 14:00, máme několik hodin na to, projít
si zajímavá místa kolem řeky. Zajímavé je to, že koryto řeky
je na mramorovém podloží, což vytváří na některých místech
zajímavé útvary. Přicházíme k Mramorové pláži, kde je velký (na délku asi 40 metrů) vyhlazený plochý balvan. Ihned skáčeme do vody. Řeka je
překvapivě dost silná, že proud nejde překonat. Ještěže tady
mají záchytná lana, jinak by jim návštěvníci z parku uplavali!
Vykoupaní pokračujeme proti proudu k místu, kde se dá vlézt do
jeskyně. Není to ovšem zadarmo. Je třeba přeplavat na druhou
stranu řeky a poté vylézt po provazovém žebříku a překonávat
přitom vodu, která padá z ústí jeskyně jako vodopád. V jeskyni
je to velmi zvláštně vytvarované působením vody. Hladké stěny,
jezírka a u stropu vřískají nějací divní ptáci (netopýři to
nejsou). Do hory jdeme jen pár desítek metrů a vybaveni baterkou.
Ale i tak je to zážitek. Pak již pokračujeme proti proudu řeky,
až kam nám to chodníček dovolí, a na 14:00 jsme zpět u budovy
parkových aktivit. Rychle do sebe házíme oběd a výprava s
průvodci do jeskyně začíná. Fasujeme helmy a vesty a jdeme ke
vchodu do hory, kde zároveň vtéká část řeky. Tento zážitek
je velmi intenzivní. Trasa je sice jen 450 metrů dlouhá, ale trvá
skoro 2 hodiny. Protože je třeba překonat množství skluzů,
skoků, tůní a kochat se jeskynním prostorem. Východ z této
jeskyně je tam, kde jsme před několika hodinami lezli. Odcházíme
z parku a jedeme s jedním přestupem až do města Bucamaranga, jedná se o
komfortní autobus včetně zábavního systému. V Bucamaranze jsme
o půlnoci, proto se k objednanému hotelu necháváme odvézt taxi,
které vychází cenově stejně jako autobus.
San Gil, smažení mravenci, vodopád Cascadas de Juan
Curí, chorrizos a přejezd do Tunja
9. 12. 2016 –
pátek
Brzo ráno jedeme do městečka San
Gil, kde čekáme na přípoj do dalšího historického městečka
Barichara. Skoro všechny ulice jsou zde dlážděné pískovcem a
domy jsou velmi malebné. Nehledě na to, že je městečko v horách.
Jdeme se podívat na nedalekou vyhlídku u tektonického zlomu a
následně si na náměstí kupujeme místní specialitu a delikatesu
smažené mravence. Před 500 lety místní začali kultivovat
mravence. Takže za 500 let se jim podařilo vyšlechtit obrovské
mravence s tučnými tělíčky, které jen osmaží a my je pak jíme
jako popcorn. Dobrota. Musíme se vrátit zpět do San Gilu a chvíli
čekáme na autobus k nedalekým vodopádům Juan Curí. To jsme
netušili, že tu opravují cestu a těch 24 km pojedeme skoro 2
hodiny. Máme co dělat, abychom se dostali k vodopádům před
16:00. Jedná se o kaskádovitý vodopád, kde voda padá 180 metrů.
Přímo pod vodopádem se koupeme v přírodním jezírku. Velmi
osvěžující. Vykoupání jdeme k cestě, ale protože nic nejede,
pokračujeme asi 3 km pěšky, než se nám podaří chytnout autobus
Valle de San José, vesničky na kopci, kde je vyhlášená
restaurace Doňa Eustaquia. Vyrábí si vlastní chorizos – mini
párečky ve fermentované omáčce z cukrové třtiny. Nejprve si
objednáme jen pár kousků na ochutnání, ale po prvním soustu si
doobjednáváme. Večerním autobusem se vracíme do San Gilu a
následně až do půlnoci jedeme do města Tunja. Město leží v
nadmořské výšce 2700 m a je tu pořádná zima. První ranní
autobus nám jede v 5:00, proto nemá cenu jít ani nikam do hotelu a
zbytek noci čekáme na autobusovém nádraží.
Villa de Leiva a Bogotá
10. 12. 2016 –
sobota
Promrzlí nastupujeme do autobusu,
který nás veze do vesnice Villa de Leiva, která má podle průvodce
jedno z největších náměstí v Americe. Bohužel se v noci konala
nějaká velká party, protože někteří lidé paří ještě teď
ráno a na náměstí jsou postavené zábrany. Ale, i přesto je to
malebná vesnice, která stojí za návštěvu. Kdybychom měli více
času, dají se zde dělat i horské túry, ale to my nemáme. V 7:00
nám jede autobus do Bogoty. Cesta trvá několik hodin a máme tak
alespoň šanci trochu dospat probdělou noc. V hlavním městě
Kolumbie jedeme nejprve na náměstí, kde je spousta scateboarďáků
projíždějících mezi lidmi. Nachází se zde také velké muzeum
zlata (Museo del Oro), které si procházíme. Expozice od historie
dobývání zlata, prvních výrobků a ukázky využití zlatých
předmětů a nádob v Kolumbii, kde se hojně využívají jako
úschovna vápencového prášku, který se přidává do úst při
žvýkání koka lístků. Po prohlídce, kde je i jeden interaktivní
sál plný zlatých předmětů, které se na šamanskou hudbu různě
nasvěcují, si dáváme jídlo a taxi jedeme na hotel. V objednaném
hotelu se nás snaží natáhnout, což si nenecháme líbit a jedeme
do hotelu Tip Top přímo v centru. Musíme si dát na chvíli
odpočinek. Ve 20:00 jdeme na hlavní náměstí, kde opět korzují
spousty lidí, stánkaři prodávají občerstvení a panuje tu
předvánoční atmosféra. Děláme posledních pár fotek, dáváme
si smažené banány a po 22:00 jsme zpět na hotelu.
Odlet
domů přes Panamu a Istanbul
11-12. 12. 2016 – neděle, pondělí
Odcházíme z hotelu v 6:30 ráno. Hned první pokus o to, aby
nás taxikář odvezl na letiště za poslední hotovost, co máme,
vychází, proto jsme na letišti po dlouhé době s docela velkým
předstihem. Až je to divné, že se nemusíme stresovat a běhat. V
9:30 odlétáme nejprve do Panamy, kde máme technický stop over a
po menším zpoždění, protože jeden pasažér odmítl pokračovat
v letu, jelikož se mu udělalo nevolno, pokračujeme celý den a noc
(díky časovému posunu) do Istanbulu. Naštěstí Turkish Airlines
ještě moc na jídle a pití nešetří, tak si alespoň
dopřáváme.
Přistáváme v pondělí
v 10:30 tureckého času a musíme do 13:40 čekat na další let do
Prahy. Opět díky 2 hodinovému rozdílu, přistáváme v Praze ve
14:30.