16.2.2024 - pátek - odlet, ostrov Santa Cruz, lávové tunely, obří želvy, soutěska Las Grietas

V 4:50 ráno nás hotelové auto odváží na letiště v Quito, speciální papír, který je potřeba na Galapágy mít, jsme si vyřídili už včera, takže dnes jen rychle procházíme kontrolou zda nevezeme nějaké plodiny nebo zvířata a jdeme si dát snídani v letištním salónku. Taky si balíme svačinu, a protože tu mají i mé milované ovoce maracuja, tak si jich několik beru do batohu. V letadle nám pak rozdávají papír s prohlášením, že nevezeme ani ovoce, ani kempovací věci. Poctivě zatrháváme, že vezeme.
Po skoro dvou hodinách letu přistáváme na letišti Aeropuerto Seymour de Baltra na Galapágách. Procházíme opět pasovou kontrolou, i když se jednalo o vnitrostátní let a hlavně nám opět rentgenují batohy. Samozřejmě objevili maracuju. Tím, že jsem to ve formuláři poctivě přiznal, tak není žádný postih. Kdybych to zapřel, hrozila by pokuta až 700$. Ovoce zabavují a my jdeme před letištní budovu, kde mají malou ukázku zdejších rostlin i s popisky. Kupujeme si za 5$ jízdenky na autobus, který s námi projíždí něco přes 4 kilometry přes celý ostrov Baltra až k přístavu. Cestou vidíme spoustu leguánů. Někteří jsou i uprostřed cesty. V přístavu nasedáme na malou loď asi pro 30 lidí a po krásně azurové vodě moře přejíždíme za 1$ na druhý ostrov Santa Cruz.
Naháněči na autobus za dalších 5$ jsou hned u výstupu z lodi a je jedno jak člověk jede daleko. My jedeme jen asi polovinu cesty co většina, protože vystupujeme u dvou sopečných kráterů Los Gemelos. Jsou to velké jámy v průměru tak 500 metrů s kolmými vysokými skalními stěnami. Prohlídka obou kráterů zabírá tak 10 minut, ale navštívit toto místo stojí za to. Jdeme chvíli po silnici směrem k městečku Santa Rosa, ale za chvílí nám zastavuje pick-up a veze nás asi 4 km do tohoto města. Sice si účtuje dolar, ale nám to za tu ušetřenou hodinu stojí. Stejně nám ještě chybí dojít něco přes 3 kilometry na Rancho El Chato 2, z této vzdálenosti ujdeme sotva kilometr, když nám zastavuje další pick-up a na korbě nás doveze až na tento eko ranč. Už cestou vidíme suchozemské želvy obrovské, ale na tomto ranči nás provedou kolem několika želv, vysvětlí základní rozdíly mezi samci a samicemi a jejich stáří. To vše absolvujeme v holínkách, které nám u vstupu po zaplacení vstupného 10$ půjčují. Želvy jsou fajn, ale jsou tady v okolí k vidění i zadarmo. My tu jsme pro to projít si lávovým tunelem, který vznikl, když tekoucí horká láva rychle na povrchu ztuhla a ta horká uvnitř pak odtekla pryč. Tady procházíme celkem třemi těmito lávovými tubusy. Průvodce nám říká, že těchto lávových tubusů je tady spousta a nejdelší má 500 metrů a je tma o polovinu levnější vstupné. Je to na Rancho Terramar hned vedle.
Zpět z této prohlídky jdeme po svých a nikdo nám, bohužel, nezastavil. Po více, než 3 kilometrech do kopce jsme skoro na hlavní cestě, když v tu se z nebe spustí průtrž mračen. Naštěstí je tu plechový přístřešek, pod kterým se, společně s jedním psem schováváme, než to asi po 1ř minutách přejde. U hlavní cesty nejsme ani minutu a už nám zastavuje auto, které nás veze do našeho dnešního cíle, do města Puerto Aroya. Puerto Aroya je velmi rušné město na místní poměry. Obcházíme asi 12 cestovních kanceláří a snažíme se domluvit si exkurze na následující dny. To se nám nakonec daří a u jednoho sympatického prodejce si nakonec kupujeme plavby asi za 1000$. Je třeba počítat s tím, že vše se platí hotově, jinak tu mají až 12% přirážku za platby kartou. Během tohoto hledání objednávám online hotel na dvě následující noci v Hostal El Pinzón. Ten je kousek od Darwinova centra a jdeme kolem hezkého nábřeží odložit si věci na hotel.
Moc dlouho se nezdržujeme, protože si chceme jít ještě zaplavat na jedno z doporučených míst. Nejprve se vracíme na molo do přístavu a malou loďkou za dolar přejíždíme zátoku. Pak jdeme skoro kilometr mezi obrovskými kaktusy opuncia gigantus, které dorůstají až do 12 metrů. Musíme zaplatit 10$ vstupné a z průvodkyní jdeme posledních 400 metrů k soutěsce Las Grietas. Ta vznikla při jednom zemětřesení, kdy se zem roztrhla. V soutěsce je brakická voda (slanější, než v moři) a my se jdeme hned koupat a zkoumat zdejší podvodní svět. Jsou tu velké barevné ryby. Na koupání máme 45 minut a pak průvodkyně velí k odchodu zpět.
Stejnou loďkou se vracíme zpět do města, kde se chystá páteční večer. To znamená, že nábřeží je pro auta neprůjezdné a mění se v pěší zónu. Restaurace se plní, občas hraje živá hudba. My se jen jdeme na hotel osprchovat a převléct a vracíme se do města. Velmi hezká podívaná je v přístavu z přístavního mola, kde jsou v moři podvodní světla. Je vidět malé žraloky, jak loví malé rybky, plavou tu mořské želvy a rejnoci. A je to jedna z mála věcí, které jsou na Galapágách ještě zadarmo.
Jelikož zítra musíme vstávat extrémně brzo, jdeme na hotel před 22:00.

17.2.2024 - sobota - celodenní výlet lodí na ostrov Isla Bartolomé a šnorchlování u Isla Albany

To je dovolená! Musíme vstávat v 5:00, protože v 5:45 máme být u minibusu. Před odchodem se pořádně krémujeme proti spálení, ale když vyjdeme z hotelu, leje jak z konve. Autobus nás veze přes celý ostrov na sever do přístavu, kde nejprve nasedáme na malou nafukovací motorovou loď (dingy), která nás veze na dvoustěžňovou plachetnici Nautilus, na které strávíme dnešní den. Po povinné přednášce o bezpečnosti je pro nás nachystaná dost kvalitní snídaně. Míchaná vajíčka, toasty, müsli s jogurtem a k tomu čerstvý juice. Už během jídla s námi loď pluje na moře ke skoro 50 km vzdálenému ostrovu Isla Bartolomé. Míjíme několik neobydlených ostrůvků a skoro po třech hodinách plavby loď zastavuje, přestupujeme do dingy a ta nás odváží k několika schůdkům vedoucím na ostrůvek. Cestou míjíme velkou loď National Geographic.
Vystupujeme na ostrov a po prkenném chodníku pomalu stoupáme do kopce. Je to nejmladší ostrov Galapág a je převážně tvořen pískem na jehož povrchu je tenká vrstva lávy. Na některých místech jsou vidět lávové tunely. Moc toho tady neroste. Výjimkou je endemický Galapago lava cactus a Tiquilia. Obě zmíněné rostliny ke svému životu nepotřebují moc vody, protože tady skoro nikdy neprší. Stoupáme až na vrchol kopce, odkud se fotí ikonický pohled na barevné zátoky a špičatou skálu v moři. I my se tady samozřejmě fotíme.
Na ostrově můžeme být, podle pravidel národního parku, maximálně hodinu. To, hlavně díky focení, trochu nedodržujeme. Scházíme dolů, nasedáme na dingy a jedeme kolem ostrova hledat tučňáky galapážské, kteří jsou jediným druhem tučňáků, kteří žijí na úrovni rovníku. Je to ohrožený druh a my máme štěstí, že vidíme jeden pár na skále. To lachtanů tady vidíme mnohem víc. Jeden dokonce ležel přímo na betonovém molu asi metr od naší lodi. Na jiném kameni vidíme sedět 3 tereje modronohé. Jsou to ptáci, kteří mají modře zabarvené nohy a jsou symbolem Galapág. Více zvířat už asi neuvidíme. Vracíme se na loď, kde si dáváme pivo a svačinu, převlékáme se do plavek a jdeme na hodinu šnorchlovat k břehu vedlejšího ostrova Isla Albany. Pod vodou vidíme spousty a spousty různých ryb. Proplave kolem nás i lachtan, vidíme rejnoky a ve skalních dutinách vidíme humry. Voda je teplá a plavání je tak příjemné.
Po hodině náš průvodce velí jít z vody. Na palubě lodi máme nachystán dobrý oběd, po kterém si jdu do kajuty zdřímnout. Loď mezi tím pluje zpět. V jednom okamžiku se nám pokazil motor, ale pro otrlé námořníky to není žádný problém, asi po 20 minutách plujeme dál. Zpět v přístavu jsme po 17:00 a to nás čeká ještě 40 minut v minibuse. Cestou vidíme, že na tomto ostrově celý den vydatně pršelo a dokonce tu byla i lokální záplava. Vracíme se do hotelu a do 20:00 odpočíváme.
Na večer se jdeme projít do města. Jednak máme s dnešním průvodcem sraz, že nám překopíruje fotky a pak jsme objevili, že tu je jedna ulice, kterou po 18:00 uzavřou pro auta a je tam jedna restaurace za druhou a menu (polévka, druhý chod a pití) stojí dohromady jen 5 dolarů. Je to ulice Charles Binford, ale místní tomu neřeknou jinak, než Los Kioskos. Dáváme si výbornou seafood polévku a rybu s kokosovou omáčkou. Za ty peníze by byl hřích si to nedat. Je poznat, že jsme byli celý den na slunci, tělo si žádá odpočinek a ve 22:00 jsme zpět na hotelu.

18.2.2024 - neděle - celodenní plavba lodí kolem ostrova Santa Cruz, šnorchlování s vodními želvami a Isla Pinzón šnorchlování s tuleni a žraloky

Dnes stačí, abychom vyšli z hotelu v 8:00. Sraz s agenturou, pořádající dnešní lodní výlet je skoro u přístavu. Dostáváme krátký brífink a nasedáme do rychlolodi. Celkem nás je 10 turistů a zbytek tvoří posádka. Takže se dá říct, že to je celkem malá loď. Dnes navíc moře vypadá jinak, než včera. Je rozbouřené a vlny jsou opravdu veliké. Takže už samotná jízda je zážitek, který není pro citlivé žaludky. Plujeme po jižním okraji ostrova na západ k místu, kde je velký výskyt vodních želv a prý jsou v tomto místě největší na Galapágách.
Když vidíme ty vlny, nikomu se nám do vody moc nechce, ale nakonec tam jdeme. Písek ve vodě víří a snižuje tak viditelnost, ale po chvíli nějaké želvy vidíme. Jsou fakt velké. I ony zápasí s vodou a jejím pohybem. Ve vodě jsme asi půl hodiny a každý, kdo se vrací z vody na loď, si bere prášek proti mořské nemoci. I já. Musíme ujet dalších 50 km k ostrůvku Isla Pinzón. Naše loď má sice dva motory, ale jeden každou chvíli vynechává, takže jízda trvá o dost déle, než se plánovalo.
Konečně přijíždíme do závětrné strany ostrova Pinzón. Jdeme do vody, která je na rozdíl od prvního plavání křišťálově čistá. Není tu totiž písek. Je to jak v akvárku. Pod námi spousty barevných ryb, pak vidíme vodní želvu a jakmile vplujeme do takového vodního kanálu mezi hlavním ostrovem a ostrůvkem hned vedle, vidíme ve vodě kolem nás se prohánět nejprve jednoho velkého lachtana, otce rodiny. Zbytek rodinky s mladými je na břehu, ale za chvíli už jsou také ve vodě a kolem nás. To je opravdu intenzivní a hezký zážitek. Pozorovat tato zvířata ve svém přirozeném prostředí a hlavně se nás vůbec nebojí. Stačí abychom odpluli kousek dál a potkáváme 3 žraloky, kteří mají tak 2,5 metrů na délku. Chvíli s nimi plaveme a objevuje se velké hejno sardinek. I to je zajímavé pozorovat, jak tyto ryby společně vytváří takový rybí mrak.
Ve vodě jsme něco přes hodinu, ale díky tomu, kolik je tu věcí na pozorování, čas uteče jako voda a musíme zpět na palubu. Tam už nás čeká připravený dobrý oběd. Ryba, salát a rýže. Po jídle vyplouváme zpět na Santa Cruz, ale po chvíli jízdy ten problematický motor vypadává úplně a těch 50 km jedeme jen na jeden motor. V těch velkých vlnách to není nic moc jet takto pomalu. Skoro všichni polehávají po lodi a snaží se prostě přežít. Loď přijíždí do přístavu až v 18:00 (původně jsme měli dojet už v 16:00). Takže zážitek z houpáním na vlnách vyl dost dlouhý.
Z přístavu jdeme rovnou na hotel, odsolit se ve sprše a trochu si odpočinout na pevné půdě, než po 20:00 jdeme na večeři. Opět jdeme na ulici, kde nabízí celé menu za 5$ a tentokrát si dáváme rybí polévku, grilovaného tuňáka a ceviche.

19.2.2024 - pondělí - přejezd na ostrov Isabela a túra k Muro de las Lagrimas

Musíme vstávat opět brzy, protože loď asi pro 40 lidí odplouvá v 6:15 ráno. Ne přímo tato loď, ale menší, která nás k této větší za další 1$ doveze. Jedeme asi dvě hodiny na západ na ostrov Isabela. Vystupujeme v přístavu. Pardon, opět přestupujeme za další 1$ u přístavu do loďky, která nás veze do přístavu. Tady se s tím nemažou a rovnou nás za vstup na ostrov oberou o 10$. Hned u přístavu je malá pláž, kde je tak zhruba stejně lidí a lachtanů. Necelý kilometr jdeme do jediného města na ostrově Puerto Villamil. Jdeme rovnou do námi objednaného hotelu GladysMar, I když je docela brzo, bez problémů nás ubytují, doplníme si vodu a jdeme se do města poptat na dnešní exkurze. Po nějakém čase je jasné, že všechny exkurze začínají ráno a my si tak musíme zajistit vlastní program.
To není problém. Jdeme kolem Laguna Salina, která je ještě v městečku a pozorujeme krásně růžově zbarvené plameňáky. Pokračujeme dál k moři a kolem rozlehlé pláže, která má skoro bílý písek a sem tam je přes písečný pruh černá lávová vyvřelina, která tak tvoří hezký kontrast. Pokračujeme kolem mokřin s mangrovníky, kolem hřbitova SR. Panteonero až ke vstupu do národního parku. Překvapivě, tady se jen zapíšeme do návštěvní knihy a nic neplatíme. To je na Galapágách skoro jako zázrak. Jdeme stále dál, odbočujeme na dobře značené vyhlídky například na lagunu Los Tunos nebo propadlý velký lávový tunel naplněný vodou Poza Redonda. Na další zastávce lezeme do velkého lávového tunelu Túnel del Estero, který může mít tak 10 metrů na šířku a 3 na výšku. Kousek vedle je pláž lásky Playa del Amor, která je tvořena jen ze samých zbytků mušlí. Ale co je zajímavé, je tu spousta černých leguánů, kteří z dálky vypadají jako kus vyvřelé lávy, ale z blízka jako malí draci. Někteří jsou dost velcí a mají na délku i metr.
O kus dál stoupáme po mnoha schodech vytvořených z lávových bloků na kopec Cerro Orchilla, kde na vrcholu je vyhlídka do krajiny. Je vidět v dáli podobné sopečné kužely, ale jinak samou hustou zeleň. Scházíme dolů na stezku a občas tu potkáme přímo na cestě obří želvy sloní. Které si tu například jí kaktus nebo jen tak odpočívají. Taky je tu jeden druh stromu manzanillo. To je v překladu malé jablíčko. Jehož plody opravdu jako malá zelená jablka vypadají, ale plody i celý strom je prudce jedovatý. Všude jsou tu pro to cedule, které na to upozorňují.
Dostáváme se skoro do cíle. Přicházíme ke kamenné zdi Muro de las Lagrimas, neboli Zeď Slz. Je to připomínka nechvalné historie Ekvádoru, kdy v roce 1946-1959 tento ostrov sloužil jako těžká věznice, kde spousta vězňů zemřela. K vězení využili infrastrukturu, která tady zůstala po Američanech po Druhé světové válce. Na druhé vyhlídce, na kterou stoupáme, jsou ještě pozůstatky budovy, která za války sloužila jako radar. Taky se tomu kopci jinak jako El Radar neřekne. Zeď Slz byl výmysl dozorců, kteří vězně nutili k této těžké a naprosto zbytečné práci.
Cesta zpět do městečka je s několika zastávkami, protože se obloha trochu projasňuje a tak děláme fotky znovu a lépe. Po návratu si jdeme jen odložit na hotel, zajistit program na zítra a jdeme si zaplavat do laguny, která je hned u přístavu. Přístup k ní je přes mangrovníkový les po dřevěném molu. V laguně je tolik lidí, že to vypadá jako někde na koupališti. Ale ve vodě toho vidět moc není. Nicméně voda je příjemně osvěžující. Když se vracíme na hotel těsně před západem slunce, máme v nohách přes 24 km. Po západu si obcházíme malé městečko a koukáme, kde nejlépe na večeři. Opět tu nabízí i menu polévka a druhé a dokonce i čerstvý juice a zákusek. Nejlevněji se nám podaří najít restauraci za 6$. A to máme grilované krevety!

20.2.2024 - úterý - šnorchlování v oblasti Los Túneles

Chvíli po 7:00 ráno pro nás na hotel přijíždí auto a jedeme do agentury, kde si bereme šnorchlovací pomůcky a na korbě auta jedeme do nedalekého přístavu. Na molu se opět povalují lachtani a sedí tu leguáni. Jedeme asi 30 minut malým, ale rychlým člunem spolu s 10 dalšími turisty k místu, kde kdysi byl kužel sopky. Dnes tu je jen skalisko. Na něm se opět povalují lachtani, posedávají pelikáni a terejové modronozí. Kolem nás propluje velryba a v dálce vidíme i párek delfínů.
Po chvilce focení pokračujeme k prvnímu místu, podle kterého se dnešní celodenní plavba jmenuje. K Los Túneles. Už, když se blížíme ke břehu a přeskakujeme poslední vlny, je nám jasné, že tady to bude něco jiného, než jinde. Z vody vyrůstají zvláštní černé patvary skal, spousty skalních mostů a na nich rostou kaktusy, posedávají ptáci. Vše to vzniklo sopečnou činností, kdy tudy protékala láva a vytvořila lávové tunely. Ty se na mnoha místech později zřítily. Náš obratný lodivod umně kličkuje mezi tímto přírodním divem až k jednomu místu, kde kotví. Lezeme na tuto lávovou krásu a jdeme se po těchto přírodních mostech nad průzračnou vodou projít. Pod námi plavou obrovské vodní želvy, žraloci, rejnok skvrnitý, kolem nás prolétne terej modronohý. Prostě takový přírodní ráj.
Vracíme se na loď, která s námi pluje kousíček bokem a jdeme do vody šnorchlovat mezi tyto přírodní útvary. Po chvilce kolem nás proplouvá lachtan, želv je ve vodě tolik, že už je přestávám fotit, sledujeme ryby, ale voda je pod vodou trochu zvířená pískem. Po nějakém čase se vracíme na loď, kde máme připravenou rychlou svačinu a přejíždíme na druhé místo pro dnešní šnorchlování. Toto místo má název El Finado. Jdeme do vody a nejprve se šnorchlujeme skoro u břehu u kořenů mangrovníků. Tady asi 3 metry pod námi u dna je totiž kolonie mořských koníků a my je tak můžeme pozorovat ve volné přírodě. Potápěl jsem se na mnoha místech planety, ale mořští koníci se vidí málokdy. Své zakroucené ocasy používají k tomu, aby se přidržovali kořenů u dna. Pak pod vodou pokračujeme dál, kolem obřích želv až k jedné podmořské jeskyni. Do té, když se potopíme, je v ní 12 žraloků hovících si u dna. Po chvilce kochání děláme další kolečko ve vodě a potkáváme konečně dva skotačící tučňáky kolem nás. A vzápětí za nimi proplouvá asi 2 a půl metrový žralok.
Ještě chvíli pozorujeme život pod vodou, ale pomalu se už vracíme na loď, kde nám rozdávají oběd v krabičce. Po jídle lodí po vlnách hopsáme zpět do přístavu. Cestovka by nás zavezla zpět do hotelu, ale v přístavu je tolik tuleňů a leguánů a svítí slunce, že se nám ještě nechce. Takže chvíli pozorujeme život kolem a pomalu jdeme pěšky do města a na hotel.
Po menším odpočinku se jdeme ještě projít k laguně s pelikány a procházíme si část stezky Wetland trail. Je sice oficiálně zavřená, ale asi polovina se dá projít. Vede opět pod jedovatými jabloněmi a po dřevěných lávkách kolem jezírek. Oproti včerejší trase je tato o něco slabší. Zpět ve městě si jdeme koupit do pekárny svačinu a díky obrovské náhodě se nám dělá čas zítra dopoledne, tak chvíli obcházíme cestovní agentury a domlouváme zítřejší program.
Na večeři jdeme opět na menu s polévkou a grilovaným tuňákem za 6$. Je večer a jsme celkem znaveni, proto se vracíme na hotel.

21.2.2024 - středa - Volcán Sierra Negra, Volcán Chico a odlet malým letadlem na ostrov San Cristobál

V 7:15 máme sraz před kostelem Iglésia Católico Cristo Salvador, odkud jedeme na úpatí jedné z pěti aktivních sopek na Sierra Negra. Jedeme takovým nákladním autem ve kterém jsou jen namontované lavice. S sebou si už bereme všechny své věci. Po asfaltové cestě vyjíždíme do nadmořské výšky něco přes 800 metrů. Jede nás plný náklaďák lidí a ještě další v autě. Takže máme dva průvodce a je nás dohromady 36. Ze začátku to vypadá, že se lidé budou vléct, ale daří se nasadit tempo a lidé se, kupodivu, celkem drží. Stoupáme až na hranu kráteru Sierra Negra, který je třetí největší vulkán na světě, co se týče průměru kaldery a první, pokud se bavíme o aktivním vulkánu. Z hrany pod námi je vidět jen moře černé lávy. I vegetace je na jednom místě zčernalá, protože poslední erupce tady byla teprve v roce 2018. Pokračujeme kolem hrany kaldery až na místo s hezkou vyhlídkou.
Jsme právě ve výšce 1000 metrů, ale čeká nás sto metrů sestup do sopečné krajiny, kde cestou vidíme lávový tunel s názvem Anaconda, protože se tak kroutí a toho hada fakticky připomíná, pak procházíme místem, kde tekoucí láva vytvořila vlnu, ta zchladla a zkameněla. Nakonec přicházíme k místu Vulcán Chico. Což ve skutečnosti není vulkán, ale jen boční ventil sopky. Naposledy tady byla erupce v roce 1979. A láva tu není jen černá, ale i hezky červená a těch ventilů je taky několik a to pěkně hlubokých. Dáváme si svačinu a stejnou cestou se vracíme zpět. Počasí se kazí a většinu zpáteční cesty nám prší. Po celkem 16 kilometrech chůze se vracíme na parkoviště a přijíždí pro nás auto. Ostatní jedou tím náklaďákem, ale nás vezou na místní malinké letiště. Odbavení probíhá tak, že u jediné otevřené přepážky, spíše připomínající sklad nebo garáž, nám zváží batohy, vytisknou malý lísteček a chvíli čekáme na naše letadlo. Přes okno vidíme jak jej tankují. Chlap vyleze nahoru na křídlo letadla, jiný mu podá kanystr a přes trychtýř do křídla nalijí asi 20 litrů paliva. V čekárně čeká asi 20 lidí, což je víc, než se vleze do letadla. Pak přilétá druhé a je to jasné. Rozdělují nás do 2 skupin po 9 lidech a nasedáme do malých vrtulových letadel. Obě letadla vyjíždí na runway zároveň a my si myslíme, že snad i startovat budeme stejně. Nakonec ne, letíme jako druhé letadlo. Stoupáme do výšky 1800 metrů a rychlostí 220 km za hodinu letíme 45 minut na ostrov San Cristobal. Přistáváme na modernějším letišti, ale tím, že to je lokální let, procházíme bez jakýchkoli kontrol. Z letiště do centra to je necelé dva kilometry a ty jdeme pěšky. Procházíme vedlejšími ulicemi a vypadá to tu podstatně méně rozvinuté, než třeba na Santa Cruz. Chvíli hledáme naše ubytování kousek od zdejší nemocnice a po drobném odpočinku se jdeme projít do centra města a do přístavu a vyřešit zítřejší program. U přístavu na plážích místo lidí vidíme stovky lachtanů. Většina jen leží, ale někteří se koupou v takové malé laguně, je tu spousta malých lachtanů a ty je největší zábava pozorovat. Na večeři pak jdeme do restaurace Mockingbird, která nabízí menu za 5$ a dáváme si opět tuňáka na grilu.

22.2.2024 - čtvrtek - Výlet lodí 360° a León Dormido

Vstáváme v 5:30. Po snídani jdeme k přístavu odkud vyplouváme menší rychlolodí pro 12 osob proti směru hodinových ručiček kolem celého ostrova San Cristobal. Proto ten název výletu 360°. Loď s námi jede rychlostí 40 km/h a ze za48tku jsou vlny větší, ale pak se moře trochu zklidní. Poprvé loď zpomaluje u Roca Oeste. Je to zřejmě místo, kde se dají chytit ryby, protože průvodce nahazuje dva pruty a loď jednou pomalu obkrouží skalisko ve vodě. Nic se chytit nepovedlo. Tak pokračujeme dál na severovýchod na zátoku Bahia Rosa Blanca. Z lodi nás vezou člunem na břeh, kde se jdeme nejprve projít kolem malého jezírka a kaktusů a k zkamenělým černým lávovým proudům, které se přelily přes bělostný písek. Pak si bereme šnorchlovací náčiní a jdeme do laguny pod vodu. Tady potkáváme opět známé vodní želvy a hlavně dovádějící lachtany pod vodou. Ti jsou tak hraví, že se snad před námi pod vodou předvádějí. Prohání se těsně kolem nás, rotují kolem své osy a všelijak se požďuchují. Se legrační je pozorovat.
Tady jsme skoro hodinu, než pokračujeme kolem nejsevernějšího bodu ostrova Monte Pitt, což je starý sopečný kužel. Pozorujeme tu opět tereje, ale tentokrát červenonohé. Alke loď tu nepřistává, jen máme možnost sledovat ptáky ve svém přirozeném prostředí a k tomu nám i půjčují na lodi dalekohled.
Kolem severního pobřeží ostrova plujeme dál a další plánovanou zastávku na Bahía Sardinas musíme vynechat, protože je zde moře velmi rozbouřené a my bychom nemohli bezpečně přistát. Nehledě k tomu, že v těch vlnách by se koupalo celkem blbě. Proplouváme kolem skalního útvaru Cerro Brujo, neboli Čarodějná hora což je skalní útvar se skalním tunelem. Pokud se připluje ze sptávné strany a úhlu, je sktz tento tunel přesně vidět další známá skála s názvem León Dormido, ale většina ji spíše řekne The Kicker Rock.
Lodí připlouváme k zátoce Puerto Grande, kde přímo z lodi skáčeme do krásné vody, jejíž barva připomíná spíše Karibik. Neplaveme na pláž, ale opačným směrem, ke skaliskám, na kterých naprosto netečně sedí hned několik terejů modronohých. Ti se nechají fotit klidně třeba i z jednoho metru a skoro to vypadá jakoby nám pózovali. Ve vodě a na pláži s bělostným pískem trávíme asi 45 minut.
Pak opět plaveme na loď a tou přejíždíme na poslední a hlavní zastávku dnešní plavby právě ke skále vyčnívající z moře León Dormido. Skoro kolmé stěny dvou skal, které jsou oddělené naprosto kolmým průlivem. Skála trčí do výšky 140 metrů nad vodou a v průlivu, kde je nejvíc mělko, je pod námi 25 metrů hloubka. Všichni skáčeme do vody a proplouváme právě skrze průliv a snažíme se pod sebou najít žraloky. Při prvním průplavu se nedaří a proud proti nám je docela silný, že jakmile se mezi skalami podaří proplavat, minimálně polovina lidí se vrací na loď. My však ne. Skálu obeplouváme zvenčí a znovu plaveme skrze průliv a konečně! Přímo pod námi se objevuje nejprve několik žraloků dlouhoploutvých (whitetip shark) a po chvíli se objevuje i několik žraloků kladivounů (hammerhead shark). Je to skvělé, protože to je jeden z hlavních důvodů sem jet. Tito respektovaní žraloci se moc často nevidí. Krom těchto žraloků pod vodou vidíme i rejnoky a spousty ryb. Podruhé se již průlivem plave lépe. Proud již není tak silný a i viditelnost pod vodou se zlepšuje. Když se vracíme na loď, všímáme si, že na skále sedí pár ptáků z čeledi fregatkovitých frigatebird. Jsou to ptáci s červenými břichy a jejich zvláštností je, že zastrašují a kradou jídlo jiným ptákům ve vzduchu. Máme to jako bonus, protože tito ptáci žijí na jednom malém ostrůvku na severu Galapág a dostat se tam stojí 210$. Od skály vyjíždíme lodí až po 16:00 a vracíme se rovnou do přístavu.
Celodenní vodní aktivity byly celkem fyzicky náročné, proto jdeme na ubytování a už se nám večer nikam nechce.

23.2.2024 - pátek - náročný cyklo výlet na Playa Chino přes jezero El Junco a večírek

Vycházíme z hotelu tak, abychom si koupili snídani v pekárně a došli do přístavu přibližně v 8:00. To se totiž otvírá cyklo půjčovna. Teoreticky. V 8:20 mají ještě zavřeno. Ale píšeme jim zprávu a za chvíli si kola můžeme půjčit. Jelikož jsme u přístavu, to znamená na úrovni moře a první zastávka je ve výšce 670 metrů, je to pořádný kopec. A venku už ráno pere slunce a je 32°C. Po 17 kilometrech a skoro 2 hodinách parkujeme kola a posledních 850 metrů jdeme pěšky na hranu zatopeného kráteru, který tvoří zároveň největší sladkovodní jezero na ostrovech El Junco. Počasí tady v horách vypadá každých deset vteřin jinak. Když přicházíme, jezero je vidět dobře, ale než vytáhneme foťáky, přivalí se mlha a chvíli nevidíme nic. Za dalších pár vteřin opět svítí slunce a viditelnost je dobrá.
Děláme pár záběrů i okolních kopců a scházíme zpět ke kolům. Teď je jízda pohoda. Jedeme totiž dolů, ale stále se vzdalujeme městu. Sjíždíme k želví stanici Galapaguera. Vstup je zdarma a jdeme se podívat, zda uvidíme nějaké zajímavé želvy. Napřed vidíme v klecích malé želvičky, pak i volně pochodující velké želvy. Ale připomíná to tu spíš zoo. Želvy na krunýřích mají čísla a krmí je tu. Takže se moc nezdržujeme a na kole jedeme opět skoro až k moři. Poslední kilometr k pláži Chino musíme pěšky. Je to hezká, malá pláž. Jdeme se zchladit do vody a vidíme několik malých žraloků ve vodě kolem nás.
Opět se vracíme ke kolům a pomalu a ztěžka začínáme stoupat na cestu zpět. Je to náročné. Je už 35°C. Po několika kilometrech to vzdáváme a máváme na taxi, které nás za 5$ vyváží i s koly na kopec. Pak už pokračujeme opět na kolech. Strhává se průtrž mračen a v tomto lijáku sjíždíme skoro až do města. Tam jako mávnutím kouzelného proutku déšť ustává a my ve 14:00 můžeme vrátit u přístavu kola.
Jdeme si dát na ulici obědové menu za 5$ a na chvíli odpočinout na ubytování. Chvíli po 16:00 se vracíme do města a jdeme prozkoumat pobřeží severně nad město, kde se nachází hezké pláže Playa de Oro, Playa Mann a skrze tropický lesík přecházíme až k Playa Punta Carola. Tady visí červená vlajka. Ze břehu pozorujeme opět pár tuleňů, ale chceme si jít zaplavat, proto se vracíme zpět k Playa Mann, která je písčitá. Protože je asi nejlépe dostupná, je tu celkem dost lidí. Do západu slunce jsme na pláži a následně se vracíme do města a hledáme nějakou restauraci, kde bychom si zašli na něco dobrého. Je to přeci jen náš poslední večer na ostrovech. To se nakonec daří a dáváme si výbornou rybu a k tomu čerstvý džus z maracuje. Po večeři máme chuť si dát ještě pivo a naposledy se projít po nábřeží. Na hotel se vracíme až skoro ve 23:00.

24.2.2024 - sobota - pláž Loberia a odlet

V 7:00 si balíme všechny věci z ubytování a jdeme 4 kilometry na Playa Loberia. Zatím jsme tu skoro sami, až na místní zvířata. Ve vodě si hrají lachtani a do svých her zapojují i nás. Plavou kolem nás, koukají na nás a vždy uhnou až v posledním okamžiku. Takže příjemný závěr dovolené. Ve vodě jsme asi 40 minut. Následně trochu oschneme a jdeme další 3 kilometry na letiště. Odbavovat se nemusíme. Jen projdeme bezpečnostní kontrolou a jdeme do letištního salónku. Ten je zatím nejslabší, kde jsme kdy byli. Dávají nám 2 muffiny a pytlík chipsů a ledový čaj. Vše ostatní je za příplatek. No co, lepší než úplně prázdný žaludek.
V 11:20 odlétáme společností Avianca do města Guayaquil. Před přistáním z letadla pozorujeme zdejší rozsáhlé záplavy. Po přistání za 90 minut letu musíme projít opět imigračním a do mezinárodní odletové haly. Opět míříme do salónku. Tady je to o poznání lepší. Dobrý oběd, dezert, ovoce i čerstvé džusy. Jen alkohol je placený. Nevadí. V 18:20 nám odlétá další letadlo stejné společnosti do Bogoty v Kolumbii. Tady máme na přestup jen hodinu, ale i tak si zajdeme do salónku dát kolumbijskou kávu. Následuje celonoční přelet do Madridu a následně poslední let už Ryanair do Prahy, kde přilétáme v neděli večer.