Dvanáct
dní, tři státy Jižní Ameriky. Ani v jednom se, kupodivu,
nemluví španělsky. V prvním, který patří do EU (jelikož
je to teritorium Francie) – Francouzská Guyana, se mluví jak
jinak než francouzsky. Na západ musíme projet Surinamem, což je
bývalá holandská kolonie a mluví se zde holandsky. Ve třetím
státě Guyana je úřední řečí angličtina. Navštěvujeme
všechny tři hlavní města, které mají každé své kouzlo.
Letíme malým letadýlkem k (prý) nejhezčímu vodopádu na planetě
– Kaieteur, jedeme lodí a jdeme džunglí, abychom se
vykoupali v Marshallových vodopádech, navštěvujeme evropské
vesmírné centrum v Kourou včetně prohlídky odpališť raket
a trávíme den na Ďábelských ostrovech, kde stála
i věznice, ve které se odehrává příběh z knihy
Motýlek. To a mnohem více v této intenzivní expedici
v klasickém složení bratranců v triku.
Odlet
do Paříže
15.2.2017
- středa
Scházíme
se v Praze doma u Marka v 18:30 a ještě upravujeme
naše batůžky tak, že spoustu věcí odkládáme, aby už tak
lehké zavazadlo bylo ještě lehčí. V 19:00 odjíždíme na
letiště, odkud nám chvíli po příjezdu letí letadlo do Paříže.
Na letišti Orly nás čeká auto, kterým jedeme do
nedalekého hotelu. Musíme zde strávit noc před dalším letem.
Přelet
do Francouzské Guyany a město Cayenne
16.2.2017
- čtvrtek
V
8:15 ráno nás opět autem odváží hotelová doprava na letiště
Orly. Jelikož si Pavel kupoval letenku na poslední chvíli,
letěl jiným letadlem, které odlétalo o 20 minut dříve než
to, kterým letím já s Markem. A k tomu každému to letí
z jiného terminálu. Jsme svědky toho, jak nějaká televizní
reportérka nebyla vpuštěna do letadla, protože neměla s sebou
očkovací průkaz, kde je vyžadováno očkování proti žluté
zimnici. My průkazy naštěstí máme. Letadlo Air France je
prakticky plné. Cestou, která trvá skoro 9 hodin, nám jednou
donesli teplé jídlo a jednou jen malý jogurt. Je vidět, že
se snaží maximálně šetřit. Pavel letí Air Caraibe. Obě
letadla přistávají ve stejném okamžiku a scházíme se
v 16:00 v letištní hale na letišti Cayenne
ve Francouzské Guyaně. Cestou v letadle jsme
nastudovali, jak je nákladné dostat se na hranice se Surinamem,
a proto si přes internet na letišti objednáváme auto od
společnosti Budget na 24 hodin s vrácením u
surinamských hranic. Venku je 30°C, zatažená obloha a každou
chvíli poprchává. Jedeme do centra hlavního města Cayenne
do hotelu Ket-Tai. Jen si zde necháváme věci a jedeme
kolem centrálního hřbitova k pobřeží. Pláže mají sytě žlutý
písek, sem tam z písku leze palma a ve vodě se koupou
většinou místní a jezdí zde na kitech. Cestou na hotel se
stavujeme koupit si něco k snídani a nějaké to víno na
večer. Přeci jen je důvod k malé oslavě. U pláže jsem našel
cache (hra geocaching), která znamenala, že jsem našel cache ve
stém státě. Spát jdeme brzy, je zde 4 hodinový časový posun.
Takže 20:00 zdejšího času je již půlnoc v ČR.
Cayenne,
Space centre Kourou, Saint Laurent du Maroni a přejezd
do Surinamu do hlavního města Paramaribo
16.2.2017
- pátek
Vstáváme
v 5:00. Sami od sebe. Díky časovému posunu. Venku je ještě
tma, ale víme, že zdejší trh otvírá už ve 4:30, proto naše
první cesta vede tam. Trh jede opravdu v plném proudu, ale
venku není moc světlo, abychom byli schopni cokoli nafotit, proto
se vracíme do auta a snídáme a čekáme na svítání.
To přichází až v 6:40. Jdeme se podívat nejprve k majáku
s výhledem jak na moře, pak na město a teprve poté se
jdeme proplétat uličkami trhu, kde prodávají nejen zeleninu, ale
i ryby, koření a další lákadla. Obyvatelstvo je hodně
promícháno s asijskými předky a my musíme také
ochutnat vyhlášenou vietnamskou polévku Pho. Na trhu si
kupujeme limetky do vody a čerstvé marakuje. Jdeme se projít
i k pobřeží a na 9:00 jedeme na surinamskou ambasádu,
kde si vyřizujeme za poplatek 30€ na osobu jednorázové vstupy do
této země. Je to jen přiložený papírek v pase, ale bez něj
by nás do této země nepustili. Jedeme autem kolem pobřeží přes
džungli stále na západ do města Kourou, které je známé
tím, že se zde nachází vesmírné centrum pro Evropu.
Nezapomínejme, že Francouzská Guyana do Evropy patří, když je
to francouzské území. Také poloha je velmi příhodná pro starty
raket, jelikož je skoro na rovníku. Bohužel raketa startovala
předevčírem a další bude až za 3 týdny, tudíž start
neuvidíme, ale můžeme se podívat na vesmírné muzeum, zajet se
podívat k vyhlídce na odpalovací rampy, kde je i kus staré
rakety a domluvit si prohlídku na příští pátek. Kousek od
vesmírného centra se jdeme projít i kousek do deštného
pralesa. Pak již jedeme po N1 dále na západ a zastavujeme už
jen v ptačí rezervaci Pripri de Yiyi, kde musíme překonat
spálený most, abychom se mohli jít podívat na vodní plochu
porostlou spoustou vodních rostlin. Bohužel ptactva v daný
okamžik vidíme jen minimum. Musíme spěchat, abychom stihli vrátit
včas auto do Saint Laurent du Maroni. V mírném deštíku,
který se zde spouští přibližně každých 20 minut, se jdeme
podívat na Camp de la Transportation, což je prakticky stará
věznice pro 6000 vězňů zřízená Napoleonem 3. po zrušení
nevolnictví. Jdeme k řece, která je zároveň hraniční čárou
mezi Fr. Guyanou a Surinamem a hned nás odchytává
převozník, který se nabízí, že nás nejdříve odveze k
imigračnímu, kde si musíme nechat dát výstupní razítko do
pasu. Poté nás úzkou a dlouhou dřevěnou motorovou lodí
převáží na druhý břeh, kde absolvujeme martyrium s vyplňováním
lejstra, aby nás vůbec vpustili do země. Už na lodi máme
dojednán odvoz do hlavního města Surinamu Paramaribo za rozumné
peníze. Hned po průchodu hranicí na nás již taxikář čeká
a následně veze těch 140 kilometrů většinou v dešti.
Jedeme docela rychle. Proto se stíháme ubytovat v hotelu
Zus & Zo ještě za
světla. Já se jdu projít skrz palmový háj Palmentuin,
který je hned naproti hotelu a vede až k prezidentskému
paláci. Kluci si chvíli odpočinuli a společně jdeme na
večeři kolem pevnosti Zeelandia (zapsána v UNESCO) do
restaurace De Gardi, kde nabízí velké porce za slušné
ceny. Po jídle se vracíme do našeho hotelu, kde v přízemí
do 22:00 vyhrává živá hudba. Teprve poté jsme schopni usnout.
Paramaribo
a dlouhá cesta k hranicím Guyany do Nuewe Nickerie
18.2.2017
- sobota
Vstáváme
před 5:00 a ještě za tmy jdeme kolem pobřeží najít
autobus, který by nás odvezl na hranice s Guyanou. Autobus
nacházíme v pohodě v 6:00, ale jsme první cestující
a autobus musí být plný, aby odjel. Čekáme skoro do 8:00,
kdy se již rozednívá a řidič říká, že to vidí tak na
10:00. Jdeme tedy městem ke katedrále svatého Petra a Pavla,
která je celá postavena ze dřeva. Kostel to je opravdu krásný.
Vše je vyřezáno do nejmenších detailů. Dovnitř nakouknout se
nám daří pouze pře otevřené okno, ale ten pohled stojí za to.
Protože je Surinam bývalá holandská kolonie, kde se sešly snad
všechny národnosti, kultury a náboženství světa, stojí
zde o 800 metrů dál obrovská muslimská mešita, která těsně
sousedí se židovskou synagogou. A všichni zde umí žít vedle
sebe. Pavel se jde vyfotit, protože na hranici budeme potřebovat 2
fotografie na víza. Do autobusu se vracíme asi v 9:30, ale
ještě hodně dlouho čekáme, než se řidič rozhodne, že je nás
dost a můžeme jet stále na západ. To se děle v 11:00
a ještě nejsme plní, ale řidič navrhuje, že když každý
cestující připlatí k normální ceně 5 SRD, tak pojedeme.
Všichni, včetně nás, platí rádi. Cesta je zdlouhavá
a jednotvárná. Celou cestu zeleň nebo mokřady po obou
stranách silnice. Do hraničního města Nuewe Nickerie. Vše
vypadá v pohodě. Přidává se k nám jeden Němec, abychom se
podělili o náklady na taxi do přístavu. Taxikář opravdu
jede, ale podle GPS zjišťuji po cca 10 km, že nás veze na
nelegální převoz přes hranice. To si nemůžeme dovolit, protože
jsem někde četl, že turisty rádi chytají. Po menší rozepři
o ceně zbytečné jízdy si jdeme koupit něco k snědku
a nakonec se ubytováváme v hotelu Concord 2000 u
místního dřevěného kostela. Cenově v pohodě a na
pokoji i klimatizace.
Trajektem
do Guyany a hlavní město Georgetown
19.2.2017
- neděle
V
hotelu máme mít i snídani, ale v 6:15, kdy byl domluven
čas, je v jídelně zamčeno a všude tma. Co se dá
dělat. S prázdnými žaludky jdeme na minibus, který nás odváží
k hraniční řece mezi Surinamem a Guyanou asi 40 kilometrů
daleko. U řidiče si kupujeme ještě něco málo místní měny,
abychom měli na zaplacení trajektu a kupujeme si rovnou
zpáteční jízdenku (jednosměrná stojí 116SRD a zpáteční
152). Stále ještě netušíme, jestli se přes hranice dostaneme.
Jak na stránkách Guyanské ambasády, tak na stránkách
ministerstva zahraničních věcí je napsáno, že budeme zřejmě
potřebovat víza. Ale imigrační úředník se jen mrkne na naše
pasy a říká, že to bude na druhé straně v pohodě.
Věříme mu a za chvíli už jedeme trajektem přes cca 6 km
širokou řeku do přístavu na protější straně. Opravdu do pasu
zadarmo dostáváme razítko a povolení pobytu až na 3 měsíce
v Guyaně! Alespoň jedna pozitivní zpráva. Hned za vchodem je
spousta naháněčů do minibusů jedoucích do hlavního města
Georgetownu a jedním takovým i jedeme. I peníze se
zde dají směnit. Projíždíme rovinatou krajinou přetvořenou do
závlahových kanálů, kde pěstují i rýži a ve 14:00
jsme v centru. Taxikář nás veze rovnou k hotelu Rima. Cena
nám připadá poněkud vysoká, ale poté, co si na Internetu
zjišťujeme, že jinou, levnější, alternativu nemáme, jdeme se
do Rimy ubytovat. Ale ubytování předchází dobrý oběd u
nedalekého Číňana. Necháváme si na ubytování věci a jdeme
se projít po Georgetownu, které j právem zapsáno na seznamu
UNESCO. Je totiž většinou postaveno ze dřeva. Proto naše první
kroky vedou ke katedrále sv. Jiří, která je samozřejmě dřevěná,
ale patří mezi největší dřevěné kostely vůbec. O kousek dále
vidíme i dřevěný nejvyšší soud a další vládní
budovy a přicházíme k zajímavé tržnici, jejíž dominantou
jsou obrovské (dřevěné) hodiny. Kupujeme si spoustu ovoce, ze
kterého si na hotelu děláme ovocný salát. Po chutné svačině
se jdeme projít kolem pobřeží, kde to skoro vypadá jako na
pouti, protože tu je i skákací hrad. Večer končíme v baru
kousek od hotelu.
Martyrium
s turistickou kartou do Surinamu a plavba řekou do města
Bartica
20.2.2017
- pondělí
V
8.00 jsme sbalení dole na recepci a paní majitelka nám
obvolává letecké společnosti, které by nás dopravily k
vodopádům Kaitier. Bez valného úspěchu. Buď mají plno nebo
naopak potřebují 13 lidí na palubu. Nebo mají šílené ceny.
Ještě posílám několik mailů dalším společnostem. Jedeme
taxíkem, který je zde dost levný (po městě cca 30 Kč fixní
částka za jízdu) nejprve na Surinamskou ambasádu, kde nám
vysvětlují, že musíme mít kopii pasu a vstupního razítka
a 35USD na osobu v hotovosti. Nic z toho nemáme.
Kopii nám dělají hned vedle v jazykové škole, ale peníze
je třeba sehnat v bance. Jedeme dalším taxi do Scotia
bank, kde nejprve vybíráme z bankomatu místní měnu a tu
okamžitě měníme na přepážce za dolary. Překvapivě nám
nabízí výhodný kurz. Jedeme zpět na ambasádu a konečně
se daří podat žádost. Pasy si máme vyzvednout po obědě. Jedeme
na trh k hodinám dát si v místní jídelně nějaké jídlo,
vyměnit Eura na místní peníze, projít pár dalších cestovních
kanceláří a zkontrolovat, jestli nám některá neodpověděla
na ranní mail. Odpověděla nám společnost Roraima
a pozitivně. Hned jdeme do jejich kanceláře naproti americké
ambasády zaplatit letenky na středu a opět jedeme taxi na
surinamskou ambasádu. Tentokrát si vyzvednout pasy a zpět na
trh odkud jedeme minibusem 32 do městečka Parika. Je
to jízda, při které se musí každý naučit sebeovládání V
autě je neuvěřitelné horko a asi hodinu trčíme v zácpě
před pontonovým mostem. V Parice jsme v 16:00. Odtud již
cesta nevede. Nasedáme na vodní taxi, kde s námi jede dalších
20 lidí a jedeme po široké řece Essequibo prakticky
od jejího ústí do 60 kilometrů vzdáleného města Bartica.
To je místo, kde se vyrábí světoznámý rum El Dorado. A
také místo, odkud se dá dostat dále do vnitrozemí. Samotná 70
minut trvající plavba je zážitkem. Sledujeme břehy, na kterých
je docela rušno. Lidé kolem řeky bydlí, jsou zde pily a další
zpracovny, vidíme rozpadající se vraky lodí i nové lodě
a hlavně hezkou, tropickou přírodu kolem včetně spousty
vodního ptactva a tropické vegetace. Do města připlouváme
těsně po setmění a hledáme si ubytování. Ubytováváme se
v Guest house s výhledem na řeku a domlouváme si
s kapitánem lodi výlet na zítřejší den.
Marshallovy
vodopády lodí a návrat do Georgetownu
21.2.2017
- úterý
Původní
domluvu s kapitánem, že pojedeme až v 9:00 měníme ráno
na odjezd v 7:30. Jedeme proti proudu široké řeky přes
několik zastávek, kde nám kapitán vysvětluje, co to jsou za
místa a jaká je jejich historie (věznice, pily, opuštěný
lágr, kde pobývali nemocní s leprou). Až po cca 30 km po
řece zastavujeme u břehu a jdeme džunglí k Marshallovým
vodopádům. Kapitán se mění na průvodce a táhne s sebou
i mačetu, kterou občas použije, když mu něco vadí v cestě.
Pod bujnou vegetací je příjemně. Na slunci to totiž již žhnulo.
Kolem nás poletují, docela často, nádherně modří motýli velcí
jako dospělá dlaň. Po čase přicházíme na břeh říčky, které
okamžitě začínáme říkat Coca-Cola river pro své tmavě hnědé
zbarvení. Přecházíme přes malý mostek a jsme u cca 8 metrů
vysokých vodopádů. Průvodce nelení a za chvíli leze do
vody a my jej rádi následujeme. Ukazuje nám, kudy se dá
vylézt do poloviny vodopádu a vlézt si pod jeden vodní
přepad. Tam se chvíli bavíme, necháme se vodou masírovat
a příjemně osvěženi si dáváme na svačinu čerstvý kokos
do kterého se dostáváme jak jinak než mačetou. Jdeme zpět k
lodi a tou jedeme opět do Barticy. Zde jen přesedáme na další
loď, kterou se vracíme do Pariky a minibusem uháníme jako
o závod do centra Georgetownu. Přesedáme na minibus 42, který
jede k světoznámé palírně, ve které se vyrábí rum El Dorado.
Rezivějící továrnu, ve které produkují nejkvalitnější rum na
světě si prohlížíme zvenčí. Prohlídky se totiž musí hlásit
několik dní dopředu. Bohužel. Opět se vracíme do centra
a nakupujeme ovoce na trhu a ubytováváme se zpět v Rima
guesthouse. Večer jdeme na několik drinků do nedalekého baru Palm
Court.
Vodopád
Kaieteur a přesun k hranicím se Surinamem
22.2.2017
- středa
Z
hotelu jdeme v 6:15 a chytáme si taxi na letiště Ogly.
Jako na potvoru je dnes totálně zataženo a těsně před tím,
než máme miniaturním letadélkem v 8:00 vzlétnout, se
strhává slušný slejvák. Asi za 30 minut pilot společnosti
Roraima velí, že poletíme. Do letadla nás vodí podle
toho, jak kdo váží, aby se rozložila hmotnost rovnoměrně. Je
nás v letadle 10 a pilot. Vzlétáme stále v dešti
a střecha letadla není moc nepromokavá, protože mnoha místy
do letadla teče. Zvláštní pocit, když si člověk v letadle
musí poposedat, aby nebyl promočený. Letíme pro jistotu ještě
do mlhy a už začínáme ztrácet naději, že vodopád
uvidíme. Všude píší, že když do 10:00 nestihneme být u
vodopádu, že se pak zahalí do mlžného závoje. Letíme něco
přes hodinu a přistáváme na miniaturní runwayi uprostřed
džungle hned vedle horní hrany vodopádu Kaieteur. Tady nás už
čeká průvodce z národního parku a vede naši skupinu
celkem přes tři vyhlídky na tento, údajně nejkrásnější
vodopád světa. Neuvěřitelné! Svítí slunce a vodopád
vidíme v celé své kráse, jak obrovská masa vody přes
převislý okraj padá do 251 metrové hloubky. Pro představu je
tento vodopád 5x vyšší než Niagárské vodopády nebo 2x tak
vysoký než Viktoriiny vodopády v Africe. Kocháme se tímto
výhledem, pro který jsme vážili tak dlouhou cestu a snažíme
se průvodce přesvědčit, aby nám pomohl najít endemickou, sytě
žlutou žabičku, která dorůstá do max. délky 18 milimetrů
a žije jen v oblasti okolo vodopádu. Nejprve se tváří
skepticky, ale nakonec náhoda chtěla, že jsme žabku našli.
Jmenuje se Golden poison dart frog, protože sloučeniny na jejím
těle člověka usmrtí do 30 minut. Proto se žabky raději
nedotýkáme a snažíme se ji vyfotit. Je to docela těžké,
protože žije jen na rostlině, která je zrovna kousek za převisem
nad propastí dolů pod vodopád. Nakonec se nám žabičku daří
i vyfotit a můžeme se vrátit k letadlu a tím zpět
do Georgetownu. Runway je proklatě krátká a pilot zvedá
čumák na posledním metru. Člověk si ani nestačí uvědomit, že
se odlepil od země, ale ta najednou pod námi mizí. Přelétáme
totiž nad vodopádem. Po přeletu džungle přistáváme na
mezinárodním letišti, protože pilot potřebuje dotankovat. Pak
znovu vzlétáme a o 10 minut později dosedáme na letiště
Ogly. Vracíme se do města a jdeme se zkusit ubytovat do guest
house, ale paní domácí nám říká, že je plno. To rozhoduje
v tom, že jedeme autem se šíleným řidičem neznajícím
brzdy a v 19:00 jsme kousek před trajektem u Surinamských
hranic. Ubytováváme se v hotelu Swiss za rozumné peníze
a jdeme se najíst dobrého jídla do nedaleké hospody. Díky
tomu zjišťujeme, že se zde bude večer konat nějaká zábava. Je
zde v ulicích spousta lidí, ale když to večer jdeme
zkontrolovat, vypadá to spíše jako nějaký politický meeting.
Celodenní
přesun přes Surinam do Kourou ve Francouzské Guayaně
23.2.2017
- čtvrtek Vstáváme v 6:00 a taxi
jedeme k trajektu. Procedury k překročení hranice do Surinamu jsou
zdlouhavé. Několik kontrol včetně lustrování batohů a je
10:00. Trajekt vyplouvá přesně. Překročením
hranice opět ztrácíme hodinu na hodinkách, takže v Surinamu,
kde všichni vystupují z trajektu stylem, že se tlačí
(včetně nás) k bráně u výstupu jsme
až ve 12:00 místního času. Jakmile
se brána trochu zvedá, je to jako znamení ke startu. Sprintem k
imigračnímu okénku. Jeden běžec z přední řady upadá
a skoro to vypadá, že jej ušlapou. Oficír povelem „one
line!“ sjednává pořádek a všichni se spořádaně řadí
do řady. Opět zdržování u vstupu do Surinamu, ale nakonec jsme
propuštěni mezi dravé řidiče minivanů, kteří lační po tom
nás svézt. Nejprve nás obklopují a přeřvávají se jeden
přes druhého, ale Marek zavelí stejně jako imigrační úředník,
aby se taxikáři postavili do řady a nabízeli svou cenu za
odvoz do Paramaribo. Hláška „next (další)“ se ozývá každou
chvíli a taxikáři spořádaně přistupují. Nakonec se
Markovi daří uzavřít dohodu za rozumnou cenu a jedeme skoro
prázdným autem přímo do hlavního města. Jelikož to je několik
hodin jízdy, máme možnost se i trochu prospat. V Paramaribo
jen přestupujeme do dalšího auta, které nás veze na východ až
k další velké řece dělící Surinam a Francouzskou Guyanu.
Malou loďkou v dešti přejíždíme do Evropské unie (je to
vtipné, pokaždé, když si to uvědomíme, že jsme v Jižní
Americe, ale zároveň v Evropě) a po posledním razítku
(kde úřednici vysvětlujeme, že Česká republika je v Evropské
unii a opravdu nepotřebujeme víza) u přístavu sháníme
odvoz do Cayenne. Nakonec jedeme taxi za dohodnutou (naši cenu, kde
z původní standardní 40€ taxy za osobu jedeme za 25€).
Cestou se rozhodujeme, že dojedeme jen do města Kourou a ve
22:00 nás taxikář vysazuje u hotelu Atlantis, kde nocujeme.
Vesmírné
centrum a Kourou
24.2.2017
- pátek
Z
hotelu za 144€ za noc mizíme v 7:00, protože nás čekají 4
kilometry pěšky v lehkém deštíku do vesmírného centra,
kde jsme si skoro před týdnem udělali rezervaci na prohlídku.
Byli jsme ovšem už tehdy napsáni pouze na čekací listinu. Před
8:00 je u vesmírného centra spousta lidí a vypadá to s námi
špatně. Přichází jedna z průvodkyň a říká, že
může jet jen Petr. Ale nakonec jedeme autobusem do space centra
všichni. Autobus nás veze na ruskou odpalovací rampu Sojuz a pak
na evropskou Ariana, kde jsou i české vlajky. Výklad je
vesměs francouzsky, ale průvodkyně nám pak dává i soukromý
výklad v angličtině, kde se dozvídáme, že odtud létá
přibližně jednou do měsíce nějaká raketa se satelity.
Odpaliště jsou každé řešené kompletně jinak, a to je na
tom zajímavé. Také to, že například rakety Ariana jsou komplet
nezávislé a startují samy bez interference letového centra.
Proto jsou i tyto řídící centra docela malá. Vše řídí
software. Okolo 12:00 jsme zpět ve vesmírném muzeu a opět
jdeme pěšky do centra. Aby těch procházek nebylo málo, jdeme se
podívat do přístavu, jestli náhodou nejede nějaká loď na
ostrovy Aubege des Illes. Bohužel nejede. Tak obvoláváme hotely,
abychom zase nemuseli přeplácet za nocleh a v hotelu Ballahou
nám říkají, že máme asi 20 minut na to tam dojít, aby nás
ubytovali. Ale jsme 3,6 kilometrů daleko. V tom horku a 100%
vlhku se běží dost těžko. Stíháme to a ve 14:30 se
ubytováváme. Po chvilkovém odpočinku se jdeme přijít asi 3
kilometry k historickému majáku na východě města. Cestou
sledujeme několik kiterů, kteří se proháněli na prknech kolem
pláže Chocolaterie. U majáku opět začíná pršet, ale přeháňky
jsou intenzivní a krátké, proto po chvíli schovávání se
pod střechou nějakého hotelu můžeme vyrazit na nákupy. V našem
hotelu máme k dispozici celou kuchyň. Proto nakupujeme několik
druhů zeleniny a hovězí maso. K tomu francouzské víno
a máme o večeři postaráno. Není nad čerstvé steaky
se zeleninovým salátem! U vínka a zbytků guyanského rumu El
Dorado, který si převážíme již několik dní, se bavíme do
večera a Marek se postupně zbavuje několika klíšťat, které
ho během dne atakovaly.
Katamaránem
na Královský ostrov a přesun do Cayenne
25.2.2017
- sobota
I
přesto, že nám včerejší odpoledne z hotelu obvolali
všechny 4 lodní společnosti jezdící na 18 kilometrů vzdálené
Ďábelské ostrovy (Îles
du Diable)
nebo někdy také ostrovy Spásy (Îles
du Salut)
a všude
nám řekli, že mají loď beznadějně plnou, tak jdeme ráno do
přístavu a zkoušíme se na loď dostat. Máme štěstí. Asi
někdo nedorazil a my jedeme na velkém katamaránu pro 96 osob
na 18 kilometrů vzdálené ostrovy. Voda je stále dohněda, jsou
slušně velké vlny, po kterých i takto velký katamarán
docela nepříjemně poskakuje. Ale
po hodině plavby přistáváme u historického mola na Královském
ostrově (Royale). Tedy jednom ze tří, které sloužily
v letech 1852 až 1946 jako
trestanecká
kolonie pro těžké zločince.
Ostrovy se proslavily také
tím, že Henri Charrière popisuje ve svém autobiografickém románu
Motýlek o svém 18. měsíčním pobytu na těchto ostrovech.
My si procházíme jak budovy sloužící dozorcům, tak i káznici
pro politické vězně. Poté si obcházíme celý ostrov kolem
dokola a sledujeme místní drzé opice, jak jiným turistům
kradou svačinu. Mimo
opic se na ostrově vyskytuje v hojné míře i největší
hlodavec na světě – kapybara a také leguáni. Ti jsou jak
na zemi, tak i hojně na větvích. Ve vodě pozorujeme vodní
želvy a několik hodin máme na
to hovět si u vody nebo ve vodě
v jediném chráněném zálivu. Jinak jsou kolem celého
ostrova výstražné cedule, že jsou zde
silné mořské proudy. Příjemný odpočinek v 16:00 střídá
cesta lodí zpět k pevnině a následný stop několika auty do
Cayenne na letiště. Máme totiž rezervováno auto, které si
chceme vyzvednout. Bohužel u žádné z přepážek půjčovny
není ani noha. Vlastně na celém letišti nikdo není. Vracet se do
města by bylo komplikované, proto se rozhodujeme strávit noc
v letištní hale. Sice
nás z haly o půlnoci vyhazují, protože se letiště na
noc zavírá, ale hned u vchodu jsou lavičky pod střechou, na
kterých se dá také obstojně spát.
Cayenne a odlet domů
26.2.2017
– neděle
Do 10:00 trpělivě čekáme na to,
jestli neotevře některá ze společností,
které pronajímají auta, ale proč by se někdo obtěžoval v
neděli přijít? No nic, tak jdeme pěšky směrem město Matoury,
ale po chvíli nám staví auto a veze nás až do centra. Zde si v
nejbližším obchodě provozovaném Číňany (skoro všude na světě
toto odvětví maloobchodu ovládá právě tento národ) a
pořizujeme si čerstvou bagetu, grilované kuře a k tomu láhev
vína. Bufet si děláme v nedalekém parčíku. Spokojeni a najedeni
zkoušíme naše štěstí se stopem a po chvíli nám zastavuje
dodávka, která nás veze do centra Cayenne. Zde jsou již ulice
připraveny k večernímu velkému karnevalovému průvodu, ale ten
začíná až za několik hodin. Jdeme jdeme se podívat naposled k
pobřeží do parčíku a zde se loučíme s Pavlem, který letí
pozdějším letadlem. Proto má čas projít se na nedalekou horu a
vidět karnevalový průvod v alegorických kostýmech. Já s Markem
jdeme pomalu směr letiště. Nejprve nám zastavilo jedno auto a
vysazuje nás asi 5 kilometrů od letiště. Máme ještě dost času
a zbylé kilometry již hodláme jít pěšky. Sotva urazíme
kilometr, začíná silně pršet. Chůze se mění v běh a zoufalé
stopování projíždějících aut. Asi za minutu nám jedno
zastavuje a veze nás až na letiště. I ta minuta na tropickém
dešti stačila k tomu, že jsme komplet mokří. Na letišti se
musíme převléci, trochu zkulturnit a už je čas k nástupu do
letadla. Pavel nám později vypráví, že mu po karnevalu také
stačily dva stopy a dostal se na letiště bez komplikací. Z toho
usuzujeme, že stopování není až tak nereálné a možná by se
dalo vynechat to půjčení auta první den. Přes noc letíme do
Paříže.
