Dlouhý
přejezd přes Slovensko hraniční přechod na Ukrajinu Vyšné
Nemecké
27.12.2018 - čtvrtek
Ve 20:00 ke mně domů přijíždí
Tuxík a Threecross a autem Dacia Duster jedeme přes celé Slovensko
prakticky bez zastávky až na ukrajinské hranice na hraniční
přechod Vyšné Nemecké.
Přejezd
přes Užhorod, Mukačavo do Koločavy
28.12.2018 - pátek
Na Slovensko-Ukrajinské
hranici jsme ve 2:00. I přes to, že je před námi relativně málo
aut (cca do 20) formality u všech celních a pasových kontrol
trvají děsně dlouho. Na Ukrajině jsme až ve 4:30 ráno.
Jedeme k ceduli Užhorod (Ужгород) na které nacházíme novou cache. V Užhorodu se
nezdržujeme a jedeme dále na východ. Protože jsme dost
unavení, zastavujeme přímo pod zříceninou zámku Serednie
(Середнянський замок) a v autě spíme do 9:00 (na
Ukrajině je o hodinu více, než u nás).
Po rozednění si prohlížíme
tuto zříceninu po Templářských rytířích, která se stala
zříceninou tak, že ji místní obyvatelstvo rozkradlo jako
stavební materiál.
Jedeme do města Mukačevo
(Мукачеве) a jdeme se podívat na zdejší hrad Palanok
(Замок Паланок) ze 14. století. Prohlédli jsme si jej
zvenčí, prošli hradní příkop a vylezli na hradní zdi, abychom
se podívali i na vnitřní nádvoří. Na oficiální prohlídku s
průvodcem nemáme čas. Ale jistě stojí za vidění. Je tam 130
místností a části hradu jsou propojeny důmyslným systémem
podzemních chodeb. Jedeme do centra Mukačeva, kde na hodinu
parkujeme a procházíme si centrum. Nejprve jdeme ke kostelu Sv.
Martina (Костел Св.Мартіна), kde mají i dřevěný
venkovní betlém a pak měníme Eura na Hřivny a jdeme si na chvíli
sednout do kavárny.
Při výjezdu z města zastavujeme u
Kláštera Sv. Mikuláše (Свято-Миколаївський
монастир). Velký komplex sakrálních staveb v zelené
barvě, který začíná právě klášterem a nad ním je velký
kostel a ještě výše na kopci se nachází netradičně hodně
prosklená pravoslavná kaple.
Jedeme dále směr Koločava a
u cesty jsou ukazatele na klášter Džublik (Жіночий
монастир Джублика). Je to jen 2 kilometry zajížďka,
takže tam jedeme. Před klášterem je zajímavá křížová cesta
a staví zde nový kostel z červených cihel. Prohlížíme si
stavbu i zevnitř, protože je to velmi zajímavé jakým způsobem
se něco takového, co nemá žádný pravý úhel, staví.
Čas neúprosně letí a snažíme
se dojet co nejdříve do Koločavy. Přeci jen nemáme ani domluveno
žádné ubytování. Navíc, čím výše údolím stoupáme, tím
je na cestě více sněhu. Moc to tu neupravují. Pokud není
souvislá vrstva sněhu, tak cesta místy připomíná tankodrom a
musí se jet dost pomalu. Sněhu přibývá a vypadá to jako ledové
království. Ještě se zastavujeme k minerálnímu zřídlu
Vokrut (джерело Боркут) ke kterému musíme přes
visutou lávku přes řeku.
Do Koločavy se
dohrabáváme chvíli po setmění. Jedeme do Četnické stanice, což
je asi nejznámější a nejprofláknutější hospody a ubytování
pro Čechy v širokém okolí. Je před Silvestrem a samozřejmě
mají plno. Dáváme si alespoň jedno místní pivo s příznačným
názvem „Praha“ a snažíme se podle GPS najít nějaké
ubytování. První cesta nás vede do místa, kde skoro zapadáme do
hlubokého sněhu a jediný způsob, jak se z toho dostat je
vycouvat v hlubokém sněhu asi 500 metrů. Podle naší navigace je
jedna z možností ubytování v hostelu Trembita
(Трембіта). Zkoušíme dveře. Je otevřeno, ale v první
místnosti i u baru nikde nikdo, procházíme do hlavního
sálu a tam u jednoho stolu sedí partička lidí a hned nás
zvou k sobě a na panáka. Když slyší, že jsme Češi, mluví na
nás obstojnou češtinou. Pijeme s nimi, za chvíli vytahují
heligonku a buben a hraje se a zpívá. Bavíme se o tom, že nemáme
zajištěno ubytování a oni to za nás hned vyřešili. Prý budeme
bydlet u bratra majitele této hospody.
Je po večírku a my sedáme
do auta a jedeme za druhým autem na naše ubytování. Rodina, která
se nás ujala se jmenuje Markovič a každý v Koločavě je zná.
Ubytováváme se v krásné srubové roubence (GPS: N48°25.063,
E23°45.036) a majitelé nám hned roztápí saunu a dávají nám v
večeři výbornou houbovou polévku. Bavíme se s našimi
spolubydlícími z druhého pokoje i s majiteli, saunujeme se,
popíjíme a relaxujeme dlouho po půlnoci.
Na
sněžnicích na horu Strimba, hřbitov v Koločavě, muzeum Stará Vesnice a pařba v Četnické stanici
29.12.2018 - sobota
Vstáváme
ještě za hluboké tmy a jdeme přímo z ubytování po modré
turistické značce stále do kopce (vycházíme z nadmořské výšky
642 m). Procházíme kolem stavení, kde se dá dostat jen pěšky
a sněhu neustále přibývá. Za posledním stavením už není
vyšlapaná žádná další stopa a již se rozednělo. Musíme si
nasadit sněžnice a vyšlapávat si v hlubokém prašanu vlastní
stopu. Ještě, že máme navigaci! Stoupáme
nad nádherně zasněženou Koločavu, a za chvíli vcházíme do
mraků.
Stoupáme stále výše a občas se stane, že zapadneme i na
sněžnicích až po pás do sněhu. Celou cestu s námi z
vesnice jde takový malý ratlík velikosti jezevčíka. Boří se až
po břicho, ale nevzdává to. Prostě šlape a šlape. V 11:00 jsme
na vrcholu hory Strimba
(Стримба) v
nadmořské výšce 1719 m. Vrcholový dřevěný kříž, který má
4 metry na výšku je zasněžený tak, že není vidět! Vrcholové
foto vypadá jako bychom se fotili u bílé zdi. A
ano, i ten malý ratlík se fotí s námi.
Kolem nás je totiž všude bílo a totální mlha. Zpět dolů je
cesta rychlejší a pod mraky nad Koločavou i natáčíme
dronem.
Protože
jsme túru stihli mnohem rychleji, než jsme čekali, jedeme nejprve
na Koločavský hřbitov a snažíme se podle souřadnic najít hrob Eržiky (ano, té z
knihy Ivana Olbrachta o Nikola Šuhaji loupežníkovi). Ale i zde
jsou hromady sněhu a hroby pod tím množstvím nejsou vůbec vidět.
Hledat místo posledního
odpočinku Nikoly Šuhaje nemá v tom sněhu žádný smysl, proto to
vzdáváme a jedeme do místního skanzenu
a muzea
Stará
Vesnice
(Музей-скансен
"Старе село"). U
vchodu je socha Nikoly Šuhaje v nadživotní velikosti a pro
místního sochaře stál modelem právě náš domácí pak
Markovič, který hraje Nikolu i ve filmu Nikola Šchuhaj
Současnosti. Platíme 50 Hřiven za vstup a procházíme si tento
vhled do minulosti obce Koločava. Stojí zde historická
stavení nebo tady mají celý parní vlak
úzkokolejky (Колочавська
вузкоколійка) která
tu jezdila ještě během války. Prohlídka nám trvá okolo 30
minut.
V
Četnické stanici si dáváme pozdní oběd a pivo a jedeme na
ubytování, kde se chvíli bavíme se spolubydlícími a dáváme si
saunu a borč na večeři. Po 21:00 dostáváme chuť na pivo a
jedeme zpět do Četnické stanice. Tam je hromada Čechů a Poláků
a několik kytaristů. Hudba je v plném proudu a lidí je tolik, že
si nemáme kam sednout. To nám nevadí, protože zaujímáme
strategické místo u baru. Bavíme se dobře až do 2:30, kdy
majitelka velí, že chce zavírat.
Medvědí
záchranná stanice, stanice vlků se lvíčaty, jezero Siněvir,
výstup na Poloninu Pereniz
30.12.2018 - neděle
V
9:00 dostáváme na snídani palačinky a jedeme směrem
k Siněvirskému jezeru. Cestou se zastavujeme na záchrannou
stanici medvědů
(Реабілітаційний
центр бурого ведмедя),
kde v hodně velkém výběhu mají docela dost medvědů. Jejich
velikost je impozantní a tihle žijí všude okolo. Zrovna vidíme,
jak si jeden medvěd z pod hlubokého sněhu vykopává bochník
chleba. Návštěva je zajímavá, ale o kousek dále směrem na
Siněvir, po levé straně cesty je vlčinec. Několik klecí s
různými rasami vlků. Co je zajímavé, tak tady mají i malá
lvíčata ke kterým můžeme jít přímo do klece a chvíli si s
nimi hrát. Ale jsou to šelmy a jejich hraní spočívá v tom někam
se zakousnout nebo zaseknout drápy.
Parkujeme
na parkovišti v Siněviru
(Синевир) a nenecháváme se zlákat žádným z kočích,
kteří zde vozí turisty nahotu k jezeru na saních tažených párem
koní. Těchto dopravních prostředků jsou zde spousty a jezdí
docela rychle. My však jdeme asi 2 km do kopce k Siněvirskému jezeru (Синевирське озеро) pěšky.
Hromady turistů na saních nebo pěších jdou kolem nás a u jezera
zjišťujeme, že to je vlastně nic moc. Zasněžené jezero
kruhového tvaru, které vzniklo sesuvem hornin a přehrazením
potoka a uprostřed malý ostrůvek. V našem případě pouze
bílá zasněžená plocha. Když už jsme tu, jdeme kolem dokola
jezera a scházíme
dolů. Alespoň, že obchůdky ze suvenýry zde mají co nabídnout.
Protože
máme ještě dost času, jedeme se
nejprve najíst do Kafe
Diana
(Кафе Діана). Mají zde vynikající bramborové placky
zalité kysanou smetanou s houbami a koprem. A pak ještě kousek
jedeme po žluté značce, která začíná přesně naproti této
hospody až kam nás to pustí a zbytek jdeme do kopce na Poloninu
Pereniz.
Jedná se o vesnici roztroušenou na kopci a jediný přístup pro
místní je jít několik kilometrů lesem pěšky nebo na koni.
Cesta zde nevede. Při výstupu potkáváme dvě paní co jdou do
kopce zespodu a v každé ruce plnou tašku z nákupem. Holt, drsný
život. Po 4 km přicházíme k několika domům a u jednoho z
nich si kupujeme domácí brynzu. Normálně by si to člověk mohl
dát i nějaké jídlo, případně přenocovat, ale to my
nepotřebujeme. Vesnička je malebná, ale zapadá slunce a spěcháme
dolů, abychom se dostali zpět
k autu a na ubytování v rozumném čase.
Na
ubytování si dáváme saunu a dostáváme i večeři. Místní
specialitu: bramborová kaše smíchaná s kukuřičnou moukou,
aby držela tvar a k tomu rozpuštěná brynza, do které se namáčí
ty kuličky z kaše. Láďa se večer jede bavit do Trembity,
ale my nabíráme síly na další den.
Výstup
k Chatě Eržiky na sněžnicích, odpočinek a Silvestr v restauraci
Trembita
31.12.2018 - pondělí
Vstáváme
v 8:00 a nikam extra
nespěcháme. V 9:00 dostáváme opět palačinky na snídani a
jedeme autem ke Koločavskému hřbitovu. Odtud jdeme po modré
turistické značce kolem hřbitova stále dál, kolem ohrad na
dobytek a výš a výš nad Koločavu. Krom mlhy ještě pro jistotu
dnes hustě sněží. Po třech kilometrech přicházíme k ukazateli
na stromě, který ukazuje na jednu zasněženou chaloupku, která
není moc jiná, než ostatní seníky na stráni. Ale ona to je
chata Eržiky.
Právě té, se kterou se scházel Nikola Šuhaj. Jdeme se podívat i
k chatě, ale je vidět, že uvnitř
je zdevastovaná. Eržika totiž umřela v roce 1988 a poté už tam
nikdo nebydlel. Zpět k autu se na sněžnicích zastavujeme opět na
hřbitově. Ten je totiž dost velký a minule jsme neměli sněžnice.
Proto procházíme celý hřbitov až skoro ke spodnímu plotu, kde
i přes množství sněhu ční vysoký kamenný náhrobek věnovaný
Nikolovi Šuhajovi. Do
Četnické stanice si jdeme dát jen polévku a jedeme na ubytování,
kde do 19:30 relaxujeme a chystáme se na večerní silvestrovskou
oslavu.
Ve
20:00 přijíždíme do restaurace
Trembita, kde jsou již
nachystány stoly. Ty jsou plné jídla a pití. S námi u stolu
sedí naši spolubydlící. Hraje reprodukovaná hudba, jíme a
bavíme se. Z kuchyně nosí i teplá jídla a vodka se pije v
rychlém tempu. Po 22:00 přichází Děda Mráz a Sněhurka a
veršují přání do nového roku. Pak si mají hosté sedat Mrázovi
na klín a zazpívat nebo zarecitovat. Hned jako druhý si sedá na
koleno Láďa. Zpívá něco z pohádky Mrazík a je docela vtipné,
že takový starý chlap je centrem pozornosti. Ale alespoň je
sranda. Po 23:00 jde celá hospoda včetně nás v průvodu v čele
právě s Mrazíkem a Sněhurkou a s živou hudbou do centra
Koločavy, kde stojí velký ozdobený Vánoční strom u kterého
nejprve vystupuje syn našeho hostitele
Markovič, který zastupuje
Ukrajinu v soutěži Eurovize a před půlnocí je
krátký novoroční projev jejich prezidenta na který navazuje
ohňostroj. Ještě chvíli se tancuje na sněhu, ale jakmile hudba
utichá, lidé se přemísťují do tanečního sálu (Klubu). I my
si jdeme zatančit a vyvětrat alkohol. Okolo 2:00 se vracíme do
Trembity,
kde opět jíme, pijeme, ještě se chvíli bavíme i tančíme a
okolo 3:00 jedeme na ubytování.
Odjezd
domů s krátkou zastávkou v Užhorodu
1.1.2019
- úterý
V
10:00 se balíme, snídáme poslední palačinky a po zasněžené a
velmi hrbolaté silnici, která spíše připomíná tankodrom
vyrážíme na dlouhou cestu zpět domů. V
Užhorodu se jedeme podívat na Užhorodský
hrad
(Ужгородський замоk)
i na nádvoří, ale je hrozně vlezlé počasí a začíná se
stmívat, proto se moc nezdržujeme a jedeme se postavit na hraniční
přechod, kde trčíme 4 hodiny, než se dostáváme na řadu.
Kontrolují nás docela důkladně. Musíme i vytáhnout batohy a
otevřít je, aby se podívali dovnitř. Domů
přijíždíme ve 3:00 ráno.
