26.2.2004 - čtvrtek - Brusel
Ve 3.52 vyjíždíme vlakem z Ostravy do Prahy v klasickém složení bratranců v triku: Petr, Pavel a Marek. Ve vlaku se pokoušíme neúspěšně dospat a v Praze jsme kupodivu načas v 9.00. Petr a Pavel jdou do kanceláře na Václavák a Marek si teprve teď vyjíždí shánět filmy a baterky do foťáku a kazety do DV kamery a taky nezbytnou zátěž - knihu Lonely planet East Africa. Vyřídit víza už bohužel nestíháme a tak míříme rovnou na letiště. Bohužel jeden autobus vynechává a tak máme co dělat abychom dorazili na letadlo včas. Poprvé v živote si v Praze cvakáme jízdenky a revizor nás kontroluje těsně u letiště. Uff. Zato nějaká Angličanka má už prošlou jízdenku. V 11.45 jsme na letišti jako na koni a ještě se neúspěšně snažíme přebookovat letenky na později ať v Bruselu nemusíme tak dlouho čekat, no a ve 12.05 už vzlétáme do Belgie. Tady máme skoro 20 hodin čas, než nám poletí další letadlo do Nairobi a tak se vydáváme do Bruselu autobusem za 3 Eura na osobu. Asi po 10 minutách jízdy už máme po levici budovu NATO, kterou chceme nafilmovat a nafotit, ale to se nelíbí hlídajícím vojákům a tak nasedáme na další autobus a pokračujeme do centra, kde stojí budova Evropského parlamentu. Vypadá trochu zašleji než jak ji prezentují v televizi a tak se ani nezdržujeme a jdeme rovnou do národního muzea, což je obrovská kamenná budova postavená do tvaru podkovy. Venku jsou historická děla a my míříme do sekce historických vozidel. Platíme studentské vstupné 3.75 Eura a už se kocháme pohledy na naleštěné stovky historických vozidel všech značek (I naše Tatra je zde vystavena). Po tomto zážitku jsme ovšem již tak unaveni, že jedeme zpět na letiště. Naštěstí Bruselské letiště vyprojektoval nějaký megaloman a tak v jedné úplně nevyužité hale si rozbalujeme spacáky a na lavičkách relativně pohodlně spíme až do rána.

27.2.2004 - pátek - opět Brusel
Vstáváme v 8.00 a při ranní hygieně si z okna všímáme, že je tam úplná vánice a přes noc napadla spousta sněhu. Už vidíme na odletové tabuli, že většina letů se ruší a nebo odsouvá o několik hodin později. V 10.40 (čas našeho plánovaného odletu) ještě není naše letadlo ani vypsáno na odletové tabuli a tak vyrážíme k informacím, kde fasujeme vouchery na oběd. Do 12.00 poleháváme na sedačkách a otvíráme knížku abychom se podívali, kde to vlastně letíme. V poledne si dáváme dobrý oběd a naše letadlo vypsali na 17.00. Tím, že má letadlo zpoždění máme pádný argument pro to abychom vystoupili z letadla už dříve a tak jdeme přesvědčovat aerolinky aby nám přehodili let ne do Keni, ale že chceme vystoupit na mezipřistání už v Ugandě (paradoxně ale letenka do Ugandy stojí mnohonásobně více, než až do Keni). Nakonec se nám rozhodnou vyhovět a fasujeme nové palubní vstupenky. V 17.00 nastupujeme do autobusu, který nás veze daleko po letištní ploše až někam k hangárům kde konečně nastupujeme do letadla. Asi po hodině sezení nám pilot hlásí, že už jsme na řade a tak túruje motory, ale pak se mu nezdají pro změnu brzdy a tak povolávají techniky. V 19.30 už mají lide hlad a venku opraváři vesele vrtají a klepou do našeho letadla. Po 20.00 už je jasné i pilotovi, že tohle letadlo nikam dneska nepoletí a tak nás opět odvážejí na letiště, procházíme opět celní a pasovou kontrolou a po chaotickém organizování nastupujeme do autobusku, který nás už veze do hotelu Crowne plaza. Po wellcome drinku se ubytováváme a jdeme na večeři o 4. chodech a po sprše jdeme do hajan.

28.2.2004 - sobota - konečně odlet
V 7.00 jsme vstali a šli na velmi dobrou snídani (od actimelů, čerstvých juiců, ovocných salátů, přes lososa, francouzské sýry po čerstvé koláčky). Bohužel není čas na dlouhé vysedávání, jelikož v 8.00 nás autobus odváží zpět na letiště. Pavel si až v autobuse vzpomněl, že nechal v ledničce na pokoji připravené bagety. Škoda. Už nás vezou na letiště, kde to už důvěrně známe, opět pasová kontrola a čekání na letadlo. V 11.00 nastupujeme. Opět začíná sněžit a tak čekáme co bude. Pak se pro změnu nemůžou dopočítat správného počtu pasažérů v letadle a tak startujeme nakonec až ve 13.00. Let trvá 7 hodin a tak sledujeme filmy Freaky Friady a Finding Nemo. Ve 21.00 letadlo dosedá na Ugandské letiště, kde si v horku a vlhku stojíme frontu na víza. Za 30$ na osobu dostáváme razítko do pasu a můžeme vyjít před letiště ve městě Entebe, kde z bankomatu taháme místní měnu Ugandské šilinky a smlouváme taxi do 40km vzdáleného hlavního města Kamapala. Řidič jede jako o život (jezdí se zde vlevo) a tak ve 23.00 vystupujeme na prašné cestě plné černochů (mnozí jsou již notně přiopilí) a hledáme autobusák. Ten je ovšem v noci zavřený a proto se rozhodujeme najít hostel uvedený v naší Lonely Planet. I díky pomoci domorodce se nám toto podaří a ubytováváme se v relativně čistém ale hodně hlučném hostelu a o půlnoci usínáme.

29.2.2004 - neděle - Murchison Falls shora
Nachystali jsme si budík na 7.00, ale nevšimli jsme si, že máme ještě středoevropský čas, tudíž vstáváme až v 9.00. Noc byla strašná, jelikož na chodbě pořád někdo mluvil a třískal a bylo taky hodně horko. Taky se v noci strhla průtrž mračen, ale ráno už je zase hezky. Jdeme na autobusák, kde nám záhy vysvětlí, že autobus do Masindi v neděli nejezdí a že si máme najit Matatu (malá dodávka do které narvou až 27 lidi) a za chvíli už jedeme na sever přes tři hodiny. Vystupujeme na prašné cestě po poledni a hledáme travellers corner restaurant, kde si dáváme místní juice a uvažujeme jak dál. Asi po 30 minutách přijíždí skupina bělochů v čele s paní, která je zřejmě majitelka cestovky a jedním telefonátem nám zajišťuje odvoz do Paraa, což je městečko v národním parku Murchison. V 15.00 nás nakládají do malé dodávky a jedeme do národního parku. Už po cestě vidíme spousty opic, divoká prasata, rochnící se buvoly a nespočet ptactva. Asi v 17.00 zastavujeme u Nilu, který se zde zužuje do sedmimetrového koryta a s obrovskou silou se řítí kaňonem dolů. Vůbec nepochybujeme, že tohle je zřejmě nejsilnější přírodní tlak vody na této planetě (průtok 7000 kubíků). Napřed platíme vstup do parku 15$ a teď ještě dalších 5$ za to, že se můžeme podívat na tyto vodopády. Ať žije ekonomika z turistického ruchu! Začíná to být "levná" dovolená. Autobus nás veze dál a na cestě stojí tři buvoli, kteří z nás ale mají respekt a tak uhýbají bokem. Potkáváme také velká stáda dlouhorohé krávy Ankola, různé druhy kopytníků (antilopy, gazely) a nakonec vidíme i stádo buvolů. Do Red Chilli campu v Paraa dojíždíme až za tmy a ubytováváme se ve stanu a večeříme ovocný salát a pivo. Po sprše znaveni uleháme do stanu. Budíme se asi ve 2.00 v noci, kdy na nás spadl stan. Venku se ztrhla průtrž mračen a ta podmočila stanové kolíky a vítr dokonal dílo zkázy. Takže Petr a Marek v noci znovu budují stan abychom přečkali další nápor deště. Kolem stanu nám v noci neustále šmejdí stádo divokých prasat bradavičnatých.

1.3.2004 - pondělí - Murchison falls zespodu
Vstáváme v 7.30 a jdeme rovnou ke správě parku zajistit si tzv. Game ride, což je safari mezi Murchison falls a Lake Albert, kde se nachází spousta zvěře. Bohužel nemají auto, a tak jdeme k Nilu a nasedáme na vyhlídkovou loď, kterou jedeme proti proudu k vodopádům Murchisson, které jsme shora viděli už včera. Po cestě vidíme stáda hrochů, bizonů, krokodýly, různé ještěry, ptáky (od volavek, ledňáčků, divokých kachen až po orly říční). U vodopádů má naše motorová loď už co dělat aby zvládla protiproud, ale nakonec jsme to zvládli a kocháme se pohledem asi na 500 metrů vzdálené burácející vodopády. Cesta k vodopádům nám zabrala asi 2 hodiny a dole jsme byli za necelou hoďku. Ještě pořád máme naději na game ride, ale bohužel nás štěstí v této chvíli opouští a žádné auto se nenašlo. Sluníčko do nás pere co může a spolu ještě s jedním párem hledáme způsob jak se dostat zpět do Kampaly a to co nejdříve abychom nemuseli platit dalších 15$ za další den v parku. Opět nás nikdo nechce svézt, a tak jdeme čekat k prašné cestě, kde alespoň občas projede nějaké auto, ale to už vidíme častěji divoká prasata, než ta auta. Slunce už udělalo své a začínají pálit ramena a záda (a to jsme schovaní pod slaměným přístřeškem). Asi po 2 hodinách čekání nám místňák prozrazuje, že přes poledne nejezdí přívoz a další auta pojedou až pojede Ferry a to ve 14.00. Konečně přijíždí nějaká auta. První rangeři parku, druhé United Nations, kteří nám po našem dotazu jestli nás svezou odpověděli "we are not allowed to take any passengers", takže zase nic, no a poslední auto se třemi černochy nechtělo, zvláště když se dozvěděli, že nás má jet 5, ale nakonec je Petr umluvil a jak se říká, když je vůle. místo se vždycky najde. Nakonec nás vezou až do Kampaly (500km). Po cestě od spolucestujících vyzvídáme užitečné rady a po příjezdu si ještě bereme společné taxi do Backpackers hostelu, kde je sice draho, ale alespoň internet mají zadarmo. Ubytováváme se v dormitory (velká místnost pro 20 osob) a jdeme na tržnici, kde skoro zadarmo dobře pojíme. Taky se v hotelu snažíme domluvit si cestovku na zítřek, ale neúspěšně. Ve 23.00 jdeme do postele, kde se teprve projevuje jak jsme za den spálení.

2.3.2004 - úterý - rafting na Nilu
Budík zvoní v 5.30 a my, ačkoli je to s podivem, vstáváme, balíme věci a jdeme si stopnout matatu na autobusák. Po chvilce hledání sedíme ve správném autobuse a jedeme do nedalekého města Jinja. Jízda trvá asi 1 a 1/2 hodiny a tak dospáváme spánkový deficit. V Jinji si opět bereme matatu, které nás veze až k Buchagali falls. V Jinji je místo odkud vytéká Nil z Viktoriina jezera, tudíž je to začátek 6700kilometrové cesty této řeky. Voda, která vyteče z Viktoriina jezera teče celé tři měsíce než doteče do středozemního moře. V Bujagali u první cestovky neuspějeme, protože chtějí 85$ na osobu, ale u druhé smlouváme cenu na 65$ za rafting. To ještě netušíme co nás čeká. V knížce sice píšou, že tento úsek Nilu je nejdivočejší voda, která se dá jet na světě, ale my těmto reklamním trikům moc nevěříme. Místy je obtížnost WW 5-6 (další klasifikace po 6ce není, protože to je bráno jako nesjízdné). Čekáme ještě na další tři bělochy ve Speke campu a už nám chystají ovocný salát a čaj ke snídani. Všechny věci si necháváme v úschově v baru a už fasujeme pádla, vesty a přilby a nasedáme na raft. Po chvilkovém výcviku základních povelů vjíždíme do peřejí. Ještě se divíme, že máme tak velkou záchranu (jeden další raft se záchranáři a dva doprovodné kajaky). Ovšem hned po projetí prvních peřejí velikosti vodopádů se chvilkově zmenšila naše posádka ze sedmi na šest pasažérů. Jedna spolujezdkyně kyprých tvarů (které jsme hned začali říkat velryba) spadla z raftu. Máme problém tuto masu masa a sádla dostat zpět do raftu, ale to už se blíží další, ještě obtížnější (klasifikace 5+) peřeje. To už se nám převrací celý raft. Obrovské i šestimetrové vlny se nám přelévají přes hlavu, víry nás táhnou dolů a okamžitě nás přechází úsměv, zvlášť, když není čas se nadechnout a už lopáme vodu z řeky. Naštěstí asi po 2 metrech plavby pod vodou se řeka na chvíli zklidňuje a máme čas vlézt zpět do našeho raftu. Zatím nikdo utopený, jen se ztratilo jedno pádlo. Všichni poloutopení a v šoku. Víme, že nás čeká dalších 20 kilometrů ještě obtížnějších peřejí. Každý si svým způsobem prožívá dotek smrti. Jedeme dál a s napětím vyhlížíme další vodopád, který na sebe nenechá dlouho čekat a my jej se staženými žaludky, tentokrát zdárně, projíždíme. Pak už se střídají další a další peřeje (rozuměj i osmimetrové vodopády s obrovským průtokem vody) a raft se nám převrací po cestě celkem čtyřikrát. Ve 13.00 přirážíme ke břehu, kde je pro nás připraven lehký oběd formou švédského stolu. Taky nám nabídli k pití pitnou vodu, ale nikdo si nevzal, protože vypil několik litrů Nilu. Po jídle už se nikomu zpět do raftu moc nechce, ale nakonec nasedáme, jedeme a plaveme dál. Asi v 15.00 přijíždíme k místu, které si napřed raději jdeme prohlédnout shora, ale jelikož je hodně vody, tak tento úsek není sjízdný a rafty se přenášejí. Nasedáme asi uprostřed této peřeje a jedeme. První vlna OK, druhá taky, ale pak se před námi objevuje vlna výšky dvoupatrového domu. Raft vyjíždí na její temeno, ale nemá sílu ji přejet a my ještě chvíli bojujeme s tímto mocným živlem a doslova surfujeme nahoře. Nakonec se stejně vlna zlomí a raft se převrací. Vzhledem k délce těchto peřeji se jen zázrakem nikdo neutopil, plavou kolem mne samotná pádla, Markova helma (proud je tak silný, že mu ji strhává z hlavy) a neustále se potápějící těla. To už jsme fakt měli namále a plné žaludky vzduchu a vody. Z posledních sil se dostáváme na raft (nás, nebo záchranný). Marek si přejel peřeje celé a tak jej nejrychleji vytáhli na raft. Pavel poslechl radu, že má plavat doprava a vplul do vracáku (protiproudu). Pak zjistil, že si vůbec nepomohl a táhne ho to zpět nahoru do největší peřeje. Ještěže už pro něj přijel kajak na který se pověsil. Petr projel peřeje, ale už nebyl nikdo, kdo ho vytáhne z vody a zachrání, a tak se snažil doplavat k raftu na kterém už seděl Marek. Už ale neměl sílu vylézt sám nahoru, a tak jej museli vytáhnout. Ještě, že už je konec plavby. Přežili jsme, máme spoustu zážitků, a to je hlavní. Celí mokří nasedáme do autobusu, který nás odváží na start do Speke campu. Konečně z nás spadl stres a dolehla únava. Sdělujeme si navzájem zážitky a shodujeme se v tom, že to bylo hodně drsné a náročné. V Speke nám dělají na roštu večeři a po jídle nás ještě v ceně odváží zpět do Kampaly. Snažíme se najít autobus, ale nejdříve jede až v 7.00 ráno. Tak se jdeme ubytovat do Nakivubo, kde máme celý pokoj za asi 5$. Cena je nízká, ale je to tím, že nad námi je diskotéka a místní bordel, takže tu je dost hlučno. V noci nás štípou komáři, ale jsme tak unaveni, že se to dá přežít.

3.3.2004 - středa - Fort Portal
Vstáváme v 6.00 a jdeme na autobusák, kde se o nás, coby zákazníky, doslova poperou. Nakonec nastupujeme, platíme 10000Us (Ugandských šilinků) a jedeme cestou necestou do města Fort Portal. Ve 14.00 jsme tam a domlouváme si extra taxi za 50000Us pro všechny. Toto vozidlo s námi stráví celý den a doveze nás, kam budeme chtít. Napřed jedeme asi tři hodiny po prašné křivolaké cestě v horách ke vstupu do Semliki national parku, ale cena/výkon za vstup je příliš vysoká (jsou tam k vidění jen dva termální prameny) a tak pokračujeme až k vesnici, kde žije kmen Pygmejů. To jsou malincí černoši. Bohužel už jsou totálně komercializovaní a za to, že se nechají fotit chtějí 30000US. Usmlouváváme to na 10000US a podle toho se taky na fotkách tváří. Ještě, že nám taxík zastavil mimo cestu a ukázal nám poustevníka, který žije mimo vesnici jen pod hromadou plechu. Po této exkurzi se řítíme po serpentinách zpět do Fort Portal, kde si kupujeme jízdenky na zítřek, ubytováváme se v hotelu, jdeme se najíst (kozí maso s rýží a banánovými plackami) a po chvilce pomalého internetu jdeme spát.

4.3.2004 - čtvrtek - do Tanzanie
Odcházíme na autobusák v 7.00. Autobus přijíždí o hodinu později než má a za chvíli je narvaný k prasknutí cestujícími i zvířaty (slepice nám běhají pod nohama) a jedeme do města Mbarara, kde přestupujeme na matatu, které nás veze na Tanzanské hranice. Občas nás je v této malé dodávce i 24 cestujících. V 17.30 vystupujeme u hranic, které jsou tvořeny dřevěnou závorou. U místních měníme peníze za Tanzanské šilinky a vesele jdeme přes hranice. Imigrační úředník nikde, tak chvíli čekáme, než dorazí a dá nám výstupní razítko do pasu. Pokračujeme na Tanzanskou stranu přes most a i zde je dřevěná závora a nějací místní pasáci krav nás posílají do nějakého stavení, kde je imigrační úředník. V Tanzánii mají v úředních lejstrech ještě pořád Československo, tak nám chvíli trvá, než vysvětlíme odkud jsme. Podle toho nám také vyměří víza (15$) a po obdržení příslušného razítka se snažíme najít nějaké auto, které nás sveze dále. Je to marné, na této hranici, kterou jsme překročili asi jako první neafričané je úplně mrtvo, jen místní na slunci suší kukuřici a zvědavě po nás pokukují. Pak se objevuje nějaký muslim s autem a slibuje, že nás sveze dále, jen co na hranici naloží nějaké pytle a my si máme zajít mezitím na jídlo. Dostali jsme hovězí, které se nedalo pokousat (málem jsme udusili místní kočku, když jsme ji kousek toho masa dali a ona se to snažila spolknout) a rýži s banánovými bramborami. To už sníst jde. Ještě si dáváme pivo a už nastupujeme do auta. Je to poprvé, co jedeme malým autem, ve kterém i v první řadě sedí 4 lidi. Řidič nás dovezl do nějaké vesnice bez elektřiny a vysvětluje, že minibus nás vyzvedne z hostelu v 5.00 ráno a pomáhá nám se ubytovat. Máme každý svou postel a po vystříkání místnosti repelentem hynou komáři, můry i pavouci a my hned usínáme.

5.3.2004 - pátek - plavba po Viktoriině jezeře
Minibus přijel už ve 4.30 a tak vstáváme, balíme se a nasedáme. V 8.30 nás opět vyhazují v nějakém městečku a nastupujeme na autobus do města Bukoba. Jedeme až do 13.00 a pak asi dva kilometry jdeme pěšky do přístavu na Viktoriinem jezeře a uvažujeme jestli koupit třetí nebo druhou třídu na sezení a jdeme asi do nejlepší místní restaurace a za 15$ se dobře všichni tři najíme pepper steaků a hranolek a pijeme pravou českou Pillser-Urquell. Po jídle jdeme k pobřeží Viktoriina jezera (Ukerewe) na pláž a v pohodě popíjíme nealko, odpočíváme a čekáme na večerní odjezd lodi. Ve 21.30 loď odplouvá a my máme naštěstí polstrované sedačky, které zabíráme na spaní. Jedeme do Mwanzy celou noc.

6.3.2004 - sobota - Národní park Serengeti
V 6.50 troubí loď a lidé se, včetně nás, chystají k výstupu z lodi v Manze na jižní straně Viktoriina jezera. Podle naší knihy hledáme banku, kde opět vybíráme spoustu peněz a pak kancelář cestovní agentury, která ovšem otvírá až v 8.30, a proto sedíme na chodníku, na nás sedí mouchy a kolem jedoucí černoši po nás pokukují. V 8.45 přichází někdo z cestovky a zjišťujeme cenu, za kterou nás budou ochotni vzít na safari do NP Serengeti a pak Ngoro-Ngoro. Když nasadí cenu na dva dny jen za dopravu 450$, tak jdeme hledat jinam. Ve druhé cestovce chtějí 800$ a až ve třetí domlouváme cenu 400$ na tři dny. Ještě před cestou nás vezou do obchodu abychom si koupili vodu a pak do restaurace na snídaňooběd. V 11.30 vyrážíme v terénním jeepu k NP Serengeti, který je vzdálený asi 150km. Po cestě se dost mění počasí (k horšímu). Na bráně do parku platíme 30$/osoba vstup na 24 hodin. Už chvíli po přejezdu bránou pozorujeme stáda pakoňů, antilop, zeber, divokých prasat, hejna různých ptáků včetně divokých slepic kropenatých. Počasí se pořád honí a v nejprudším dešti jsme si všimli asi pět metrů od jeepu sedící lvice, proto zastavujeme, ale než stihneme vytáhnout foťáky, tak jde pryč za svým lvem a my pokračujeme v cestě k ubytování. Těsně před plánovaným místem spaní potkáváme rodinku slonů, která si spokojeně pochutnává na místní bushi. Pak jedeme do vesnice, kde je jediná hospoda s jediným typem jídla a to kuře a rýže. Po delším přesvědčování nám slíbí, že za 20 minut budou i hranolky. Po hodině a půl čekání nám donesou kuřete asi tak na dvě sousta a asi 10 hranolek za 3$ za porci. Za pár minut máme po jídle a chceme zaplatit a odejít. Náš řidič se přišel zeptat a po naší odpovědi, že dobré ale málo, nám hned zavolal šéfa a donesli nám ještě trochu hranolek s omluvou, že všichni běloši jí málo. Pak nás veze řidič do hostelu a pro nás naštěstí není třetí postel, takže místo 60$ platíme jen 40$ za noc v pokoji s postelemi a bez elektřiny a teplé vody. Jdeme spát hned poté, co se trochu umyjeme.

7.3.2004 - neděle - Noro-Ngoro shora
Vstáváme před svítáním v 6.00 a vyrážíme na game drive safari v Serengeti. Ještě za šera vidíme snídající slony a pak už se rozednívá a pozorujeme stáda zeber, gazel, hyeny, supy, šakaly a hlavně vidíme hodně dobře i několik lvů skoro na dosah ruky. V poledne přijíždíme k výjezdu z parku a zde dvě hodiny odpočíváme a fotíme gekony vyhřívající se na skále. Ve 14.00 platíme dalších 165$ a přejíždíme do parku Ngoro-Ngoro, kde se výrazně mění ráz krajiny. Hned za vjezdem do parku vidíme supy požírat mršinu zebry. Tráva je zde oproti Serengeti velmi nízká, a proto vidíme mnohem více zvířat. Odpoledne dojíždíme do domorodé vesnice Masajů, kde za 30$ vstupné jsme vpuštěni dovnitř. Masajové jsou velmi skromní, i přesto, že díky turistům vydělávají velké peníze a stále dodržují tradici odívání a zdobení se (mají díry v ušních boltcích zdobené perličkami a krásné vlasy splétané do copánků. Veškeré oblečení má červenou barvu. Vesničané pro nás zpívají a tančí a narozdíl od Pygmejů to vypadá a zní dobře. Dokonce chtějí ať se přidáme v skákavém tanci. Pak nám ukazují vesnici i obydlí zevnitř a vypráví nám, že celá tato vesnice je pouze jedna rodina (jeden muž si vzal 12 žen a plodil a plodil), která čítá více než 100 obyvatel. Zajímavé je, že všichni mají obuv vyřezanou ze starých pneumatik a vše ve vesnici mimo plastikové nádoby na vodu je původní. Ovšem za jejich vesnicí stojí velký buldozer (těžko říct k čemu jej používají, jestli vůbec). Pak se nás snaží přesvědčit (víceméně úspěšně), k nákupu místních handycrafts, které jsou velmi hezké (většinou perličkové náhrdelníky, či náramky). Za sadu propisek nám ukáží i školu pro 3-4leté děti, kde je učí svahilsky a počítat (normálně mluví masajsky). V šesti letech pak dochází do 10km vzdálené primary school, kde pokračují ve studiu. Ale nechodí zde všichni, protože někdo musí pást stáda jejich krav a koz. Po této prohlídce pokračujeme v jízdě jeepem až k vrchnímu okraji kráteru Ngoro-Ngoro, což je 268km2 rozlehlý kráter po vyhaslé sopce, která kdysi bývala vyšší než Kilimanžáro. Tím, že má strmé až 600m vysoké stěny, namnožilo se zde na tomto kousku země tolik zvěře, že tato oblast je považována za oblast z největší koncentrací zvěře na světě. Díváme se shora na tento impozantní zelený kráter a pak jedeme do campu, kde si za 60$ můžeme postavit stan. Začíná se smrákat a poprchávat. V campu není ani teplá voda ani elektřina, zato je tu slon, který vyjídá jejich skládku za campem a pak se volně prochází mezi stany a pije vodu ze zdejšího vodojemu na sprchy. Místňák nám za 4$/osoba udělá kolínka se zeleninou a my po tomto dietním jídle jdeme spát.

8.3.2004 - pondělí - kráter Ngoro-Ngoro
V noci lilo jako z kýblu (ne z konve,to by bylo slabé přirovnání) a tak stany,které byly plesnivé samozřejmě nevydržely a my byli mokří. Vstáváme v 7.00 hodin a balíme mokré spacáky i stany. Z tohoto campu vyrážíme jako první do kráteru Ngoro Noro.Ráno je všude opar a tak kráter shora vypadá velmi mysticky.Při strmém klesání se modlíme aby jeep,který má sjeté pneumatiky,zůstal na cestě a nezřítil se s námi ze srázu.konečně jsme dole a sluníčko začíná prokukovat skrze mraky. V dáli vidíme pařící se hyeny u jezera a stovky plameňáků, které se snažíme vyfotit.Pak naše cesta pokračuje kráterem k hypo pool (Hroší bazén), což je mokřina plná hrochů.Sledujeme,jak si asi 100členné stádo spokojeně hoví ve vodě a jen tu a tam si některý obšplouchne i záda máchnutím svého ocasu nebo se dokonce přetáčí ve vodě na záda.Pokračujeme dále a sledujeme lenivé lvy vyhřívající se na sluníčku,kteří nějaký jeep totálně ignorují. Později pozorujeme i 5 lvů z jednoho místa a dokonce si jedna lvice našla místo na odpočinek ve stínu jednoho jeepu.Taky vidíme obrovská stáda zeber a pakoňů a nespočet pštrosů (ano i pštrosi obývají Afriku). Ve 14.00 hodin po prudkém stoupání z kráteru vyjíždíme z Národního parku směrem do města Karatu, kde také asi za hodinu přijíždíme.loučíme se z našim společníkem řidičem a nastupujeme do Dalla-dalla (tak se zde říká shared taxi) do města Arusha. Asi po 3 hodinách jízdy dojíždíme za průtrže mračen na autobusové nádraží v Arushi a hned se necháme vtáhnout do jedné autobusové společnosti a po chvíli přesvědčování nám prodávají jízdenky za 9500 Ts. na zítřejší autobus do Dar el Salamu. Přestává pršet a my pěšky vyrážíme hledat levný hostel. Po cestě nás zláká vůně pečeného kuřete s hranolky a tak neodoláme a pojíme. Už za tmy přicházíme do místa, kde se má nacházet náš hostel,ale nevíme přesně,kde to je. Jelikož je Arusha nejnebezpečnější město v Tanzánii, ptáme se místního policisty a ten nás ochotně provede tmavou uličkou. Za 6000 Ts se ubytováváme a máme každý svou postel a dokonce teplou vodu ve sprše.

9.3.2004 - úterý - cesta na Zanzibar
Vstáváme v 5.00 hodin a snažíme se dostat z hostelu, který je zamčený. Nakonec najdeme hlídače, který tvrdě spí úplně mimo bránu a dostáváme se ven. Svižným tempem jdeme na autobusák, protože na jízdence je napsaný odjezd v 6.00 hodin. Nakonec náš autobus vyjíždí až v 7:30 a po cestě zastavuje v každé vesnici. Do Dar el Salamu dojíždíme až po odjezdu poslední lodi na Zanzibar ( v 17.00), ale na autobusáku nás oslovil naháněč letecké společnosti a za chvíli už taxíkem uháníme na letiště. Platíme stejně jako bychom jeli lodi to je za 40$ na osobu. Procházíme rychle kontrolou, kde Pavel v pohodě pronese ostrý kovový oštěp a za chvíli už startujeme v malém letadýlku pro max. 10 lidí směr Zanzibar na kterém o 25 min. Později přistáváme. Na letišti se marně snažíme vybrat peníze a tak místní dopravou jedeme do Stone Townu – historické části ostrova, který se proslavil především obchodem s otroky, kterých tu bylo na trhu prodáno přes 600 tisíc. Místňákovi jsme vysvětlili,že chceme najít místo pro přespání za max. 10$ pro všechny tři, ale i podle knihy víme, že ubytování na ostrově se pohybuje okolo 10$ na osobu za noc. Asi hodinu chodíme po městě s místním průvodcem a hledáme levné ubytování. Nakonec se nám podaří ubytovat se za těch 10$ na noc v nějakém privátu, ale je dost vedro a žerou komáři,takže nic moc nespíme.

10.3.2004 - středa - Zanzibar pláž
Vstáváme v 7.00 hodin a vyrážíme do města hledat banku, kde by fungoval bankomat. Naštěstí tady takovou postavili asi před třemi měsíci a tak vybíráme zásobu peněz na další dny. Pak se ještě jdeme najíst a hledáme autobus na pláž Beju a nějaký místňák se na nás pověsil a dokonce za námi vlezl až do autobusu. Asi hodinu trvá cesta na východní pobřeží ostrova a místňáka se zbavujeme až tím,že při policejní hlídce ho vyhazují z autobusu s tím, že nezaplatil jízdné. Přijíždíme do malé vesničky Beju, která je celá ve stínu kokosových palem a jdeme podél pobřeží na sever, vlevo máme jeden rezort za druhým, ale protože začala low season, tak jsou většinou prázdné. I ceny jsou za ubytování jsou nižší než v knížce. Ubytováváme se v Twisted palm rezortu za 5$ na osobu včetně snídaně. Je odliv, takže nikam nespěcháme a odpočíváme v baru u piva a pak si dáváme i dobrý oběd. Po jídle vyrážíme směrem k nějaké laguně, kde je údajně dobré šnorchlování. Po 5 km chůze se ovšem zvedla hladina Indického oceánu (příliv) a k laguně se nedostaneme. Tak jdeme zpět a voda se zatím čistí od chaluh a my se konečně můžeme okoupat ve 29°C vodě. Do našeho resortu dorážíme až těsně před setměním, takže akorát pojíme manga, které nám za pár šilinků prodávají místní hoši, dáváme sprchu a jdeme spát.

11.3.2004 - čtvrtek - na pláži
Vstáváme v 8.30 a jdeme na snídani, kterou máme v ceně: čaj,ovocný talíř omeletu s chlebem. Po tomhle jídle se rozhodujeme, zda zůstat na ostrově ještě den a protože je hezky, tak zůstáváme. Dopoledne se poflakujeme v baru u pláže, Petr si čte a Pavel se houpe v síti mezi palmami. Po obědě vyrážíme hledat lagunu a jdeme hodně rychle a hodně daleko po pobřeží. Asi v 15.00 dorážíme na místo, kde by snad laguna mohla být. Začíná příliv a tak jen chvíli šnorchlujeme a pak už máme co dělat, abychom neuvízli mezi skalami díky rychlému přílivu. Po cestě zpět se zastavujeme ještě asi 200 metrovém molu vedoucím do vody, kde je na konci nádherné koupání. Do našeho resortu přicházíme okolo 19.00, dáváme si pivko a sprchu. Začíná pršet a tak už jen sedíme v baru a ve 21.00 jdeme spát.

12.3.2004 - pátek - zpět na pevninu
Opět se budíme v 8:30 a jdeme na snídani. Pavel vstává o něco později. Ráno je opět hezky, ale poněkud vlhko. Po snídani se balíme a v poledne vyrážíme pěšky do nedaleké vesnice a už po pár metrech jsme totálně propocení. Přes cestu nám přelézá mladý chameleon a za chvíli jsme ve vesnici ze které nám hned jede minibus do Stone Townu. Tady jdeme na dvě hodiny na internet a pak si jdeme koupit do přístavu jízdenku na loď na pevninu a jdeme si koupit něco na jídlo a v 19.00 nasedáme na loď. Jelikož máme lístky pro 1.třídu a takhle loď 1.třídu nemá , vyhranil nám kapitán prostor jen pro nás. Pak jsme pochopili proč. Loď je narvaná k prasknutí domorodci. Ve 21.00 nás přechází naděje na to, že se vyspíme, protože přišli další 3. běloši do naší sekce. Nakonec překonáváme noc a plavbu skrčení a Petr na zemi.

13.3.2004 - sobota - cesta do Nairobi Keňa
V 6.00 přistáváme v Dar el Salamu a jdeme přímo do taxíku, který nás veze na 8km vzdálený autobusák. Tady se strhává boj o nás 3 pasažéry a nakonec usmlouváváme cestu z 185000, což je regulérní cena na 44000 šilinků. Jedeme celý den na sever jen s krátkými zastávkami a ve 20.00 přejíždíme hranice (20$ za tranzitní víza) do Keni a ve 22.00 vystupujeme v Nairobi. Napřed sháníme nějaký transport do Nanyuki, ale marně a tak se ubytováváme v hostelu New Kenya Lodge a jdeme spát.

14.3.2004 - neděle - Nanyuki start na Mt. Keňa
V 6.00 vstáváme a jdeme na autobusák, kde nejprve snídáme a pak nasedáme do autobusu a v 7.00 vyjíždíme do 190km vzdáleného Nanyuki. V Nanyuki jsme v 11.00 a hledáme agency, která nám dá průvodce na Mt.Keňa. Ve druhé agentuře souhlasíme z cenou a už si náš průvodce chystá věci a my jdeme nakupovat nezbytné potraviny na třídenní pochod. Ve 13.00 nasedáme do matatu, které nás vysazuje na odbočce. Odtud už musíme pěšky. Šlapeme asi 9km k bráně parku a pak ještě až skoro do tmy až do výšky 3300m do campu Old hores to je celkem 18km za dnešek. Náš průvodce nám vaří z našich zásob špagety a my jdeme spát. V noci je dost velká zima.

15.3.2004 - pondělí - 2.den výstupu na Mt. Keňa
Vstáváme v 6.00 a už máme nachystán čaj a po snídani vyrážíme za hezkého počasí krajinou rostlin lobélií a drzých svišťů až do druhého výškového tábora ve výšce 4200m Shipmans camp. Víme, že budeme vstávat ve 3.00 ráno a tak celý zbytek dne ( od 11:30) odpočíváme. Po večeři ( špagety) v 18.00 jdeme do postele, lezeme do našich spacáků a pro jistotu se ještě přikrýváme matrací abychom nezmrzli. V noci je totiž -5°C.

16.3.2004 - úterý – sestup z Mt. Keňa
Ve 3.00 ráno nás budí náš průvodce a po čaji ve 4.00 vyrážíme za tmy, jen za svitu hvězd nahoru. Jde to ztuha a stále častěji odpočíváme a vydýcháváme se. Holt už jsme nad 4000m a vzduch je řidší. Asi po hodině lezení po čtyřech do strmého kopce vychází měsíc a vidíme na cestu lépe. Na vrcholu Mt. Keňa – Point Lenana ve výšce 4985m.n.m jsme za 2 hodiny a to je pár minut před východem slunce. Nahoře fouká silný mrazivý vítr a než vyšlo slunce, tak jsme totálně promrzli. Už ani necítíme jestli mačkáme spoušť u foťáku či ne. Začínáme scházet druhou cestou tzv. Mare–Moru dolů. Ještě je dost chladno, ale my skoro utíkáme, protože před sebou máme dlouhou cestu. Postupně je tepleji a tepleji a my jsme níže a níže. Při sestupu nevydržela podrážka na Petrově botě (holt lakýrky se na 5000m vysoký výstup moc nehodí), ale kus provazu to spraví a jde se dál. Ve 14.00 jsme venku z brány parku a ještě jdeme dalších 9km do vesnice. Puchýře na nohách a bolavé svaly po celém dni chůze se projevují okamžitě, když se zastavíme a čekáme na matatu do Nanyuki si dáme pivo a večeři a ubytování se v Jambo hotelu, kde nám na pokoj donesli teplou i studenou vodu na mytí. Po této provizorní lázni uléháme do postele.

17.3.2004 - středa - pletení vlasů
Vstáváme v 9.00, balíme věci a jdeme do ulic Nanyuki. Napřed procházíme spousty krámků s handycrafts a tu a tam něco kupujeme. Petr si pak jde na 6 hodin sednout do kadeřnického salonu, kde mu kadeřnice plete copánky z jeho vlasů. V 18.00 nasedáme do auta, které nás veze do města Nyahururu, kde se ubytováváme v Baron hotelu, jdeme na večeři a spát.

18.3.2004 - čtvrtek - Thomsonovy vodopády
To byla noc. Už od 4:30 ráno pod okny pořád troubí nějaké auta a tak nespíme. Vstáváme v 7.00 a jdeme se pěšky podívat na nedaleké Thomsonovy vodopády, které mají na výšku 72 metrů. Bohužel jsou ve stínu a tak se blbě fotí. Petr s Markem se jdou ještě podívat na nedaleký Hippo pool, neboli hroší brouzdaliště. Marek poté co vyplašil jednoho maxi hrocha pomalu startuje na úprk, ale hroch se rozhodne odplavat bez nějaké kořisti a tak má Marek štěstí. Vracíme se k vodopádům, kde nás opět lákají na Handykrafts a vyprávíme si z jedním masajem o jejich zvycích ve vesnici asi 3 hodiny. Nakonec se vracíme do Nyahururu odkud jedeme matatu do města Naiwasha. Po cestě uvidíme kilometry a kilometry táhnoucí se fóliovníky, ve kterých se pěstují růže a každý den odlétá do Holandska letadlo plné růží. Ubytováváme se ve Watall kiosku, kde jsou příjemní lidé a tak popíjíme pivko a později se jdeme podívat k jezeru Naiwasha, které zásobuje vodou ony fóliovníky. K vidění není nic moc a tak se vracíme k pivu, povídání a posléze velmi dobré africké večeři (Ugali, chapati, brambory, něco jako špenát a vařená ryba a nakonec sladkovodní shrimps). Někdy před půlnocí jdeme do postele, ale nespí se moc dobře, protože ve střeše se prohání myši, které ruší.

19.3.2004 - pátek - Carnivore a odlet
Vstáváme v 7.00, snídáme toasty a vajíčka a v 7:30 vyrážíme na půjčených kolech-šrotech do asi 10km vzdáleného kráteru s jezírkem, ve kterém si děláme pěknou procházku. Na jezeře jsou plameňáci a kolem vidíme antilopu, gazely, dva velbloudy, stádo 13 žiraf a nakonec i brouka hovnivála, který si válel svou kuličku. Jedeme na kolech zpět, loučíme se a pak už matatu s jedním přestupem až do Nairobi. V Nairobi hledáme další matatu, které nás zavezlo do blízkosti restaurace Carnivore, což je jedna z padesáti nejlepších restaurací světa. Přicházíme tam v 16.00, ale jídlo dělají bohužel od 19.00, tak se před restaurací rozhodujeme čekat a zatím se trochu zkulturňujeme (holíme a myjeme). Pomalu se přiblížila 19.00 hodina a my vcházíme dovnitř a už nám nosí masíčko napíchlé přímo na rožnících vidlicích. Žebírka, kuřátka, krokodýla a nejlepší nakonec pštrosa. Ten má velmi chutné a jemné maso. Samozřejmě si dáváme i juice s passion fruitu a další dobroty. Prostě jíme k prasknutí. Maso si namáčíme do různých omáček, takže se chuťově nepřejí. No a až o pár hodin později dojídáme a vyrážíme na cestu k letišti. Let zpět byl na rozdíl od letu tam bez problému (až na to, že nás šoupli do letadla úplně jiné společnosti, takže Brusel airlines i tentokrát překvapily).