8.11.2024 - pátek - z Prahy do Ázerbájdžánu a přelet do Dušanbe (Tajikistan)

V 7:00 se s Markem setkáváme v Praze v letištím salónku v Terminálu 1 pro odlety mimo Schengenský prostor. Dáváme si snídani a já i sprchu po noční túře z nádraží na letiště přes Šárecké údolí pěšky. Samozřejmě nesmí chybět ani sklenka vína na začátek další výpravy.
V 10:05 nám letí letadlo společnosti Azerbaijan Air do Baku v Ázerbajdžánu. Let trvá skoro 5 hodin a na palubě je plnohodnotný servis s jídlem i alko nápoji. Po přistání na velmi moderním a hezkém letišti procházíme do tranzitní zóny a jdeme i zde do salónku. Dáváme di dobrou večeři. I když je to převážně muslimská země, servírují tu i alkohol. Teprve tady plánujeme cestu a rezervujeme si jízdenky na vlaky, které v následujících dnech budeme potřebovat. Ty tři hodiny čekání na další let utekly velmi rychle.
Stejnou leteckou společností přelétáme posledních 1800 km do města Dušanbe v Tádžikistánu.

9.11.2024 - sobota - Dušanbe a přejezd k jezeru Iskandarkul, Fann Niagara a město Khujand

Z letadla vystupujeme v 1 ráno místního času v Dušanbe. Na imigračním to trvá věčnost. Mají otevřené jen 2 okýnka pro cizince a když se blížíme na řadu, tak ještě jedno z nich zavřeli. Po hodině se konečně dostáváme z letiště a jdeme nočním čistým a poměrně moderním hlavním městem Tádžikistánu pěšky na 2 km vzdálený hostel Ali. Cestou zkoušíme asi 5 různých bankomatů, než se konečně daří vybrat hotovost. V hotelu jsme ve 3 ráno a okamžitě jdeme spát.
Vstáváme v 6:40. Je to těžké, ale musíme. Jdeme pěšky k hlavní cestě a napřed trolejbusem a následně elektrickým autobusem jedeme na sever od města na terminal Cementzavod. Tady se strhává boj o zákazníky. Smlouváme, ale stejně se čeká, než se náplní dodávka s lidmi.
Náš tranzitní bod se jmenuje Zeravšan, ale musíme se ptát jestli jedou na vesnici Sarvoda. V 9:00 konečně vyjíždíme na 94 km dlouhou klikatou cestu plnou tunelů do hor. Řidič jede jako by to auto ukradl. Předjíždí v zatáčkách, odjíždí kamiony, ale do Zeravšanu přijíždíme celí a celkem rychle.
Nemáme pomalu ani čas pořádně vyfotit mozaikovou ceduli a už sedíme v taxi, které nás veze po hrbolaté cestě dalších 24 kilometrů do Fannských hor. Krajina i výhledy jsou nádherné. Vyšší kopce jsou pocukrované sněhem a místní polopoušť s erozními rýhami v odstínech červené barvy přímo vyzývá k focení. Řidič nám dokonce párkrát na fotky zastavuje.
Po hodině přijíždíme k jezeru Iskandarkul odkud nejprve jdeme 1,2 km kaňonem hučící řeky na vyhlídkovou plošinu k vodopádu Iskander, kterému se přezdívá Fann Niagara. V nejužším místě kaňonu je asi 6 metrů vysoký skok, kterým propadá masa vody v hezkém vodopádu. I samotný kaňon je impozantní.
Stejným chodníkem se musíme vrátit zpět k jezeru, které je také velmi fotogenické. Protože za modrou hladinou se tyčí velmi výrazný kopec Iskander, který je taky zasněžený. U vody stojí pár domečků a celá scenérie v dnešním sluníčku vypadá idylicky.
My se jdeme podívat i k neméně hezkému menšímu jezeru Serimadarun, kterému se anglicky říká Snake lake. Kolem něj jdeme zpět k jezeru Iskandarkul. Zjišťujeme, že všechny hotely i restaurace u jezera jsou už zavřené, protože je po sezóně a tak náš plán zůstat v horách přes noc padá. Taxikář, který nás sem dovezl, tady čeká a my se rozhodujeme s ním jet ještě dalších 200 km do města Khujand.
Cesta trvá přes 3 hodiny a krajina se pořád mění. Musíme přijet sedlem ve výšce 3000 metrů a následně klesáme do nějakých 250 metrů do údolí. Cestou vidíme pole se zrající bavlnou. Dokonce na některých polích ji zrovna sbírají.
Po příjezdu do Khujand těsně před západem slunce se nejprve chvíli dohadujeme s taxikářem na ceně a pak jdeme nejkratší cestou do Somoni parku, kde stojí obří zlacená socha. Kousek od ní je vstup do kabinkové vyhlídkové lanovky, která s námi nejprve jede nad sportovištěm, kde zřejmě trénují i olympijští sportovci a následně přejíždíme řeku. Zrovna zapadá slunce, takže je to taková romantika.
Vystupujeme kousek od velmi hezky upraveného parku u pevnosti, která je v současnosti přestavěná na Sughd Region Museum. V parku je spousta soch, květin a altánků mezi kterými se promenují lidé nebo běhají sportovci. Parkem procházíme až je vstupu do pevnosti. Je otevřeno. Nakukujeme na nádvoří, ale hlídač je neúprosný a pokud nemáme dost drahé vstupenky, tak nás vykáže ven.
Kousek od pevnosti se ubytujeme v hotelu Star, na pokoj si odkládáme batůžky a jdeme si dát večeři. Po jídle jdeme po hezky nazdobené ulici, kde na každé lampě je světelný balón ve tvaru Tádžikistánské vlajky. Jdeme skoro 2 km k nejznámějšímu trhu Panšanbe Bozor. Je už tma, ale trh pořád funguje. Prohlížíme si krásně vychystané ovoce, nějaké si i kupujeme na později a dáváme si za pár korun čerstvě vymačkaný džus z granátového jablka.
Z trhu se vracíme směrem k hotelu kolem sedící sochy Kamal Khukandi. Zakladatele města. A protože je ještě dost unavení, spát jdeme už ve 20:00.

10.11.2024 - neděle - Khujand, přejezd na hranice s Uzbekistánem a Taškent

V 7:30 si dáváme hotelovou snídani a jdeme znovu na trh Panšanbe Bozor. Před trhem si fotíme mešitu a mauzoleum Maslichiddina, před kterou jsou tisíce holubů. Následně si za denního světla pořádně prohlížíme trh, kde dnes krom ovoce a zeleniny prodávají i zdejší kulaté a hezky zdobené chleby. Také pytle s různými ořechy vypadají lákavě. Muškátový ořech prodávají ve slupce která je naříznutá aby se do ořechu měl člověk šanci dostat. Před odchodem si opět dáváme zdravý a velmi chutný džus z granátového jablka.
Přímo u trhu nasedáme na maršrutku 20-34, která nás veze na Abrešim. Místo odkud jede další maršrutka až do Aybek, hraničního města s Uzbekistánem. Cestou opět vidíme, jak se sbírá bavlna.
Na hranicích jsme v 11:00, ale než je celé projdeme, vyměníme trochu Tádžikistánských peněz na Uzbekistánské, najdeme další auto a vyjedeme, je 12:00. Do Taškentu je to 100 km. Auto jede celkem rychle a necháváme se zavézt do centra až k hotelu Uzbekistan. Je to 17. patrový velký hotel postavený v socialistickém duchu. Dá se bezplatně vyjet do horního patra, kde je i bar a vyhlídka na město a park. I my se jedeme podívat. V horním patře zrovna probíhá svatba, tak vidíme i družičky a nestrojené svatební hosty.
Další kroky vedou k soše Amir Temur, což je jezdec na koni v nadživotní velikosti. Svítí krásně sluníčko a stačí být jen v triku z krátkým rukávem. Na lavičce v parku si kupujeme online jízdenky na noční vlak a pokračujeme průzkumu tohoto hezkého a čistého města. V parku je mnoho atrakcí, ale zajímavé je, že tu je spousta ping-pongových stolů a hodně lidí jen tady hraje. Jdeme až k zastávce metra Kosmonavtlar, kde nad zemí je velká socha Pokořitelé kosmu a zastávka metra v podzemí je velmi hezky zdobená. Také v kosmickém duchu. Ono vůbec každá zdejší zastávka metra je jiná a každá stojí za vidění. Jízdenka metra stojí necelé 4 Kč a dá se jen pípnout kartou, takže moderní.
Jedeme jednu zastávku na Memory square, kde je vidět v dálce i prezidentský palác, ale hlavně je zde památník Druhé světové války. Je ve tvaru věčného ohně u kterého klečí plačící žena a po okolních budovách jsou vepsána jména padlých.
Pěšky jdeme asi 2 kilometry přes obrovský a hezký hřbitov až k velké mešitě se dvěma minarety Minor. Tuto si obcházíme zvenčí, ale jdeme se podívat i dovnitř. Po prohlídce, která rozhodně stojí za to, jdeme ještě na sever k modernímu komplexu výškových budov, kde například sídlí National Bank of Uzbekistan, International Business Center a další instituce. Tady nastupujeme na zastávce Badamzar opět na metro a s jedním přestupem jedeme na zastávku Taškent. Ta je blízko Severního nádraží, ale hlavně se zde nachází Muzeum železniční techniky. Obdivujeme staré parní lokomotivy a zapadá nám slunce.
Do odjezdu vlaku máme ještě pár hodin, proto jdeme asi 3 km pěšky do parku Druzhba, kde stojí socha Pushkina. Bohužel je park zrovna v rekonstrukci a socha tak není osvětlená. Nedá se nic dělat. Nasedáme na autobus a jedeme na vlakové nádraží Tashkent-Janubiy (Južnyj vagzal). Ještě před nádražím si dáváme večeři v malém místním fast foodu a po projití bezpečnostní kontrolou vcházíme na nádraží.
Po chvílí čekání přijíždí spací vlak, kde si jen usteleme z připraveného sáčku stačí vytáhnout čisté povlečení. Dát si čaj, který tu nabízí a do půlnoci máme 3 hodiny, kdy můžeme pohodlně usnout.

11.11.2024 - pondělí - Samarkand a Shahrisabz

Vlak jede přesně načas. V 0:55 vystupujeme v Samarkandu a jdeme pěšky do rezervovaného hotelu. Původně jsme chtěli jet taxi, ale teď v noci zkouší naprosto nesmyslné sumy. Je to nějaké 3 kilometry a to umíme ujít i pěšky. Hotel Marvarid, ve kterém dnes spíme, je zatím nejhezčí. Jsou 2 hodiny ráno a okamžitě usínáme.
Vyspaní jdeme v 8:00 na výbornou snídani, kde nechybí ani palačinky. Hoteliér nám objednává taxi k ikonickému náměstí Registan. Jsou to tři nádherné nádherné budovy, které sloužily jako centrum muslimského vzdělání v době největší slávy Hedvábné stezky. Je to symbol celého Uzbekistánu. Před náměstím se fotí spousta nevěst se svými partnery a jen minimum turistů. Je tady už po sezoně, která je hlavně v létě.
Na prohlídku bude čas odpoledne a večer. Teď děláme pár fotek a smlouváme cenu za jízdu do 100 km vzdáleného města Shahrizabz. Jelikož jedeme přes hory, cesta trvá skoro 2 hodiny. Shahrizasbz se kdysi jmenovalo Kesh a dnes je ve velkém parku několik ruin historických budov a mešit a dominantní budova paláce Aq-Saray. Tam, kde je dnes park v 80. letech stalo staré město. To bylo srovnáno se zemí a zůstaly jen pozůstatky dvou mešit, hammamu a pár dalších staveb. V centru parku stojí obří socha Amir Temur. I tady je hodně nevěst ve svatebních šatech. Ruina Aq-Saray je hlavním lákadlem, proč sem přijet. Budova vypadá, jako by se rozestoupila do stran a skrze ni vede promenáda.
Po prohlídce jedeme maršrutkou do vedlejšího města Kitab, odkud jezdí sdílené taxi zpět před Registan do Samarkandu. Jsme tu v 15:00 a máme dost času prozkoumat všechny zajímavosti města. Obcházíme Registan a jdeme se podívat na neméně zajímavou mešitu a mauzoleum Shah-i-Zinda. Ta je na kopci, který vypadá jako hlína, ale ve skutečnosti je to měkký pískovec. Celý kopec je jeden velký hřbitov a část je i židovská. Přes hřbitov obcházíme celý komplex a máme tak lepší záběry pro focení a nemusíme platit za vstupné.
Opět se vracíme k Registanu, protože slunce už je níž a stavby se barví v paprscích do ruda. A protože chceme vidět Registan i za tmy, jdeme si dát místní národní jídlo plov. To je směs rýže, rozinek a koření s masem, která se připravuje na obrovských pánvích, nebo kotlích. V jiné restauraci si dáváme čepované pivo a vybíráme si které masové špejle nám ugriluji na dřevěném uhlí. Dobře najedení si naposled jdeme vyfotit noční nasvícení Registanu a k hotelu jdeme kolem další sochy Amira Temura.
Hotel máme 4 kilometry od centra a autobus už nejede. Naštěstí nám ochotně místní přivolá taxi přes aplikaci Yandex GO. To je něco jako u nás UBER. Taxi nás odvezl k hotelu, ale protože nemá drobné nazpátek, tak nás veze prakticky zadarmo. Hotel Motrid, ve kterém spíme, je příjemný a nabízí vše, co potřebujeme ke štěstí. Hlavně teplo. Po setmění se venku prudce ochlazuje až k teplotě kolem 0°C.

12.11.2024 - úterý - město Bukhara

Dnes poprvé nemusíme vstávat. Z postele jdeme na snídani až v 8:00. Snídaně je opulentní a vypadá spíš jak oběd. Tudíž takový brunch. Proto nám vůbec nevadí udělat si na nádraží skoro 4 km dlouhou procházku.
V poledne jedeme čistým a moderním vlakem do 220 km vzdáleného města Bukhara. Jízda trvá 2 a půl hodiny. Bukhara má dvě nádraží a většina vlaků, včetně toho našeho, jede na nádraží Bukhara 1. To je asi 17 kilometrů od centra. Úspěšně odmítáme všechny taxikáře a u cesty před nádražím čekáme pár minut na autobus 378, který jede do centra Bukhara.
Vystupujeme kousek od první zajímavosti u mešity Chor Minor Maquarasi. V průvodci píšou, že to je v létě doslova cirkus se spoustou lidí a stánků. Dnes, mimo sezónu, tu není ani noha. Pěšky pak pokračujeme do starého města, kde máme ubytování v hotelu Omar Terrace. Odkládáme batohy a jdeme skrz upravený park k mauzoleu s pískovcových cihel Ismoli Samonlayar Maquarasi. Cihly i jemné ornamenty jsou dost zachovalé, protože dlouhou dobu bylo mauzoleum pod pískem a teprve nedávno je vykopali a zrestaurovali. Kousek odtud je i lunapark s kolotoči, kde se chodí bavit místní omladina.
Vracíme se do starého města k největší zdejší památce k Citadel Ark. Obrovská tvrz z pískovce, jejíž kulaté valy jsou, oproti jiným tvrzím, netradičního tvaru. Tady dokonce platíme vstupné a jdeme si projít interiéry ve kterých jsou taková mini muzea. V jednom je ukázáno jak se pěstuje bavlna a chová hedvábí, v dalším jsou naaranžovaná vycpaná zvířata nebo ukázky nálezů z vykopávek. Z jedné zdi je hezky vidět část města s maddrasem Mirarab madrasasi (domy učenců), mešitu Kalon a pískovcový minaret Minorai Kalon z roku 1127, který je vysoký 47 metrů. Ve své době byl nejvyšší ve střední Asii. Tam se jdeme podívat zblízka hned po pevnosti. Protože dnes není úplně hezké počasí, obloha je šedá a dokonce sem tam spadne nějaká kapka, tak fotky během dne jsou šedé.
Snažíme se najít nějakou restauraci a je to celkem problém. Nakonec jíme v Lyabi Hauz u stejnojmenného jezera. Během jídla se stmívá a na ulici vidíme místní dívky v různém věku v hezkých krojích, jak mají taneční vystoupení. Příjemná a nečekaná vsuvka do našeho programu. Za tmy se vracíme k Minorai Kalon a celé náměstí je moc hezky nasvícené a fotky za tmy jsou mnohem hezčí, než co jsme dělali během dne. Ještě si procházíme i širší náměstí a jdeme se podívat i do místního bazaru. Ceny tu jsou pro turisty šíleně vysoké.
Protože ráno budeme velmi brzy vstávat, jdeme i brzy spát.

13.11.2024 - středa - město Khiva a noční přejezd do Samarkandu

Vstáváme ve 3:45 ráno. Přes aplikaci Yandex Go si objednáváme taxi na nádraží Bukhara 1 a na nádraží projíždíme akorát na nástup do vlaku. Fasujeme povlečení na lehátka a do devíti do rána se dostáváme během jízdy na západ.
Do 400 km vzdáleného města Khiva přijíždíme v 11:30. Nádraží od historického centra města je jen 1,5 km daleko, proto jdeme pěšky. Přímo od nádraží vede široký bulvár prakticky bez lidí až k hradbám starého města. Z hlavní brány se platí vstupné, které není malé, ale my víme, že pokud obejdeme hradby zleva a zezadu města, je tam vstup bezplatný. Staré město obehnáno vysokou zdi je ve tvaru obdélníku o hranách 400x750 metrů. Hradby jsou cihlové a odmítnuté hlínou smíchanou se samou. Ve starém městě je spleť uliček, které ale všechny vypadají jako nové. I tohle město totiž bylo dlouho pod nánosem písku. Naštěstí tady proběhly intenzivní práci pro obnovu starého města. To si několikrát procházíme skrze uličky a náměstíčka, dáváme si oběd v Terrasa baru a fotíme si i několik párů, které se zde berou. A později zkoušíme i čerstvý kulatý, tenký a zdobený uzbecký chléb, který chutná jako dobrá sušenka.
Když už máme vše nafoceno, vracíme se v 17:00 na nádraží odkud nám jede noční spací vlak do Samarkandu.

14.11.2024 - čtvrtek - přes hranice do Tádžikistánu, Panjakent a do hor k Siem Ozer

V Samarkandu vystupujeme před 5:00 z vlaku. Před nádražím si přes aplikaci Yandex GO objednáváme taxi a za pár minut jedeme asi 17 km na místo, odkud mají jezdit maršutky, je ale pořádná zima a ještě tma. Proto se domlouváme s jedním taxikářem na ceně a jedeme dalších 40 km k hranicím s Tajikistánem. Přes několik kontrol musíme pěšky a za hranicí se domluvíme na další jízdě zběsilým autem do města Panjakent.
Necháme se vysadit tržnice (Bozor) a jdeme si dát o prvního patra do jídelny dobrou a levnou snídani. V jídelně je taková zima, že zůstáváme navlečení i v čepicích. Po dobrém jídle asi v 7:00 zjišťujeme, že auto do hor pojede nejdříve za 3 hodiny. Proto se jdeme projít a zjistit dopravu na zítřek asi na 2,5 km vzdálený autovagzal (autobusové nádraží). Po návratu k Bozoru je stále dost času na to abych si zašel do barbershop nechat upravit vousy a vlasy. Opět si procházíme plně otevřený trh, kde si na cestu kupujeme levné a chutné hroznové vino a čerstvý domácí medovník. V 10:00 přijíždí terénní UAZ ve kterém čekáme až do odjezdu do 13:30. Alespoň se v autě můžeme na chvíli natáhnout. Ale čekání je nekonečné.
Konečně vyjíždíme. V horách jedeme celou dobu údolím kolem řeky, která toto údolí tvaruje. Terénní auto si po nezpevněné silnici suverénně stoupá a rozváží jak lidi, tak náklad do těchto vysoko položených vesniček. Kolem nás jsou vidět zasněžené vrcholky a v údolí se nachází celkem sedm jezer (Seven lakes). Napřed přijíždíme ke Třetímu jezeru (samozřejmě kolem prvních dvou). Ale tady chtějí za ubytování nesmyslnou částku, tak nás UAZ věže až ke čtvrtému, kde se nám daří domluvit přijatelnou cenu za pokoj.
Je skoro 16:00, proto jen dáváme batohy na ubytování a doslova vybíháme do kopce přes vesnici k Pátému jezeru a nakonec až k Šestému jezeru. U tohoto jezera se zrovna přivalil mrak a vše je v mlze. V tomto počasí a také proto, že už se stmívá, už k poslednímu Sedmému nejdeme. Už i tak se vracíme na ubytování až za tmy. Všude je zima, jen na pokoji máme jeden přímotop. U něj se hřejeme a paní domácí nám dělá čaj a nese sušenky a kus chleba. Ten si dáváme se sušeným masem, které máme už z domu. Spát jdeme velmi brzy.

15.11.2024 - pátek - noční túra údolím, stopem do Panjakentu a taxi do Dušanbe

Budík máme na 3:00. Venku svítí měsíc skoro v úplňku a spousty hvězd. Jen si balíme věci a velmi rychlým krokem střídajícím se s během jdeme dolů údolím kolem jezer až za První. Po 17 km jsme před 6:00 ve vesnici Shing. Víme, že odtud jede v 6:40 maršrutka do Panjakentu, ale daří se nám stopnout dříve osobní auto tamtéž.
V 7:20 vysedáme v Panjakentu u Bozoru a asi na osmý pokus se nám z jednoho bankomatu daří vybrat peníze. Rychle do prvního patra nad bazar dát si skvělý bořč a následně maršrutkou číslo 1 na autovagzal (autobusák). Včerejší informace, že v 8:00 odjíždí autobus do Dušanbe už neplatí. Přes noc v průsmyku napadl sníh a autobus nepřijel. Naštěstí tu stojí dost jiných aut. Je to jen otázka za kolik nás kdo hodí. Autobus normálně stojí 70 Sum, ale osobním autem to je dražší. Nakonec jedeme za 100 Sum osobním autem. To je zase rychlejší, a proto vysedáme v centru Dušanbe v poledne.
Zbytek dne již chodíme pouze po svých. Nejprve procházíme obří a velmi dobře udržované parky. V prvním z nich je ikonická věž, jež je zároveň symbolem Dušanbe. Do parku vedou velmi honosné mramorové brány. Park kromě věže procházíme skrz a jdeme kolem umělého jezera u kterého je druhý nejvyšší stožár na vlajku na světě (do roku 2014 byl dokonce nejvyšší). Stožár má 165 metrů a vlaje na něm vlajka o stranách 60x30 metrů.
Od stožáru pokračujeme skrze Rudaki park k soše Ismoli Somoni. Tato socha je asi nejfotografovanější místo v celém Tajikistanu. Podle tohoto bývalého vůdce, který sjednotil Tajiky se dokonce jmenuje i místní měna. Kolem parku je vidět parlament i prezidentský palác.
Následně se procházíme městem a dalšími menšími parky a jdeme se podívat i na obří Ruský hřbitov. Nakonec jdeme na Bozor, kde v hezké budově prodávají stánkaři krásně vyskládané ovoce, koření a sušené plody. Jen tady se vydržíme procházet a ochutnávat skoro hodinu.
Hlad a hlavně to, že se jedná o poslední jídlo v zemi nás nutí jít asi do pěti různých restaurací a ptát se, zda mají jídlo plov. Teprve v páté se to daří. Plov je národní jídlo, které se v každém městě připravuje trochu jinak. Základ je ryze a dušené maso, které se dělají v obřích kotlích nebo pánvích. Jídlo má být nasládlé a jinde do rýže dávají proto rozinky. Tady místo rozinek dávají mrkev. Venku se setmělo a my se znovu jdeme podívat na ikonickou věž, která je v noci nádherně osvětlená.
Od věže jdeme k vlakovému nádraží odkud vede nejkratší cesta na letiště částečně i po kolejích. Celkem máme po městě nachozeno 26 km a na letišti jsme chvíli po 20:00. Do půlnoci čekáme na odbavení letadla zpět do Ázerbájdžánu a pak dále zpět do Prahy.