16
Asie > Pákistán > Pákistán (10.3. - 23.3.2024)

10.3.2024 - neděle - přejezd do Prahy, přelet do Istanbulu a odlet do Karachi

V 6:00 vyjíždíme vlakem s Františkem a Tuxikem do Prahy. Regiojet, kterým jedeme, ne dodal vůz ve kterém máme jet a díky tomu nás upgradují do business třídy. Naše cesta začíná díky tomu stylově. V Praze jedeme metrem a Následně ještě novotou vonícím nejdelším trolejbusem v ČR až na letiště. Po rychlém průchodu automatickou pasovou kontrolou míříme do salonku MasterCard lounge, kde si dáváme oběd a popíjíme překvapivě dobré víno z Kobylí. Po 12:00 přecházíme na odletovou gate a společností Pegasus letíme 3 hodiny do tureckého Istanbulu. V Istanbulu máme na přestup 2 hodiny, což znamená, že si jdeme dát do dalšího salónku večeři a, překvapivě, opět vino. Dalším letem, který trvá skoro 5 hodil stejnou leteckou společností letíme do Pákistánu do města Karachi.

11.3.2024 - pondělí - Karachi a přelet do Lahore

Letadlo V Karachi přistává ve 4 hodiny místního času. Je tady o 4 hodiny více, než v ČR, proto si naše těla myslí, že je půlnoc. A ono už brzké ráno. Imigrační proces, díky tomu, že máme vyřízena víza, probíhá velmi rychle. Chtějí po nás vlastně vidět jen, že máme nějaké objednané ubytování. Naštěstí na první noc máme.
Před letištěm klasicky řešíme výběr peněz z bankomatu, ale jelikož aktuálně žádný nefunguje, měníme 100 USD za pákistánskou rupii a bereme si taxi k mauzoleu Bagh-e-Quaid, zakladatele státu Pákistán. Na to, že to je nejlidnatější město Pákistánu a žije zde okolo 16 milionů obyvatel, tak v tuto ranní hodinu tu není skoro ani noha. Cesty jsou prázdné a mauzoleum i park okolo je zavřený. Nevadí. Program otáčíme a necháváme se vysadit u pláže Clifton Beach. V představě máme hezké svítání na pláži se snídaní a podobně, kal se záhy ukazuje, mylné představy. Podle mapy jsme dobře, ale nevidíme ani moře. Pas mezi námi a vodou je čerstvě srovnaný buldozery a krom bezdomoveckých příbytků v příkopě a velkého nepořádku tu nic není. Zkoušíme jít víc jak kilometr a nacházíme něco jako vstup na pláž. Spousta nuzných krámků stlučených z pár prken, kde přes den budou něco prodávat. Teď tu na některých spí bezdomovci, kolem občas proběhne pes a okolo léta celkem dost dravých ptáků, kteří jsou podobní káněti. A na písečné pláži je fakt velké množství, většinou plastového, odpadu. Jdeme po písku až k vodě, ale do vody se nikomu nechce. Právě v tomto okamžiku začíná svítat. Sluneční kotouč se rychle dere na oblohu. My jdeme pár kilometrů pěšky severně ke kriketovému stadiónu. Do té doby nic nejezdí, ale teď už tu stojí pár tuk-tuků (zastřešená tříkolka, kde vepředu za řídítky sedí řidič a na lavici za ním se vlezou akorát 3 pasažéři). Cenu jízdy smlouváme na 300 rupií, ale během jízdy se ukazuje, že řidič netuší, kam chceme jet. Ani fotka ddst8nace nepomáhá. Nakonec pomůže až GPS. Jedeme se podívat na dům Quaid-e-Azam House Museum. Místo kde žil v dospělosti stvořitel a první panovník Pákistánu. Velký udržovaný dům ve Viktoriánském stylu v zahradě hlídané vojáky se otvírá až za pár hodin, ale dům je vidět i tak a usměvaví vojáci nás nechají ochotně fotografovat.
Opět o něco přes kilometr pokračujeme na sever k budově Empress market. Ta zvenčí připomíná spíše kostel s hodinovou věží, ale stačí projít vchodovou bránou a všem je jasné, že to je velký trh převážně s ovocem, zeleninou a sušenými plody. I tady se krámky teprve chystají, ale krátká návštěva nám pro představu úplně stačí. Teď jdeme přes 2 km na západ. Provoz na cestách je čím dál tím rušnější a začínají jezdit zajímavě zdobené malinké městské autobusy, na kterých je vidět, že už toho zažily fakt hodně. Cestou si fotíme zdejší velkou radnici a snažíme se dostat do buddhistického kláštera, ale tady nás nepustí. Co se dá dělat? Nic. Proto jdeme až k domu Mehfil-e-Jaffaria. Zvaný též Wazir Mansion. Vchod hlídají vojáci a my si napřed děláme fotky se sochou zakladatele Pákistánu. Pak jsme pozvání si zdarma muzeum prohlédnout. Samozřejmě neodmítneme. Uvnitř nás čeká místní průvodce, který nás zasvěcuje do 160 let staré historie, kterak se z velké Indie pod vedením právě Quaid-e-Azama oddělila část Pákistán po obou stranách Indie. Po 20 letech se tyto dvě části ještě rozdělily na Pákistán a Bangladéš. Také se dozvídáme, že slovo Pákistán znamená v překladu Země čistých lidí (myšleno duševně) a to, že ty státy vznikly jako čistě muslimské státy. Dodnes tu žije okolo 96% muslimů. Přicházíme si i vyšší patra a jednotlivé pokoje. V jednom z nich se právě vůdce narodil. Vidíme dobový nábytek, oděvy a doplňky rodiny.
Po zajímavé prohlídce a výkladu sedáme do tuk-tuku a jedeme opět k mauzoleu Mazar-e-Quaid. Tentokrát jsou brány otevřeny a my za 30 PKL (asi 3 Kč) můžeme dovnitř. V rozlehlých zahradách je i něco jako fast food a dáváme si za 13 Kč hamburger a pití. Pak se jdeme podívat na mauzoleum, což je obří kopule z bílého mramoru. Čím více se k mauzoleu blížíme, tím více to vypadá, že dnes v zahradě není atrakce mauzoleum samotné, ale jsme to my. V jednu chvíli se tvoří doslova fronta, aby se s námi mohli místní vyfotit. Pro místní je cest mít fotku na svém profilu s bělochem. Zvyšuje jim to sociální status. Nakonec po mnoha a mnoha úsměvech do objektivu přicházíme pod schody ke kupoli. Musíme se zout a po bílém mramoru se blížíme ke vchodu do muzea. I teď nás místní zastavují na focení, ale zvláště na černých ozdobných kachličkách to stání dost pálí do bosých nohou. Ujímá se nás nenápadný usměvavý muž s ochranky a vede nás nejprve se podívat na hroby sourozenců bývalého vůdce národa. Nadzemní sarkofágy v bílé hale, která náleží k hlavnímu mauzoleu jsou ze stejného materiálu jako zdi budovy. Po stranách jsou nápisy z koránu. Už už odcházíme, ale strážný nás vybízí ať jej následujeme, že se nás pokusí dostat do hlavního mauzolea. Nejprve jdeme do kanceláře ochranky, kde nižší šarže rozhodují o tom, že nás musí vidět ještě velitel. Ten po pár větách povoluje a strážný nás vede nahoru do kupole. Nikdo jiný, žádný místní ani cizinec sem nesmí a my se nějakým zázrakem ocitáme pod opravdu vysokým dómem nad sarkofágem samotného zakladatele Pákistánu. Kolem sarkofágu stojí 8 rozestavěných ozbrojených mužů čestné stráže ve slušivých uniformách. Můžeme si dokonce vše fotit a natáčet. Pak k nám přichází strážný, ať si stoupneme na kraj haly a schováme elektroniku. Od nyní se natáčet nesmí. Naprosto nečekaně probíhá slavnostní výměna stráže. Do sálu napochoduje pod vedením velitele nová směna a sérií naučených pohybů se vojáci vymění. K tomu v hale zazní zvuk trubky, který se pod kulatým stropem nádherně rozléhá. Celé to může trvat tak 10 minut, ale my jsme nadšeni. Uvnitř mauzolea mnoho lidí nebylo, natož cizinců a ještě mít tu čest pozorovat výměnu stráží, která probíhá jen jednou za 5 hodin, tomu říkáme štěstí.
Z hlavního mauzolea po ceremonii odcházíme a jdeme se podívat do muzea přímo v areálu mauzolea. Vstup do muzea stojí necelou jednu korunu! Uvnitř jsou dva zrekonstruované auta prvního vládce. Naleštěný Cadillac a ještě jedno, jsou ti vidět první vydané Pákistánské známky nebo dekorativní předměty z vyřezávané slonoviny. Za ty peníze návštěva stojí rozhodně za to.
Pořád máme spoustu času, proto si v parku nacházíme místo daleko od lidí ve stínu stromu a hodinu relaxujeme. Stejně nás pár místních našlo a chtějí se fotit i tady. Konec odpočinku a jdeme si dát ještě před odchodem točenou zmrzlinu za 6 Kč. Před vchodem do areálu se s řidičem tuk-tuku domlouváme na ceně za 17 km dlouhou jízdu na letiště a za pouhých 900 rupií se vracíme zpět na mezinárodní letiště. Cestou tuk-tuků musí vyměnit plynovou bombu, tak alespoň víme, že to jezdí na plyn. Na letišti jsme dost z předstihem před odletem, ale viděli jsme vše, co jsme vidět chtěli. Jdeme na Domestic terminal, vyzvedáváme palubní vstupenky a na infocentru získáváme heslo na Wifi. Bez toho se tady člověk nepřipojí. Ve 20.00 odlétáme společností airblue do města Lahore. I přesto, že let trvá jen něco přes hodinu, servírují nám plnohodnotnou večeři. To je v dnešní době milý nezvyk.
Ve 21:30 vystupujeme na letišti v Lahore, jdeme mimo areál letiště a a hned za závorami smlouváme tuk-tuk skoro do centra města do čtvrti Garden City na hotel Rose Palace. Jedeme tuk-tukem bez světel skoro 40 minut. Občas s námi jede i v protisměru, ale tady to je běžné. Do postele se dostáváme až po půlnoci.

12.3.2024 - pondělí - Lahore a Pákistánsko-Indická hranice

Jetlag neboli časový posun se projevuje tím, že nejsme schopni vstát před 9:00. Objednáváme si hotel ještě na další noc a po velmi skromné snídani jdeme na tuk-tuk. Ten nás veze asi 10 km severně k pevnosti Lahore Fort. Platíme vstup pro cizince 500 rupií a nejprve procházíme zahradou k hrobce Shamadi Tomb. To byl velmi věhlasný učenec, který zavedl novou metodu léčby pomocí bylin a byl znám tím, že léčil zdarma. Do samotné pevnosti se dostáváme skrze Picture Wall Gate. Ta je zdobená mozaikou. Pevnost se aktuálně dost rekonstruuje, ale na jednom z nádvoří je výstava současného umění z plastu. Některé části jsou více a jiné méně zajímavé. Perlová mešita se aktuálně rekonstruuje, tudíž není přístupná uvnitř, ale některé části pevnosti jsou hezké i s vodní plochou. Přecházíme k Badišáhově mešitě (Bashahi mosque). Honosné nádvoří s ozdobnými branami u mešity, která je nejkrásnější svého druhu a také nejzajímavější místo v Lahore. Tady si vychutnáváme atmosféru a k tomu si dáváme točenou zmrzlinu za pár korun. Rozhodně největší brána na nádvoří je Alamgiri Gate. Ta je ohraničená dvěma strážnými věžemi. I nádvoří mešity má v každém rohu vysoký červený minaret.
Po prohlídce jedeme jiným typem dopravního prostředku. Je to něco jako rikša, ale místo aby vozík táhl člověk, tak je v něm zabudovaná motorka. Jedeme do oblasti Walled City. To je stará část města s křivolakými uličkami plnými prodejců a barev a vůni koření. Dnes je první den ramadanu, to je část roku, kdy se muslimové postí, a proto se jídlo nikde neprodává. Koupili jsme si alespoň datle, ale než jsem si dal první do úst, už se za mnou ozvalo, že ani my před nimi nemáme nic jíst. Uličkami přicházíme až k mešitě Wazir Khan. Jdeme se podívat i dovnitř. Tato historická mešita cihlové barvy je také moc hezká. Přicházíme chvílí před modlitbou, proto na prohlídku máme jen pár minut. Kdysi se dalo dostat i na střechu mešity s výhledem, ale i tady probíhají rekonstrukce.
Další tuk-tuk nás veze před vchod do Šalimarových zahrad (Shalamar gardens). Ty byly postaveny ve stejném období jako pevnost ve které jsme byli dopoledne. Na 14 hektarech je vybudovaná okrasná zahrada se vzrostlými stromy a vodními plochami, které asi jindy fungují jako fontány. Dnes ne. Takže vstup 500 rupií a zahrady se dají projít za chvíli. Ale alespoň máme představu.
Čeká nás asi 20 km přejezd na motorovém rikšovi. Je to zajímavá jízda, protože člověk na polstrované lavičce sedí zády k řidiči a tak koukáme na auta, motorky a provozy tažené vyhublými oslíky. Přijíždíme až na státní hranici mezi Pákistánem a Indií. Posledních 1500 metrů musíme jít pěšky a přesně 4x nás kontrolují a zkoumají obsah našich batohů. Úplně u hraniční čáry už je dost lidí na obou stranách. Přicházíme v 16:00, což je optimální čas. Sedmé se na lavičky pro diváky, kterých je, speciálně na Indické straně, opravdu hodně. Kupujeme si vlajky Pákistánu a společně s davem čekáme na začátek ceremonie sundání vlajek. Čekání není nudné, protože každá strana, jak Pákistán, tak Indie má na druhou stranu namířené reproduktory, které na plné pecky hrají nacionalistické písně. Do toho chodí vlajkonoši, kteří do rytmu vlají národními prapory. Pak se hudba ztiší a obě země proti sobě posílají vojáky ve slavnostních uniformách. Pochodují velmi zvláštním způsobem. Vykopávají nohy vysoko nad hlavu a vidíme, že i jednotky jsou sestaveny z opravdu vysokých mužů mají na místní poměry tak o dvě hlavy větší výšku Dokonce jsou tu i dvě vojačky. Představení obou stran, přičemž v jeden okamžik se dokonce otevřou brány mezi oběma zeměmi a vojáci obou zemí spolu jakoby zápasí, kdo bude lépe salutovat nebo výš vykopávat nohu. Nakonec slavnostně obě země najednou pomalu spustí své vlajky a ty předají velitelům jednotek. Brány obou zemí se opět uzavřou a tím show končí a my se vracíme zpět na tuk-tuk.
Chvíli se dva řidiči dohadují, kdo nás vezme do města a za kolik. Nakonec jedeme asi 5 km, než tuk-tuk chytá defekt. Kolo se dá vyměnit celkem jednoduše, stačí, aby se dva z nás opřeli o vozítko, které se nakloní a majitel rychle mění kolo. Druhý zádrhel je ten, že po výměně mu tuk-tuk nejde nastartovat. Prostě nemá plyn. Vyřešeno velmi rychle tak, že jiný tuk-tuk za námi jen vystrčí nohu, kterou nás asi 5 km tlačí k nejbližší možnosti, kde láhev naplnit. Zbytek cesty do Lahore je už bez problémů. Necháme se zavézt až skoro k hotelu a následný čas se marně snažíme vybrat peníze z nějakého bankomatu. Z nějakého důvodu to nežere ani Visa ani MasterCard. Před hotelem si kupujeme takový smažený trojúhelník plněný zeleninou a kořením a na hotelu chvíli plánujeme další dny.

13.3.2023 - středa - přejezd do Islamabadu a 19 km v dešti po parku Fatima Jinnah

V 7:00 jdeme opět na skromnou snídani v hotelu a tuk-tuk bas veze asi 7 km na autobusový terminál společnosti Faisal Movers. V okýnku si kupujeme jízdenky na economy class do autobusu na 9:30 do města Islamabad. Zdejší economy je ovšem i tak velmi luxusní. Kožená polohovací sedadla a zábavní systém. Cena je 2000 rupií za osobu. Autobus jede po dobré cestě s jednou zastávkou až do 14:00. Během zastávky si jdeme tajné dát něco na jídlo, protože se přes den v době ramadánu nesmí jist.
Po příjezdu do deštivého Islamabadu si objednáváme hotel nedaleko a jdeme si odložit věci i Tuxika, který se necítí dobře. S Frantou pak jdeme asi 5 km směrem k parku, ale první zastávka je bankomat společnosti Standard Chartered Bank, kde vybíráme peníze. Píšu to sem proto, že je to snad jediná banka, která vydá peníze i na zahraniční karty.
Pak pokračujeme do obrovského parku Fatima Jinnah, kde se procházíme mezi kapkami deště a hrajeme hru Geocaching. V parku jsme až do setmění a z cestou zpět na hotel máme nachozeno celkem 19 km. Okolí je dnes zahalené v mlze a jen občas vykouknou hory.
Po návratu k hotelu si jdeme dát do místní restaurace arabský chléb a zeleninovou směs a k tomu čaj s mlékem. Za celou večeři si účtují asi 20 Kč. Několikrát během jídla zhasíná světlo. Výpadky elektřiny jsou tu dost běžné, ale trvají většinou pár vteřin, maximálně minut. Po dobrém jídle se vracíme na hotel.

14.3.2024 - čtvrtek - jezero Kallar Kahar a solný důl Khewra

Dnes začínáme netradičně. Protože muslimové mohou jist maximálně do 4:30 do rána, přináší nám na pokoj snídani už tak brzy, abychom se do té doby stihli najíst. Máme čerstvý chléb naan a k tomu smažené vejce a jako obvykle čaj. Po snídani samozřejmě jdeme ještě spát. Druhý budíček máme v 7:30 kdy se už opravdu balíme a jdeme na autobusové nádraží. Kupujeme si lístek na autobus do Kallar Kahar, a protože máme ještě asi půl hodinu do odjezdu jdeme s vyměnit peníze do Karachi company, která je hned vedle autobusáku. Chlápka sedícího na sluníčku se ptáme, kde že je ta směnárna a on, že mění peníze. Dostali jsme místní měnu a našich 100 USD nejprve přejel klasickou žehličkou na prádlo, aby byla hezky rovná.
S penězi že vracíme a rovnou nasedáme na autobus, kterému trvá 2 hodiny po dálnici, než můžeme vystoupit. Jezero Kallar Kahar je dost rozlehlé, proto si pomáháme motorovým rikšou do místa Boat Station. Je vidět, že v létě tu asi budou jezdit davy, ale dnes jsme tu jen my, stánkaři a kolotočáři. Ano jsou tu i kolotoče, šlapadla a lodičky. Jezero, které obsahuje slanou vodu je celkem hezké. Prý tu hnízdí i množství ptáků, ale asi není sezóna. Pár jich samozřejmě vidíme, ale zajímavější je pasák, který tu pase krávy a ovce. Ty jsou tak naučené, že se třeba přijde jedna o postavu pasáka opřít předníma nohama jako to někdy dělají i psi.
Pěšky se vracíme k dálnici, kde nám místní člověk pomáhá najít autobus, který nás svěže 23 km na jih na křižovatku u městečka Tobah. Na dálnici není sjezd, tak nám jen rychle přistaví u krajnice a my z placené dálnice vycházíme právě skrze platební brány. Hned na sjezdu čeká malá dodávka přizpůsobena k tomu, aby mohla vozit lidi v několika řadách lavic. Je už tak dost plná lidí, ale my se tam, spolu s dalšími lidmi u cesty, nacpeme. Jako sardinky v konzervě pak jedeme pro hrozné cestě, protože se tu staví nová, do městečka Pond Dalan Khan. Cesta trvá skoro hodinu a to je jen 25 km. Poslední úsek cesty do kopce jedeme do vesnice Khewra. Cíle naší cesty.
Procházíme bránou do silného dolu, platíme vstupné jako zahraniční studenti. To je "jen" za 10$ na osobu. Jinak je to za cizince 20$. Pěšky vcházíme do důlní chodby, kterou se dá jet i vláčkem a společně s průvodcem se noříme hluboko do nitra hory. Tento důl Khewra Salt mine je tady už od cca 350 let před Kristem a je dodnes činný a po solných dolech ve Wieliczce je druhý největší na světě. Sloje tu mají i 25 metrů na výšku. V současnosti se vytěží okolo 1200-1500 tun soli denně. Čím hlouběji jsme, tím zajímavější začínají vypadat stěny tunelu. Že stropu se tvoří solné krápníky. Zkoušíme i jak je kapka tekoucí po krápníku extra slaná. Pak kolem nás teče slaný potůček. V tomto díle se těží barevná i bílá sůl. Růžová je s příměsí magnesia, červená s železem a čistá je klasické NaCl. Postupně procházíme i několik sálů, kde je z místní soli výzdoba. Například replika mešity, nebo minaretů, co jsme viděli v Lahore. V podzemí je i část nemocnice pro pacienty s respiračními chorobami nebo knihovna.
Po zajímavé prohlídce s výkladem se stejným tunelem vracíme ven a jdeme se podívat na výtvory že zdejší soli. Takové ty stínítka, nebo silné lampy ty prodávají okolo 40 Kč. Bohužel je to hodně těžké, protože sůl je kamenná a my máme malé batůžky a ještě mnoho dní před sebou. Rikša nás veze do Pond Dadan Khan, kde si kupujeme jízdenky na přímý autobus do Islamabádu. Máme ještě čas, proto si obcházíme stánky okolo. Zelinář nám věnuje cukrový meloun, hospodský nás pozve na jídlo. To si sníme v jeho restauraci sníst. Výborné rizoto s místním kořením a kuřecím masem. A nakonec si kupujeme místní oděv dlouhou košili a kalhoty v přepočtu okolo 100 Kč za komplet. Autobus vyjíždí přesně v 17:30. V 18:20 oficiálně mohou muslimové začít jíst a v 18:23 opravdu zastavujeme u restaurace a ač si nic neobjednáme, hned nám na stole přistávací talířky s ovocem a něco na způsob bramborových placiček a za chvíli nesou ještě plněné smažené trojhránky a čaj. Ještě nemáme dojedeno, ale autobus už se hýbe a troubí, ať už jdeme. Nedá se nic dělat. Oželíme čaj a jedeme do 21:00 přímo do Islamabádu.
Cestou si objednáváme hotel na další 2 noci a po příjezdu do města se jdeme rovnou ubytovat.

15.3.2024 - pátek - Ridge trail, Faisal Mosque, Pakistan Monument a Parliament house

Původní plán vstát dřív nevychází. Z hotelu se ven dostáváme až v 8:00. Jdeme si do Karachi company opět vyměnit dolary a taxi domlouváme, aby nás vzal do hor. Máme domluven cíl a cenu. Ale taxikář dojel jen přibližně polovinu cesty a jakmile vidí první kopeček, říká, že dál nejede, že by to tenhle vrak nezvládl. OK, platíme mu taky jen polovinu dohodnuté cesty a vydáváme se na Trail n.2 Horské túry jsou tu značené a číslované. Stezkou mezi borovicemi a vonícími jasmíny stoupáme vzhůru k místu Daman-e-Koh, což je velká vyhlídková plošina že které lze vidět celé město. Je to oblíbené místo na výlety místních. V udržovaném parčíku pozorujeme několik opic. Jdeme se ještě podívat na vyhlídku na mešitu Faisal, která je jen necelých 200 metrů odtud.
Jdeme k silnici, která tudy prochází a čekalo by nás asi 5 km chůze po rozpáleném asfaltu nebýt Františka, který mávl na projíždějící jeep a ten nás zavezl až na počátek Ridge trailu v horách Margalla hills. To je nejzásadnější část Himalájského pohoří.
I tady je kolonie opic, kterým se moc nelíbí, že je chceme fotit. Hned po mě jedna syčí a tváří se, že na mě skočí. Raději se vydáváme na 16 km dlouhou túru do místních kopců.
Příroda je tu hezká, občas je vidět, že tu nedávno hořelo. Na některých místech jsou hezké výhledy na tu nebo onu stranu údolí. Nejvyšším bodem naší túry je Dimenson peak s výškou 1234 metrů. Jinak jsme vyšli z výšky 500 metrů a přes jiné údolí následně scházíme dolů k mešitě Faisal, kterou během cesty horami nejednou vidíme.
Tato moderně pojatá mešita byla až do roku 1993 největší mešitou na světě. Nyní je šestá největší s kapacitou 300 000 lidí. Místo tradiční kupole má tvar beduínského stanu se čtyřmi 70 metrů vysokými minarety v rozích. Procházíme se bosí po bílém mramoru této stavby a čekáme na Britského diplomata se kterým jsme domluveni.
Simon nás provází zbytkem města svým autem. Nejprve jedeme k Pakistan Monument. Ohromný Monument ve tvaru květu se čtyřmi okvětními lístky, kde každý z nich reprezentuje jeden region země.
Následně jedeme k Parlament house, kde bychom se bez diplomatického průkazu zřejmě nedostali. Celá diplomatická čtvrť je dobře střežená a jen tak někoho tam nepustí. Tady si fotíme moderní budovu parlamentu ve které zasedá senát.
Vracíme se do hotelu a jdeme si na ulici dát čerstvě vymačkanou šťávu z cukrové třtiny a lehkou večeři v nedaleké restauraci.

16.3.2024 - sobota - Swat valley a Kalam

Z hotelu odcházíme v 8:00 na nejbližší taxi. To nás veze 11 km na terminál autobusů na jihu města. Přijíždíme akorát včas na to, abychom nastoupili do autobusu, který jede přímo na začátek údolí Swat do města Mingora. Cesta vede spoustou tunelů v hornatém terénu.
V Mingora si bereme tuk-tuk a jedeme do parku Fizagat u řeky Swat. Výhled na hory a koryto řeky plné omletých balvanů. V parku je pár altánků a nějaké letadlo. Asi zbytečné se tady zastavovat. Petr si tu kupuje sluneční brýle za 25 Kč a jedeme zpět na autobusový terminál Pukhtin Khwa Bus Terminal. Odtud nás čeká strasti plná cesta údolím Swat po silnici, která při poslední velké vodě dostala notně zabrat. Na některých místech cesta chybí úplně a minibus kodrcá po kamenech, brodí říčky a stále stoupáme.
Jedeme až do 19:00 do městečka Kalam. Hned po výstupu z vozu jdeme do nejbližší jídelny, protože slunce dávno zapadlo a může se konečně jist a pít. Dostáváme čerstvé chlebové placky, směs zeleniny a brambor a zapečené trojhránky. K tomu jejich dobrý čaj s mlékem. Ten se hodí, protože venku je pod nulou a jsou tu hromady sněhu.
Řidič, který nás sem dovezl, nás bere na levný hotel nedaleko. To ještě netušíme, že na pokoji bude stejná teplota, jak venku. V celé budově se topí v jedné místnosti, kam si jdeme sednout i my. Místní tu hrají obdobu Člověče nezlob se a pokuřují cigarety. Seznamujeme se s našimi hotelovými sousedy a ti nás zvou na čaj a drobné pohoštění. Na pokoj nám pak hotelová obsluha přináší vědro s horkou vodou, abychom se mohli osprchovat a okamžitě zalézt pod peřinu s čepicí na hlavě. I přesto, že je v pokoji okolo nuly, spí se nám dobře.

17.3.2024 - neděle - Autem údolím řeky Ushu river a pěšky údolím Gabral river a odjezd do Mingora

Na 7:30 jsme domluveni se včerejším řidičem, že s námi pojede údolím řeky Ushu až k jezeru Mahodand lake. Vyjíždíme do kopce. Kolem jsou nádherné hory. Slunce svítí a sníh se třpytí. Po 15 kilometrech řidič vystupuje a jde se podívat, jak to vypadá s cestou před námi. Za chvíli se vrací a hlásí, že dál to nepůjde. Jdeme se přesvědčit na vlastní oči. Přes cestu profrčela lavina a fakt to projet nejde. Cestou zpět do Kalam ještě zastavujeme u jedné netradiční lanovky přes údolí. Jedná červená kabinka, kterou pohání dieselový motor. Nasedáme a s otevřenými dvířky jedeme vysoko nad údolím. Výhledy jsou moc hezké.
V Kalam se trochu dohadujeme o ceně, protože jsme nedojelo ani do poloviny cesty, ale nakonec.se do debaty zapojuje i část vesnice a řidiči vysvětlují, že když ujel jen polovinu vzdálenosti, tak dostane jen polovinu peněz.
Je 10:00, je krásně a my se rozhodujeme jít druhým údolím pěšky. Údolí Gabral river lemují strmé svahy ostrých kopců pokrytých sněhem. Udělalo se teplo a slunce se o bělostný sníh hodně odráží, že bez slunečních brýlí by to bylo bolestivé. Lidé ve vesnicích kolem cesty jsou milí a zvědaví na bělochy. Snaží se o konverzaci, ale tady už anglicky moc neumí. Po 6 kilometrech si děláme zastávku u řeky. Sníh je i na jejich březích, ale je tak teplo, že se jdeme do řeky vykoupat. Voda může mít maximálně 3 stupně, ale to nám nevadí. Na sluníčku rychle oschneme a zahřejeme se. František do vody nejde, ale funguje jako fotograf. Je to místo, kde jsme i na chvíli mimo dohled lidi, proto si dovolujeme se napít. Jinak ramadan zakazuje přes den i to.
Cestou zpět do Kalamu se rozplývá i opar nad kopci a výhledy jsou úchvatné. Protože minibus do Mingory má jet až v 15:00, jdeme si v Kalam sednout k řece. Minibus vyjíždí o něco dříve, což nám umožňuje dojet do Mingory ještě za světla.
Na autobusovém nádraží zjišťujeme, že dnes už dál nedojedeme, objednáváme si hotel a jdeme se ubytovat. Po západu slunce se konečně může jist a pít. Proto se jdeme projít do jídelny pro místní, kde si opět dáváme chlebové placky a k tomu v miskách nějaké teplé zeleninové pokrmy. A samozřejmě nesmí chybět čaj.
Po návratu na hotel nám správce v pokoji pouští teplou vodu a máme možnost se po několika nocích pořádně umýt.

18.3.2024 - pondělí - celodenní přejezd do Chitral

V 7:15 odcházíme z hotelu. Na cestě si stopujeme tuk-tuk a necháme se zavézt na Pukhtun Khwa Bus Terminal. Van, jako by čekal jen na nás. Nastoupíme a hned vyjíždíme do města Timergara, kde přestupujeme na další podobný dopravní prostředek a jedeme až do města Dir. Už cestou si nás prověřuje tajná i veřejná policie a dokonce na náčelníka dostáváme číslo na WhatsApp s tím, že kdyby byl nějaký problém, máme se ozvat. Cestou nás později kontrolují ještě mnohokrát.
Ve městě Dir jsme ve 13:00. Další vymyšlená trasa se poněkud komplikuje, protože dál údolím už to jde jen jeepem. Máme celkem málo peněz, ale policajt se samopalem se nás tady hned ujímá (asi dostal hlášku, že přijedeme) a vede nás do jednoho obchodu, kde se peníze směnit dají. Fajn. Platíme za jeep a posledních 100 km jedeme jak šílení. Řidič asi nemá pud sebezáchovy. Příroda je tady krásná a pokud se zrovna křečovitě nedržíme, tak se stíháme i dívat kolem sebe. Zasněžené kopce nad námi a kvetoucí stromy kolem nás. Stoupáme do výšky 2400 metrů, kde je hodně sněhu, ale cesta je uklizená a pak projíždíme horou dvěma tunely Lowari tunnels o celkové délce skoro 16 km. Jakmile za tunely začneme klesat do nádherného údolí, cítíme, že tady je hodně teplo. V údolí je mikroklima a rostou tu i citrusy.
Do města Chitral přijíždíme v 17:00. Objednáváme si hotel z hezkým výhledem na hory a na město Chitral Green Guesthouse, který je položený trochu výše ve svahu. Ubytujeme se a opět scházíme do města, protože je čas po západu slunce, kdy se může konečně jist.

19.3.2024 - úterý - vesnice národa Kalachů

V 7:30 nám na hotelu připravují snídani. Teplou chlebovou placku a jedno smažené vajíčko. Po jídle jdeme na terminál místní dopravy, kde si domlouváme terénní auto na celý den a jedeme nejprve kousek po cestě, kterou jsme sem přijeli až do městečka Ayun, kde přejíždíme přes řeku na druhou stranu údolí. Dostáváme se do oblasti národa Kalachů, což jsou údajně potomci Alexandea Velikého. Mají jiné náboženství, jinak se oblékají, ženy nemusí chodit zahalené, naopak chodí v krásných krojích a někteří mají i světlejší vlasy či modré oči.
Terénní auto se opravdu hodí, když stoupáme údolím kolem řeky Kalash, které se jmenuje Rumbur až do vesnice Grum. Cesta je hodně kamenitá, každou chvíli je cesta vysekaná ve skále, která nad cestou tvoří slušné převisy. Pominu-li krásu okolní přírody, kde údolí ve kterých už začínají kvést stromy a na okolních vrcholcích ještě sedí celkem dost sněhu, je tu dost barevné oblečených lidí. V krojích chodí nejen dospělé ženy, ale prakticky každý už od dítěte. Auto nás veze až na konec vesnice, kde pouhých 5 km dál pěšky je již hranice s Afghánistánem. Vystupujeme a přicházíme se vesnicí kolem přátelských obyvatel. Sledujeme při práci mlynářku, která na jednoduchém vodním mlýně mele zrno. I ta je oblečená v hezkém kroji.
Nasedáme opět do auta a sjíždíme na jedinou křižovatku na cestě, kde odbočujeme do vesnice Bumburait. První zastávku máme u nového muzea Kalašské kultury Kalasha Dur Museum těsně před vesnicí. V muzeu jsou vystaveny oděvy místních, vyřezávané předměty a je tu replika chrámu či tradiční Kalašský domek i s vybavením. Do muzea nás pouští jemně korpulentní dáma v místním kroji s dobrou angličtinou. Po prohlídce se ptá, zda ji nemůžeme zavézt do poslední vesnice v údolí Karakul. Můžeme. Cestou se dáváme do řeči a jsme pozvání do domu bratrance. Sedíme na předzahrádce. Jíme hrušky z místní sklizně a popíjíme výborné červené víno. Ano, je to tak. Tento národ si pěstuje své víno a z něj pak dělají opravdu chutné suché červené. Místní obyvatelé je pijí většinou jen během slavností, ale náš rádi pohostí.
Je 15:00 a náš muslimský řidič začíná být nervózní, že už bychom měli jet. Netrápíme jej a dolů jede jak šílený. Do Chitral přijíždíme pár minut po 16:00 a řidič už během jízdy vyvolává destinaci, kde ještě dnes poveze zákazníky. My se vracíme zpět na hotel.

20.3.2024 - středa - Chitral Gol National Park

Po stejné snídani jako včera vyrážíme na túru. Nejprve z hotelu scházíme dolů do města k řece a skrze křivolaké uličky se proplétáme za město a stále Poláků vzhůru. Domy I lidé pomalu mizí za a pod námi a poslední budovu, kterou míjíme je Government Public School. Pak už následuje jen cesta po úbočí prudkého kamenitého srázu až k bráně národního parku Chitral Gol National Park. Strážný u brány někde rychle volá, ale během chvilky nás bez problémů pouští za bránu. Následuje dlouhá cesta stále stejným kamenitým terénem. Po 10 km přicházíme na rozcestí, kde bychom mohli pokračovat dál, ale už se nám nechce. Jsme ve výšce nad 2000 metrů. Cestou vidíme horu Tirich Mir, která je nejvyšší v tomto pohoří Hindúkuš a má 7708 metrů. Bohužel se počasí dnes začíná kazit a hora se schovává v mraku. I proto to otáčíme a vracíme se na hotel.

21.3.2024 - čtvrtek - Dlouhá cesta do Peshawaru

V 8:30 pro nás jde hotelový recepční a vede nás do města k mostu, kde z chvíli přijíždí takový menší autobus. Venku prší a je dobře, že dnes odjíždíme. Nasedáme a jedeme celý den. Je to únavná cesta. Vzdálenost není až tak velká, ale spousta serpentin, stoupání do průsmyku ve 2400 metrech a průjezdy ucpanými ulicemi měst jízdu zpomaluje. Jediné zpestření je v 18:20 asi 60 kilometrů před Peshawarem, kdy nás zastavují dobrovolníci. Právě zapadlo slunce a to znamená, že se v Ramadanu může začít jíst. U místní nemocnice a mešity jsou na zemi natažené rákosové koberce a na těch je připraveno pohoštění. A my jsme pozváni na tuto večeři. Dostáváme čerstvé chlebové placky, ty si namáčíme v hovězím vývaru s masem a bramborem, jíme ochucenou rýži a povídáme si z místními. Každý se s námi chce přivítat a podat alespoň ruku, nebo se s námi vyfotit.
Po tomto příjemném jídle už nám zbývá jen dojet do Peshawaru. Na autobusový terminál přijíždíme ve 20:30. Bereme si tuk-tuk do objednaného hotelu ve čtvrti University Town a po příjezdu se nestačím divit. Nechtějí nás v hotelu ubytovat, že mají zákaz ubytovat cizince v této čtvrti a musíme další půlhodinu sedět v autě na jiný hotel v jiné čtvrti. Do postele se tak dostáváme docela pozdě.

22.3.2024 - pátek - Peshawar a odlet do Karachi

V 7:30 nám na pokoj přináší snídani. Než se sbalíme je 9:00. Pěšky z hotelu jdeme nejprve do blízkého holičství, kde si všichni necháme upravit vousy. Holení a následný peeling obličeje a masáž vyjde asi na 18 Kč. Opět vypadáme k světu a pokračujeme pěšky do starého města do čtvrti Old Peshawar. Klikatící se úzké uličky města s nespočtem stánků. Každá ulička nabízí jiný artikl. Náš zajímá hlavně ulička s kořením, které nakupujeme a pak se zastavujeme u místních exotických parfémů. Jako všude, i tady se s námi všichni chtějí fotit nebo třást rukama. S tím, že tady je mnohem větší koncentrace lidí. Proto projít uličky až k mešitě Mahabat Khan Mosque. Vstup z uličky na nádvoří mešity je docela nenápadný, ale jak bílé minarety, tak pak samotná mešita uvnitř nás nadchly. Jemná výmalba stěn a stropů mešity, měkké koberce, na které si rádi sedneme a chvíli odpočíváme.
Ještě se chvíli motáme uličkami starého města, ale v pravé poledne sedáme do tuk-tuku, který nás veze k letišti Bacha Khan International Airport. Projíždíme opět několik kontrolních stanovišť, přičemž poslední kilometr k letišti musíme přesednout do prověřeného auta, které nás veze ke vchodu. Před odletem máme ještě chvíli čas, který trávíme v letištní hale a v salónku.
Skoro dvě hodiny letíme společností Air Jinnah. Na palubě dostáváme i drobné občerstvení a po přistání trávíme celou noc v okolí letiště a na místním MC Donald, protože tam mají nejčistší záchody a velmi levné jídlo v porovnání s Evropou.

23.3.2024 - sobota - Odlet z Karachi přes Istanbul do Prahy
















Autor:
Publikováno:
19. 4. 2024
FOTOGALERIE
následující >
Fotogalerie
TRASA KE STAŽENÍ: KML (GPX)
NAVŠTÍVENÁ ZEMĚ
Pákistán
Rozloha:
803 940 km2
Počet obyvatel:
158 241 000 (197 obyvatel/km2)
Hlavní město:
Islamábád
Nejvyšší bod:
K2 (8 611 m)
Používaný jazyk:
Urdština, Angličtina
Náboženství:
islám
Měna:
pákistánská rupie (PKR)
Dobrodruh
Petr Górecki
Navštívené kontinenty celkem:
6
Navštívené země celkem:
167
Počet publikací celkem:
221
Nejnavštěvovanější země: