Před Vánoci společnost Pegasus Air vyrukovala s 50% slevou na letenky. A to by byla škoda nevyužít, že? Takže jsme se s Tuxikem a Františkem spontánně rozhodli koupit letenky do Beirutu přes Istanbul.

28.2.2023 - úterý - cesta do Libanonu přes Istanbul

Sešli jsme se ve vlaku z Ostravy v 6:40 ráno a jedeme spolu do Prahy. Výjimečně vlak přijíždí na čas a my tak máme skoro 3 hodiny na letišti. Ty trávíme příjemně v salónku u vína. Ve 14:15 odlétáme do Istanbulu. I na tomto letišti jdeme do salónku, ale je to, bohužel, bez jídla. Pouze káva a čaj. Návazný, úplně plný, let do Beirutu nám odlétá ve 22:00 a trvá hodinu a půl. Na letišti procházíme pasovou kontrolou relativně hladce a chvíli čekáme, než se objeví týpek z autopůjčovny. Za chvíli už jedeme 10 km do centra města do vyhlášené čtvrti Hamra, kde se ubytováváme na celou dobu, co v mezi budeme, v The Mayflower hotel. Je chvilka po půlnoci místního času (je zde o hodinu víc, než v ČR) a my jdeme na večeři do fastfoodu, který je hned vedle hotelu. Protože je v této zemi aktuálně hyperinflace a každým dnem hrozí totální ekonomický kolaps, platíme dolary.

1.3.2023 - středa - Anjar, Baalbek, Pigeon Rocks a Beirut večer

Je náročné vstát. Proto vstáváme až v 8:00 a jdeme na hotelovou snídani. Máme na výběr z Libanonské kontinentální a anglické. Dáváme si libanonskou. Ta se skládá z množství zeleniny, několika druhů sýra a pita chleba. K tomu miska teplé cizrny, káva a juice. Snídaně výborná.
Poté jedeme cca 70 km na východ až skoro k Syrským hranicím do města Anjar. Jezdí se tu po pravé straně, ale řidiči tady naprosto neřeší nějaké dopravní předpisy. Červená? To je jen barva na semaforu, stejně jako jednosměrka, běžně se projíždí v obou směrech. Stejně tak na dálnici člověk musí počítat, že v krajním pruhu jezdí kde co v protisměru. Prostě chaos, ale celkem plynulý. Musíme přejet přes hory a už okolo 1500 m nad mořem je všude kolem na horách sníh. Na silnici naštěstí ne. Je to zvláštní, protože je tu okolo 20 stupňů nad nulou.
Přijíždíme do Anjaru podívat se na architekturu zbytků města z 8. století z periody Umayyad. Tohle město o půdorysu 300x300 metrů sloužilo jen velice krátce. Už syn zhotovitele byl totiž poražen a město bylo opuštěno. My za malé vstupné procházíme ruinami, kdysi opevněného města hlídaného 40 obrannými věžemi a vidíme zbytky paláce, harému a termálních lázní. Tohle místo je na seznamu UNESCO už od roku 1984.
Po prohlídce přejíždíme 30 km severně k římskému chrámovému komplexu Baalbek. Je to komplex, který se rozhodně dá nazvat megalomanský. Nejprve se jdeme podívat do přilehlého lomu, kde leží nedokončený největší tři z 5 největších lidmi opracovaných monolitů na světě. Obří kvádry. Kámen Stone of Pregnant Woman váží 1000 tun a je přes 20 metrů dlouhý. Ty dva větší byly objeveny teprve nedávno ve stejném lomu, ale nejsou tak dobře vidět. Už velikost základních kamenů nám dává tušit, že chrámový komplex, který jdeme navštívit v hned poté, bude obrovský. A je to tak. Procházíme rozhlehlým areálem budov z velkých kamenných kvádrů, které jsou velmi precizně zdobené. Stoupáme na Jupiterův chrám (Temple of Jupiter). Tohle musela být mohutná stavba, jen základy jsou tak vysoké, že je odtud nádherně vidět dost dobře zachovalý chám Temple of Bacchus. Ten má zachováno i vysoké sloupoví a my jsme jak ve snu. Vše je tady tak obrovské a ty detaily na kamenných řezbách! Trávíme tu několik hodin kocháním se a údivem nad tím, co lidé kdysi dokázali.
Cesta zpět do Beirutu je velmi podobná té, po které jsme přijeli. Jen s tím, že jedeme až k pobřeží k oblasti The Pigeon rocks. Je odtud výhled na moře do kterého zrovna zapadá slunce a v moři je skála se skalním oknem. Velmi hezké místo. Po západu slunce jedeme zpět k hotelu zaparkovat auto a jdeme si dát v nedalekém občerstvení výborně chutnající falafel a zapíjíme to kvašeným mléčným nápojem ajran. Po procházce po nejzajímavější ulici Hamra street, kde obdivujeme obchody s vodními dýmkami, nádherné flakóny individuálně vyráběných parfémů a výkladní skříně drahých značek si jdeme dát vodní dýmku a arabský čaj do jedné malé místní hospůdky.

2.3.2023 - čtvrtek - koupání na Palm island, město Tripoli, hory

Vstáváme brzy, abychom stihli jít na snídani už na 7:00. Dáváme si opět libanonskou verzi a poté jedeme kolem pobřeží na sever až za město Tripolis. Po dálnici to jede rychle, takže za necelou hodinu parkujeme u pobřeží v městě Mina. Netrvá ani minutu a už se k nám žene týpek na skútru a ptá se, na který ostrov chceme jet. Po chvilce smlouvání jedeme na ostrov Palm island, který je ptačí rezervací a je také na seznamu UNESCO. Proplouváme kolem několika malých neobydlených ostrůvků, na kterých občas někdo rybaří, a jedeme na největší z ostrovů. Jméno dostal podle toho, že na něm je několik palem. Nás zajímá to, že tu je hezká pláž a taková malá jezírka vytvořená erozí korálového podloží. Hned jdeme do plavek a do vody. Ta je úplně skvělá. Trávíme zde asi půl hodiny a pak lodí jedeme zpět na pevninu. Jedna jízda trvá skoro hodinu (loď jede dost pomalu).
V 11:00 jedeme asi 6 km do jednoho z nejstarších měst naší planety do Tripolisu. Tohle rušné město je dost těžké projet, ale nakonec nacházíme dobré místo na parkování a jdeme takový okruh městem. Začínáme u hodinové věže The Clocktower Sultan Abdul Hamid z roku 1906. Je to takový čtverhranný minaret s hodinami na všech stranách. U věže je přilehlý hezký parčík se zrajícími citrusy a kašnou. Procházíme dále k mešitě Tawbah mosque, která je částečně postavena pod zemí, aby v ní nebylo takové horko. My se jdeme podívat i dovnitř. Na čtvercovém nádvoří je fontánka s vodou na očistu věřících a modlitebna s rudým kobercem a klenutým stropem je taky hezká. Spousta ulic, kterými procházíme je vlastně Souq. Neboli trh. Prodává se zde vše od čerstvé zeleniny, ryb, masa až po oblečení. Tohle procházení uliček má svou atmosféru. Jdeme se podívat na další mešitu Al Busrtalsiyat, která stojí u řeky v malinkém parčíku. Hlavní atrakcí města je bezesporu Citadela Tripoli, z 12. století. Tahle mohutná pevnost na nejvyšším kopci města byla ve 12. století používána křižáky k dobývání města. Za pouhý dolar vstupné nás pouští na hradby. Procházíme tuto celkem rozhlehlou citadelu, kterou v 19. století restaurovali a z nevyšších hradeb shlížíme na město pod námi i před námi. Před námi proto, že město je postaveno na svazích okolních kopců. Ale z našeho pohledu je to dokonalá betonová džungle. Prostě panelák na paneláku. Procházíme kolem největší městské mešity Mansouri Great Mosque a u mešity Al Muallaq Mosque to otáčíme zpět k hodinové věži a k autu. Musíme chvíli počkat, protože tady se klidně parkuje ve dvou řadách a my jsme v první, takže nemůžeme vyjet. Ale netrvá to ani 5 minut a můžeme pokračovat.
Jedeme do vnitrozemí a stoupáme po klikatící se cestě nejprve do výšky 1400 metrů, abychom následně sjeli do údolí Quadisha. Krásné strmé údolí s ostrými břehy ve kterém se nahází velmi hezký klášter Monastery of St Anthony of Qozhaya. Několikrát v serpentinách zastavujeme na to udělat fotku kláštera z dálky a nakonec parkujeme přímo pod klášterem. Napřed se jdeme podívat do jeskynního kostela. Velkou skalní dutinu zde využili k stavbě oltáře a ke vztyčení kříže. Tohle místo má magickou atmosféru. Pak se jedeme podívat na oficiální klášterní kostel se zvony vsazenými do skalní římsy a na klášter samotný.
Stoupáme serpentinami dál a výš až do výšky 2000 metrů. Jedeme do jednoho z posledních cedrových lesů na planetě do Forest of the Cedars of God. Pro Libanon mají tyto cedry obrovský význam, když jeden je i ve vlajce státu. Stromy jsou zařazeny do UNESCO. Normálně se dá projít tímto starověkým lesem se stromy stáří přes 3000 let. Přijíždíme k tomuto lesu v nadmořské výšce 2000 metrů a je tady asi metr a půl sněhu. To znamená, že do lesa na procházku to nepůjde. Místo toho fotíme nedaleké mohutné stromy a převlékáme se do plavek a jdeme si doslova zaplavat do sněhu.
Z hor jedeme bez zastávky dolů do Beirutu a rovnou jdeme na oblíbený falafel a pak na shishu a nakonec zkoušíme místní víno. To kupujeme ve specializovaném obchodě.

3.3.2023 - pátek - města Sidon, Byblos a jeskyně Jeita Grotto

Opět v 7:00 jdeme na libanonskou snídani a pak jedeme asi 40 km na jih do historického města Sidon, které má už přes 6000 let. Nejprve se jdeme podívat na částečně rozpadlou mořskou tvrz Sidon Sea Castle. Je to vlastně malý obranný hrad, postavený křižáky. Je vidět, že při stavbě použili materiál z římských staveb z pevniny a taky, že zub času už zapracoval na erozi. ale rozhodně stojí za to pevnost vidět.
Jen přes cestu na druhou stranu a noříme se do husté spleti klikatých úzkých a často i zastřešených uliček historické části Sidonu. Snažíme se držet směr, ale kolikrát ulička zahne jinam, než chceme. Jednou se dostáváme do místa, kde je velký shluk lidí čekajících u banky a my víme, že davem neprojdeme a musíme se kus vrátit a v bludišti najít jinou cestu. Nakonec se jdeme podívat do Khan el Franj. Khan, neboli chán, je označení vůdce kmene a později vládce určité oblasti. Khan el Franj je prostorný honosný dvoupatrový dům čtvercového půdorysu s prostranným nádvořím.
Po prohlídce Sidonu jedeme na sever. Projíždíme opět Beirutem a parkujeme v centru jednoho z nejstarších osídleným měst na světě, kde už byly městské domy 5000 před našim letopočtem ve městě Byblos. Díky množství antických stavem a památek je to jedna z největších atrakcí v Libanonu. Procházíme hezkým soukem které má dlažbu ze skládaných kamenů a všechny obchody mají jednotný ráz. Vypadá to hezky, ale podle nás až moc turisticky. Jdeme na Byblos Citadel, Což je jeden z křižáckých hradů. Z hradeb je hezký rozhled do širokého okolí, na starší ruiny města a na nejfotografovanější dům v Libanonu Othman al Housami house. Důvodem tohoto mohutného focení koloniálního domu je to, že je odlehlý od jiných staveb, což je v Libanonu, který se potýká s nedostatkem stavebního místa, naprosto nezvyklé. Ještě se procházíme kolem kostela Saint John Marc.
Po návratu k autu jedeme opět směrem na Beirut, ale následně odbočujeme do hor a jedeme před vchod k soustavě jeskyní Jeita Grotto. Po uhrazení vtipně levného vstupného nasedáme na takový ten vláček, co jezdí po silnici a nejprve jedeme k Upper Grotto, neboli horní jeskyni. Procházíme asi 20 metrů dlouho vystřílenou chodbou a ocitáme se v super velkém jeskynním prostoru, kde v některých místech je strop až 106 metrů vysoký. V horní jeskyni se nachází nejdelší stalaktit na světě. a krápníková výzdoba celé jeskyně je neuvěřitelně krásná. V jeskyni je stálá teplota 22°C. Po této prohlídce jdeme ven, nasedáme opět na vláček a ten nás veze ke spodní jeskyni. Tady procházíme jeskynní chodbou a dostáváme se k vodní hladině a nasedáme na elektrickou loďku, která nás veze zatopenými jeskynními prostorami po podzemí řece. Opět nad námi visí krápníková výzdoba. Kormidelník je zručný, protože v plné rychlosti projíždíme úzkou chodbou a z každé strany lodi je sotva 10 centimetrů. Celý jeskynní komplex je jedním slovem zážitek. Po prohlídce plní dojmů jedeme zpět do Beirutu a jdeme na dobrou večeři a pak si dáváme na ulici shishu (vodní dýmku) a kávu. No, a nakonec si kupujeme v baru lahvinku výborného červeného libanonského vína.

4.3.2023 - sobota - Bejrut, kráter a odlet domů

Vstáváme o trochu později. Večírek se totiž protáhl dlouho do noci. Po snídani musíme opustit pokoj, ale necháváme si batohy na hotelu. Pěšky jdeme kolem opuštěného a nedostavěného hotelu Beirut Old Holiday Inn. Který je slušně poničený díky občanské válce. Jsou ve zdech díry po šrapnelech a kulkách.
Město Beirut je rozděleno do několika čtvrtí a každá je úplně jiná. Procházíme i chudou čtvrtí, ale jdeme do čtvrti Place de l'Étoile. Napřed to vypadá, že nás tam ani nepustí, protože na každé přístupové cestě je zátarasa a vojenská hlídka, ale nakonec se do čtvrti dodat dá. Část města, která je postavena ve velmi pompézním stylu po vzoru náměstí Charlese de Gaula v Paříži. Rozhodně je to nejluxusnější čtvrť v Libanonu, jediná vada na kráse je ta, že to tu vypadá jako město duchů. Luxusní a drahé byty v horních patrech jsou bez lidí a přízemí, které bylo kdysi plné luxusních obchodů. restaurací a kaváren. Domy se sbíhají na kruhovém náměstí, kde je hodinová věž s hodinami Rolex. Opravdu zvláštní pocit, když tu nejsou lidé.
Z náměstí vede schodiště dolů do kostela St. George Greek Orthodox Cathedral. Hezky zdobený kostel, kde zapalujeme svíčku a jdeme kolem římských ruin k mešitě Muhhamad al Amin, která má 4 minarety a modré kupolovité střechy. Tahle šíitská mešita z 19. století je po výbuchu z roku 2020 hezky opravená. Dostáváme se do části města okolo přístavu, která byla nejvíce poničená výbuchem skladu ledku Je vidět, že mnoho výškových budov je ještě vybydlených, ale jiné už se opravují, nebo je, za ty 2 roky, stihli již opravit. Vybíráme si Jede 12. patrový panelák, který výbuch poškodil hodně a jdeme pěšky po schodišti, které je plné střepů a pozůstatků po výbuchu a následném rabování. Dostáváme se na střechu a odtud vidíme pozůstatky betonového sila u přístavu a kráter, který vznikl výbuchem. Je to síla, když člověk vidí, co udělal největší neatomový výbuch v dějinách lidstva. Zpět jdeme kolem Beirut Beit. Bývalý dům z roku 1932, který je rozbitý občanskou válkou a je jen zakonzervován a funguje teď jako muzeum. Vracíme se do centra dáváme si dobrý oběd a jdeme si dát poslední sishu na ulici. K večeru jedeme na letiště, vracíme auto a v letištním salonku čekáme na odlet našeho letadla do Istanbulu.