21.3.2023 - úterý - přelet z Vídně přes Istanbul do Kayseri
Z Vídně letíme s Lukášem V. společností Pegasus do Istanbulu. Samozřejmě najedení a napití z letištního salónku. V Istanbulu na letišti máme sice 3 hodiny, ale následující vnitrostátní let a tudíž i terminál salonek nemá, proto si dáváme alespoň turecký čaj a v 18:30 odlétáme s mírným zpožděním opět společností Pegasus do města Kayseri.
Po přistání už za tmy vycházíme před letiště a první auto, které se snažíme stoupnout nás bere do centra města do čtvrti Cumhuryiet Meydani. Procházíme se okolo centra kolem nasvícených historických památek z 12 a 13 století. Jdeme kolem hradu k Zeynel Abidin Türbesi a kolem památníku turecké historie. Na této ulici je několik obchodníků, kteří prodávají čerstvé ryby, ale zároveň je připraví. My si dáváme neuvěřitelně chutný velký kus lososa na grilu se zeleninou v čerstvé housce. K jídlu nám dávají čaj na účet podniku. Pohostinnost tu je na každém kroku.
Je 22:00 a my jdeme na místní moderní tramvaj. Už na zastávku je třeba použít místní šalinkartu, kterou nemáme. Ale místní hned ochotně pípají svou kartou a zvou nás na jízdu tramvají na jejich účet. Vystupujeme asi po 30 minutách jízdy na zastávce Nuh Naci Yazgan Üniverzitet, ale do campusu této univerzity ti máme ještě kilometr pěšky. Tato moderní a nová univerzita je velmi dobře hlídaná a ostraha si telefonicky ověřuje, že opravdu do campusu můžeme. Máme tu domluveno přes platformu Coachsurfing ubytování u profesora Malika. Ten nás pouští do svého prostorného bytu, hostí nás čajem a bavíme se o všem možném do půlnoci. V bytě má jak turecký, tak klasický záchod. Pokrok se nezastavil ani v Turecku. Pak nám chystá pro každého pohodlný gauč a pohodlné a v tichu, protože na univerzitě mešita, kde by se ozývalo svolávání k modlitbě, není.
22.3.2023 - středa - stopem do NP Kappadokie, 20 km trail, Niğde a Adana
Ráno se ani neloučíme, protože náš hostitel během našeho odchodu v 8:00 ještě spí a jdeme před bránu campusu. I když to máme k nájezdu na rychlostní komunikaci jen 500 metrů, Lukáš stejně stopne auto a jedeme. Na mimoúrovňové křižovatce vybíháme po náspu o patro výš a stopujeme si velmi starý Mercedes. Z řidiče se vyklube syrský majitel na výrobu plastových granulí z plastového odpadu. Cestou nás zve do své továrny na čaj. Protože neodmítáme, sjíždíme z dálnice na prašnou cestu vedoucí kolem průmyslové skládky odpadu a dále do prostoru, kde pobíhá velké množství potulných psů. Přijíždíme k samotné továrně a majitel nám hrdě ukazuje celý výrobní proces. Pak jdeme do takové podélné jurty, kde se schází většina pracovníků a dokonce manželka a dcera majitele. Prostor je čistý a na podlaze je hustý koberec a podsedáky. Na zdi tohoto velkého stanu visí moderní televize. Tito syrští uprchlíci tady z ničeho tohle vybudovali za 7 let, kdy museli uprchnout z důvodu občanské války že své domoviny. Protože mluví jen turecky a arabsky, komunikace je na Lukášovi. I tak se dozvídáme spoustu zajímavostí, pouští nám profesionálně sestříhané video ze svatby, kde bylo přes 1000 hostů. Podle toho je vidět, že to byla bohatší rodina že Sýrie. A nakonec paní domu přináší plný tác dobrot k snídani. Sedíme v kruhu a misky s množstvím netradičního, ale velmi chutného jídla je před námi. Jíme arabským způsobem. Ulamujeme si z chlebové placky a pouze pravou rukou tou placku a tou si z misek nabíráme co právě chceme jist. Jakmile člověk něco dojí, hned se objevuje další a další jídlo. Ta vřelost a pohostinnost! Po jídle se loučíme a před stanem zjišťujeme, že jeden z potulných psů ukradl Lukášovi botu a odběhl s ní do pole. Hostitel se za psem rozběhl a za chvíli přinesl trochu oslintanou botu zpět. Majitel továrny nás odváží na dálnici, kde hned chytáme další auto k městu Kalaba. Tady vystupujeme a přebíháme na další stop do stylového městečka Avanos. Tohle městečko je na kraji NP Kappadokie. Místní se živí výrobou keramiky a turismem. Všude jsou vystavené kávové sety, hrníčky a konvičky. I místní domy mají styl. U mostu mají dokonce sochu Ve formě obřího hrnku a konvičky.
Za mostem přes řeku stopujeme další auto a řidič je místní turistický průvodce, který umí dobře anglicky. Dokonce se uvolnil nám to tu trochu ukázat. Nejprve nás veze k místu v parku Paşabağları. Tady je shluk skalních jehlanů, které opravdu vypadají jako les penisů. Špičky jsou totiž z jiného, tmavšího a tvrdšího materiálu a hornina ve spodní části je světlejší a erodovala tudíž je jinak široká. Odtud nás věže na začátek pěšího trailu Rose valley. Asi nejhezčí části parku. Nikde se nic neplatí, je tu málo lidí a výhledy na neuvěřitelné skalní útvary, které jsou dost často lidským přičiněním duté, protože v těchto skalních domech kdysi bydleli lidé, nebo jsou zde jeskynní kostely. A všude kolem nás kvetou stromy a keře. A opravdu! Většinou mají růžové květy. Jdeme se podívat do Big Cave Church, tož je obří jeskynní kostel, kde je celá chrámová loď včetně vyřezaných sloupů a sakristie. Kousek dál je skalní holubník a jiná jeskyně je uzpůsobena pro chov včel. Vše je nesmírně zajímavé. V jedné jeskyni je dokonce částečně zachována freskami svatých. Po čase přicházíme k jedné velmi stylové kavárně, kde mají u skalní stěny příjemné posezení a dáváme si čaj. Pak musíme ujít několik kilometrů do civilizace do Göreme. Procházíme skrze skalní útvary a malým, skoro neviditelným chodníčkem, který padá strmě dolů mezi skalní stěny, se dostáváme do oblasti v UNESCO Göreme Açik. Jsou to opět skalní obydlí a kostely, ale fresky jsou víc zachovalé. Jsou tu davy turistů a se snažíme rychle dostat ven. Teprve při východu zjišťujeme, že tou kozí stezkou, kteoru jsme se dostali do této oblasti,, jsme ušetřili nemalé peníze za vstup. Skrze ulici plnou obchodů a suvenýrů se dostáváme na další trail skrze údolí Güvercinlik vadisi (Pigeon valley). Procházíme údolím a kolem nás jsou doslova provrtané vyšší skály a spousta z nich je jako obydlí využívána i nyní. Na vrcholu Holubího údolí vidíme startovat hejna holubů. Jdeme se na to podívat. Holuby tu lákají na obilí a ti pak v určitých intervalech vzlétají nad skalnaté údolí. Příjemné toto sledovat. Ve městě Uçhisar, kam jsme údolím došli, koukáme z příjemných uliček na kamennou horu opět provrtanou že všech stran. Jmenuje se Uçhisar castle. Na vrchol nejdeme a raději si dáváme k večeři čočkovou polévku a k tomu čerstvě upečenou chlebovou placku s masem a špenátem. A na pití ayran (slané jogurtové mléko). Bylo toho tolik, že se to nedalo sníst.
Stavíme se k cestě a stopujeme si auto směrem na jih do města Niğde. Tady je trochu problém stopovat, jednak už je tma a za druhé dálnice, po které chceme jet je placená a už jen na nájezd na dálnici je zákaz vstupu. Takže se snažíme asi 20 minut o stop těsně před nájezdem na dálnici a konečně nám zastavuje kamion. V kabině se jede pohodlně. Řidič nám za jízdy vaří kávu a chvíli po 22:00 vystupujeme u dálničních svodidel u města Adana. Ty rychle přeskakujeme a jdeme svižně do centra města. Je to k mešitě Ulu Camii přicházíme chvíli po 23:00. Lukáš tam má sraz se svým kamarádem, proto je opouštím a jdu se projít po nočním historickém centru města. Krom mešity z roku 1534 jdu k Hodinové věži Clock tower, pak K starým lázním Irmak hamami a jinými uličkami procházím poblíž hotelu Hosta Otel. V jedné blízké restauraci se opět setkávám s kluky a dáváme si půlnoční večeři. Skopovou polévku. Po jídle se loučíme a okolo 1 ráno se ubytováváme v hezkém a čistém hotelu.
23.3.2023 - čtvrtek - vlakem z Adana do Mersin, stopem do Kızkalesi mnoha stopy do města Serik
Ráno se jdeme ještě projít po starém městě v Adana a původní plán jít do hammamu nevyšel, protože ráno byl vstup jen pro ženy. Nevadí. Jdeme na nádraží a pohodlným vlakem jedeme k pobřeží do města Mersin. Od nádraží jedeme dolmušem (malý autobus) za město. Ale to pořád nekončí, tak nastupujeme do jiného. Tento autobus akceptuje jen jízdní karty, které nemáme a řidič nás nechává jet zadarmo. Pak chytáme konečně stopa do města Kızkalesi, tady jsou dva hrady, jeden na pobřeží u pláže, který není až tak zajímavý, ale druhý je postaven asi 300 metrů od břehu a ten je impozantní. V létě k němu jezdí loďky, ale teď se musíme spokojit a tím, že jej vidíme z pobřeží. Odtud už máme jediný cíl, Do stopovat asi 500 km do města Serik, což je vlastně takové předměstí Antalya. Poslední, nejdelší úsek cesty jedeme v kabině kamionu. Do Seriku přijíždíme okolo 22:00. K dalšímu kamarádovi od Lukáše to máme pěšky jen kousek. Po přivítání si odkládáme batohy a Aykut nás bere autem do města na večeři a čaj. Po návratu k němu domů si dáváme turecké vino a čerstvé pekanové ořechy. A bavíme se dlouho po půlnoci.
24.3.2023 - pátek - Lykijská stezka z Tekirova do Çıralı a dlouhý stop do města Kaș
Ráno nás Aykut bere na dobrou snídani, kde dělají i skvělé turecké zákusky s pistácií baklava a pak se jedeme podívat do jeho dílny na repasi vodních pump. Ve městě plném hotelů je tohle zlaté řemeslo. Pak nás Aykut bere asi 100 km západně na začátek naší dnešní plánované túry po známé Lykijské stezce. Loučíme se v Tekirova a čeká nás 20 km kolem pobřeží. Ze začátku je pěšina široká jako pro auta, ale postupně se zužuje, klikatí a stává se strmější. Protože kopíruje pobřeží, občas klesne i na nějakou opuštěnou oblázkovou pláž.
Na jedné takové si dáváme chvíli pauzu a jdeme si zaplavat do krásně čistého moře. Ještě není sezóna, ale voda už je příjemná. Bohužel kilometry se samy neujdou, proto po chvíli opalování vyrážíme dál na stezku. Přesně po 10 km si na jedné vyhlídce, kde moře a blízký ostrov vytváří hezké výhledy, dáváme svačinku a kocháme se výhledy.
Druhá polovina je výživnější. Stezka za opuštěným traktorem (i tohle je v naší mapě) začíná prudce stoupat do kopce a hodně se klikatit. Kameny pod nohama jsou ostré, ale nakonec překonáváme i tento poslední úsek a klesáme do vesnice, která má příjemnou atmosféru malého přímořského letoviska. Ale jsou tu jen nízké bungalovy a skoro zadní turisté. Ti se tu objeví později. V obchůdku si kupujeme lahváč a i s pivem v ruce zastavujeme auto, které nás veze k dálnici. Tady začíná dlouhá šňůra autostopu. V jednom městečku jdeme do barber shopu a necháváme se ostříhat a oholit. Hezky břitvou. Předposlední stop dne (ale to my ještě netušíme, že není poslední) se moc nepovedl. Asi 12 km před naším cílem se ozývá z přetíženého náklaďáku, kterým jedeme, rána jak z děla a najednou jedeme o třech kolech. Kdyby se to nestalo do kopce, kde jsme jeli sotva 40 km v hodině, kdo ví jak by to bylo dopadlo. Takhle jsme skončili v noci na krajnici a museli si stopnout další auto, které nás veze do města Kaș.
Procházíme se kolem vyhlídky na moře a přístav a jdeme až do centra na večeři a následně se ubytujeme v menším hotelu.
25.3.2023 - sobota - historický Kaș, Xanthos, kaňon Saklıkent, Fethiye, Izmir a noční přejezd do Istanbulu
V hotelu podávají snídani až v 8:30, ale já si ještě před snídaní stíhám projít celé město i všechny památky a zajímavosti, které nabízí. Protože je město v údolí, musím vyjít docela do kopce odkud je výhled na město. Ve skalách okolo jsou opět vytesané hrobky z období Lykianského lidu. Ještě před helenistickým obdobím. Ale zajímavé je, že Lykijci klidně umísťovali své hrobky do městské zástavby nebo na tržiště. Tady je Kings Tomb taky přímo v ulici. Nejzajímavější památka je bezesporu antické divadlo Antiphellos Ancient Theatre s roku 300 před naším letopočtem. Hlediště pro 4000 diváků mluví samo o sobě. Divadlo je natolik zachovalé, že je i v dnešní době možné pořádat kulturní představení v tomto krásném prostředí. A navíc z vrchu je vidět na 7 km vzdálený ostrov Kastellorizo, který je zároveň nejvýhodnějším bodem patřící Řecku.
Odtud se ještě drápu na kopeček kde je velká monolitická kamenná hrobka Akdam Dor Kaya Gömütü. Vracím se do hotelu na snídani, kterou nám servírují na střešní terase. V 9:00 stopujeme asi 5 různými auty až skoro do archeologického naleziště Xanthos. Cesta byla docela zajímavá, protože každý jel jen pár kilometrů a z toho důvodu jsme museli často stopovat. Mezi stopem jsme vždy šli naším směrem a hezkých pár metrů jsme i nachodili. Přes Xanthos se dá projít tak, že historický amfiteátr, starý portál a monolity jsou normálně vidět od cesty, ale jak chceme do ruin zahnout, hned na nás píská strážný ať si jdeme koupit vstupenku.
Z tohoto historického komplexu šlapeme pěšky asi kilometr, než jede první dodávka, kterou zastavujeme opět několik stopů a procházka, než se dostáváme ke vstupu do kaňonu Saklıkent. Vstupné je tady naprosto směšné. Asi 13 Kč na osobu. Doporučují mít obuv do vody a nasadit si helmu. Po chvilce chůze po lávce z kovových roštů se dostáváme do rozšířeného místa, kde vidíme, jak voda prýští ze skály po obou stranách hlavního koryta. Je tu sice cedule, že z důvodu možných záplav se do soutěsky nesmí, ale my vidíme, že tu chodí i místní a proto se nejprve Lukáš vydává asi na kilometr dlouhou procházku proti proudu vody a já hlídám batohy. Mezitím se objevuje jedna Ruska a jedna Turkyně a přidávají se k mému putování vodou a soutěskou. Zážitek neuvěřitelný. Docela ledová voda, kterou se musíme brodit proti proudu místy až po pás a nad námi strmé skalní stěny. Dostat se ten kilometr daleko k vodopádu a pak zpět nám zabírá asi hodinu. Zážitky jsou intenzivní a o to jedinečnější. Krásný kaňon, čistá voda a po čase si člověk zvykne i na tu nízkou teplotu. Po návratu k batohům nás za to, že jsem holky bezpečně provedl kaňonem berou svým autem až do města Fethiye. Hned na křižovatce, kde nás vyhazují jdeme do lokální restaurace a dáváme si výborné pide s masem a sýrem a k tomu nesmí chybět ajran. Stopujeme další auto, kde řidič najednou zastavuje a z kufru vytahuje želvu, kterou vyklápí do trávy. Ptáme se co to? a on, že jak jel v opačném směru, tak byla uprostřed cesty, tak ji zachránil a jak jel zpět, tak ji na stejném místě vysadil. Pak si zastavujeme docela malý autobusek, kterým jedeme asi 80 km. Pak si už kupujeme lístek na velký autobus a do 23:30 jedeme do města Izmir.
Zkoušíme se dostat do centra, ale taxi si chce účtovat neuvěřitelnou částku, tak na to kašleme. Už je stejně pozdě. Jdeme do obrovského autobusového terminálu, který spíše připomíná moderní letiště a v hale se najednou všichni rozkřičí: "Istanbul, Istanbul!". Ano, to je náš směr. Nakonec z původních 450 Lira usmlouváváme půlnoční autobus na pouhých 200 Lira a sedáme do pohodlného autobusu, kterým jedeme do rána do Istanbulu.
26.3.2023 - neděle - Istanbul
V 7:00 vystupujeme na terminálu autobusu ve městě Istanbul na evropské části. Jen přecházíme na metro a po chvíli zmatkování s jízdenkami na metro jedeme do centra. S jedním přestupem vystupujeme na zastávce poblíž věže Galata ze 14. století. Věž je dominantní skoro 70 metrová kruhová stavba. Tady si v jedné uličce dáváme příjemnou snídani a procházíme přes most směrem k mešitě Hagia Sofia a k aktuálně zavřené Modré mešitě. Mezi nimi procházíme náměstí na kterém stojí 2 obelisky. Přecházíme asi 2 kilometry, protože se zhoršilo počasí a začalo pršet. Dáváme si rybu v housce a jdeme do historického hammamu Horhor. Hammam, který postavili asi před 300 lety a od té doby na něj nikdo nesáhl. Ale má to svou atmosféru a za směšně nízkou cenu si objednáváme kompletní servis. To znamená, že se nejprve jdeme vysvléknout do takové malé odpočívací místnůstky a pak si jdeme sednout do sauny, abychom se rozehřáli a uvolnily se póry. Po nějakém čase přichází starší pán a pořádně nás namydlí mýdlovou pěnou a drhne a drhne až je veškerá odumřelá kůže a nečistoty z celého těla pryč. Pak přichází na řadu masáž celého těla. Pro této proceduře trvající určitě déle, než hodinu, nás pak ještě pořádně umyjí teplou vodou a zabalí do ručníků. My si jdeme lehnout do našich soukromých odpočíváren a dáváme si jogurtové mléko ze solí ayran. To je po sauně výborné. Odpočíváme až do 15:00.
Dokonale zrelaxováni jdeme do nedaleké restaurace, kde se k nám přidává náš hostitel Aykut u kterého jsme přespávali pár dní zpět v Seriku. A pak se k nám přidává ještě kamarádka Lukáše Özlem. Ve čtyřech lidech si dáváme hromady jídla a následně se přesouváme autem podvodním tunelem na druhou stranu, tedy na asijský kontinent. Tady uprostřed ramadánu jdeme na ulici, která spíš připomíná nějakou party street v západním světě. Jeden klub za druhým, všude nabízí happy hour ceny piva a my si jdeme sednout do klubu, kde čepují asi 20 druhů piva a je tu příjemná atmosféra. Po několika pivech jedeme autem, kde jsou jen 2 místa pro pasažéry, proto s Lukášem sedíme v nákladovém prostoru, do čtvrti, kde bydlí Özlem ještě na skleničku vína. Následně už jen my tři chlapi jedeme přenocovat do univerzitního 5* hotelu Marma hotel Istanbul nedaleko letiště.
27.3.2023 - pondělí - Odlet do Vídně a cesta domů
V prostorném hotelovém pokoji se spalo skvěle. Vstáváme v 7:00 a jdeme na hotelovou snídani. Aykut nás následně veze na letiště, odkud v 11:20 odlétáme společností Pegasus zpět do Vídně.
Video z této expedice ve až ve 4K 60fps kvalitě na Youtube zde: https://youtu.be/k_G3YyTEWCs