2.6.2024 - čtvrtek - přelet do Erbílu, Erbíl, trek na horu Jabal Safin a Tawska trail
Z Istanbulu do hlavního města Kurdistánu, autonomního území Iráku přilétám opravdu hodně brzy. Erbíl, tak se město jmenuje má skoro 3 miliony obyvatel. Jsou 4:00 ráno, venku už svítí slunce a já se cestou seznámil s Mohamedem. Jeho žena nás čeká na letišti a vezou mne přes moderní nové město a přes čtvrť Dream City k Citadele. To je samotný střed města a citadela samotná je nejstarší obydlený hrad na světě. Jeho stáří je přes 5000 let. Takhle brzy ráno je město úplně bez lidí a to je super. Citadelu si prohlížím zvenčí, protože je ještě zavřená a pak procházím kolem budovy Gran Bazaaru, Procházím po mostech nad hladinou vody, která ochlazuje místní náměstí a v hladině se odráží jako v zrcadle okolní historické budovy. Prázdnými ulicemi jdu kolem parku Sami Abdulrahman Park a mě zajímá až Shanidar Park. Je v něm totiž jediná geocache v tomto městě.
U brány se vůbec nedivím, že je zavřeno. Stále moc brzy. Nevadí, vyfotím si zlatou sochu draka a jdu pomalu na autobusové nádraží. Cestou vybírám z prvního bankomatu, který potkávám místní měnu. Vypadávají ze stroje dvě velké bankovky s netradiční hodnotou. Každá má hodnotu 25000 Iráckých dinárů. Procházím kolem nádherné mešity Jalill Khayat mosque. Na autobusovém nádraží, odkud to jezdí od sdílených taxi, přes mini dodávky až po mezinárodní autobusy, hledám dodávku, která jede do městečka Shaqlawa. Jede, ale tady to funguje tak, že nejsou jízdní řády, ale čeká se dokud není dostatečný počet pasažérů. V našem případě 10. Postupně se trousí lidé, kteří chtějí jet tam, kde já, ale i tak to trvá přes dvě hodiny, než vyjedeme. V 11:00 vystupuji ve městě, kupuji si něco na jídlo a pití a čekám na nového známého, se kterým jsem se dal do řeči cestou. Ten se rozhodl, že se na mou naplánovanou dnešní túru přidá a já jsem za to rád, protože trasa v mých mapách není.
Tento nový známý domluvil taxi, které nás kolem hřbitova veze až na konec asfaltové cesty a zbytek už musíme po svých. Takovým prudkým svahem po sotva znatelné pěšině stoupáme stále výš až k jeskyni, která je přetvořena ve svatyni Seikh Wso Rahnam Shrine. Místní křesťané i muslimové (což je i pro mého muslimského průvodce nepochopitelné) sem nosí dary a obětiny, které v jeskyni spalují. Chodí sem hlavně ti, co chtějí otěhotnět. Pak pokračujeme ve výstupu na horu. I když můj průvodce tudy již 2x šel, stejně jsme přešli jednu odbočku a vracíme se praktický lezeckým terénem na Kampi Jotadar. Místní základnu turistů. Bohužel je chata zavřená. Chvíli si odpočineme, pokocháme výhledem a uděláme společné foto s Kurdskou vlajkou. No a pak já pokračuji dál vzhůru. Na mapách to vypadá jako pohoda, ale asi nejsou zcela přesné, protože překonávám rokliny a kaňony abych se dostal k vrcholu Jabal Safin. Všude kolem mne jsou rozkvetlé louky a okolo skály. Prostě moc krásná příroda. Já jen podle šipky v telefonu držím směr na druhou stranu hory a snažím se trefit turistickou stezku Tawska. Po menších problémech, kdy jsem musel nejprve vylézt kolmou, skálu, jen abych skoro nahoře zjistil, že to prostě nepůjde a následně jsem sáhodlouze skalisko obcházel, jsem chodníček vedoucí kaňonem objevil. Po něm už to byla brnkačka. Ještě se zastavuji v jeskyni Tawska, kde nějaký dobrotivec nechal neotevřenou láhev z vodou a ta mne zachránila před smrtí žízní. Po 13 km přicházím dolů k silnici a stopuji projíždějící auto. Zastavuje mi hned první. Samozřejmě, že nejede až do Erbílu, ale to nevadí. Myslím, že musím jet asi třemi auty, než se dostávám zpět do Erbílu.
Procházím skrze dlouhou ulici, která je takové otevřené tržiště. Převážně nabízí ovoce a zeleninu, ale i čerstvé ryby. Velmi chutné a velmi levné ovoce si kupuji na další cestu a jdu skrz město do parku Shanidar. Teď je už otevřen. Park je velmi hezký, jsou tu uměle vytvořená jezera, vysázené palmy, kvetoucí keře a je vidět, že sem chodí místní relaxovat. I já chvíli relaxuji, než se vydám na cestu do hotelu, protože den byl dlouhý a já jsem unaven.

Po snídani na hotelu vyrážím pěšky přes město na a v obchodě, kde prodávají alkohol si kupuji Irácké pivo Reem a hned ho na ulici zkouším. Je překvapivě chutné. Na to, že se jedná o muslimskou zemi, tak zde, překvapivě, není zákaz pití alkoholu na veřejnosti. S pivem v ruce, které cestou upíjím, pomalu přicházím na autobusové nádraží. Mám vymyšleno několik míst, kam bych mohl dojet, ale nakonec volím jet na sever. Čekám na odjezd do města Soran. Asi po hodině jízdy jsem na místě. V samotném městě není nic extra zajímavého, snad až na sochu kozy uprostřed kruhového objezdu, ale já se musím dostat do města Kawlukan. Chvíli jdu pěšky, ale jen natáhnu ruku, už mi zastavuje auto a stopem jsem na mostě nad kaňonem Rawandiz.
Tady vystupuji přímo u sochy Hammiltona, který se mimo jiné zasloužil i o stavbu této silnice, po které jsem přijel Hammilton highway. Přímo za sochou je jediný přístup do kaňonu Rawandiz. Jdu kolem dravé tekoucí řeky, která tento nádherný kaňon vytvořila. Vysoké narudlé pískovcové stěny kolem mne a já jdu po proudu toku. s každým krokem do kaňonu se ukazuje jiná krása, stěny jsou vyšší a vyšší a jsem tu jen já, šum vody a kolmé stěny skal kolem mne. Přibližně po dvou kilometrech už stezka končí a stejnou cestou se vracím k cestě. Dostat se nad kaňon se dá pěšky, ale je to hodně do kopce po silnici, proto je pro mě jednodušší natáhnout ruku a hned mi staví auto. Nechávám se vysadit až za Rawandiz a jdu kolem hrany kaňonu a kochám se pohledy shora. Scházím serpentiny dolů k hlavní cestě a musím si zastavit několik aut a kamionů abych se dostal až do města Acre.
Je to dobrodružné, zvlášť, když na jednom check pointu mi policie říká, že mám vystoupit aby zkontrolovali mou identitu a mezi tím mi můj stop odjíždí. Na policejní stanici mě alespoň zdarma zásobují vodou na další cestu. Poslední kamion mě vysazuje asi 2 km od historické části Acre. Je to pořád do kopce, ale rychlou chůzí jsem tam za chvíli. Lidé sem jezdí na výhledy, protože je město mezi hezkými horami. Je podvečer, super světlo a já se rozhoduji vyběhnout ještě na horu ke skalnímu hradu nad městem. Je to nejprve docela bludiště přes historické klikaté uličky města a pak serpentiny po kamenném chodníčku. Hrádek je celý vysekaný ve skále a opět jsou odtud hezké výhledy.
Mám už co dělat, běžím dolů do města, a protože se stmívá, už nevymýšlím a sdíleným taxi jedu do Erbílu. Na předměstí, kde taxi končí jsem ve 22:30. Naštěstí jsem domluven s Mohammedem, který mě vyzvedává a jedeme na noční prohlídku čtvrtí v Erbílu, které vesměs projektovalo studio od Mohammeda. Dokonce mám možnost projít si úplně novou mešitu včetně částí, které nejsou určené pro veřejnost, ale jako zázemí pro imáma.
Je skoro půlnoc a jdeme na večeři. Žije se tu jinak, než v ČR. Tím, že přes den je velké vedro, lidé vycházejí ven až po setmění. Po večeři asi v 1 ráno ještě jedeme na vyhlášenou pistáciovou zmrzlinu. Poté mě Mohammed veze k letišti, kde v první části nejprve cvičení psi kontrolují všechna vozidla v několikakilometrové vzdálenosti od terminálu, a následně musím přestoupit na shuttle bus, který mě veze teprve k hlavnímu terminálu. Po povinných kontrolách ve 3 ráno nastupuji na letadlo, kterým letím do mého působiště v Istanbulu.

No a nakonec je tady odkaz na dokumenttární video z této výpravy:
https://youtu.be/fvhc6hsb-zk