Rozhodnutí vzít dceru na lyže právě do Gruzie přišlo z několika důvodů. Jednal jsem už v Gruzii pár let nebyl (viz jiný můj cestopis o cestování po Gruzii tady na DOBRODRUH.cz), pak přišly levné letenky z Vídně, kam jsme mohli jet pohodlně vlakem z Brna a také proto, že lyžařský rezort v Gudauri splňuje podmínky i pro pořádání světových šampionátů. A opět je tu nízká cena. Ale o tom podrobněji v deníku.

30.1.2024 - úterý - zbytečně dlouhá cesta do Gudauri

Z Brna vyjíždíme ve 2:15 ráno vlakem, který jede přímo na letiště ve Vídni. Máme čas zajít si do salónku na dobrou snídani a svačinu a v 6:05 ráno nám letí letadlo Wizzair do Gruzínského města Kutaisi. Let trvá tři hodiny a ano, jsme nabaleni tak, abychom se vlezli do příručních zavazadel, tedy pouze s malými batohy. Časový posun oproti česku je v Gruzii o 3 hodiny dopředu, tedy přistáváme po 12 hodině. Na letišti si vybíráme něco místní měny, kupujeme sedmidenní sim kartu s neomezenými daty a jízdenky na pohodlný autobus do hlavního města Tbilisi.
Celou dobu jede autobus svižně, ale v Tbilisi je totální zácpa a do centra přijíždíme dost pozdě. Jen si kupujeme kartu na metro a tím jedeme do zastávku Didube, odkud mají jezdit maršrutky (malé autobusy). Ale je pozdě a dnes už nejede. Tak sáhnu hlouběji do kapsy a ještě s dalšími 2 lidmi jedeme osobním autem. Cesta do hor je nekonečná. Staví se tu totiž nový tunel a doslova vázneme v kolonách kamionů. Na námi objednaný Mtamta family hotel přijíždíme skoro až ve 23:00.

31.1. - 2.2.2024 - středa až pátek - skvělé lyžování v Gudauri

Ráno si na hotelu vaříme čaj a pak nás pán domácí veze k sjezdovce a ukazuje nám, kde si máme zajít na snídani, kde je bankomat, kde obchod atd. Na snídani jdeme do restaurace, kde dělají jen gruzínská jídla. Dáváme si sýrové kachapuri (něco jako plněná pizza) a jdeme si půjčit přímo u vleku v jedné z mnoha půjčoven lyžařské vybavení. Cena pronájmu kompletního vybavení vyjde na 250 Kč (30 GEL). Kupujeme si permanentku rovnou na 3 dny (vyjde na 200 GEL na osobu) a jedeme první sedačkovou lanovkou nahoru. Pak přesedáme do kabinkové a pak ještě do jedné. Jsme skoro v 3000 metrech, sněhu je hodně, perfektně upraveného a my si užtíváme lyžování. Vleky jezdí od 10:00 do 17:00. Je tu mnoho možností občerstvení a lyžuje se na rozlehlém areálu. Sjezdovky jsou od modré po červenou, ale dlouhé, dobře klopené a díky množství různých vleků a lanovek se lidé rozptýlí a nejsou fronty. Dokonce se tu v době naší návštěvy probíhá Snowboard Cup, tedy světový pohár a my potkáváme část naší reprezentace. Máme i možnost ty skoky na prkně sledovat. Po lyžování si většinou zajdeme na nějakou místní specialitu a nakoupit do obchodu (jsou tu dva, jeden se jmenuje Smart přímo u benzinové stanice, ale ten je děsně předražený) a druhý je asi o sto metrů po silnici níže po stejné straně cesty a tady jsou ceny pro místní.

3.2.2024 - sobota - Dobrodružná cesta do Tbilisi, Staré město a sirné lázně

Vstáváme v 7:00, abychom po snídali stihli maršrutku v 8:00 jedoucí do Tbilisi. Maršrutka by měla zastavit u cesty kde čekáme. Nejprve sami, pak se k nám přidává celkem 5 potulných psů. Těch je v celé Gruzii spousta a vláda se snaží je redukovat tak, že je odchytává a sterilizuje. Prý nejsou agresivní, ale jsou dost velcí a budí respekt. Maršrutka ani v 8:30 nejede, tak se vydáváme 2 kilometry do kopce, kde víme, že u obchodu Smart v Gudauri je stanoviště těchto minibusů. Tady už čeká více lidí a čekáme, mrzneme a stále čekáme. Je 9:30 a stále nic. Jeden místní taxikář k nám přichází, že cesta je kompletně neprůjezdná a v průsmyku uvízl 100 tunový nadměrný náklad a dnes se projet nebude dát. Ale radí nám jít těch cca 6 km pěšky až za nehodu a tam snad něco chytneme. Nic jiného nám nezbývá, pokud se chceme dostat dneska do Tbilisi, musíme jít.
Neujdeme však ani 600 metrů a volá na nás jeden týpek, že ať počkáme, že nás tam zaveze někdo autem. On, že jede do Tbilisi taky. Tak jsme dojeli až k zátarase a je to mazec. Návěs visí v serpentině tak, že je komplet vzpříčený a i pro nás pěší je jediná možnost projít pod ojí návěsu. Za překážkou stojí kolona auto, ale je menší, než by člověk čekal. Jdeme chvíli pěšky, ale pak náš dřívější zachránce někoho zná a ten nás sveze asi 3 kilometry. Pak opět jdeme kus do další vesnice a už jsme 4, co se snaží dostat dolů. Ukecáváme jednoho taxíka, aby nás odvezl asi 60 km na autobusovou zastávku. S ním projíždíme mnohakilometrovou kolonou aut čekajících na to, aby vyjeli průsmykem. Podle mě dnes marně.
Kolem kolony se jede pomalu, protože lidé využívají cestu jako chodník a moc nejsou ochotní nám uhýbat, ale nakonec se rozjíždíme a jakmile projedeme město Ananuri, kde vidíme nad jezerem hrad Ananuri, taxi nás vyhazuje u nějaké autobusové zastávky. Tady asi 20 minut čekáme, než konečně přijíždí maršrutka a veze nás zbývajících 35 km do Tbilisi na zastávku Didube.
Tady už to známe. Jdeme do stanice metra, dobíjíme 2 GEL na metro kartu a jedeme metrem na zastávku Alvabari, která leží v části Old Tbilisi, kde kousek máme i náš luxusní hotel Old Metekhi. Je 14:00 a my se jdeme ubytovat. Hotel je postaven na útesu nad řekou a balkóny jsou přímo nad vodou. Je z nich vidět celé město. Na hotelu se ovšem nezdržujeme a hned jdeme dolů ke kostelu Metekhi church. Kostel je na vyvýšenině u řeky a je z něj hezký výhled. I uvnitř kostela je to velmi hezké. Kupujeme si svíčku z pravého včelího vosku a zapalujeme ji na zdar našich cest. Hned u kostela je socha Vakhtang Gorgasali na koni. Je to jeden z předních Gruzínských králů. Je odtud vidět i velmi futuristický most Bridge of Peace, celý ze skla a oceli. Tam míří i naše kroky, protože se přes tento architektonický skvost musíme dostat na druhou stranu. Na mostě jsou i pouliční umělci, prochází se po něm rodinky a atmosféra je doslova idylická.
Procházíme se uličkami starého města, kde je v jenu chvíli jedna restaurace vedle druhé a dostáváme se k nápisu I love Tbilisi a za chvíli do části, kde se nachází většina soukromých i veřejných sirných lázní ve městě. Ty nejznámější Kings Bath jsou uprostřed a poznají se podle cihlových kupolí u potoka. Do potoka je možné vidět jak se vlévají sirné pramínky. Nad námi jsou nejluxusnější soukromé lázně, které jsou poznat podle toho, že budova je celá z mozaiky tam hodina vyjde na 500 GEL (asi 4500 Kč). Tam nejdeme. Nejprve zkoušíme jít do nejlépe hodnocených veřejných lázní No.5 Bath. Pokud jste muž, tak je to v pohodě, ale pro ženy tu mají jen sprchy s tou léčivou vodou. Terka prohlásila, že to tam vypadá jako sprchy v koncentráku, takže jdeme jinam. Nakonec si vybíráme Bohem Bath, kde si platíme 50 GEL na hodinu soukromou lázeň. Zavedou nás od první místnosti, kde už se zavřeme, odložíme věci a jdeme do druhé místnosti, kde je takový malý bazén s horkou sirnou vodou, do které trubkou ze zdi neustále přitéká nová. Do tohoto bazénku by se vlezli až 4 lidé, ale máme jej sami pro sebe. Ve vodě se nedá vydržet déle, než 15 minut. Pak je třeba se zchladit, ale studená voda z jiné trubky spíše kape, než teče. Takže to ochlazování trvá. Tento proces opakujeme několikrát a za hodinu jsme venku.
Ulicí, která vedla k lázním Bohem pokračujeme nahoru, procházíme odbočku na botanickou zahradu a o ulici dál doprava mezi domy. Dostáváme se k točitému schodišti a nad ním na zcela nový chodník vedoucí vzhůru nad město. Je odtud skvělý výhled široko daleko. Po chvilce se stejnou cestou vracíme dolů ke Kings Bath a jdeme se podívat do kostela v centru, kde zrovna probíhá bohoslužba. A zpěv v kostele obstarává mužský sbor. O kousek dál je The Clock Tower. Hodinová věž vzdáleně připomínající Big Ben křížený s orlojem a ještě jako by byl rozbitý. Rozhodně zajímavé architektonické dílo jako z Harry Pottera.
Procházíme ulicí, kde je spousta vyvedených bronzových soch v životní velikosti. Například i lampář opravující lampu, Fotograf a dalších cca 20 postav. Jiným mostem přecházíme zpět na druhou stranu řeky a stoupáme k největší katedrále v Gruzii A třetí nejvyšší ortodoxní katedrále na světě Sameba Cathedal. Protože je odpoledne a katedrála je otočena na západ, je nádherně nasluněná skoro zapadajícím sluncem. Tato ikonická stavba, která byla dostavěná teprve v roce 2004 je vidět prakticky odkudkoli z města. Jdeme se podívat i dovnitř a sál pojme až 10 000 věřících. I výzdoba je honosná.
Vracíme se skoro k hotelu, ale ještě jdeme na večeři, kde zkoušíme místní speciální vařené gruzínské knedlíky khinkali. Knedlíky jsou plněné masovou směsí s kořením a chutnají jako by to byl vývar naopak, tedy ne těstoviny ve vývaru, ale vývar v těstovině. K tomu jejich domácí gruzínské velmi sladké víno. Po vydatné večeři je již čas jít zpět na hotel.

4.2.2024 - neděle - Kutaisi a Gelati monastir

V 9:00 máme na hotelu velmi dobrou snídani formou bufetu a po jídle jedeme metrem opět na zastávku Didube. Maršrutka, která stojí prakticky u východu z metra je již bohužel plná a další jede až za 40 minut, tak jdeme cca 100 metrů daleko na terminál Okriva, kde je další maršrutka do Kutaisi a jede prakticky hned.
V Kutaisi jsme ve 13:30, ale na hotel ještě nechceme. Nejrychlejší je zavolat si taxi přes aplikaci Bolt a za minutu už jedeme do 8 km vzdáleného místa Gelati monastir. Tento klášter s kostelem je na kopci s výhledem, ale dnes počasí výhledy úplně neumožňuje. Klášter je na seznamu UNESCO a kostel tam byl do roku 2016. Dnes je vidět, že ze jak klášter, tak kostel kompletně restauruje a snad v létě bude opět v dobrém stavu. Dnes tu chodíme mezi lešením a pozorujeme práci restauratérů na kostelních freskách. I tak výlet stojí za to. Ještě si děláme malý výšlap na kopec nad klášterem, kde pak máme klášter jakoby z ptačí perspektivy.
Vracíme se na cestu a čekáme, že tu pojede nějaká maršrutka, ale nejede nic, tak jdeme dolů skoro 2 km k hlavní cestě a tam si během chvíle chytíme stopa zpět do Kutaisi. Auto nás vyhazuje jen sto metrů od našeho hostelu. Zajímavé ubytování, kde se do našeho třetího patra jde po točité požárním schodišti. Ale paní domácí je velmi milá. Necháváme si věci na pokoji a jdeme zkoumat město.
První zastávkou je, kupodivu, židovská synagoga, která je jedna ze tří v tomto převážně pravoslavném městě. Před synagogou je bronzová socha sedícího Borise Dov Gaponova, což byl významný hebrejský spisovatel a překladatel. Pak jdeme kolem jednoho starého kostela u řeky k jednomu obřímu graffiti na zdi domu znázorňující bábušku, která vyrábí kchačapuri. Pak nás zajímají místní mosty přes řeku. První je Chain bridge, tedy řetězový most z roku 1770. Je postaven na základech mostu z pátého století a je tak nejstarším mostem v Kutaisi. Z mostu je vidět katedrálu Bagrati, ale k té už dnes nejdeme. Procházíme kolem naprosto netradiční výzdoby zdi jednoho domu. Je to reliéf podle Sovětského vzoru Soviet mural, který byl dokončen v roce 1985. Šílená směs ornamentů oslavující SSSR včetně vyobrazení raket, zemědělců atp.
Dalším mostem na naší cestě je Red bridge z roku 1862, který byl přivezen z Francie ze stejné železárny, kde byla vyrobena Eiffelova věž. A další a poslední most, který nás zajímá je White bridge. Ten je pouze pro pěší a některé pláty na zemi jsou vyměněny za skleněné, aby bylo vidět dolů. Pak už se vracíme do centra, které tvoří velká fontána Colchis s vyobrazeními zlatých zvířat a po setmění je hezky nasvětlená. Kousek od této fontány stojící uprostřed obřího kruhového objezdu, si dáváme katchapuri special. Toto katchapuri je naplněno snad kilem místního sýru, který připomíná balkánský sýr. Minimálně svou slaností, takže máme co dělat, abychom tuto obří večeři spořádali. Nezbývá, než se na noc vrátit na ubytování.

5.2.2024 - pondělí - Odlet domů

Na 8:00 nám paní domácí chystá snídani. Jak je místním zvykem, na stole je spousta malých talířků, aby si člověk mohl vybrat. Po jídle se v dešti vydáváme k fontáně odkud jedeme maršrutkou na autobusové nádraží (autovagzal). Tady nasedáme do další maršrutky, která jedem směr Batumi. Stejná cesta totiž vede i na letiště, kde záhy vystupujeme. Ve 12:50 nám odlétá letadlo do Vídně a díky časovému posunu skoro ve stejný čas, ale už ten náš, přistáváme.

Video z této lyžařsko-poznávací akce najdete zde: https://youtu.be/sXNYAJsf27k