4.4.2009 - sobota - Kuta, vápencový lom a Legian
Těsně po půlnoci přilétáme na letiště Denpasar na Bali. Právě skončilo období dešťů a vzduch je vlhký a horký. Díky časovému posunu a spaní v letadlech Korean Air (mimochodem, už jste někdy dostali třeba zmrzlinu v letadle?) máme docela dost síly a rovnou vyrážíme, po zaplacení příletové taxy 25$, v noci pešky do ulic. Necháváme se vést cachemi (pro ty co netuší o co jde, jsou to malé plastové krabičky s drobnými předměty zaměřené satelitním systémem GPS). První zastávka byla u pláže Kuta, která je vyhlášená bílým pískem. Další kroky a následné taxi (5km za cca 20 Kč) nás zavedlo na jižní výběžek do bývalého vápencového lomu (Garuda Wisnu Kencana Cultural Park), kde je nahoře vytesána obrovská socha Višnu a dole samotný lom, vysekaný do působivého amfiteátru a skalních chodeb. Ten vypadá i za tmy magicky. Přímo u sochy si pár hodin zdřímneme a čekáme na rozbřesk. V okolí lomu jsou jezírka zkrášlena spoustou rozkvetlých leknínů. Vyspaní, již v plném denním slunci, pokračujeme na západní stranu poloostrůvku do chrámové oblasti Pura Luhur Uluwatu. Dorážíme tam před 8:00 ráno, a proto i zde nemusíme platit vstupné. Jedná se o historické modlitební místo na skalním útesu, kde dole v hloubce přes sto metrů je vyhlášená surfařská oblast díky skvělým vlnám. Pak už míříme na sever přes jednu restaurační cache, kde si dáváme místní dobré, ale děsně pálivé jídlo, do města Legian (taxíkem), kde si po pár hodinách nacházíme ubytováni v hotelu The Lokha Legian (S08'42.360, E115'10.165) za 60Kč/noc a až do 19.00 spíme. Večer jdeme překontrolovat okolí a Marek se nechává vyholit prakticky dohola. Všude hraje živá hudba v barech a při cenách 6 Kč za Coca-Colu a jídle okolo 30 Kč se nám zde začíná líbit. No a než jsem doťukal cestopis do telefonu a dojedl jehněčí kýtu, byla půlnoc a čas jít zase spát.

5.4.2009 - neděle - Ubud a sopečné hory u Penelokan
Zajímavé, že i po tolika hodinách spánku se nám v 7.00 vstává docela špatně. Nicméně jsme na sebe tvrdí a pěšky vyrážíme asi 2 km na bemo (mikrobusek), které nás nejprve háže k dalšímu bemu a pak ještě jedno, které už nás vysazuje v městečku Ubud. Na nádvoří Ubud palace se jdeme podívat na trénink malých tanečnic. Na Bali už od doby, co děvčata začínají chodit, tak je vedou k tanci. Pak ty nejnadanější a nejhezčí z nich mají čest tancovat v souboru. Děvčata tančí v palácové zahradě Ubud Palace (soustava hezkých domků). Po chvíli také nalézáme cache a už v horku vyrážíme na trek kolem potoka skrze džungli a nakonec nahoru do kopce mezi rýžová pole, kde chodí místňáci randit. My sem jdeme, protože tato procházka je považována za jednu z nejhezčích výhledových na Bali. Ale upřímně? Docela nuda a horko. Na konci túry nás čeká jen luxusní resort, tak to otáčíme zpátky do Ubudu, kde si dáváme oběd (něco jako rizoto) a papájový koktejl. Po jídle jedeme přes Gianyar do města Penelokan narvaným autobusem. Po cestě spadlo pár kapek, ale než jsme autobusem vystoupali do výšky bezmála 1500m, bylo po dešti. Zjevil se nám nádherný výhled do propadlé sopky ve které se už z jejího středu obklopeném jezerem stačily zvednout další tři kužely. Z toho nejnižšího stoupal tenký sloupec dýmu, což svědčí o stále aktivní sopečné činnosti. U prodejců jsme si koupili pytel exotického ovoce, které neumím ani pojmenovat a naháněči nám nabízeli ubytování za 80 Kč i se snídaní a odvozem. Bylo ovšem teprve 16.30 a ty 2000 metrové kopce nás lákaly k výšlapu. Vyhlédli jsme si tu nejvyšší horu v okolí, koupili předraženou vodu a vyrazili vzhůru. Nejprve se šlo po vyasfaltované silnici pohodlně, ale poté, co jsme prošli hinduistickým hřbitovem, kde má každý umrlý svou bizzardní dřevěnou sošku jako z nějakého hororu se cesta začíná ztrácet v divoké džungli. Už za svitu baterky jsme pokračovali až kam to šlo, nebo spíš už nešlo. Nakonec se cesta ztratila úplně a nám nezbylo než se otočit. V jednu chvíli cesta klesala tak prudce, že mi to ujelo a zůstal jsem viset na jedné ruce. V rameni mi to trochu trhlo (asi jsem si ho vyhodil, ale hned se vrátilo, kam má). Zbytek cesty až k hotelu umístěném v původním sopečném kráteru již probíhal bez problémů. Ubytovali jsme se za 70 Kč včetně snídaně a zašli si k místním na rybu z lokálního jezera s rýží. Ještě jsme ani nedojedli, ale kočky z dalekého okolí už nám vyskákaly na stůl a čekaly na zbytky. Spali jsme v nadmořské výšce přes 1500m, tudíž v příjemném chládku.

6.4.2009 - pondělí - město Lovina a vodopád Git Git
Budík nachystaný na 6.00 jsme nepotřebovali. Ve 4.00 se rozjela nákladní auta z místního dolu na sopečnou strusku a už nepřestala jezdit. Alespoň jsme si mohli nafotit svítání nad sopečnými kužely. Po snídani v ceně (banánové palačinky a kakao) vyrážíme s několika přestupy až na severní stranu ostrova do města Lovina. Toto město se už nachází u pobřeží. Jdeme se nejprve na doporučení další cache najíst do hezké restaurace a po dobrém jídle vyrážíme pěšky hledat nějaký rozumný resort u pláže. Resort si nás ovšem našel sám tak, že nás odchytil domorodec na motorce a do resortu za 70 Kč se snídaní přímo u pláže nás odvezl. Jen jsme si hodili věci na bungalov a už nám tady nutí to a ono. Mezi jiným i pronájem motorky za sto korun na 24 hodin. Tomu se nedalo odolat a za chvíli už uháníme po levé straně cesty (jako v Anglii) k nejvyššímu Baliskému vodopádu Git Git. Jen jednou se nám podařilo vjet do protisměru, ale pohodový policista nás nakonec nasměroval. Vodopády opravdu stály za to vidět, i díky razantnímu úbytku turistů. Taky jsme omrkli místní fotbalisty jak hrají naboso na betonu. Cesta zpět do Loviny probíhala již zcela bez problémů i přes to, že již padla tma. Museli jsme si jít zaplavat do baliského moře. Voda jako kafe teplotou i barvou (díky sopečnému písku). Po sprše jsme zašli ještě na rybu v zelenině a pivko a byl čas jít spát.

7.4.2009 - úterý - pozorování delfínů, jezero Ulun Danu Bratan, výšlap na Gunung Catur a termální lázně
V 5.45 nás přišel vzbudit včerejší naháněč a těsně před východem slunce nasedáme do loďky zvané jukung a jedeme pozorovat delfíny. Bohužel stejný nápad má i cca 33 dalších posádek lodí. Nakonec je z toho regulérní hon. Byli jsme úspěšní a viděli delfíny docela často. Asi po hodině nás lov na delfíny přestal bavit a jedeme na místo, kde je průzračná voda, korály a spousta rybek. Bereme si ploutve a potápěčské brýle a v teplé vodě se proháníme mezi hejny barevných rybek. V 9.00 jsme zpět v resortu a po nezbytné snídani vyrážíme na motorce objevovat vnitrozemí. První cesta nás zavedla k jezeru Ulun Danu Bratan, na kterém je vystavěn hinduistický chrám. Máme štěstí, jelikož se zde zrovna fotí místní svatebčané a zároveň se zde koná pouť a následná modlitba. Pokračujeme do nedaleké botanické zahrady, ale jelikož pavilon orchidejí zrovna dokončují, brzy nás okukování zahrady omrzí a jedeme do místa, odkud vyrážíme na trek skrze džungli na horu Gunung Catur (2092 mnm). Helmy si necháváme pohlídat místním obyvatelstvem pěstujícím chilli papriky. Po 90 minutách jsme celí propocení na vrcholku, kde v chrámu Pura Puncak Mangu sedí jen jedna opice. Okolo se válí mlha a zachycené mraky, tedy nic moc výhledy. Nafotili jsme opici i chrám, našli cache a za hodinu jsme zpět u motorky. Docela vyčerpávající rozcvička. Zpět jedeme opět kolem jezera Ulun a přes Strawberry Hill (Jahodovou horu) až k městečku Munduk, kde na místních kopcích pěstují kafe, koření a hlavně rýži. Rýžová pole se zde důmyslně zavlažují systémy kanálů a vytvářejí zde nádherné terasovité kaskády. Po nafocení a vyzkoušení baliské kávy v místní hospodě jedeme serpentinami v mírném tropickém deštíku dolů a průběžně se ptáme místních na cestu k Air Panas (GPS: S08°12.633, E114°58.028), což jsou nádherné termální lázně v kopcích. Původně jsme se chtěli jen podívat, ale okamžitě měníme názor a do koupališť se jdeme i ponořit. Chodí sem převážně místní a o to to má větší kouzlo. Odpočatí a umytí se večer vracíme do našeho resortu Homestay (GPS: S08°08.643, E115°02.946). Za den jsme tak utahaní, že jdeme rovnou spát. Respektive Marek usnul hned a já si zašel před spaním na pivo. V noci doletěl Pavel a bombardoval nás smskama, proč jsme pro něj nedojeli. Sami vidíte, že jsme měli nabitý program a jezdit přes celý ostrov tam a zpět by nemělo smysl. Domluvili jsme se s ním, že se ráno sejdeme v Tulambenu.

8.4.2009 - středa - město Tulamben a potápění u USS Liberty, pramen Tirtagannga, vodní palác Ujung
V 6.00 ráno vyrážíme do města Tulamben, kde se nachází 90 metrů od pobřeží vrak lodi USS Liberty v hloubce 8 až 30m. Našli jsme si ubytování i pro Pavla a zrovna taky dorazil. Okoukneme místní ceny za pronájem potápěčské výstroje a za chvíli vyrážíme pod vodu. Vrak lodi měří 130m a patří mezi nejzajímavější potápěčská místa světa. Vidíme jednak vrak této lodi obrostlý vodními živočichy a rostlinami, ale taky tisíce vodních ryb, chobotnice, barracudu, obrovské živé mušle a pohárovité korály obřích rozměrů. Měli jsme sebou podvodního průvodce, který nás i fotil. Po super potápění si dáváme oběd a sháníme 2 motorky. Bohužel je tato oblast předražená, ale musíme akceptovat jejich cenu, abychom taky něco viděli. Na motorkách jedeme hezkou krajinou směr město Amlapura u kterého se nachází Tirtagangga (GPS: S08°24.745, E115°35.178). Jedná se o vydatný pramen pitné vody, který je přetvořen v nádhernou zahradu s bazény, jezírky. Vše je zdobeno spoustou soch a na hladině plavou i Viktoriiny lekníny. Odtud pokračujeme do Vodního paláce Ujung (GPS: S08°27.792, E115°37.817). Jedná se o poslední stavbu krále z roku 1912. A jsou to víceméně zdobené pavilony propojené kamennými mosty na hladině jezera. Pak se vracíme kousek na sever a ve městě Culik (GPS: S08°20.688, E115°36.855) odbočujeme doprava na východ a kolem pobřeží jedeme do místa kde opravdu žádní turisté nechodí. V roce 2008 měl jeden kněz sen, že je na nějaké hoře ztracený chrám, tak sebral 5 mužů a 5 dní prosekávali cestu na horu Nampu. Našli tam nejstarší zbytky bambusového chrámu z 10 století. My se vydali po této neviditelné cestě z 0 do 976mnm už za úplné tmy. (Start cesty GPS: S08°22.120, E115°41.610). Několikrát jsme došli k slepému konci, tak nás místní nasměrovali k Pura Melanting (GPS: S08°22.224, E115°41.683), což je nějaký památníček, ale odtamtud už to vede jen vzhůru až na vrchol k bambusovému chrámu (GPS: S08°23.070, E115°41.304). Dorazili jsme na vrchol totálně propocení ve 21:30. Dnes byl úplněk a hezky svítil. Místo bylo bez živáčka, tak jsme chvíli odpočinuli a vydali se na náročný sestup. Došli jsme dolů a místní nás pozvali, abychom si k nim přisedli. Dali nám vodu na umytí a pohostili vynikajícím domácím palmovým vínem a buráky. Chvíli si povídáme, ale jelikož už je skoro 23:00 a čeká nás skoro 30 km na motorkách, brzy se loučíme. Pavel to v jedné zatáčce položil a trochu se dodřel. Po příjezdu jsem si dal ještě vynikající grilovaný rybí steak se zeleninou a pivo.

9.4.2009 - čtvrtek - dálkové mořské plavání, nehoda na motorce a přejezd na ostrov Lombok
Únava se dostavila a vstáváme až v 10.00. Pobalili jsme si věci a vyrazili opět na motorkách do města Selang (GPS: S08°23.830, E115°42.525). Marek sice po cestě ztratil peněženku, ale Pavel jel za námi a zachránil mu ji. Nechali jsme si věci na břehu a plavali na 550m vzdálený ostrov. Bohužel se z vody dalo vylézt jen z opačné strany, tak nás čekala ještě plavba okolo. Trocha lezecké techniky a v pravé polední výhni stojíme na vrcholku malé kapličky. Slézt dolů a doplavat zpět nám dalo docela zabrat. Jedeme si tak s Markem na motorce a najednou ležíme na zemi krapátko podření, ale žijeme. Jedeme asi 4 km do českého resortu, kde si na jídlo dáváme barracudu se zeleninou (dieta), trochu se vzpamatováváme z nehody a jedeme zpět do Tulambenu. Marek si až v Culiku vzpomněl, že v té hospodě zapomněl kšiltovku a musel se vrátit. Trošku jsme se na slunci během plavání a následné jízdy zpět, připekli. Vracíme podřené motorky a už sbalení vyrážíme taxíkem do přístavu abychom odtud přepluli na ostrov Lombok. Ferry za 62Kč+80Kč za soukromou kajutu nás odvezla za 5 hodin na východnější ostrov. Po cestě spíme a dobíjíme vše co máme na baterie.

10.4.2009 - pátek - nemocnice v Lomboku a dlouhá cesta do Bima
Ve 2:30 ráno přistáváme na ostrově Lombok a hned si sháníme transport do nemocnice na pohotovost. Marek si nechává ošetřit pravou polovinu těla a já jen pravou ruku a nohu. Vyčistili nám rány, vydesinfikovali a ovázali. Už tedy nevypadáme jako z hororu, ale spíš jako oživlé mumie. Taky jsme vyfasovali antibiotika. Ceny za ošetření a léky jsou natolik levné, že zavolat na pojišťovnu by vyšlo dráž. Z nemocnice se necháváme hodit na autobusák a v bemu si kupujeme od spolucestující čerstvé donuts. Kupujeme si jízdenky na klimatizovaný bus až do města Bima, které leží cca 500km na východ s jedním trajektem na ostrov Západní Nusa Tenggara. Celý den až do 23:00 pak jedeme až do města Bima, kde bohužel není přípoj na další autobus, proto se ubytováváme v dost hnusném hostelu plném komárů a pokoušíme se spát.

11.4.2009 - sobota - promarněný den a trajekt na Flores
Ve 4:30 vstáváme,a bychom stihli první autobus do města Sepo, odkud má jet trajekt na ostrov Flores nebo Komodo. Bohužel nejede nic, tak si kývneme na binhur (vozík tažený koníkem) a necháváme se zavézt k lékárně, abychom si převázali rány. Dalším binhurem pak jedeme zpět do přístavu. Okukujeme místní, jak hrají s papírovým kartonem badminton. Tohle městečko je poněkud chudší, což dokládají rozpadající se loďky ve vodě a domky, které jen zázrakem ještě stojí. Loď, kterou máme plout, dorazila až v 18:00! Naštěstí jsme si našli dobré místo se zásuvkou a koukáním na filmy čas utíká docela rychle. V 19:00 vyplouváme trajektem, kde pouští filmy ze satelitní televize na ostrov Flores.

12.4.2009 - neděle - celodenní cestování do města Ende
Ve 4:30 přistáváme ve městě Labuanbajo a nastupujeme na autobus jedoucí na východ do města Riang. Dál autobus nejede, ale naštěstí (nebo to bylo neštěstí?) nám našli svozové auto jedoucí do města Ende. Ono to sice vzdušnou čarou je jen 200 km, ale tak klikatou cestu jako tady jsem snad nezažil. Jeli jsme celý den až do 20:00. V Ende se ubytováváme a jdeme se konečně pořádně najíst. Po celodenní cestě jsme tak dobití, že už zbývá síla jen na sprchu a zalehnout.

13.4.2009 - pondělí - jezera Kelimutu
V 5:30 vstáváme, bemem jedeme na terminál a odtud busem do městečka Moni. Místňák nahazuje hodně vysokou cenu za posledních 12 km, a proto vyrážíme pěšky. Dnes se daří. Asi po 15 minutách chůze nám zastavilo policejní auto a dovezlo nás zadarmo až na vrchol sopky Kelimutu (GPS: S08°45.861, E121°47.742). Máme obrovské štěstí. Sopka je většinou zahalená v mlze, ale když jsme dorazili, mlha se rozestoupila a slunce osvětlilo to, proč jsme se takovou dálku trmáceli. Kelimutu je unikátní na světě tím, že v sopouších se vytvořila tři jezera a každé z nich má jinou barvu a navíc tato jezera zcela nevypočitatelně čas od času tuto barvu změní. V současnosti mají barvu jasné zelené, hnědé a černé. Zpět dolů jsme většinu cesty (až na cca 2 km, kdy jsme jeli na střeše dodávky) šlapali po svých. Do Ende nás pak hodilo policejní auto a odtamtud jsme se po zbytek dne trmáceli pomalým a plným autobuskem asi do poloviny ostrova. Jelikož to bylo v horách, v noci v hotelu po dobrém jídle bylo příjemně.

14.4.2009 - úterý - cesta do Labuan Bajo na loď do Komodo
Vstáváme v 5:30 a bemo nás hází na křižovatku odkud chytáme snad nejpomalejší autobus, kterým jsme tu kdy jeli. Celý den se trmácíme serpentinami a až v 19:00 konečně zastavujeme se zadky vyklepanými jak řízky v přístavu Labuan Bajo. Vybíráme velký balík peněz a ve společnosti Perama si kupujeme lístky na dvoudenní poznávací plavbu na lodi. Jen si ještě stačíme koupit nějakou vodu a už nás veze motorový člun k naší lodi. Po skromné večeři (přijeli jsme pozdě), nám posádka zatancuje jejich naučený tanec a pak rozlévají místní palmovou pálenku arak. Škoda, že jsem s Markem stále na antibiotikách. Spíme na lodi kotvící nedaleko přístavu.

15.4.2009 - středa - ostrovy Komodo a varani komodští
Loď v 5:00 vyplouvá, ale budíček je až v 7:00. Stačíme akorát posnídat tousty a čerstvé ovoce a už vystupujeme na jednom z Komodských ostrovů Rinca. Zde totiž žije unikátní plaz jménem varan komodský neboli komodský drak. Tito ještěři jsou totiž 2,5 až 3 metry velcí a docela masožraví. Během procházky po ostrově jsme jich viděli 12, ale jen jeden se na nás snažil bezúspěšně zaútočit. V 10:00 odplouváme dál na místo, kde je hezké šnorchlování. Lodníkovi se podařilo na silon a nějakou umělou návnadu, kterou vlečeme za lodí, chytnout 120 cm dlouhou barracudu, a když jsme šnorchlovali, tak ještě harpunovat další rybu. Po plavání už pokračujeme lodí pořád na západ. Jediné rozptýlení byla večeře, kde jsme měli i ulovené ryby. Celou cestu jsme si četli, nebo koukali na filmy. Loď plula celou noc.

16.4.2009 - čtvrtek - vodopád na ostrově Moyo a cesta na Lombok
V 6:30 loď kotví u ostrůvku Moyo a po snídani (palačinky s ovocem) šlapeme k vodopádu, který vytvořil přírodní koupaliště. Z vodopádu se dá i skákat a my toho rozhodně využíváme. Po osvěžující koupeli se vracíme na loď a jedeme dál. Po dalších dvou jídlech a jednom šnorchlování u ostrůvku, který vypadá jako od Robinsona, přistáváme na ostrově Lombok a rovnou nastupujeme do přistaveného autobusu, který nás převezl na západní stranu ostrova do přístavního města Sengiggi. Po cestě k hotelu Puri Sengiggi (S08°30.299, E116°03.317), který nám dobře doporučili spolucestovatelé z lodi, se ještě stavujeme na chvíli na internet. Rovnou v hotelu si kupujeme lístky na zítřek a jdeme spát.

17.4.2009 - pátek - lenošení na Gili Trawangan
Po hotelové snídani nás v 8:30 od hotelu vyzvedává autobus, který nás veze na loď a ta po cca 30 minutové plavbě k ostrůvku Gili Trawangan. Ubytování je tady vesměs dražší, než na pevnině, ale nakonec se ubytováváme skoro v samém centru dění a kousínek od pláže v Emalia home stay (S08°21.248, E116°02.595). Tento ostrov je známý tím, že pokud prší všude, tak zde svítí slunce. Ale zrovna dnes přišla bouřka. Alespoň jsme si zdřímli, abychom nabrali síly na večerní párty (jo, druhá věc čím je tento maličký ostrůvek vyhlášený jsou každovečerní párty). Po spánku a dešti si dáváme na večeři čerstvě připravené ryby a k tomu jejich mixer (dvojitá vodka s juicem za cca 20Kč) a večer se pomalu blíží. Moře příjemně šplouchá, po dešti je příjemný vzduch, DJ hraje pohodovou hudbu a barmani nosí drinky k našim vypolštářovaným lehátkům. Prostě pohoda. Poprvé, co se cítíme jako na dovolené a ne na expedici. Na tento ostrůvek jsme si vyčlenili 2 dny a pak zase hurá podle našeho hesla keep moovin'.

18.4.2009 - sobota - šnorchlování a relax na Gili Trawangan
Poprvé vstáváme pozdě (v 10:00) a nic nás nehoní. Snídáme čerstvě rozpečenou plněnou bagetu (avokádo, kozí sýr, slanina, zelenina.) a zapíjíme čerstvým ovocným juicem (banán, guava, ananas). Dobrém jídle si půjčujeme šnorchlovací equipment a jdeme si zaplavat do teplé a průzračné vody plné barevných ryb. Máme štěstí a vidíme i velkou mořskou želvu krmící se korály. Včerejší zábava nás trochu zmohla, a proto drobný polední spánek neuškodí. V 16:00 si dáváme pozdní oběd a opět se zvedl vítr a začíná drobně pršet. Co se dá dělat, jdeme pokračovat v spaní. Ve 21:00 opět vyrážíme do hospody na nějakou rybku a pár míchaných drinků. Dnes už zábava není tak bujará jako včera a končíme už ve 2 ráno.

19.4.2009 - neděle - transport na Jávu
V 7:00 vyjíždíme lodí zpět na Lombok a autem fičíme na letiště. Bohužel letadlo, které by připadalo v úvahu letí až v 18:30 večer. Za tu dobu se zkusíme dostat pozemní a lodní cestou na stejné místo za menší obnos. Busem a trajektem jsme dojeli na Bali pak dalším busem do města Ubung. Dorazili jsme akorát tak, abychom chytli luxusní klimatizovaný autobus, který nás přes noc dovezl na ostrov Java do města Probolinggo.

20.4.2009 - pondělí - sopka Gunung Bromo a luxusní hotel Palm
Je 3:30 ráno a daří se nám usmlouvat transport do Cemoro Lawang (S07°55.320, E112°57.796). Je to hrana kráteru Gunung Bromo (S07°56.410, E112°57.214), který patří mezi nejaktivnější Indonéské sopky. Než jsme slezli do vnějšího kráteru a pak vylezli na vnitřní kužel, ze kterého se hrne sirná pára, akorát vychází slunce. V 8:00 jsme zpět na cestě. Po snídani nad kráterem jedeme přes Probolinggo do města Bondowoso. Začalo děsně pršet a pro místní obyvatele to znamená, že do hor už žádné bemo nepojede. Nezbylo nám nic jiného, než si najít hotel. K hotelu Palm se necháváme dovézt na upraveném kole, kde cyklista šlape a před řidítky jsou udělaná dvě sedátka pro pasažéry. Za stejnou cenu, jako jinde za zaplivanou díru se ubytováváme v tomto luxusním komplexu s 25m venkovním bazénem obrostlém upravenými palmami. Je teprve 13:30 a máme celé odpoledne a večer si užíváme neplánované zastávky v bazénu a v místní hospodě.

21.4.2009 - úterý - kráter sopky Kawah Ijen
V 6:00 vstáváme a jdeme si zaplavat. Po snídani chytáme první bemo do města Sempol. Ve stoupání se povrch vozovky mění na kámen a našemu bemu se podařilo ulomit kolo. Naštěstí po chvíli jede okolo prázdný náklaďák a my nasedáme na korbu a fičíme dál až do městečka Sempol (S08°00.447, E114°08.891). Kolem v horách se ve velkém pěstuje káva. Začíná docela slušná bouřka a my chytáme dopravu do místa Pos Paltuding (S08°04.461, E114°13.410) jen na korbě malého pickupu, který navíc veze velkou skříň. Visíme z korby a mokneme, ale jedeme dál. Z Pos Paltudingu šlapeme pěšky na vrchol činné sopky Kawach Ijen, kde místní horníci dobývají naprosto primitivním způsobem síru přímo v kráteru (S08°03.632, E114°14.671). Celou cestu nahoru míjíme horníky snášející ve speciálních košících nasbíranou síru (najednou nesou na zádech 60-120kg síry. Zkoušel jsem si zvednout jeden menší košík a neuspěl jsem.) Horníci svůj náklad nesou v docela náročném horském terénu v sirném zápachu celých 5 km k silnici. V kráteru se také nachází nejkyselejší jezero na světě. Je to skoro čistá kyselina sírová. Sirná pára ze sopečného sopouchu je vháněná skrze barely, kde se ochlazuje a čistá síra se pak usazuje v krustách. Jediný člověk, který měl plynovou masku byl ten, co obsluhoval ty barely. Jinak horníci chodili většinou bosí. Tento výstup považujeme za jeden z nejlepších zážitků v Indonésii vůbec. Než jsme nastoupili do nočního autobusu do Jogjakarty, museli jsme pětkrát přesedat. Posledním autobusem jsme jeli celou noc.

22.4.2009 - středa - chrám Borobudur a přelet na Bali
V 6:00 přijíždíme do Jogjakarty a rovnou jedeme dalších 90 minut do města Borobudur, kde stojí jeden z největších budhistických chrámů na světě. Byl postaven v 8. století a nedávno jej zrekonstruovali. Bohužel je zde šílené vstupné pro turisty. Celých 12$! Jelikož to chceme vidět, platíme a jdeme dovnitř. Prohlídka nám zabrala necelých 10 minut. A upřímně? Na to, že to má být podle Lonely Planet patrně nejzajímavější místo v Indonésii, jsme zklamání. Náladu si zlepšujeme až u místního stánku s hamburgery. Nasedáme na bus zpět do Jogjakarty, abychom se dostali k sultánskému paláci Kraton. Tam nás překvapili pro změnu příjemně, jelikož vstupné je stejné pro všechny a vyfasovali jsme zdarma anglicky mluvící průvodkyni, která nás provedla okolo tohoto paláce (i když palác je trochu nadnesené označení), po prohlídce tohoto paláce a nezajímavých ruin starých sultánských lázní, kterým říkají vodní palác, jedeme na letiště. Daří se nám usmlouvat hodně nízkou cenu za letenky do Denpasaru (Bali) na 20:30 večer a dáváme si KFC a kafe od Dunkin Donuts. Inu globalizace se nezastaví. Zajímavé je i to, že hlavní příloha v KFC nejsou hranolky, ale rýže. Za hranolky si člověk musí připlatit. Máme ještě dvě hodiny do odletu a to se dá využít jedině návštěvou dalšího nedalekého chrámu. Než jsme tam ovšem dojeli, začalo pršet a taky se setmělo. Do zpátečního autobusu nasedáme komplet promočení. Pak už jen check-in na letišti a přelet zpět na Bali. Z letiště si bereme taxík opět do oblasti Legian a chceme se ubytovat zase v hotelu Oka, jako na začátku naší cesty. Bohužel mají plno, ale po chvíli hledání nacházíme nádherný resort Suriwathi. Je sice po půlnoci, ale to nás absolutně neodrazuje ještě před spaním skočit do bazénu.

23.4.2009 - čtvrtek - surfing na Bali
Snad poprvé vůbec nikam nespěcháme. Vstáváme bez budíku něco po osmé, dáváme si snídani v hotelu, která zahrnuje i plný talíř čerstvého chlazeného exotického ovoce a relaxujeme v bazénu. Po koupeli se jdeme mrknout k moři, a když vidíme, že jsou třímetrové vlny, najímáme si s Pavlem učitele surfingu a jdeme se učit. Nevěřili byste, jak je tento sport fyzicky náročný. Po dvou hodinách padání do vln, nasedání na prkno a následných pokusů (ke konci výuky již většinou úspěšných) o postavení se a následnou jízdu na vlně jsem vyřízený pro zbytek dovolené. Musím uznat, že to je velice dobrý sport. Většinu dne trávíme u moře. Když zašlo slunce, byl konečně čas zajít okouknout místní obchody se suvenýry. Na večeři jsme si dali rybu Mahi-Mahi, koupili si pár piv a večer trávíme v bazénu.

24.4.2009 - pátek - relax, tanečnice v The Legend a odlet domů
Vstáváme až před desátou (jako na dovolené, no ne?) a po snídani se jdeme naposledy sbalit a zbytek dopoledne trávíme u bazénu. Jelikož je to poslední den, jdeme si na pořádný oběd (někteří i dva obědy) ve formě rybích steaků v houbové omáčce a k tomu šejky s čerstvého ovoce (kombinace červeného melounu, ananasu a jemně limetky je třeba výborná). Taky salát s čerstvého avokáda a guacamole s rýžovým lupínkem jako zákusek je docela fajn. Po jídle se jde Pavel znovu rasovat na surfu, ale asi po 15 minutách ježdění se mu prkno podařilo zlomit. To znamená, že pak už trénuje jen anglickou asertivitu a argumentaci s pronajímatelem a místní policií. My s Markem odpočíváme ve stínu palem a čekáme na večer, který se kvapem blíží. Na 19:00 máme rezervovaný stůl v hospodě The Legend, kde po příchodu fasujeme výborný hovězí steak se spoustou zeleniny a různých příloh a dáváme si jablečné pivo (cider) a až jim vypijeme veškeré zásoby, tak přecházíme na klasické pivo Bintang. Na pódiu, u kterého sedíme se nejprve objevují tradiční Baliské tanečnice a předvádí nám svůj um a poté nastupuje kapela, která hraje na přání obecenstva. Kapelu následně střídá replika Elvise Preslyeho, která dokonce dorazila na velmi zajímavě vypadající motorce, pak se objevuje Michael Jackson (opět pouze replika) a předvádí klasické Michaelovy tance. Nakonec skupinka travestitů předvádí hru Romeo and Juliet. Je 23:00 a my máme tak čas sednout do taxíku a nechat se dovézt k letišti. Tím, že jsme k odbavení dorazili tak pozdě a letadlo je plné, umísťují nás do business class v letadle. Což nám vůbec nevadí. (Komu by to taky asi vadilo). Po vzletu si rozkládáme sedadlo skoro do polohy ležmo a po jídle a jednom filmu (každý měl svůj video systém, kde si mohl vybrat asi z 50 různých filmů) spíme až do rána.

25.4.2009 – sobota
V 9:15 Korejského času přistáváme v Soulu, ale jsme tak utahaní, že 4 hodiny trávíme na internetu na letišti. Další let trval 12 hodin, ale díky časovému posunu jsme do Prahy zdárně doletěli už v 17:45. Na Ruzyni jsme ještě natočili poslední goodbye záběr a rozjeli se do svých domovů.