Přelet
do Addis Abbeba z Vídně
02.12.2019 - pondělí
Ještě
ráno si myslím, že poletíme klasicky v prosinci ve třech. Tedy
já, Pavel a David Kotek. Ale ten si den před odletem natáhl vazy v
koleni a hlásí, že neletí, takže v 16:00 vyjíždíme jen my dva
bratři autem do Vídně (auto pak zpět veze Davidův zaměstnanec)
a ve 22:50 odlétáme společností Ethiopian do Addis
Abeba v Etiopii.
RWANDA
- Kigali, Hotel Rwanda
03.12.2019 - úterý
V
7:00 místního času vystupujeme na letišti Bole International
Airport v Addis Abeba. A do 10:50 čekáme na náš další let v
odletové hale. Naštěstí zde mají pohodlná lehátka.
Ve
13:00 přistáváme v hlavním městě Rwandy v Kigali. Přímo u
imigrační úřednice si platíme multiple entry víza a překvapivě
je je možné zaplatit kartou v dolarech. Za chvíli jsme před
letištěm, kde nás čeká domluvený majitel zdejší cestovky
Congo Safaris Ken. Nejprve jedeme do jeho kanceláře, kde si
domlouváme a platíme safari na poslední 4 dny a následně nás
zdarma (vydělal dost) veze na náš objednaný hotel Gisa Stay
103. Jen se na chvíli natáhneme na postel a už zase jdeme,
tentokrát pěšky, po jílové cestě (jen hlavní cesty jsou
asfaltové) směrem do centra. Cestou si kupujeme za pár drobných
(v přepočtu 12 Kč za 5 ks) na jídlo smažené trojhránky plněné
brambory a kořením. Z těch 5 ks by se člověk i navečeřel, ale
my si to dali pouze jako předkrm. Pak každý nastupujeme na jedno
mototaxi. To jsou motorky s řidičem, který má připravenou helmu
pro platícího pasažéra a je to zde nejlevnější a velmi
využívaný způsob dopravy. Jízda je to zajímavá, protože
doprava je velmi hustá. Převážně motorky a kola. Necháváme
se zavést na Nyabugogo bus terminal, kde zjišťujeme
možnosti dopravy do státu Burundi. Odtud pak pěšky stoupáme přes
různé křivolaké uličky, které jsou většinou pouze z udusaného
jílu na kopec do rezidenční čtvrti, kde se nachází i Hôtel
des Mille Collines, který je proslavený díky ukrývání lidí
během genocidy v roce 1994 a hlavně díky filmu Hotel Rwanda.
V tomto hotelu, který měl a má vysokou reputaci v zemi, díky
manažerovi, přežilo 1226 lidí. Ale pokud vás to zajímá, film
hotel Rwanda je skvělý. V hotelu přímo u bazénu si dáváme
večeři a místní čepované pivo a relaxujeme v této oáze
uprostřed velkoměsta.
Bohužel
nic netrvá věčně a vracíme ze zpět za tmy a jemného deště na
ubytování. Zajímavý postřeh v obchodě cestou je, že vůbec
nepoužívají plastové tašky, ale pouze papírové.
Kigali
- Genocide Memorial Museum, přejezd na hranice BURUNDI a
nocleh v Butare (Hue)
04.12.2019 - středa
Ještě
v 7:00 ráno, kdy nám na hotelu chystají snídani, netušíme, co
dnes budeme podnikat, ale nakonec se jdeme podívat do velice
naučného Muzea a památníku genocidy (Genocide Memorial
Museum), která zde proběhla v roce 1994 a zemřelo při řádění
Hutu pro ti Tutsi okolo 1 milionu lidí (v tom se informace značně
rozcházejí). Nakonec na prohlídce, kde se dovídáme hodně o této
problematice, trávíme přes 2 hodiny. Od památníku jedeme opět
mototaxi na Nyabugogo bus terminal a kupujeme si jízdenky na
autobus na hranice s Burundi. Bohužel autobus v 11:00 je plný a
můžeme jet až o hodinu později. Čas využíváme k obědu přímo
na autobusáku. Velmi dobré jídlo s jehněčím masem, batáty,
rýží a místním pivem.
Ve
12:00 opravdu autobus vyjíždí a u hranic jsme za 4 hodiny. Musíme
si vystát frontu na výstupní razítko z Rwandy, to není problém.
Přejít přes most pod kterým teče dravá hraniční řeka až do
Burundi taky není problém. Ale dostat se přes neoblomného
imigračního úředníka je nemožné. Zkoušíme ho ukecávat asi
30 minut, ale marně. Změnili pravidla a už se nedá získat vízum
na hranice, ale pouze několik týdnů předem žádat. No, co se dá
dělat, ale celých asi 70 metrů jsme v Burundi byli. Takže se opět
vracíme přes hranice. Tentokrát nám kontrolují batohy a musíme
vyhodit všechny igelitové tašky (jsou v Rwandě zakázané z
ekologických důvodů). Bohužel, mezi tím, než jsme opět prošli
hranicí, odjel poslední autobus a my musíme jet drahým autem. K
tomu se strhává prudký liják a padá mlha, pro řidiče tvrdý
soupeř. Jedeme hrozně pomalu a to jedeme jen do města Butare (Huye),
kde se kousek od autobusového nádraží ubytováváme v docela
dobrém hotelu Emmaus hostel. K tomu mají večeři podávanou
bufetovou formou jen asi za 50 Kč. Takže spousta skopového masa,
zeleniny a rýže.
Treking
v džungli NP Nyungwe a párty v Kigali
05.12.2019 - čtvrtek
Do
10:00 jedeme autobusem do vstupu do NP Nyungwe. Vystupujeme v místě
Uwinka visitors center a jdeme se domluvit na možnostech túr
ve zdejším pralese. Vstupné je zde 60 USD, pokud chce člověk
absolvovat Canopy walk - visuté lávky nad džunglí a 40 USD
je za vstup do parku, tedy 100 USD/osoba. S průvodcem sami dva
vyrážíme na turistiku úzkým a velmi kluzkým chodníkem mezi
spoustou zeleně. Začíná opět pršet, ale to se dá v deštném
pralese čekat. O to víc jíl pod nohama klouže a oblečení i boty
jsou po chvíli pokryty bahnem. Přicházíme k visutým lávkám,
kde jsme v jednom místě i 70 metrů nad zemí. Celkem jsou za sebou
3 lávky. Při chůzi se docela houpou. Následně už pokračujeme
přes Umuyove trail. Cestou vidíme několik kočkodanů
diadémových (Blue monkey), ale tito primáti jsou docela
plaší, takže hned běží pryč a vysoko do korun stromů a u
malého vodopádu na trase potkáváme i kočkodana čepičatého
(L'Hoest's monkey). Protože jsme hned ze startu avízovali,
že půjdeme rychle, tak trek, který prý chodí okolo 4 hodin máme
za sebou za necelé 2 hodiny. V Uwince si dáváme oběd a v ceně
můžeme jít ještě další okruh Irebero trail. Jdeme, protože
přestalo pršet a vypadá, že se mlha rozpouští. Cestou musíme
přelézt čerstvě padlý strom, ale na tomto okruhu žádné opice
nevidíme. Průvodce i další lidi jsme nechali daleko za námi a v
15:00 nastupujeme do minibusu, který s námi jede až do Kigali,
kde přijíždíme až ve 20:00.
Ubytování máme v GreenPage
Inn, který je asi 10 km od Nyabugogo bus terminal,
ale mototaxi jezdí. Tohle je hrozná díra, to ubytování. Dáváme se
do gala a jedeme do People clubu.
Je asi 23:00. To je, ovšem, na Afriku velmi brzká hodina a klub je
prázdný, proto jdeme obejít další dva, abychom se nakonec
vrátili do People. Okolo 3:00 se vracíme na ubytování.
Půjčujeme
auto a přes čajové plantáže do UGANDY k na
jezero Bunionyi
06.12.2019 - pátek
Před
9:00 to po včerejším večírku prostě nejde odejít z hostelu.
Mototaxi nás veze do půjčovny aut, kde po chvíli máme Toyotu
Raw, ještě s námi jede chlap, který nám auto půjčil, do
pneuservisu pořešit jedno kolo, tankujeme plnou a jedeme na sever.
Cestou sledujeme obrovské množství čajových plantáží a hlavně
lidi, kteří na nich dělají. Jako včelař jsem si všiml i
zajímavých včelích úlů zavěšených na stromě.
Na
hranice
s Ugandou
přijíždíme po 14:00, chvíli trvá vyřídit papíry a už
pokračujeme dále do vnitrozemí Ugandy. Zastávku na oběd a si
děláme ve městě
Kabale,
kde i vybíráme místní měnu a následně odbočujeme k jezeru
Bunionyi.
Poprvé naplno využíváme toho, že máme náhon na všechna kola.
Cesta, která je opravdu místy sjízdná jen tak, tak, protože je
plná výmolů, erozních rýh a hlavně bahna a ještě k tomu za
tmy je opravdu adrenalinová. Asi kilometr před cílem, tedy před místrem, kde cesta končí zcela, je jednoduše vysypána hromada štěrku a dál se projet
nedá. Tudíž šlapeme poslední kilometr k vodě pěšky. U vody je
molo a voláme přes jezero na ostrov
Itambira
aby pro nás někdo přijel. Přijeli motorovým člunem a za pár
minut už se můžeme ubytovat v Paradise
Eco-Hub hotelu.
Krásné místo ale pokoj maličký a docela škaredý. Ale teplou
vodu a internet mají.
Procházka
po ostrově Itambira, zpět na pevninu, NP Queen Elisabeth a lodí za
zvířaty v Kazinga Channel
07.12.2019
- sobota
Nejprve
sejdu projít po ostrůvku, který zase není až tak malý, ušel
jsem přes kilometr, než jsem se dostal na jednu stranu. Po
procházce dostáváme příjemnou snídani na vyhlídkové terase.
Škoda, že se spustil liják. Čekáme, než doprší a pak se
necháváme lodí opět převézt na pevninu, jdeme k autu a po tom
dešti je cesta ještě více bahnitá. Ale zvládáme to projet
kolem
jezera až na pevnou silnici. Výhledy
cestou na toto členité jezero se spoustou ostrůvků jsou úžasné.
Jedeme stále na sever až do Kalinzu
forest.
Máme v plánu jít na trek za šimpanzy,
ale
přijíždíme pozdě a dnes to již nejde, nevadí. Jedeme ještě
kousek dále, kde začíná NP
Queen Elizabeth,
ale nás konkrétně zajímá Kazinga
Channel.
Parkujeme
u mostu v městečku
Tunguzka
a
domlouváme si 2 hodinovou projížďku lodí po tomto kanálu
spojujícím jezera Edward a George. Je to totiž místo s největším
výskytem hrochů široko daleko. Lodí vyplouváme v 16:00 chvíli
po intenzivním dešti. Za chvíli už vidíme početné rodinky
hrochů, spousty ptactva včetně afrického orla, krokodýla,
nějakou ještěrku, prase divoké (giant forest warhog, který byl
objeven teprve v roce 1904 právě zde), buvoly, množství opic a
jen
v dálce vidíme i slona. Projížďka to je moc hezká.
Po
návratu na břeh se kousek vracíme k hlavnímu vstupu do NP Quenn
Elizabeth abychom si zjistili informace ohledně možnosti safari
atd. Jelikož se za chvíli stmívá, jedeme se ubytovat do cca 10 km
vzdálené vesnice Malamagambo, protože v parku jsou ceny ubytování
totálně přestřelené (klidně i 850 USD za noc). V této vesnici
je pokoj za 4 USD a pivo za půl dolaru.
Šimpanzi
v Kalinzu forest, přejezd přes rovník do města Jinja
08.12.2019 - neděle
Vstáváme
v 6:00. Nejprve se jedeme podívat na tzv. Crater
fields, což
je oblast se spoustou sopečných kráterů, které jsou již
zaplněny vodou. Konkrétně jedeme mezi dvě jezera, jezero Kamweru
a jezero Chema. Pak už míříme rovnou do střediska
NFA Kalinzu chimp tracking, kde máme domluvenou procházku do
pralesa Kalinzu s průvodkyní, která má za úkol dostat nás na
místa, kde bychom mohli pozorovat šimpanze ve volné přírodě.
Funguje to tak, že brzy ráno do pralesa vyběhne několik stopařů,
kteří se snaží šimpanzí rodinky najít a následně volají
telefonem, kde jsou. Daří se a po několika málo minutách chůze
vidíme prvního samce vysoko v koruně stromů, jak snídá bobule,
které na daném stromě rostou. Na stejném stromě je i hnízdo,
kde je samice s mládětem. Šimpanzi si na každou noc staví
čerstvé hnízdo z olistěných větví na
jiném místě.
Vidíme
i mladého šimpanze, jak šplhá v korunách. Ještě se
přemisťujeme dále, kde potkáváme několik dalších jedinců.
Ale pokaždé jsou vysoko na stromě. Celkem v parku děláme okruh 7
km a kolem dalších čajových plantáží se vracíme k autu.
Jedeme
dlouhou
trasu měřící skoro 450 km skoro na východ země. Cestou
překračujeme rovník z jihu na sever ve vesnici s příhodným
názvem Equator.
Protože okolo hlavního města Kampala je neuvěřitelná zácpa, do
města
Jinja
u Viktoriina
jezera
kousek od oficiálně uznávaného pramene Nilu (Source of Nile) jsme
až ve 20:00. Jdeme se ubytovat do Brisk hotel Triangle přímo na
břehu jezera a na večeři se jdeme projít do kilometr vzdáleného
centra.
Oprava
auta, Pavel
na kajaku na Nilu a já offroad v bažinách kolem Nilu
09.12.2019 - pondělí
Od
hotelu se snažíme odjet v 8:00. Bohužel marně. Auto totiž ani
nehlesne. Recepční hotelu volá nějakého servisního technika,
který po chvíli přijíždí. Pomocí
kousku drátu startne auto a diagnostikuje, že odešel startér.
Musíme do servisu. Tam s tím něco 30 minut kutí, pak si vymyslí
přestřelenou cenu za opravu, smlouváme na 1/3
a konečně
jedeme do
vesnice
Buyala
ležící na břehu Nilu. Zde si Pavel na dnešní den domlouvá
splouvání Nilu na kajaku. Domlouváme se, že se zajedu autem
podívat k vodopádu na Nilu: The Dead
Dutchman,
ale ačkoli máme terénní auto a já se snažím projet množství
cestiček a stezek, tak se mi konkrétní místo nedaří najít. Nil
jsem viděl jen jednou. Ale začíná pršet a cesty, které jsou
hliněné, se stávají prakticky nesjízdnými. To vidím, když se
přede mnou zaseklo plné naložené nákladní auto cukrovou třtinou
a cesta byla neprůjezdná. Místní mi ukazují, že to mám
zkusit objet přes bažiny. Což taky činím. Auto hrabe v bahně
asi 15 km, a když se vracím, auto vypadá jako velká hliněná
koule. Pavel akorát přijíždí z kajaků, dáváme si na ulici
místní večeři (rýže a fazole) a jdeme se ubytovat do White
Nile Rafting camp,
kde jsem si na zítřek domluvil splouvání na raftu. Večer hrajeme
kulečník a spíme v komfortním stanu.
Splouvání
Nilu na raftu a kajaku a šílený přejezd do Entebbe
10.12.2019 - úterý
Ráno
máme nejlepší snídani za celou Afriku, plně připravený stůl
od párečků, vajíček po salát. Po dobrém jídle se s Pavlem
rozdělujeme. Pro mne je zde nachystáno 12 chlapů, kteří
nakládají na náklaďák dva rafty, 4 kajaky a vyrážíme pod
přehradu odkud vyplouváme na Nil. S Pavlem se potkáváme po dvou
kilometrech. Pavel je na kajaku a má i jednoho kajakáře jako
průvodce. Je pravda, že pohled na mou crew v porovnání s jedním pavlovým doprovodem vzbuduje respekt. Jsem na raftu já a dva lodivodi, pak jede safety raft, tedy raft,
který by se neměl dát převrátit, protože je zatížený a má
široká vesla a kolem jedou 4 kajakáři. Je to fakt sranda, protože
voda je to pořádná a vlny mohutně. Na jedné peřeji se náš
raft převrací, ale za chvíli se pluje dál. Na našem 20 km
dlouhém úseku je asi 20 klasifikovaných peřejí z toho několik
WW-5 (V Evropě je max WW-3) a jeden vodopád. I ten sjíždíme.
Během plavby máme i svačinku v podobě ananasů. Pavel na jedné
mohutné peřeji najel trochu blbě a taky si zaplaval a napil vody z
Nilu. Prostě adrenalinový den, jak má být. A to nás čeká
náklaďák s přívěsem zapadlý
v bahně. Takže musíme nejprve odpojit přívěs, vytlačit jej
bahnem, pak protlačit náklaďák a jsme všichni celí od bahna.
Cestou do campu, jsme na korbě náklaďáku a spustila se průtrž
mračen.
Po
příjezdu
do campu se jdu okamžitě rozehřát do sprchy a
mám
v ceně raftingu ještě výborný oběd včetně grilovaného masa.
Sotva
jsem dojedl, přijíždí Pavel a můžeme jet šílenou cestou,
kde stojíme non- stop v kolonách do 119 km vzdáleného města
Entebbe.
Na hotel se dostáváme po 21:00.
Botanická
zahrada Entebbe, vyzvednutí Davida na letišti a přejezd do vesnice
Lyantonde
11.12.2019
– středa
Po
hotelové snídani se přesunujeme do botanické
zahrady.
Rozlehlý
park na břehu Viktoriina jezera, kde ve střední části je i
hustší zeleň a dokonce tato oblast byla použita k filmování
původního Tarzana z roku 1940. Alespoň
se můžeme trochu projít. V poledne přejíždíme na letiště
v Entebbe,
kde přilétá David.
Společně
jedeme na západ a končíme ve vesnici Lyantonde. Bohužel při
parkování do nás zezadu vrazilo jiné auto. V Africe je možné
vše, takže za chvíli máme sehnaného dělníka, který si bere
auto na noc. Popraskaný plastový nárazník a
urvané držáky slibuje, že přes noc bude vše jako nové. Večer
trávíme ve vesnici na ulici, kde si dáváme výborné maso na
rožni a popíjíme lokální gin. V noci Pavlovi vykradli pokoj v
hostelu ve kterém spíme. A to v tom pokoji Pavel byl. Přišel o
notebook, telefon a hodinky.
NP
Mburo Lake a přejezd do Kigali, Rwanda
12.12.2019 - čtvrtek
V
9:00 jde Pavel řešit na policii noční vykradení a já jdu pro
opravené auto. Rozbité plasty vypadají jako nové, ale jak to měli
na zvedáku, tak zjistili, že máme urvaný výfuk. Domluvil jsem
se, že jak to svaří, tak nám auto přiveze na hotel. Což se
stalo během 20 minut. Pavel se vrací se zápisem a můžeme jet k
bráně do NP
Mburo Lake.
Už cestou k bráně do parku potkáváme nějaké opice a antilopy.
Platíme 40 USD za člověka a ještě další peníze za auto, ale
pak už se projíždíme po hliněných cestičkách tímto národním
parkem. Pozorujeme velké množství zeber, různých antilop,
divokých prasat, které se často rochní v bahně, kterého je
kolem požehnaně. Vidíme buvoly a dokonce i stádo žiraf. Dalšími
častými obyvateli jsou různé opice. Projíždíme zde několik
tras až k jezeru a skoro vše, i v období dešťů, je průjezdné.
Jen na vyhlídku Kazuma nemáme šanci dojet. Kilometr pře ní je
tolik bahna a cesta mizí ve vodní trávě, takže to otáčíme a
severní bránou vyjíždíme z parku.
Do
16:00 jedeme na hranice
s Rwandou,
které celkem rychle překonáváme. Poslední dvě hodiny jízdy
autem, které vracíme v půjčovně v
Kigali.
Ještě se necháváme řidičem z půjčovny odvézt na hotel a
znavení již nikde nejdeme.
Přejezd
přes
Sopečné hory k jezeru Kivu do Gisenyi
13.12.2019
- pátek
Ráno
jedeme na motorkách do cestovky, která nám zajišťuje program na
další dny a hlavně povolení, bez kterých by program nebyl možný,
abychom zaplatili poplatek i za Davida a pak jedeme dalšími
motorkami na Nyabugogo
bus terminal.
Snídáme na autobusovém nádraží odkud nám jede v 10:15 autobus
do Gisenyi. Je to čtyřhodinová jízda, ale krajina za oknem
autobusu je opravdu malebná. Zelená políčka oddělena kamennými
zdmi jako někde ve Skotsku, s tím rozdílem, že zde jsou to
všechno sopečné kameny, kopečky a vodopády. Prostě je na
co se dívat. Ve 14:00 jsme v Gisenyi u hezkého jezera
Kivu.
Tohle jezero je zajímavé tím, že patří mezi nejhlubší na
světě a hluboko pod vodou probublává CO2, které vodní bakterie
mění na metan. Ale tlak vody je tak velký, že se plyn nedostává
na povrch a hromadí se v obrovském množství. Počítají, že
koncem 21. století, pokud se nějak uměle plyn nezačne uvolňovat,
se uvolní najednou a hrozí, že to zabije až 2 miliony lidí,
kteří kolem jezera žijí. Ale to je až věc budoucna.
My
si nacházíme pohodové ubytování v
Auberge
de Gisenye
a jdeme k vodě. Písčitá pláž, upravené okolí včetně palem a
příjemně teplá voda do které se jdeme vykoupat. Na břehu
trénují mladí karatisté a další skupinky lidí na nějaké
vystoupení, občas projde nějaký prodavač s nějakou mňamkou,
prostě skoro jako někde u moře. Slunce skoro zapadá a my se jdeme
najíst do našeho hotelu, kde podávají večeři formou švédských
stolů. Do 23:00 odpočíváme a popíjíme místní pivo, načež
vyrážíme do centra. Cestou hledáme nějaké místo, které není
tak zamořené světelným smogem, abychom se podívali na to jak
září a kouří sopka na kterou v dalších dnech půjdeme.
Podívaná je to pro nás naprosto netradiční. Ale sopka je 18 km
daleko a nedá se to odtud vyfotit. Poté jdeme do místa, kde
se nachází několik hospod a barů s různou hudbou a my zde nějaký
čas zůstáváme nasávat místní atmosféru.
Jezero
Kivu a termální prameny
14.12.2019 - sobota
V
hotelu dostáváme suverénně nejlepší snídani této výpravy.
Skvělý hovězí vývar s rajčaty po včerejším večírku
opravdu
pomáhá a k tomu speciální omeletu plněnou masem, brambory a
zeleninou. V 10:00 přichází Obama, bratr Kennedyho, kteří spolu
vedou cestovku Congo
Safari Tours,
se kterou jsme se domluvili hned na začátku, že dnes nám začne
program. Ale vše se nám o den posouvá, proto jdeme k jezeru
Kivu
a
jedeme loďkou po jezeře, kolem plošiny, která dobývá z jezera
metan, k místu s termálními prameny (hot springs). Na lodi s námi jede masér,
který nám dělá masáže nohou. V termálních pramenech, které
jsou vlastně taková jezírka postavená z pytlů s pískem s horkou
a léčivou vodou relaxujeme skoro dvě hodiny. Pavel si dává
místní masáž včetně zakopání do prohřátého písku.
Ochlazovat se chodíme přímo do jezera Kivu. Zrelaxovaní se jdeme
kousek projít kolem jezera a vidíme i obrovskou pobočku pivovaru
Heineken. Následně nasedáme na mototaxi a jedeme do centra na oběd
bufetovou formou. Na talíř si nakládáme decentně, ale během
jídla se koukáme, jak si berou místní. Je s podivem, že ta
obrovská hromada jim na tom talíři drží. Dnes bydlíme na
náklady cestovky v poněkud dražším ubytování skoro u vody
v Beach
Garden hotel.
Já
se jdu ještě projít po pláži
New Tam Tam beach
a koukám na západ slunce. Večeři si objednáváme přímo v
hotelu.
DEMOKRATICKÁ
REPUBLIKA KONGO: přechod hranic, výstup na sopku Nyriagongo a
sledování lávového jezera
15.12.2019 - neděle
V
6:00 máme připravenou snídani v hotelu a chvíli na to přijíždí
náš průvodce se kterým jedeme na hranice s Demokratickou
republikou Kongo (nebo taky Konžská Demokratická Republika).
Během pár minut máme vyřízeny všechny formality a na druhé
straně se město jmenuje Goma a zde nás již čeká terénní auto s průvodcem a řidičem.
Společně jedeme do NP Virunga. Cestou si, ovšem, náš průvodce
vzpomene, že nemá naše povolení vstupu do parku a nás čeká asi
20 minut napětí, jak to vyřeší. Nakonec to nějak zvládl a v
doprovodu ozbrojeného vozidla jedeme na výchozí místo pro výstup
na sopku
Nyriagongo.
Vyplňujeme
opět množství papírů, jimiž je tato země zahlcena a čekáme
na příjezd ještě jedné tříčlenné skupiny, která se k nám
připojí k výstupu na tento vulkán.
Díky jejich zpoždění
vycházíme v doprovodu sedmi ozbrojených strážců v
neprůstřelných vestách a s kulomety v rukou až v
10:30. Dále nás doprovází kuchaři a nosiči pro tu druhou
skupinku. Tudíž nás jde celkem dost. Výstup je neuvěřitelně
pomalý. Kupodivu to není ani Davidovou rychlostí, ale brzdí nás
ta druhá skupina. Vypadá, že každou chvíli umřou. A to stoupáme
od 2000 metrů nad mořem. Prostě zdlouhavý výstup s mnoha
zastávkami směrem na vrchol sopečného kužele. Během cesty nám
několikrát prší.
V
16:30 jsme konečně na vrcholu 3470
m vysokého Nyriagongo. Hned jdeme nakouknout přes hranu do kráteru,
kde dole vidíme největší lávové jezero světa. Pohled i přes
den je úchvatný! Dole je vidět kouř a bublající žhavé
jezero v průměru asi 300 metrů. Bohužel
opět začíná pršet a v této nadmořské výšce je docela zima.
Proto se jdeme ubytovat do jedné z prostých laminátových chatiček
skoro na hraně kráteru, abychom to měli blízko na pozorování a
v jiné chatičce nacházíme našeho osobního kuchaře kterak nám
připravuje večeři na dřevěném uhlí. Je tu dost místa i pro
nás a kolem ohně je tepleji. Sušíme si boty a trochu
rozmrzáme. I na tak primitivním ohni se dá nachystat výborná
večeře. Dostáváme luštěninovou polévku se zeleninou, špagety
s hovězím masem a hráškem a po jídle ještě čaj a ovocný
talíř.
Následně čekáme do tmy, abychom se mohli dívat na
přírodní představení tohoto aktivního vulkánu. Jezero žhne,
my vidíme jak láva bublá, přelévá se a hlavně z vedlejšího
sopouchu létá občas láva i do vzduchu a stéká po sopouchu. A co
je nejzajímavější, uvnitř kráteru vidíme dva lávové potoky.
Zdejší magma je velmi netypické, protože obsahuje málo křemene,
proto je toto i jedna z nejnebezpečnějších sopek. Když totiž
zdejší láva teče, tak i 100 km rychlostí z kopce. A pod kopcem
je velkoměsto Goma. Už se, i velmi, nedávno stalo, že lidé
nestihli zareagovat a láva se prohnala přes letiště až do města
a zabila desítky lidí. Například láva na Havaji teče rychlostí
pomalé chůze. No a v těch lávových potocích i v jezeře uvnitř
kráteru je vidět, jak se láva pohybuje rychle. Tohle je podívaná,
na kterou bychom se vydrželi dívat dlouho, nebýt té zimy (z
kráteru k nám stoupá tepla jen málo) a deště. Takže to děláme
tak, že se
chodíme ohřát do spacáku a pak zase na tu podívanou.
Sestup
z Nyriagongo, koupání v jezeře Kivu v Goma a přejezd rychlo lodí
do města Bukave na jih jezera Kivu
16.12.2019 - pondělí
V
6:00 dostáváme snídani a hned na to sestupujeme z kráteru stejnou
cestou, jako jsme včera vystoupali. Ale opět nás druhá skupina
neuvěřitelně brzdí. Dolů přicházíme až po 11:00 (obvykle se
výpravy vrací do 10:00). V základním táboře nás čeká náš
průvodce, se kterým jedeme na Dětskou
pláž
(Plage
de Peuples).
Jdeme si hned zaplavat do jezera a v místní hospodě nám grilují
ryby a kuře k obědu. Program, který nám místní cestovka
vymyslela okamžitě měníme, protože máme jet až v 18:00 lodí
celou noc přes jezero a to máme celou dobu sedět.
Okamžitě
jedeme do přístavu, abychom v 15:00 vypluli rychlolodí na jih
celého jezera Kivu do města
Bukavu.
Cestou míjíme druhý největší ostrov Afriky po Madagaskaru.
Kterému
místní říkají ostrov Ráje. Prý se zde nikdy neválčilo a není
zde kriminalita.
Těsně
před západem slunce přijíždíme do Bukavu. Čeká nás zde auto
s řidičem a jedeme do nedalekého hotelu, kde po mnoha dnech teče
teplá voda ve sprše a je relativně pohodlný. Průjezd několika
ulicemi města v osobním autě je opravdu zážitek. Krom toho, že
tu není asfalt, tak cesty vypadají jako trenažér na tankodromu.
Brutální díry, bahno, hluboké kaluže a podobně. Řidiči to
evidentně nevadí a vše zvládá projet bez problému. Já bych
tady váhal jet s terénním autem. K večeři máme výbornou
grilovanou rybu tilapia z jezera Kivu. Hotel má na střeše terasu,
kde večer sedíme a zkoušíme lokální druhy piv.
NP
Kahuzi-Biega a stopování goril, cesta do Kigali ve Rwandě
17.12.2019 - úterý
V
6:00 vstáváme a bez snídaně jedeme asi hodinu autem do NP
Kahuzi-Biega.
Cesta
je to opět nezpevněná a dokonce musíme při průjezdu jednou
vesnici platit mýtné jako ve středověku, jinak by nás nepustili
dále. V ústředí parku si musíme důrazně říci o snídani a
pak nám ranger vysvětluje jak se chovat u goril a v parku
obecně. V parku je asi 10 gorilích rodin, ale aktuálně turisty
vodí pouze ke dvěma. Ono, aby si gorily zvykly na přítomnost
člověka trvá 6 let. Poté naše skupinka čítající 7 turistů
nasedá do terénního Jeepu, který je na zdejší bahnité a pro
normální auta naprosto neprůjezdné cesty potřeba a jedeme do
džungle. Chvílemi to vypadá, že i toto auto uvízne v bahně, ale
ne.
Přijíždíme na začátek stezky, kde už nás čekají místní
stopaři a vedou náš pěšky dál a dál do džungle. Na některých
místech musí pracovat mačety, abychom se dostali dále. Gorily
jsou divoká zvířata, která se pohybují naprosto volně, proto je
každý den cesta jinudy. My dnes musíme překonávat potoky, bažiny
a hustý podrost. To
si Pavel ze začátku, když brodíme potok sundává i boty, aby si
je nenamočil, načež se po kotníky propadáme do bahna v močále.
Po hodině útrap najednou ranger hlásí, že je před námi alfa
samec zdejší gorilí rodiny. Povinně musíme nasadit roušky,
abychom na gorily nepřenášeli bacily, které od nás lehce mohou
chytit. Stále nic nevidíme a myslíme si, že musíme ještě
kus pěšky, ale stojíme na místě a stopaři a ranger začínají
vysekávat zeleň před námi a jako za padající oponou
se
před námi zjevuje sedící obrovský (prý má asi 200 kg) samec,
který si spokojeně žvýká listí. Jen občas po nás loupne okem,
ale jinak jej i mačety pracující těsně kolem něj nechávají
klidným. Tenhle pohled, jak se taková hora masa natahuje pro další
krmi pro kterou sahá svou obří tlapou je prostě něco, co si
člověk v zoo nemá šanci uvědomit. Při breefingu nám říkali,
že vzdálenost od goril alespoň 7 metrů, ale my jsme tak maximálně
3 metry. Po chvíli zpozorujeme i tříleté mládě, které se
předvádí (dělá opičky) na tenkých větvích nad taťkou. U
goril můžeme být maximálně jednu hodinu (další mezinárodní
úmluva). A můžeme pozorovat, jak spokojená rodinka to je. Samec
má několik samic, ty se o něj starají, vybírají mu z
chlupů nepořádek a mláďata se pošťuchují skoro jak
lidské děti.
Čas strávený v tomto koutě světa v hlubokém
pralese s naprosto poklidnou gorilí rodinkou je něco, co si
člověk bude pamatovat do konce života. Zpět
k Jeepu je to již jednodušší, protože jdeme po našich
vyšlapaných stopách.
Auty
jedeme do Bukavu
na hranice s Rwandou. Zde končí náš oficiální program, loučíme
se s průvodci a přecházíme hranice. Jen taková drobná
nepříjemnost, když David využívá zdejší stoku jako WC a
najednou přichází ještě úředník z Konga a strašně jej za to
cepuje. Takže na hranicích raději nečůrat! Nakonec to dopadlo v
pohodě a pustil nás do Rwandy. Tady trčíme asi hodinu ve frontě
na razítko do pasu a David si musí vyřídit nové vízum (měl jen
jednorázový vstup, na rozdíl od nás).
Protože
Davidovi v 1:00 ráno letí letadlo z Kigali a autobus do Kigali má
jet až v 18:00, musíme volit alternativní dopravu. Místní nám
zastavují auto a za patřičný dolarový obnos jedeme do Kigali
autem. Autobusem tvrdí, že by to ujeli za 7 hodin. Auto slibuje, že
to stihne za 4,5 hodiny. A opravdu, na to že jedeme kolem jezera
Kivu po samých serpentinách, jede jako šílený. Cestou si dáváme
večeři a ve 22:30 jsme v Kigali.
David okamžitě nasedá na mototaxi, které jej odváží na
letiště. A my si hledáme jiné motorky, aby nás zavezly někam se
ubytovat. Během chvilky nám našli něco jako hotel podřadné
kategorie, ale protože se blíží půlnoc, moc si nevybíráme a
zůstáváme na noc.
Památník
10 Belgičananů a odlet do Addis Abbeba
18.12.2019 -
středa
V
7:00 opouštíme hotel. Hned pod ním je ulice, kde spousta lidí
prodává ovoce. Kupujeme si nějaké a jedeme mototaxi v památníku
Belgických vojáků (Belgian Soldiers Memorial), kteří zde byli zavražděni během genocidy. Je to velmi ponuré místo, kde se
opět člověk z informačních tabulí v budově, která byla
posledním útočištěm právě pro tyto Belgičany a dalších 12
civilistů a kde je vidět na rozstřílené fasádě, že se jednalo
o litou střelbu, dozví spoustu informací. Před touto budovou
stojí 10 žulových sloupů, každý připomínající jednoho
padlého. Podle zářezů na těchto sloupech si člověk rychle
spočítá, že vojákům bylo od 25 do 32 let, když je popravili.
Po prohlídce jdeme asi 2 km pěšky na Caplaki Craft Market,
kde, pokud chce člověk nakoupit ještě nějaké místní suvenýry,
tak je to správné místo. Je to asi 30 žlutě natřených budek,
kde se člověk prochází jako v nějaké galerii a když se mu
něco líbí, tvrdě smlouvá. Pavel si odváží docela těžkou
dřevěnou židli a je pak zajímavé, jak ji veze na mototaxi
nejprve do sídla cestovky Congo Safari, kde jsme si nechávali
nějaké věci a následně na letiště.
Ve
13:00 již sedíme v odletové hale a ve 14:40 společností
Ethiopian letíme s mezipřistáním v Burundi do Addis
Abbeby. Tady se opět shledáváme s Davidem, který následujícím letem do Vídlě letí s námi.