Přelet do Addis Abbeba z Vídně

02.12.2019 - pondělí
Ještě ráno si myslím, že poletíme klasicky v prosinci ve třech. Tedy já, Pavel a David Kotek. Ale ten si den před odletem natáhl vazy v koleni a hlásí, že neletí, takže v 16:00 vyjíždíme jen my dva bratři autem do Vídně (auto pak zpět veze Davidův zaměstnanec) a ve 22:50 odlétáme společností Ethiopian do Addis Abeba v Etiopii.

RWANDA - Kigali, Hotel Rwanda

03.12.2019 - úterý
V 7:00 místního času vystupujeme na letišti Bole International Airport v Addis Abeba. A do 10:50 čekáme na náš další let v odletové hale. Naštěstí zde mají pohodlná lehátka.
Ve 13:00 přistáváme v hlavním městě Rwandy v Kigali. Přímo u imigrační úřednice si platíme multiple entry víza a překvapivě je je možné zaplatit kartou v dolarech. Za chvíli jsme před letištěm, kde nás čeká domluvený majitel zdejší cestovky Congo Safaris Ken. Nejprve jedeme do jeho kanceláře, kde si domlouváme a platíme safari na poslední 4 dny a následně nás zdarma (vydělal dost) veze na náš objednaný hotel Gisa Stay 103. Jen se na chvíli natáhneme na postel a už zase jdeme, tentokrát pěšky, po jílové cestě (jen hlavní cesty jsou asfaltové) směrem do centra. Cestou si kupujeme za pár drobných (v přepočtu 12 Kč za 5 ks) na jídlo smažené trojhránky plněné brambory a kořením. Z těch 5 ks by se člověk i navečeřel, ale my si to dali pouze jako předkrm. Pak každý nastupujeme na jedno mototaxi. To jsou motorky s řidičem, který má připravenou helmu pro platícího pasažéra a je to zde nejlevnější a velmi využívaný způsob dopravy. Jízda je to zajímavá, protože doprava je velmi hustá. Převážně motorky a kola. Necháváme se zavést na Nyabugogo bus terminal, kde zjišťujeme možnosti dopravy do státu Burundi. Odtud pak pěšky stoupáme přes různé křivolaké uličky, které jsou většinou pouze z udusaného jílu na kopec do rezidenční čtvrti, kde se nachází i Hôtel des Mille Collines, který je proslavený díky ukrývání lidí během genocidy v roce 1994 a hlavně díky filmu Hotel Rwanda. V tomto hotelu, který měl a má vysokou reputaci v zemi, díky manažerovi, přežilo 1226 lidí. Ale pokud vás to zajímá, film hotel Rwanda je skvělý. V hotelu přímo u bazénu si dáváme večeři a místní čepované pivo a relaxujeme v této oáze uprostřed velkoměsta.
Bohužel nic netrvá věčně a vracíme ze zpět za tmy a jemného deště na ubytování. Zajímavý postřeh v obchodě cestou je, že vůbec nepoužívají plastové tašky, ale pouze papírové.

Kigali - Genocide Memorial Museum, přejezd na hranice BURUNDI a nocleh v Butare (Hue)

04.12.2019 - středa
Ještě v 7:00 ráno, kdy nám na hotelu chystají snídani, netušíme, co dnes budeme podnikat, ale nakonec se jdeme podívat do velice naučného Muzea a památníku genocidy (Genocide Memorial Museum), která zde proběhla v roce 1994 a zemřelo při řádění Hutu pro ti Tutsi okolo 1 milionu lidí (v tom se informace značně rozcházejí). Nakonec na prohlídce, kde se dovídáme hodně o této problematice, trávíme přes 2 hodiny. Od památníku jedeme opět mototaxi na Nyabugogo bus terminal a kupujeme si jízdenky na autobus na hranice s Burundi. Bohužel autobus v 11:00 je plný a můžeme jet až o hodinu později. Čas využíváme k obědu přímo na autobusáku. Velmi dobré jídlo s jehněčím masem, batáty, rýží a místním pivem. Ve 12:00 opravdu autobus vyjíždí a u hranic jsme za 4 hodiny. Musíme si vystát frontu na výstupní razítko z Rwandy, to není problém. Přejít přes most pod kterým teče dravá hraniční řeka až do Burundi taky není problém. Ale dostat se přes neoblomného imigračního úředníka je nemožné. Zkoušíme ho ukecávat asi 30 minut, ale marně. Změnili pravidla a už se nedá získat vízum na hranice, ale pouze několik týdnů předem žádat. No, co se dá dělat, ale celých asi 70 metrů jsme v Burundi byli. Takže se opět vracíme přes hranice. Tentokrát nám kontrolují batohy a musíme vyhodit všechny igelitové tašky (jsou v Rwandě zakázané z ekologických důvodů). Bohužel, mezi tím, než jsme opět prošli hranicí, odjel poslední autobus a my musíme jet drahým autem. K tomu se strhává prudký liják a padá mlha, pro řidiče tvrdý soupeř. Jedeme hrozně pomalu a to jedeme jen do města Butare (Huye), kde se kousek od autobusového nádraží ubytováváme v docela dobrém hotelu Emmaus hostel. K tomu mají večeři podávanou bufetovou formou jen asi za 50 Kč. Takže spousta skopového masa, zeleniny a rýže.

Treking v džungli NP Nyungwe a párty v Kigali

05.12.2019 - čtvrtek
Do 10:00 jedeme autobusem do vstupu do NP Nyungwe. Vystupujeme v místě Uwinka visitors center a jdeme se domluvit na možnostech túr ve zdejším pralese. Vstupné je zde 60 USD, pokud chce člověk absolvovat Canopy walk - visuté lávky nad džunglí a 40 USD je za vstup do parku, tedy 100 USD/osoba. S průvodcem sami dva vyrážíme na turistiku úzkým a velmi kluzkým chodníkem mezi spoustou zeleně. Začíná opět pršet, ale to se dá v deštném pralese čekat. O to víc jíl pod nohama klouže a oblečení i boty jsou po chvíli pokryty bahnem. Přicházíme k visutým lávkám, kde jsme v jednom místě i 70 metrů nad zemí. Celkem jsou za sebou 3 lávky. Při chůzi se docela houpou. Následně už pokračujeme přes Umuyove trail. Cestou vidíme několik kočkodanů diadémových (Blue monkey), ale tito primáti jsou docela plaší, takže hned běží pryč a vysoko do korun stromů a u malého vodopádu na trase potkáváme i kočkodana čepičatého (L'Hoest's monkey). Protože jsme hned ze startu avízovali, že půjdeme rychle, tak trek, který prý chodí okolo 4 hodin máme za sebou za necelé 2 hodiny. V Uwince si dáváme oběd a v ceně můžeme jít ještě další okruh Irebero trail. Jdeme, protože přestalo pršet a vypadá, že se mlha rozpouští. Cestou musíme přelézt čerstvě padlý strom, ale na tomto okruhu žádné opice nevidíme. Průvodce i další lidi jsme nechali daleko za námi a v 15:00 nastupujeme do minibusu, který s námi jede až do Kigali, kde přijíždíme až ve 20:00.
Ubytování máme v GreenPage Inn, který je asi 10 km od Nyabugogo bus terminal, ale mototaxi jezdí. Tohle je hrozná díra, to ubytování. Dáváme se do gala a jedeme do People clubu. Je asi 23:00. To je, ovšem, na Afriku velmi brzká hodina a klub je prázdný, proto jdeme obejít další dva, abychom se nakonec vrátili do People. Okolo 3:00 se vracíme na ubytování.

Půjčujeme auto a přes čajové plantáže do UGANDY k na jezero Bunionyi

06.12.2019 - pátek
Před 9:00 to po včerejším večírku prostě nejde odejít z hostelu. Mototaxi nás veze do půjčovny aut, kde po chvíli máme Toyotu Raw, ještě s námi jede chlap, který nám auto půjčil, do pneuservisu pořešit jedno kolo, tankujeme plnou a jedeme na sever. Cestou sledujeme obrovské množství čajových plantáží a hlavně lidi, kteří na nich dělají. Jako včelař jsem si všiml i zajímavých včelích úlů zavěšených na stromě. Na hranice s Ugandou přijíždíme po 14:00, chvíli trvá vyřídit papíry a už pokračujeme dále do vnitrozemí Ugandy. Zastávku na oběd a si děláme ve městě Kabale, kde i vybíráme místní měnu a následně odbočujeme k jezeru Bunionyi. Poprvé naplno využíváme toho, že máme náhon na všechna kola. Cesta, která je opravdu místy sjízdná jen tak, tak, protože je plná výmolů, erozních rýh a hlavně bahna a ještě k tomu za tmy je opravdu adrenalinová. Asi kilometr před cílem, tedy před místrem, kde cesta končí zcela, je jednoduše vysypána hromada štěrku a dál se projet nedá. Tudíž šlapeme poslední kilometr k vodě pěšky. U vody je molo a voláme přes jezero na ostrov Itambira aby pro nás někdo přijel. Přijeli motorovým člunem a za pár minut už se můžeme ubytovat v Paradise Eco-Hub hotelu. Krásné místo ale pokoj maličký a docela škaredý. Ale teplou vodu a internet mají.

Procházka po ostrově Itambira, zpět na pevninu, NP Queen Elisabeth a lodí za zvířaty v Kazinga Channel

07.12.2019 - sobota
Nejprve sejdu projít po ostrůvku, který zase není až tak malý, ušel jsem přes kilometr, než jsem se dostal na jednu stranu. Po procházce dostáváme příjemnou snídani na vyhlídkové terase. Škoda, že se spustil liják. Čekáme, než doprší a pak se necháváme lodí opět převézt na pevninu, jdeme k autu a po tom dešti je cesta ještě více bahnitá. Ale zvládáme to projet kolem jezera až na pevnou silnici. Výhledy cestou na toto členité jezero se spoustou ostrůvků jsou úžasné. Jedeme stále na sever až do Kalinzu forest. Máme v plánu jít na trek za šimpanzy, ale přijíždíme pozdě a dnes to již nejde, nevadí. Jedeme ještě kousek dále, kde začíná NP Queen Elizabeth, ale nás konkrétně zajímá Kazinga Channel.
Parkujeme u mostu v městečku Tunguzka a domlouváme si 2 hodinovou projížďku lodí po tomto kanálu spojujícím jezera Edward a George. Je to totiž místo s největším výskytem hrochů široko daleko. Lodí vyplouváme v 16:00 chvíli po intenzivním dešti. Za chvíli už vidíme početné rodinky hrochů, spousty ptactva včetně afrického orla, krokodýla, nějakou ještěrku, prase divoké (giant forest warhog, který byl objeven teprve v roce 1904 právě zde), buvoly, množství opic a jen v dálce vidíme i slona. Projížďka to je moc hezká. Po návratu na břeh se kousek vracíme k hlavnímu vstupu do NP Quenn Elizabeth abychom si zjistili informace ohledně možnosti safari atd. Jelikož se za chvíli stmívá, jedeme se ubytovat do cca 10 km vzdálené vesnice Malamagambo, protože v parku jsou ceny ubytování totálně přestřelené (klidně i 850 USD za noc). V této vesnici je pokoj za 4 USD a pivo za půl dolaru.

Šimpanzi v Kalinzu forest, přejezd přes rovník do města Jinja

08.12.2019 - neděle
Vstáváme v 6:00. Nejprve se jedeme podívat na tzv. Crater fields, což je oblast se spoustou sopečných kráterů, které jsou již zaplněny vodou. Konkrétně jedeme mezi dvě jezera, jezero Kamweru a jezero Chema. Pak už míříme rovnou do střediska NFA Kalinzu chimp tracking, kde máme domluvenou procházku do pralesa Kalinzu s průvodkyní, která má za úkol dostat nás na místa, kde bychom mohli pozorovat šimpanze ve volné přírodě. Funguje to tak, že brzy ráno do pralesa vyběhne několik stopařů, kteří se snaží šimpanzí rodinky najít a následně volají telefonem, kde jsou. Daří se a po několika málo minutách chůze vidíme prvního samce vysoko v koruně stromů, jak snídá bobule, které na daném stromě rostou. Na stejném stromě je i hnízdo, kde je samice s mládětem. Šimpanzi si na každou noc staví čerstvé hnízdo z olistěných větví na jiném místě. Vidíme i mladého šimpanze, jak šplhá v korunách. Ještě se přemisťujeme dále, kde potkáváme několik dalších jedinců. Ale pokaždé jsou vysoko na stromě. Celkem v parku děláme okruh 7 km a kolem dalších čajových plantáží se vracíme k autu.
Jedeme dlouhou trasu měřící skoro 450 km skoro na východ země. Cestou překračujeme rovník z jihu na sever ve vesnici s příhodným názvem Equator. Protože okolo hlavního města Kampala je neuvěřitelná zácpa, do města Jinja u Viktoriina jezera kousek od oficiálně uznávaného pramene Nilu (Source of Nile) jsme až ve 20:00. Jdeme se ubytovat do Brisk hotel Triangle přímo na břehu jezera a na večeři se jdeme projít do kilometr vzdáleného centra.

Oprava auta, Pavel na kajaku na Nilu a já offroad v bažinách kolem Nilu

09.12.2019 - pondělí
Od hotelu se snažíme odjet v 8:00. Bohužel marně. Auto totiž ani nehlesne. Recepční hotelu volá nějakého servisního technika, který po chvíli přijíždí. Pomocí kousku drátu startne auto a diagnostikuje, že odešel startér. Musíme do servisu. Tam s tím něco 30 minut kutí, pak si vymyslí přestřelenou cenu za opravu, smlouváme na 1/3 a konečně jedeme do vesnice Buyala ležící na břehu Nilu. Zde si Pavel na dnešní den domlouvá splouvání Nilu na kajaku. Domlouváme se, že se zajedu autem podívat k vodopádu na Nilu: The Dead Dutchman, ale ačkoli máme terénní auto a já se snažím projet množství cestiček a stezek, tak se mi konkrétní místo nedaří najít. Nil jsem viděl jen jednou. Ale začíná pršet a cesty, které jsou hliněné, se stávají prakticky nesjízdnými. To vidím, když se přede mnou zaseklo plné naložené nákladní auto cukrovou třtinou a cesta byla neprůjezdná. Místní mi ukazují, že to mám zkusit objet přes bažiny. Což taky činím. Auto hrabe v bahně asi 15 km, a když se vracím, auto vypadá jako velká hliněná koule. Pavel akorát přijíždí z kajaků, dáváme si na ulici místní večeři (rýže a fazole) a jdeme se ubytovat do White Nile Rafting camp, kde jsem si na zítřek domluvil splouvání na raftu. Večer hrajeme kulečník a spíme v komfortním stanu.

Splouvání Nilu na raftu a kajaku a šílený přejezd do Entebbe

10.12.2019 - úterý
Ráno máme nejlepší snídani za celou Afriku, plně připravený stůl od párečků, vajíček po salát. Po dobrém jídle se s Pavlem rozdělujeme. Pro mne je zde nachystáno 12 chlapů, kteří nakládají na náklaďák dva rafty, 4 kajaky a vyrážíme pod přehradu odkud vyplouváme na Nil. S Pavlem se potkáváme po dvou kilometrech. Pavel je na kajaku a má i jednoho kajakáře jako průvodce. Je pravda, že pohled na mou crew v porovnání s jedním pavlovým doprovodem vzbuduje respekt. Jsem na raftu já a dva lodivodi, pak jede safety raft, tedy raft, který by se neměl dát převrátit, protože je zatížený a má široká vesla a kolem jedou 4 kajakáři. Je to fakt sranda, protože voda je to pořádná a vlny mohutně. Na jedné peřeji se náš raft převrací, ale za chvíli se pluje dál. Na našem 20 km dlouhém úseku je asi 20 klasifikovaných peřejí z toho několik WW-5 (V Evropě je max WW-3) a jeden vodopád. I ten sjíždíme.
Během plavby máme i svačinku v podobě ananasů. Pavel na jedné mohutné peřeji najel trochu blbě a taky si zaplaval a napil vody z Nilu. Prostě adrenalinový den, jak má být. A to nás čeká náklaďák s přívěsem zapadlý v bahně. Takže musíme nejprve odpojit přívěs, vytlačit jej bahnem, pak protlačit náklaďák a jsme všichni celí od bahna. Cestou do campu, jsme na korbě náklaďáku a spustila se průtrž mračen. Po příjezdu do campu se jdu okamžitě rozehřát do sprchy a mám v ceně raftingu ještě výborný oběd včetně grilovaného masa. Sotva jsem dojedl, přijíždí Pavel a můžeme jet šílenou cestou, kde stojíme non- stop v kolonách do 119 km vzdáleného města Entebbe. Na hotel se dostáváme po 21:00.

Botanická zahrada Entebbe, vyzvednutí Davida na letišti a přejezd do vesnice Lyantonde

11.12.2019 – středa
Po hotelové snídani se přesunujeme do botanické zahrady. Rozlehlý park na břehu Viktoriina jezera, kde ve střední části je i hustší zeleň a dokonce tato oblast byla použita k filmování původního Tarzana z roku 1940. Alespoň se můžeme trochu projít. V poledne přejíždíme na letiště v Entebbe, kde přilétá David. Společně jedeme na západ a končíme ve vesnici Lyantonde. Bohužel při parkování do nás zezadu vrazilo jiné auto. V Africe je možné vše, takže za chvíli máme sehnaného dělníka, který si bere auto na noc. Popraskaný plastový nárazník a urvané držáky slibuje, že přes noc bude vše jako nové. Večer trávíme ve vesnici na ulici, kde si dáváme výborné maso na rožni a popíjíme lokální gin. V noci Pavlovi vykradli pokoj v hostelu ve kterém spíme. A to v tom pokoji Pavel byl. Přišel o notebook, telefon a hodinky.

NP Mburo Lake a přejezd do Kigali, Rwanda

12.12.2019 - čtvrtek
V 9:00 jde Pavel řešit na policii noční vykradení a já jdu pro opravené auto. Rozbité plasty vypadají jako nové, ale jak to měli na zvedáku, tak zjistili, že máme urvaný výfuk. Domluvil jsem se, že jak to svaří, tak nám auto přiveze na hotel. Což se stalo během 20 minut. Pavel se vrací se zápisem a můžeme jet k bráně do NP Mburo Lake. Už cestou k bráně do parku potkáváme nějaké opice a antilopy. Platíme 40 USD za člověka a ještě další peníze za auto, ale pak už se projíždíme po hliněných cestičkách tímto národním parkem. Pozorujeme velké množství zeber, různých antilop, divokých prasat, které se často rochní v bahně, kterého je kolem požehnaně. Vidíme buvoly a dokonce i stádo žiraf. Dalšími častými obyvateli jsou různé opice. Projíždíme zde několik tras až k jezeru a skoro vše, i v období dešťů, je průjezdné. Jen na vyhlídku Kazuma nemáme šanci dojet. Kilometr pře ní je tolik bahna a cesta mizí ve vodní trávě, takže to otáčíme a severní bránou vyjíždíme z parku. Do 16:00 jedeme na hranice s Rwandou, které celkem rychle překonáváme. Poslední dvě hodiny jízdy autem, které vracíme v půjčovně v Kigali. Ještě se necháváme řidičem z půjčovny odvézt na hotel a znavení již nikde nejdeme.

Přejezd přes Sopečné hory k jezeru Kivu do Gisenyi

13.12.2019 - pátek
Ráno jedeme na motorkách do cestovky, která nám zajišťuje program na další dny a hlavně povolení, bez kterých by program nebyl možný, abychom zaplatili poplatek i za Davida a pak jedeme dalšími motorkami na Nyabugogo bus terminal. Snídáme na autobusovém nádraží odkud nám jede v 10:15 autobus do Gisenyi. Je to čtyřhodinová jízda, ale krajina za oknem autobusu je opravdu malebná. Zelená políčka oddělena kamennými zdmi jako někde ve Skotsku, s tím rozdílem, že zde jsou to všechno sopečné kameny, kopečky a vodopády. Prostě je na co se dívat. Ve 14:00 jsme v Gisenyi u hezkého jezera Kivu. Tohle jezero je zajímavé tím, že patří mezi nejhlubší na světě a hluboko pod vodou probublává CO2, které vodní bakterie mění na metan. Ale tlak vody je tak velký, že se plyn nedostává na povrch a hromadí se v obrovském množství. Počítají, že koncem 21. století, pokud se nějak uměle plyn nezačne uvolňovat, se uvolní najednou a hrozí, že to zabije až 2 miliony lidí, kteří kolem jezera žijí. Ale to je až věc budoucna.
My si nacházíme pohodové ubytování v Auberge de Gisenye a jdeme k vodě. Písčitá pláž, upravené okolí včetně palem a příjemně teplá voda do které se jdeme vykoupat. Na břehu trénují mladí karatisté a další skupinky lidí na nějaké vystoupení, občas projde nějaký prodavač s nějakou mňamkou, prostě skoro jako někde u moře. Slunce skoro zapadá a my se jdeme najíst do našeho hotelu, kde podávají večeři formou švédských stolů. Do 23:00 odpočíváme a popíjíme místní pivo, načež vyrážíme do centra. Cestou hledáme nějaké místo, které není tak zamořené světelným smogem, abychom se podívali na to jak září a kouří sopka na kterou v dalších dnech půjdeme. Podívaná je to pro nás naprosto netradiční. Ale sopka je 18 km daleko a nedá se to odtud vyfotit. Poté jdeme do místa, kde se nachází několik hospod a barů s různou hudbou a my zde nějaký čas zůstáváme nasávat místní atmosféru.

Jezero Kivu a termální prameny

14.12.2019 - sobota
V hotelu dostáváme suverénně nejlepší snídani této výpravy. Skvělý hovězí vývar s rajčaty po včerejším večírku opravdu pomáhá a k tomu speciální omeletu plněnou masem, brambory a zeleninou. V 10:00 přichází Obama, bratr Kennedyho, kteří spolu vedou cestovku Congo Safari Tours, se kterou jsme se domluvili hned na začátku, že dnes nám začne program. Ale vše se nám o den posouvá, proto jdeme k jezeru Kivu a jedeme loďkou po jezeře, kolem plošiny, která dobývá z jezera metan, k místu s termálními prameny (hot springs). Na lodi s námi jede masér, který nám dělá masáže nohou. V termálních pramenech, které jsou vlastně taková jezírka postavená z pytlů s pískem s horkou a léčivou vodou relaxujeme skoro dvě hodiny. Pavel si dává místní masáž včetně zakopání do prohřátého písku. Ochlazovat se chodíme přímo do jezera Kivu. Zrelaxovaní se jdeme kousek projít kolem jezera a vidíme i obrovskou pobočku pivovaru Heineken. Následně nasedáme na mototaxi a jedeme do centra na oběd bufetovou formou. Na talíř si nakládáme decentně, ale během jídla se koukáme, jak si berou místní. Je s podivem, že ta obrovská hromada jim na tom talíři drží. Dnes bydlíme na náklady cestovky v poněkud dražším ubytování skoro u vody v Beach Garden hotel. Já se jdu ještě projít po pláži New Tam Tam beach a koukám na západ slunce. Večeři si objednáváme přímo v hotelu.

DEMOKRATICKÁ REPUBLIKA KONGO: přechod hranic, výstup na sopku Nyriagongo a sledování lávového jezera

15.12.2019 - neděle
V 6:00 máme připravenou snídani v hotelu a chvíli na to přijíždí náš průvodce se kterým jedeme na hranice s Demokratickou republikou Kongo (nebo taky Konžská Demokratická Republika). Během pár minut máme vyřízeny všechny formality a na druhé straně se město jmenuje Goma a zde nás již čeká terénní auto s průvodcem a řidičem. Společně jedeme do NP Virunga. Cestou si, ovšem, náš průvodce vzpomene, že nemá naše povolení vstupu do parku a nás čeká asi 20 minut napětí, jak to vyřeší. Nakonec to nějak zvládl a v doprovodu ozbrojeného vozidla jedeme na výchozí místo pro výstup na sopku Nyriagongo. Vyplňujeme opět množství papírů, jimiž je tato země zahlcena a čekáme na příjezd ještě jedné tříčlenné skupiny, která se k nám připojí k výstupu na tento vulkán.
Díky jejich zpoždění vycházíme v doprovodu sedmi ozbrojených strážců v neprůstřelných vestách a s kulomety v rukou až v 10:30. Dále nás doprovází kuchaři a nosiči pro tu druhou skupinku. Tudíž nás jde celkem dost. Výstup je neuvěřitelně pomalý. Kupodivu to není ani Davidovou rychlostí, ale brzdí nás ta druhá skupina. Vypadá, že každou chvíli umřou. A to stoupáme od 2000 metrů nad mořem. Prostě zdlouhavý výstup s mnoha zastávkami směrem na vrchol sopečného kužele. Během cesty nám několikrát prší.
V 16:30 jsme konečně na vrcholu 3470 m vysokého Nyriagongo. Hned jdeme nakouknout přes hranu do kráteru, kde dole vidíme největší lávové jezero světa. Pohled i přes den je úchvatný! Dole je vidět kouř a bublající žhavé jezero v průměru asi 300 metrů. Bohužel opět začíná pršet a v této nadmořské výšce je docela zima. Proto se jdeme ubytovat do jedné z prostých laminátových chatiček skoro na hraně kráteru, abychom to měli blízko na pozorování a v jiné chatičce nacházíme našeho osobního kuchaře kterak nám připravuje večeři na dřevěném uhlí. Je tu dost místa i pro nás a kolem ohně je tepleji. Sušíme si boty a trochu rozmrzáme. I na tak primitivním ohni se dá nachystat výborná večeře. Dostáváme luštěninovou polévku se zeleninou, špagety s hovězím masem a hráškem a po jídle ještě čaj a ovocný talíř.
Následně čekáme do tmy, abychom se mohli dívat na přírodní představení tohoto aktivního vulkánu. Jezero žhne, my vidíme jak láva bublá, přelévá se a hlavně z vedlejšího sopouchu létá občas láva i do vzduchu a stéká po sopouchu. A co je nejzajímavější, uvnitř kráteru vidíme dva lávové potoky. Zdejší magma je velmi netypické, protože obsahuje málo křemene, proto je toto i jedna z nejnebezpečnějších sopek. Když totiž zdejší láva teče, tak i 100 km rychlostí z kopce. A pod kopcem je velkoměsto Goma. Už se, i velmi, nedávno stalo, že lidé nestihli zareagovat a láva se prohnala přes letiště až do města a zabila desítky lidí. Například láva na Havaji teče rychlostí pomalé chůze. No a v těch lávových potocích i v jezeře uvnitř kráteru je vidět, jak se láva pohybuje rychle. Tohle je podívaná, na kterou bychom se vydrželi dívat dlouho, nebýt té zimy (z kráteru k nám stoupá tepla jen málo) a deště. Takže to děláme tak, že se chodíme ohřát do spacáku a pak zase na tu podívanou.

Sestup z Nyriagongo, koupání v jezeře Kivu v Goma a přejezd rychlo lodí do města Bukave na jih jezera Kivu

16.12.2019 - pondělí
V 6:00 dostáváme snídani a hned na to sestupujeme z kráteru stejnou cestou, jako jsme včera vystoupali. Ale opět nás druhá skupina neuvěřitelně brzdí. Dolů přicházíme až po 11:00 (obvykle se výpravy vrací do 10:00). V základním táboře nás čeká náš průvodce, se kterým jedeme na Dětskou pláž (Plage de Peuples). Jdeme si hned zaplavat do jezera a v místní hospodě nám grilují ryby a kuře k obědu. Program, který nám místní cestovka vymyslela okamžitě měníme, protože máme jet až v 18:00 lodí celou noc přes jezero a to máme celou dobu sedět. Okamžitě jedeme do přístavu, abychom v 15:00 vypluli rychlolodí na jih celého jezera Kivu do města Bukavu. Cestou míjíme druhý největší ostrov Afriky po Madagaskaru. Kterému místní říkají ostrov Ráje. Prý se zde nikdy neválčilo a není zde kriminalita.
Těsně před západem slunce přijíždíme do Bukavu. Čeká nás zde auto s řidičem a jedeme do nedalekého hotelu, kde po mnoha dnech teče teplá voda ve sprše a je relativně pohodlný. Průjezd několika ulicemi města v osobním autě je opravdu zážitek. Krom toho, že tu není asfalt, tak cesty vypadají jako trenažér na tankodromu. Brutální díry, bahno, hluboké kaluže a podobně. Řidiči to evidentně nevadí a vše zvládá projet bez problému. Já bych tady váhal jet s terénním autem. K večeři máme výbornou grilovanou rybu tilapia z jezera Kivu. Hotel má na střeše terasu, kde večer sedíme a zkoušíme lokální druhy piv.

NP Kahuzi-Biega a stopování goril, cesta do Kigali ve Rwandě

17.12.2019 - úterý
V 6:00 vstáváme a bez snídaně jedeme asi hodinu autem do NP Kahuzi-Biega. Cesta je to opět nezpevněná a dokonce musíme při průjezdu jednou vesnici platit mýtné jako ve středověku, jinak by nás nepustili dále. V ústředí parku si musíme důrazně říci o snídani a pak nám ranger vysvětluje jak se chovat u goril a v parku obecně. V parku je asi 10 gorilích rodin, ale aktuálně turisty vodí pouze ke dvěma. Ono, aby si gorily zvykly na přítomnost člověka trvá 6 let. Poté naše skupinka čítající 7 turistů nasedá do terénního Jeepu, který je na zdejší bahnité a pro normální auta naprosto neprůjezdné cesty potřeba a jedeme do džungle. Chvílemi to vypadá, že i toto auto uvízne v bahně, ale ne.
Přijíždíme na začátek stezky, kde už nás čekají místní stopaři a vedou náš pěšky dál a dál do džungle. Na některých místech musí pracovat mačety, abychom se dostali dále. Gorily jsou divoká zvířata, která se pohybují naprosto volně, proto je každý den cesta jinudy. My dnes musíme překonávat potoky, bažiny a hustý podrost. To si Pavel ze začátku, když brodíme potok sundává i boty, aby si je nenamočil, načež se po kotníky propadáme do bahna v močále.
Po hodině útrap najednou ranger hlásí, že je před námi alfa samec zdejší gorilí rodiny. Povinně musíme nasadit roušky, abychom na gorily nepřenášeli bacily, které od nás lehce mohou chytit. Stále nic nevidíme a myslíme si, že musíme ještě kus pěšky, ale stojíme na místě a stopaři a ranger začínají vysekávat zeleň před námi a jako za padající oponou se před námi zjevuje sedící obrovský (prý má asi 200 kg) samec, který si spokojeně žvýká listí. Jen občas po nás loupne okem, ale jinak jej i mačety pracující těsně kolem něj nechávají klidným. Tenhle pohled, jak se taková hora masa natahuje pro další krmi pro kterou sahá svou obří tlapou je prostě něco, co si člověk v zoo nemá šanci uvědomit. Při breefingu nám říkali, že vzdálenost od goril alespoň 7 metrů, ale my jsme tak maximálně 3 metry. Po chvíli zpozorujeme i tříleté mládě, které se předvádí (dělá opičky) na tenkých větvích nad taťkou. U goril můžeme být maximálně jednu hodinu (další mezinárodní úmluva). A můžeme pozorovat, jak spokojená rodinka to je. Samec má několik samic, ty se o něj starají, vybírají mu z chlupů nepořádek a mláďata se pošťuchují skoro jak lidské děti.
Čas strávený v tomto koutě světa v hlubokém pralese s naprosto poklidnou gorilí rodinkou je něco, co si člověk bude pamatovat do konce života. Zpět k Jeepu je to již jednodušší, protože jdeme po našich vyšlapaných stopách. Auty jedeme do Bukavu na hranice s Rwandou. Zde končí náš oficiální program, loučíme se s průvodci a přecházíme hranice. Jen taková drobná nepříjemnost, když David využívá zdejší stoku jako WC a najednou přichází ještě úředník z Konga a strašně jej za to cepuje. Takže na hranicích raději nečůrat! Nakonec to dopadlo v pohodě a pustil nás do Rwandy. Tady trčíme asi hodinu ve frontě na razítko do pasu a David si musí vyřídit nové vízum (měl jen jednorázový vstup, na rozdíl od nás). Protože Davidovi v 1:00 ráno letí letadlo z Kigali a autobus do Kigali má jet až v 18:00, musíme volit alternativní dopravu. Místní nám zastavují auto a za patřičný dolarový obnos jedeme do Kigali autem. Autobusem tvrdí, že by to ujeli za 7 hodin. Auto slibuje, že to stihne za 4,5 hodiny. A opravdu, na to že jedeme kolem jezera Kivu po samých serpentinách, jede jako šílený. Cestou si dáváme večeři a ve 22:30 jsme v Kigali.
David okamžitě nasedá na mototaxi, které jej odváží na letiště. A my si hledáme jiné motorky, aby nás zavezly někam se ubytovat. Během chvilky nám našli něco jako hotel podřadné kategorie, ale protože se blíží půlnoc, moc si nevybíráme a zůstáváme na noc.

Památník 10 Belgičananů a odlet do Addis Abbeba

18.12.2019 - středa
V 7:00 opouštíme hotel. Hned pod ním je ulice, kde spousta lidí prodává ovoce. Kupujeme si nějaké a jedeme mototaxi v památníku Belgických vojáků (Belgian Soldiers Memorial), kteří zde byli zavražděni během genocidy. Je to velmi ponuré místo, kde se opět člověk z informačních tabulí v budově, která byla posledním útočištěm právě pro tyto Belgičany a dalších 12 civilistů a kde je vidět na rozstřílené fasádě, že se jednalo o litou střelbu, dozví spoustu informací. Před touto budovou stojí 10 žulových sloupů, každý připomínající jednoho padlého. Podle zářezů na těchto sloupech si člověk rychle spočítá, že vojákům bylo od 25 do 32 let, když je popravili. Po prohlídce jdeme asi 2 km pěšky na Caplaki Craft Market, kde, pokud chce člověk nakoupit ještě nějaké místní suvenýry, tak je to správné místo. Je to asi 30 žlutě natřených budek, kde se člověk prochází jako v nějaké galerii a když se mu něco líbí, tvrdě smlouvá. Pavel si odváží docela těžkou dřevěnou židli a je pak zajímavé, jak ji veze na mototaxi nejprve do sídla cestovky Congo Safari, kde jsme si nechávali nějaké věci a následně na letiště. Ve 13:00 již sedíme v odletové hale a ve 14:40 společností Ethiopian letíme s mezipřistáním v Burundi do Addis Abbeby. Tady se opět shledáváme s Davidem, který následujícím letem do Vídlě letí s námi.