25.11.2011 - pátek - odjezd a odlet
V 15:30 nasedáme v Praze do letadla a skrz turbulence hopskáme na Charles de Gaule. Tam jsme si našli přepážku Air France a vyřídili si bezplatné jízdenky na letiště Orly (jinak by to stálo každého 19€). Z terminálu B1 pak skoro půl hodiny vyhlížíme autobus, než konečně dorazil. Po dálnici se na druhé letiště plazíme skoro 90 minut a jsme tam akorát tak, abychom prošli nezbytnými kontrolami a po chvíli nastupujeme do letadla na La Reunion. Lidé se dost při nastupování loudají, protože nakonec máme skoro hodinu zpoždění oproti plánovanému odletu. V noci nám donesli jídlo, každému povinně víno a burbon (na nic se neptali). Pavel to vyhrál, seděla vedle něj tak tlustá ženská, že ho vytěsňovala z místa, které je už tak malé. Jo a šetřili na topení, takže v letadle je zima.

26.11.2011 - sobota - přílet na Réunion a město Saint Dennis
Letadlo uletělo něco přes 9500 kilometrů a přistáváme opět v Evropské unii. No jo, La Réunion je Francouzské území, kde dokonce, díky časovému posunu, začalo platit Euro jako první místo na světě. V 11:00 místního času (je tu o tři hodiny více, než v ČR) procházíme letištěm bez jakýchkoli kontrol (proč taky v rámci EU, že?). Na informacích si bereme mapu ostrova, mapu města Saint Dennis a průvodce. Taky nám poradili, kde je zastávka autobusu do města. Venku je žhnoucí slunce a cca 27°C. Autobusem, který stojí u rondlu cca 200 metrů před letištní halou (Car Jaune - Yellow car - Žluté autobusy) se necháváme vyhodit v Saint Denis na Gare Routiére (Linka G). Odtud jsme to vzali pěšky nejprve k Hinduistickému chrámu (GPS: S20°52.842, E55°27.488) a pak pro změnu ke Grande Mosque (Velké mešitě) (GPS: S20°52.765, E55°27.149). Tam jsme se mohli podívat i dovnitř. Po prohlídce jsme to vzali opět na sever k moři a trochu si odpočinuli ve stínu palem na pláži Le Barachois. Po půlhodince relaxu jsme se vydali po Avenue de la Victorie, kde jsou krásné budovy v koloniálním stylu až k Le Jardin de l'État (botanická zahrada). Zde byl volný přístup, krásné kompozice palem a květin a v pozadí hrála živá hudba. Bylo cca 15:30 a by se rozhodli kontaktovat naše dnešní hostitele. Ti pro nás do zahrady dorazili cca za 10 minut a dovezli náš k našemu dočasnému domu nedaleko. Po sprše jsme se šli relaxovat k bazénu a plánovat další dny. Domácí nás pozvali na večeři na terase, kde dorazili i sousedi a nakonec nás bylo celkem 12. Mnohachodová večeře včetně mořských plodů, spousty zeleniny a dezertu ve formě šlehané čokolády, francouzské víno s kvalitním sýrem příjemně zakončily první den na tomto ostrově. Večeře se nakonec slušně protáhla a šli jsme spát až po 1:00 v noci. Problém byli nad ránem komáři. Byli nesmírně agresivní. Takže určitě repelent sebou. My jej budeme muset sehnat někde na ostrově.

27.11.2011 - neděle - výstup na Pic Adam
Horko těžko jsme vstali v 8:30 místního času, posnídali bagetu s kozím sýrem a rajčaty a společně s našim hostitelem Christophem a sousedovic synem jsme jeli autem do výšky 750 metrů nad mořem. Jinými slovy, samá serpentina. Tady jsme nechali auto a vyrazili na 7,5km dlouhý okruh na horu Pic Adam (cca 1200mnm) odkud bývá skvělý výhled na celé město Saint Denis, letiště i Saint Suzanne. Bývá.pokud si člověk přivstane a vyhrabe se na vrchol před 10:00. Pak se každý den hory zatáhnou mlžnou dekou. Dnes tomu nebylo jinak a my byli nahoře bohužel až po 10:00. Nicméně cesta cesta vede deštným pralesem. V tomto období zde začíná léto, takže všechno kvete a je krásně zelené. Po cestě jsme našli naše první dvě cache na Réunionu a vysvětlili princip hry asi deseti místním. Při sestupu dolů (jde se jinudy, než na vrchol, protože to je okruh) jsme šli přes políčka s cukrovou třtinou, poli s rostoucími ananasy a hájky se zrajícími banány. K Christophovi domů jsme dojeli něco po 13:00 a byli pozváni na oběd. Opět několik chodů a jako dezert čerstvé jahody. Odpoledne jsme relaxovali a dokonce i zdřímli. Na oplátku jsme jim s Pavlem udělali na večeři mačkané brambory se smaženou cibulkou a kuřecí řízky s velkým zeleninovým salátem. Po večeři a povídání jsme se rozloučili, jelikož zítra domácí vstávají určitě dřív, než my (musí do práce).

28.11.2011 - pondělí - vodopády Niagara, Takamaka a přesun do Saint Marie
Vstali jsme v 7:30 a musím vám říct, že horko těžko. Ještě dnes je patrný tříhodinový časový posun. Christophe i celá jeho rodina jeli do práce nebo do školy. My v klidu posnídali na terase, dobalili si věci a vyrazili na autobus na východ. Nejprve jsme dojeli do městečka Saint Suzanne, kde jsme navštívili jediný maják na celém ostrově (tedy pouze zvenčí, protože uvnitř byla nějaká výstava obrazů). Potom jsme se, už ve vedru, vydali na cca dvoukilometrový pochod k Niagárským vodopádům (Cascades Niagara). Jedná se o úchvatnou scenérii padajících vodopádů z 60metrové výšky do přírodního bazénu. Ani my jsme neodolali a skočili do vody. Bylo to v tomhle vedru velice osvěžující. A ta scenérie. prostě pohoda. Ale musíme pokračovat dále. Došli jsme k nájezdu na místní dálnici a pokusili se stopovat. Světe div se! První auto nám zastavilo. Chtěli jsme sice nejprve jet do města Bras-Panon, ale náš stop jel do Saint Benoit, tak jsme jeli tam. Koupili jsme si nějakou pizzu a pečené kuře a vydali se asi 2 kilometry na křižovatku cest vedoucí do Takamaky. Mysleli jsme si, že tu chytíme dalšího stopa. Chytli jsme! Autobus. Ten nám pomohl 6 kilometrů, ale dalších 9 se nedařilo nic stopnout a my splaveni šlapali a šlapali do kopce. Dva kilometry před vrcholem se nám nakonec povedlo jedno auto stopnout. Vyjeli jsme do Takamaky a to je jako přijet do jiného světa. Například Jurrastic Park. Brutální několikasetmetrové stěny porostlé zelení ze kterých padají stametrové vodopády. Nejprve jsme odlovili cache, která byla poblíž parkingu, a pak jsme se vydali nejprve do brutálního kopce v pohoří a po hodině chůze se splavení otočili zpět. Došli jsme na odbočku a pro změnu zase skoro hodinu klesali až k přehradě vybudované v hlubokém rozeklaném údolí. Prošli jsme se po starém mostku nad obrovskou strží a vodopádem a šlapali zpět do kopce. Dolů těch 15 kilometrů se nám už pěšky nechtělo, tak jsme se zeptali jednoho postaršího páru, jestli by nás nesvezli. Svezli. Nejprve dolů, ale pak se nás zeptali, jestli nespěcháme. My řekli, že ne a už jsme jeli na další zajímavé místo. Bassin la paix (jižně od Bras-Panon). Kaňon s vodopády a spoustou příležitostí si skočit do vody, nebo zaplavat. Pak jsme jim řekli, že bychom si dali v Bras-Panon místní specialitu vanilkovou kachnu. Zavezli nás k vyhlášené restauraci Annibal, kde jsme se na místě dověděli, že je zde velká čekací doba. Naštěstí jsme je, ale přemluvili a donesli nám nejprve předkrm ve formě zapečené dýně, jako druhý chod byl mečoun na kari. Hlavní chod byla pověstná vanilková kachna, nějaké fazole a rýže. No a to hlavní? Na stole bylo asi 15 lahví s rumovým punčem (rum a nějaké ovoce). My museli ochutnat samozřejmě všechny příchutě. Do toho nám donesli víno a další chod. Zákusek. Cca ve 20:30 jsme zaplatili a vyrazili na autobus. Jaké bylo překvapení, když jsme zjistili, že poslední autobus jel v 19:00! Začali jsme stopovat a po 10 minutách nám zastavil chlápek Olivier, který jel původně jinam, ale nevadilo mu, že nás odveze do Saint Marie, kde jsme měli domluvené další ubytování. Přijeli jsme tam, ale od hostitelky došla zpráva, že máme být u kostela v Saint Suzzane. Tak nás ten Olivier (řidič) dovezl zase tam. A pak přišel telefonát, že máme jet zpět do Saint Marie. Ještě, že byl tak trpělivý. Dokonce nám dal jako dárek jednu flašku navoněného rumu (rum, do kterého se dá na minimálně 6 měsíců nějaké ovoce. Tady například skořice a plátky pomeranče. Nakonec jsme naši hostitelku Aurelii našli a jeli k ní. Tady jsme i s Aurélií otevřeli ten aromatizovaný rum a ona pak donesla asi dalších 5 druhů vlastní výroby. Bavili jsme se až do 2:00 do rána.

29.11.2011 - úterý - Nottre Damme de Lava, Blue Bassin, Cascades a visutý most
Po včerejší rumové degustaci byl trochu problém vstát, takže, než jsme posnídali a než nás Aurelie zavezla na první autobus do Saint André, bylo 10:00 pryč. Nejprve jsme se přesunuli do Saint Benoit a šli na stopa, protože přípoj jel skoro až za 2 hodiny. Po cestě bylo několik stromů se zrajícími leechee, takže o svačinku bylo postaráno. Bohužel dnes jsme neměli štěstí a nakonec jsme si stopli malý autobus do Saint Anne, kde je známá oblast u moře Bassin bleu. Nádherně průzračná a příjemně osvěžující laguna těsně u ústí řeky Tady jsme si na chvíli zaplavali a šli na další autobus, který nás zavezl do Piton Sante Rose. To je oblast známá hlavně díky tomu, že v roce 1977 tudy proteklo velké množství lávy a těsně před kostelem se proud rozestoupil a kostel to přežil. Věřící samoskou tvrdí, že to byl zázrak. Nicméně to je zajímavé, protože láva okolo je velmi zřetelná a v kostele jsou fotky, jak to vypadalo těsně po erupci. Po odlovení jedné cache zde a prohlídce kostela jsme se vydali na cca tříkilometrovou procházku k vodopádům, které padají prakticky až do moře Anse des cascades. V té výhni to bylo docela vyčerpávající a po prohlídce okolí jsme si do jednoho vodopádu vlezli a osvěžili se. Zase jsme museli z tohoto bodu u moře vyšlapat cestu nahoru až k autobusu. Všude okolo se zrovna sklízela cukrová třtina, takže i my si kousek vzali a žvýkali na osvěžení a chuť. Další autobus již směrem zpět na severozápad nás provezl kolem Pont suspendu, což je někdejší nejdelší visutý most na světě, po kterém kdysi jezdila i auta. V Saint André jsme nakoupili potraviny na večeři a Aurélie nás vyzvedla autem a dovezla domů. Uvařili jsme večeři (míchané brambory a steaky na grilu plus zeleninový salát) a Aurelie připravila ještě kozí maso s kuskusem, jakožto kreolské typické jídlo. Po večeři následovalo tradiční koštování Rom Arrongee (ochucených rumů). To se protáhlo až do brzkých ranních hodin.

30.11.2011 - středa - cache a pláže Saint Gilles
Ranní vstávání bylo kruté. V 7:30 jsme totiž museli odjíždět. Aurelie nás hodila na autobus a my pak jeli přes St Denis do St Gilles. Je to městečko, které jako jedno z mála na tomto ostrově má písčitou pláž chráněnou proti žralokům korálovým atolem. Po příjezdu jsme našli jediné dvě zdejší cache, zašli si nakoupit jídlo a pití a prakticky celý den jsme odpočívali u moře s hodně teplou vodou a plavali, podřimovali, nebo si četli. Po 16:00 jsme se vydali na autobus do Saint Paul, kde jsme měli dnes spát. Bohužel se nám nedařilo spojit se s hostitelem Erikem. Než se nám to povedlo, zašli jsme si do přímořské restaurace na pivo a něco k snědku. Eric pro nás dojel a dovezl domů. U večeře probíráme plány na další dny.

1.12.2011 – čtvrtek – potápění a odpoledne boulder lezení v St Leu
Chtěli jsme dnes dělat paragliding, ale bylo hodně větrno, tak jsme to změnili a Eric nás zavezl do Saint Leu, kde nám domluvil potápění a sám jel po své práci. My se přidali ještě k dalším dvěma lidem a jeli jsme lodí na místo, kde jsme nejprve jen plavali a šnorchlovali se, protože potápěčští instruktoři učili ty dva nové se potápět. Asi po hodině opalovačky a koupačky na lodi jsme se vystřídali, ale jelikož jsme už zkušení potápěči, dělali jsme takzvaný drifting. To je způsob, kdy pod vodou urazí potápěč docela slušnou štreku. Ta naše vedla skrze korály, hromady barevných ryb a taky přes podmořské tunely a jeskyňky v korálech. To bylo na tomto potápění asi nejzajímavější. Pod vodou, která má 27°C jsme byli okolo jedné hodiny a byli cca 20 metrů pod vodou. Lodí jsme poté dojeli na břeh a na potápěčskou základnu. Jen jsme se převlékli, už tu byl Eric a zavezl nás k pobřeží na oběd (zapečená bageta s masovými kuličkami a sýrem). Tady jsme mu vysvětlili co to je geocaching, a že mu to ukážeme v praxi (čti: potřebovali jsme na ty cache odvézt autem). Obě dvě byly u skalnatého pobřeží s hezkým výhledem. Před 14:00 jsme vyjeli kousek do hor do vyschlého koryta řeky, kde byly megabalvany (i 7-8 metrů vysoké). Zde jsme šli provozovat lezení ve stylu bouldering. To znamená, že se neleze klasicky s lany, ale lozí se nižší věci, ale mnohdy mnohem náročnější, než klasické lezení. To jsme poznali na vlastní kůži, protože Eric a ještě jeho kamarád byli jako pavouci. Lozili i to, co by normálního člověka vůbec nenapadlo, že je možné vylézt. I tak jsme cca v 17:30 byli totálně sportovně zničení. Erik nás zavezl domů a dostali jsme na večeři kreolské párky v omáčce s rýží a k tomu avokádo. Po tolika sportovních aktivitách a v tom horku co tu je jsme šli spát už ve 21:00.

2.12.2011 – pátek – trek přes Mafate
V 8:00 nás Erik hodil autem k výchozímu bodu našeho přechodu prakticky přes celý ostrov Sans Souci. Všechny naše věci (tedy notebooky, nabíječky a pár hadříků) jsme si nesli na zádech. Čekal nás přechod jedné ze tří pánví (cirque) a to zřejmě nejkrásnější Mafate. Nejprve cesta prudce stoupala, ale asi po půl hodině jsme se dostali na vrstevnici v polovině výšky srázů kaňonu a po této cestě nabízející úchvatné výhledy jsme pokračovali přes Ilet des Orangers až do Troi Roches. Po cestě kolem nás létaly vyhlídkové vrtulníky. Celý střed ostrova nabízí neopakovatelné scenérie brutálních srázů, kaňonů a kolmých, rozeklaných hor. Za den jsme ušli 24 kilometrů v docela náročném terénu, protože jakmile skončila přibližovací magistrála skoro k Piton Maidó (původně jsme chtěli začít odtud, ale cesta byla kvůli požáru zavřena), začaly klesáky a stoupáky. U vodopádů pod horou Trois Roches jsme byli něco po 16:00. Okoupali jsme se v řece, a protože se ochladilo (výška 1400mnm udělá své) a začalo i pršet, našli jsme si pod jedním megabalvanem malý šikmý převis, rozložili naše ležení, tedy oblékli na sebe vše, co jsme měli a vlezli do cyklospacáčků. Vypadali jsme jak jeskynní muži pod tím převisem, jen s tím rozdílem, že jsme si vytáhli počítač a pustili nějaké filmy, aby večer utíkal rychleji. Kupodivu se na tom kameni pod převisem nespalo až tak špatně.

3.12.2011 – sobota – trek pokračuje do Cilaos a večer hudební festival
Vykopali jsme se ze spacáků do dalšího hezkého dne už v 6:00 a vyrazili na další cestu přes rozeklaná, sopečná údolí. Po cestě jsme si zašli na plněné bagety do místní horské vesničky, kde se vše dopravuje jen vrtulníky. Po snídani jsme vystoupali do výše přes 2000mnm do průsmyku Col du Taibit a najednou se před námi otevřel pohled do druhé pánve Cilaos. To znamenalo jediné: pro změnu brutální klesání v serpentinách. Asi 2 kilometry od cíle, po 14. našlapaných kilometrech jsme se na hodinu zastavili u řeky s průzračnou a akorát vychlazenou vodou na to, abychom si zaplavali a prostě relaxovali. Zvlášť když ty poslední dva kilometry byly pro změnu zabijácké stoupající serpentiny. Vyřízeni jsme dorazili v 15:00 do města Cilaos, ze kterého se už do velké dálky ozývala hudba. Konal se zde totiž festival Maloya hudby. Po vypití asi hektolitru tekutin, které jsme za ty dva dny vypotili (a to jsme po cestě pili skoro pořád) a snězení oběda jsme se potkali s Aurelií, u které jsme před pár dny bydleli. Hodili jsme si k nim do auta věci a vyrazili do víru festivalové hudby a pití. Aurelie totiž nezapomněla dovézt 2 litry ochuceného rumu. No a taky její kamarádi hned pořídili rundu čepovaného místního piva. Na festivalu jsme byli do půlnoci. Pak jsme se přejedli bagetami a šli spát. Byla opět hvězdná noc, takže jsem se rozhodl pro bivak pod širým nebem. Menší chybička. Nepočítal jsem s ranní rosou. Všechno pak bylo mokré.

4.12.2011 – neděle – výstup na nej. horu Piton des Neiges
Vstali jsme kupodivu opět v 6:00, a i když nám všichni říkali, že tak pozdě to nemá cenu nahoru na horu Piton des Neiges (3071mnm) chodit, nedali jsme na jejich řeči a dobře jsme udělali. Problém nebyl, že bychom to nestihli, ale že je tady ta pověstná mlha, která se tvoří už z rána a nic by nebylo vidět. Rozhodli jsme se vyrazit polehku, batohy schovali v lese pod listí a už jsme stoupali. Cesta nám trvala 3 hodiny 20 minut, což je hodně dobré, na to že jsme za ten čas změnili výšku z nějakých 1100mnm na 3071mnm, tedy skoro vertikálních 2000metrů. Celou cestu máme nádherné výhledy a stejně i na vrcholku. Jen co jsme dodělali poslední fotku, obloha se zatáhla a v mlze jsme sklesali opět do Cilaos. Tam jsme byli už po 14:00, ale oběd jsme si zase museli koupit tak, abychom jej jedli na ulici, protože hospody a i všechno ostatní bylo zavřené (siesta a ještě k tomu neděle). Rozhodli jsme se poprvé najít si placené ubytování a dobít všechny baterie a dobře se vyspat. Únava se dostavila, protože jsme prospali zbytek dne i celou noc.

5.12.2011 – pondělí – canyonning a St. Pierre pláž
Vstali jsme v 6:00, sbalili si věci, posnídali bagetu s marmeládou a šli čekat před poštu. V 7:50 pro nás přijelo domluvené auto a jeli jsme se nachystat na cannyonning. To znamená bágl s neoprénem a ještě oděruvzdorným oblekem a sedák. Přidali se k nám ještě další čtyři lidé a samozřejmě průvodce. Nejprve jsme několik kilometrů popojeli autem a pak strmě stoupali asi půl hodiny do kopce. Měli jsme naplánován kaňon Bras Rouge á Duc. Došli jsme k místu, kde bylo třeba se 16 metrů slanit do koryta kaňonu. Dole jsme se všichni převlékli do toho, co jsme táhli v batozích a už to začalo. Slidy, skoky, slaňování. Prostě paráda. V jednom okamžiku, zrovna když Pavel jel na desetimetrovém sjezdu, najel mu na hlavu asi tříkilový šutrák. I přesto, že měl helmu, byla to pecka a rozseklo mu to kůži v zátylku. Ale u něj stejně nejde poznat, jestli mu to způsobilo trvalé následky, nebo ne. Kaňoningy v podmínkách ostrova Réunion jsou prostě vynikající. Kolmé stěny, dlouhé vodopády nahuštěné jeden za druhým, hluboké dopady, takže se daly skákat i sedmimetrové vodopády šipkou. K tomu průzračná a osvěžující voda, prostě, to se musí zažít! Po několika hodinách se přiblížil konec, poslední lezení a jsme zpět u auta. Domluvili jsme se se dvěmi děvčaty, co byly na tom kaňoningu s námi, že nás svezou autem do Saint Pierre, kde jsme se chtěli tak jako tak dostat. Dole jsme byli, ale docea brzy, tak jsme ještě jeli na jednu pláž kousek od města. Přidali se k nám ještě dva jejich kamarádi a večer jsme si zašli společně na pivo do hospody. Na 20:30 jsem se telefonicky domluvil s novými hostiteli, že pro nás do té hospody dojedou. Spali jsme asi 4 kilometry nad St. Pierre, ale ještě před tím jsme dostali večeři a bavili se asi do 23:00.

6.12.2011 – úterý – sopka Piton de la Fournaise (2631mnm)
Vstali jsme už v 6:00, vzali si jen peníze, kameru a foťák a vyrazili nejprve na jeden a následně druhý autobus. Dojeli jsme do vesničky Bourg-Murat a odtud jsme se už museli dopravovat stopem. Na dvakrát se nám povedlo dojet až do Pas de Bellecombe. To je parkoviště na vnějším prstenci sopečného kráteru. Sopka Piton de la Fournaise je jedna z nejčinnějších na planetě. Naposledy měla erupci ani ne před rokem. Sestoupili jsme 600 schodů do kráteru a šlapali po ztuhlém magmatu kolem menších sopouchů. Naším cílem bylo vystoupat na vrchol vnitřního kráteru do výšky 2631mnm. Po dvou hodinách úmorného šlapání po ostré strusce, lávových splazech a ztuhlém magmatu jsme konečně byli na vrcholku. Byl odtud nádherný výhled nejen do kráteru samotného, ale i do širokého okolí a až k moři. Po chvíli odpočinku na vrcholku jsme ve svých stopách dorazili zpět k parkovišti a během chvilky si stopli auto do Le Tampon. Dali jsme si oběd a chtěli jet autobusem zpět do St. Pierre. Autobus nám, ale nezastavil. Byli jsme totiž zalezlí v zastávce, a jakmile řidič nevidí nikoho u zastávky, tak tam ani nezajíždí a jede rovnou dál. Jelikož to jezdí jednou za hodinu a na ubytování jsme to měli jen něco přes 5 kilometrů, dorazili jsme to nakonec pěšky. Uřícení a utahaní, ale zvládli jsme to! Po chvíli odpočinku nás naši hostitelé vzali do thajské restaurace. Bylo nás na večeři celkem 7 a domluvili jsme se, že si objednáme 7 druhů jídla s tím, že vyzkoušíme všechna. Po jídle a pár hodinách povídání jsme jeli zpět k Nicolasovi domů, dali si zákusek a šli spát.

7.12.2011 – středa – přelet na Mauricius a pláž Blue Bay
Vstali jsme okolo 7:00, vzali si již všechny věci a autobusem se snažili dojet k letišti u Saint Pierre. Napoprvé to nevyšlo, protože jsme to přejeli. Naštěstí po chvíli jel autobus zpět. Bohužel autobus stojí asi dva kilometry od letiště (zastávka Aerodrome) a zbytek se musí dojít pěšky. Na letišti jsme si chtěli koupit letenky na Mauricius, ale řekli nám, že dnes to letí s Air Mauricius jen ze Saint Dennis. Telefonicky jsme si udělali rezervaci, ale pak koukáme, že na elektronické tabuli svítí Mauricius s jinou společností a to ve 13:00. No, a problém vyřešen. Koupili jsme si letenky do tohoto malého vrtulového letadla společnosti Air Austal a po chvíli se k nám přidal první Čech, kterého jsme zde potkali. Martin z Plzně nám alespoň doporučil, co je na Mauriciu zajímavého, a kde se první den ubytovat. Pokračování výpravy najdete a těchto stránkách pod vyhledáním výrazu Mauricius.