Před příletem na Madagaskar od toho nečekáme nic moc. Po dosednutí letadla a Antananarivo a drsném smlouvání taxi k autobusáku máme spíše špatný pocit, že nás tu budou chtít natahovat, ale to je jen první dojem. Obvykle se říká, že první dojem je nejdůležitější. Ne na Madagaskaru. Za celý náš zdejší pobyt to byl totiž jediný špatný zážitek, který se nám zde přihodil. Neuvěřitelné přátelští lidé, kteří po vás nic nechtějí, jen se s vámi seznámit. Země jako stvořená pro dobrodružství, které zde můžete zažít. Například jako my. Jo a 14 dní je na tento mega ostrov opravdu málo. My se rozhodli po jihozápadní čtvrtinu ostrova a v některé z budoucích výprav se pokusíme prozkoumat i nějakou další část této nádherné a přátelské země.
Přílet do Antananarivo a město Antsirabe
25.11.2015
středa
Letadlo dosedá na runway v centrální
části čtvrtého největšího ostrova Světa na čas. Tedy v 11:00 místního času
(je tu o dvě hodiny více, než v ČR). Venku je příjemných 22°C, ale je to dáno tím, že
se nacházíme zhruba v 1600 metrech nad mořem. Odbavení je naprosto rychlé
a bezproblémové a za chvíli se nacházíme s balíkem peněz, které měníme
v letištní hale (chvíli si vybíráme, kde rozměnit, protože je zde spousta
směnáren s různým kurzem). Moc možností, než si usmlouvat rozumnou cenu
taxi, jak se z letiště dostat, tu není. Je to boj, ale nakonec se daří
dostat se na zastávku odkud vyjíždějí mini dodávky předělané na sdílené taxi
takzvané Taxi-brousse. Narvaní v jedné takové pak jedeme na jih do města
Antsirabe. Ve stroji velikosti WV Transporter nás jede celkem 20. Takže žádné
pohodlí to není. Nicméně, po 4 hodinách jízdy vystupujeme na něčem, co je
zároveň bahenní koridor, trh a autobusák. Poprvé se zde setkáváme
s takzvanými pousse-pousse (doslova puš puš). Existují dvě varianty.
Jedna, kde vozič šlape jako na kole a za sebou má zastřešené dvoj sedátko pro
pasažéry. Prostší a zde rozšířenější varianta je, že se jedná jen o dřevěný
potah, ale místo koně je zde zapřažen člověk.
Z autobusáku do centra se necháme
vézt rychlejší variantou, tedy cyklistou. Do centra, kde si nejprve zajišťujeme
ubytování v hotelu Synchro, je to 4 km. Venku ještě rychle jdeme omrknout místní
trh a jdeme na večeři. Všechno je tady blízko a jídlo je levné a dobré. Večer
se ještě, marně, snažíme najít nějakou restauraci, nebo místo, kde to žije.
Antsirabe, jezero Andraikiba a
úmorná cesta do města Morondava
26.11.2015
čtvrtek
Ráno se jdeme nasnídat nejprve na malý trh
přímo v centru. Bez povšimnutí nezůstává ani velká katedrála kostela,
který je volně přístupný i uvnitř. Na ulici si ještě kupujeme malé sladké
pečivo, kterého za 1000Ar (necelých 10Kč) dostáváme celou tašku a k tomu
za korunu kafe. To jsou ceny, které jsou lokální a potěšující. Bohužel, dost
často se setkáváme s tím, že nás, jako turisty, chtějí různě natáhnout.
Jdeme se podívat na místní termální lázně a chceme si i zaplavat, ale zrovna
dnes to není možné, protože mají vypuštěný bazén. Přímo před lázněmi čeká velké
množství pousse-pousse levnější verze. To musíme vyzkoušet, zvlášť, když nás
čeká cesta do kopce, když chceme navštívit trh Marché D’Asabotsy. Obdoba marockého souku, kde v množství stánků
člověk najde snad všechno od ovoce, ryb, masa, přes domácí potřeby i oblečení.
Je zde neuvěřitelně živo a trh působí příjemnou atmosférou. Po chvíli nám
dochází čím to je. Nikdo nám, totiž, nic nevnucuje. Dalo by se zde procházet i
několik hodin, ale nás čeká další program, takže asi po hodině bereme opět
cyklistický pousse-pousse a necháme se odvézt na autobusák.
Naháněčů
je tady spousta, ale většinou do Antananariva (Tany). Když chlápkům říkáme, že
chceme do Morondavy, ochotně nás směřují k jedinému dnešnímu spoji.
Smlouváme cenu jízdenek a říkají nám, že budeme vyjíždět až v 16:30, tudíž
máme celý den před sebou. Už rovnou minibusem jedeme k jezeru Andraikiba. Je to jen 10 km od města. U jezera se
pere prádlo, koupou děti, napájí se zde dobytek a my předpokládáme, že když si
vyhlédneme na břehu klidné zákoutí, že si dáme na chvíli relax. Velký omyl!
Postupně snad přichází lidé z celé vesnice a snaží se nám prodat kdejakou
cetku nebo soubor polodrahokamů, či údajných drahokamů. Kdo se v tom má
vyznat? Místní jsou docela urputní a trvá jim opravdu dlouho pochopit, že dnes
kšeft nebude. Konečně chvilka klidu!
Před 14:00 se vracíme na autobus
k vesničce a dáváme si dvě piva z produkce pivovaru Tři Koně, který máme v plánu také navštívit. Je totiž
na silnici mezi jezerem a Antsirabe. Podle průvodce se zde konají bezplatné
prohlídky. Na vrátnici pivovaru nám dávají vědět, že prohlídka bohužel až do
konce ledna 2016 nebude, protože pivovar prochází rozsáhlou rekonstrukcí.
Škoda. Ve městě se před odjezdem ještě jdeme pořádně najíst a v 16:30 jsme
nastoupeni v minibuse. Sami. Je to trochu divné, ale na nějakou přesnost
se tu nemůže brát zřetel. Už v 19:00 nakonec vyjíždíme na urputnou, skoro 500 km dlouhou, cestu.
Každou chvíli jsme kontrolováni milicí, i v noci je na silnici hodně
rušno. Hlavně lidé, nebo zvířata a řidič má co dělat aby se nesrazil
s krávou.
Morondava – pláž, výlet lodí mezi
mangrovníky a na rybářské vesnice
27.11.2015
pátek
I přes pozdní odjezd jsme
v Morondavě jen
s hodinovým zpožděním, tedy v 8:30 ráno. Toto přímořské městečko má
jen jednu hlavní silnici, takže je zde orientace velmi jednoduchá. Většina
ubytování je u pláže. Ale, než se jdeme ubytovat, chceme se nasnídat. Bohužel
jsme si vybrali dost špatně (podle doporučení průvodce). Chudá a předražená
snídaně končí hádkou s personálem a později i s majitelem podniku. Ubytováváme
se v rákosové chatrči přímo na pláži, pereme si věci protože slunce a vítr
je má šanci je okamžitě vysušit a majitel bungalovu nám doporučuje odpolední
plavbu do mangrovníků a návštěvu rybářské vesnice v dlabané balzové lodi. Do
odpoledne je chvilka času na to si zaplavat v moři, když už tu je.
Později, díky projížďce, kde ve vodních rostlinách mangrovníků vidíme i chameleóny
a v rybářské vesnici poklidný život, nám odpoledne utíká velmi rychle.
S domácím se domlouváme, že nám udělají večeři. Dáváme jim cca 200Kč, aby
nakoupili suroviny. Koupili celou velkou barakudu (dravá ryba) a k tomu
potřebné koření a zeleninu a uvařili rýži. Ryba byla vynikající a díky její
velikosti se mohlo najíst ještě několik dalších lidí. Také si domlouváme řidiče
na následující tři dny a spolu s hoteliérem Edgarem jdeme zapařit do
vyhlášeného klubu Osasis, který vede rasta John. Je to, shodou okolností, ten
stejný podnik, kde jsme se ráno dost nepohodli. A ten majitel je zrovna John. Hraje
tu živá hudba a zábava je v plném proudu. Nakonec se s Johnem
usmiřujeme a dokonce nese panáky na účet podniku. Protože se dobře bavíme a
místní nám doporučují navštívit ještě diskotéku Bao Bar, kde hraje poněkud jiná hudba, jdeme se podívat i tam.
Zkrátka, paříme až do 3 do rána.
Cesta jeepem do Bekopaka, vesničky
pod NP Tsingy de Bemaraha
28.11.2015
sobota
V 6:00 pro nás přijíždí řidič
s Jeepem kterým jedeme sice jen 186 km, ale za to nám cesta zabírá 7 hodin
jízdy do vesničky Bekopaka. Cestou jen projíždíme Vallé de Baobab (údolím
baobabů), protože se zde více zdržíme při cestě zpět. Ale jedná se o místo, kde
je neuvěřitelné množství těchto mohutných zvláštních stromů, jež mnohé mají
více, než 1000 let. Přejíždíme kalnou řeku Tsiribihina na primitivním přívoze.
Dvě ocelové lodě na kterých je dřevěná konstrukce. Na tohle náš řidič opatrně
najíždí, naskakuje asi 20 místních, kteří se díky nám mohou dostat na druhou
stranu a po kalné řece se přesouváme asi 6km po proudu a na druhou stranu, kde
cesta pokračuje. Hned za řekou je městečko Belo sur Tsiribihina, ve které si
dáváme levný oběd před další cestou. Ještě jednou přejíždíme jinou, již menší,
řeku těsně před cílem dnešní naší jízdy, před městečkem Bekopaka, kde si
nacházíme velmi hezké ubytování Olymp de Bemaraha. Jelikož jsme zde jediní
hosté, protože sezóna již zde není, dá se cena snížit na přijatelnou cenu.
Ubytování má rovněž bazén s výhledem, který ihned po celodenní jízdě
musíme využít. Bydlíme v pěkném bungalovu.
Do
15:30 relaxujeme v bazénu a na pokoji, poté nás řidič veze k budově
správy národního parku, kde si chceme koupit vstup na zítřek. Ukazují nám nový
ceník, kde je cena 180000Ar (1800Kč). Vytahujeme balík peněz a teprve pak
z nich leze, že to je teprve cena za povinného průvodce a vstupné do parku
je pro dva dalších 1100Kč! K tomu je třeba připočíst auto s řidičem
na tři dny za 6000Kč a převozy přes řeky zhruba další 1000Kč, tak to jsme na 10000Kč pro dva za to, dostat se do
tohoto parku. Nepočítám už ani ubytování a předražené jídlo a pití, které je
v celé této oblasti. Je třeba zde upozornit na to, že nejbližší banka,
nebo bankomat je ve městě Morondava, takže pokud se zde vydáte, doslova si
napěchujte kapsy penězi (největší bankovka je zde pouhých 10 000Ar = 100Kč).
Tak snad zítřejší túra bude za ty peníze stát. Po platbě vstupu se našim
řidičem necháváme hodit do centra vesnice a nakupujeme něco málo jídla a pití
na další den a dáváme si večeři.
Pinnacles v NP Tsingy de Bemaraha
29.11.2015
neděle
Vstáváme opět extra brzo. Už ve 4:40,
protože v 5:00 vyjíždíme autem do NP Tsingy de Bemaraha. Co to vlastně
Tsingy jsou? Jedná se o přírodně zvětralý vápenec, kde pomocí kyselých dešťů
vznikají velmi ostré skalní útvary – jehly. Na tomto okruhu jsou nad propastmi
visuté mosty a zajištěná via-ferrata, tedy chodník s ocelovými lany a
stupačkami. Mimo jiné se jedná o přírodní památku zapsanou na seznam UNESCO. Než
nás řidič doveze na začátek okruhu, je skoro 7:00. Nejprve procházíme džunglí
k prvnímu úseku, kde si nasazujeme lezecký sedák a lezeme na menší
z jehel. I tak je zde hezký výhled. Po cestě potkáváme i lemury hnědé a
následně i lemury bílé. Opice žijící zde v nevelkých skupinkách.
Sestupujeme z jehly a musíme se přes pralesní chodník, který ovšem vede
většinou v podzemí, protože ve zvětralém vápenci jsou velké podzemní
prostory. Máme čelovky a místy prolézáme i dost úzkými otvory. Stoupáme po
žebřících a najednou stojíme na začátku trailu Circuit des Grand Tsingy. Tedy
okruh přes Velké Tsingy. To je nejhezčí část z celé oblasti. Ostré útvary
vypadající například jako plachetnice. Přes několik propastí je natažen visutý
most. Zkrátka, velmi příjemné místo. Po poledni nás průvodce vede k autu a
my jedeme do města u delty řeky Belo sur Tsibirinha. V tomto městě není nic
k dělání. Tedy až na to, že v jedné restauraci je šéfkuchař, který
vařil všude po světe a jídlo má kvalitu jako v Michelinské restauraci.
Alespoň se jdeme projít mezi místní obyvatele a přečkáváme noc v takovém
zaplivaném hotýlku.
NP Kirindy, Valée du Baobabs a
zpět do Morondavy
30.11.2015
pondělí
Vstáváme opět velmi brzo a v 6:00
jedeme přívozem přes řeku a následně autem do dalšího národního parku.
Tentokráte Kirindy. Jedná o bývalý prales, kde byla vykácena většina vzrostlých
stromů, ale některé palisandry, ebeny a baobaby. Cestou vidíme hada, jak
vykrádá vajíčka jinému plazu. Průvodce nás tímto skoro pralesem provází a opět
nám ukazuje lemury, kteří vydávají varovné signály, protože se zřejmě někde
blízko pohybují predátoři. Ty, bohužel, nepotkáváme. Zato se to v pralese
hemží různými gekony a ještěrkami. Je to tím, že začínají vylézat ze země,
protože přichází období dešťů. Odtud jedeme do údolí baobabů, kde roste velké
množství těchto velkých stromů ve tvaru pivní láhve. Je zde i dvojče tohoto
stromu, které se obtáčí jedno kolem druhého a jmenuje se Love baobab. Tento
strom je pak zobrazován na většině suvenýrů z Madagaskaru. Řidič nás veze
zpět do Morondavy, kde se ubytováváme ve stejných super chatičkách u pobřeží
Chamre de Katrafay. Večer si necháváme připravit na grilu výborné steaky
z tuňáka.
Odpočinkový den v Morondava
1.12.2015
úterý
V noci mi není dobře, leze na mě
nějaká nemoc, takže ráno se rozhodujeme zůstat jeden den v Morondavě.
Jediný úkol dne je nakoupit zásoby jídla a vody na další tři dny a odpočinout
si. Obojí se nám daří, zvlášť, když na trh jdou s námi naši dva rybáři,
kteří následující tři dny pojedou s námi. Zásob jako pro regiment, ale je
to potřeba, protože na moři člověk nikdy neví, kdy přestane vát vítr.
Rybářskou pirogou do Belo sur Mer
2.12.2015
středa
V 5:00 ráno je sraz
na pláži před bungalovy. Veškeré zásoby jídla a vody táhneme asi kilometr po
pobřeží, kde pro nás připlouvá velmi úzká piroga (loď dlabaná z jednoho
kmene balzového stromu), která má primitivní stěžeň a čtvercovou plachtu. Pro
vyvážení je k lodi rovnoběžně přichycena ještě lyžina z těžkého
dřeva. Loď, je tak malá, že když tam nastoupí 4 lidé a dají si tam své věci a
něco na jídlo, tak je úplně plná, a proto dost nepohodlná. Také máme slušný
ponor, což se během jízdy ukazuje, jako zaručený prostředek všechno a všechny
v lodi namočit, tím že se vlny občas dostanou i horem do lodi. A když už
ne vlny, tak příď rozrážející vodu chvílemi i 25 km rychlostí dostává do
lodi tolik vody, že se musí vylévat, abychom nešli ke dnu. Naštěstí vane vítr
přímo na jih, což je náš směr, takže to jede dost slušně. Dokonce tak slušně,
že náš rybář musí chvílemi vyvažovat, aby se loď nepřevrhla. V 11:30 přistáváme
o 60 km
jižněji u rybářské vesnice Belo sur Mer.
Život skoro jako před 400 lety, kdy celá vesnice žije z lovu ryb. Ale jak
se večer ukazuje, nejsme zde schopni si žádnou rybu koupit, protože tu prostě
nejsou. Co chytí, odvezou do Morondavy a prodají. Odpoledne jdeme šnorchlovat
do moře, ale krom ryb v rybářských sítích pod vodou nic moc vidět není.
Naši rybáři nám ze zásob dělají oběd a k tomu přidávají nějakou smaženou
mřenku. Odpolední vedra trávíme v pronajaté chatičce, protože slunce na
lodi bylo až, až. Obrovská nevýhoda pirogy je ta, že se člověk nemá jak před
sluncem chránit. Všechno, co jsme neměli zakryto oblečením nám žhne. To, že
nejde sehnat ryba, nám sděluje náš rybář až před večeří. Nechce se nám tomu
věřit a jdeme se podívat po okolí, jestli nějakého tuňáka, nebo barakudu
neseženeme. Marně. Nakonec kupujeme dvě kila krabů, které nám připravují na
večeři s omáčkou a rýží. Docela chutná změna.
Bezvětřím i divočinou do
Andranopasy
3.12.2015
čtvrtek
Pro změnu v 5:00 vyplouváme na moře.
Opět krásný den bez mráčku. Sluníčko je již nad obzorem a my plujeme stále na
jih. Po dvou hodinách přestává foukat vítr. Na moři to znamená pádla do ruky.
Na lodi jsou jen tři, takže se s Pavlem střídáme co půl hodiny
v pádlování. Po dvou hodinách začíná foukat protivítr. Loď tohoto větru
využívá a opět jedeme. Nevýhoda je, že se na moři tvoří celkem velké vlny a
občas nějaká šplouchne i do naší kocábky. Jen občas. Slunce žhne a není se kde
skrýt. Dnes překonáváme skoro 100 kilometrů a v 15:00 přistáváme
v malinké vesničce Andranopasy,
kde není ani žádné ubytování, ale to nám nevadí, protože můžeme spát na lodní
plachtě pod širou oblohou posetou hvězdami. Je jich tolik a září tak jasně, že
v našich podmínkách se tohle vidí jen výjimečně. Je to dáno tím, že tu
prakticky není žáden světelný odpad a oblohu nezakrývají žádné mraky. Než jdeme
spát, tak od jednoho rybáře kupujeme celou mořskou štiku, kterou nám naši
námořníci vaří se zeleninou a rýží k večeři. Výtečné! Jednoduché a velmi
chutné. Ve vesničce není žádná zábava, ale mají tu, až překvapivě, levné pivo.
12 hodin na moři, 10 km pěšky do Morombe a
africký večírek
4.12.2015
pátek
Ve 4:30 musíme vstávat a na moři
s rozvinutou plachtou jsme už opravdu v 5:00. Vidíme krásný výhod
slunce nad pobřežím. Plavba má prakticky stejný průběh, jako předešlý den.
Okolo 10:00 přestává foukat a dáváme si dvě hodiny sportovního pádlování na
moři. Konečně fouká! Bohužel čistý a silný protivítr. A neustále zesiluje. Pro
vysvětlenou, loď nejede nijak blízko kolem pobřeží, ale jsme asi 15 km daleko, když už jsou
vlny tak velké, že prakticky každá se nalévá do lodi. Pavel se snaží vodu
vybírat kelímkem, ale je to dlouhý boj, to co vybere, tak se skoro každou vlnou
zase do lodi nabírá. Tento boj trvá mnoho hodin. Já funguji jako protizávaží
k plachtě. Jsem vysedlý z lodi. Voda se valí ze všech stran a i když
je jistě přes 30°C,
díky protivětru a neustálému všudypřítomnému mokru je nám zima. Aby toho nebylo
málo, vítr nám v nejméně vhodný okamžik, kdy bojujeme o to, abychom se
s loďkou nepřevrhli do rozbouřených vln, roztrhl lodní plachtu. Je třeba
vypustit vítr, což se rovná ztratit rychlost a moře si s námi již může
dělat naprosto, co chce. Přichází obrovská vlna. Větší, než všechny předchozí.
Nemáme se ji jak vyhnout, ani správně natočit loď, protože nemáme plachtu.
Nastává nevyhnutelné. Velká masa vody se vlévá do lodi, kde v mžiku
všechno plave. Naše nebohé, proti vlhkosti jen minimálně chráněné, batůžky
s veškerou elektronikou, kterou v duchu automaticky odepisujeme,
zbytek sušenek, které sloužily jako naše celodenní potrava na lodi. Prostě vše
je ve vodě. Ještě jedna podobná vlna a je s námi konec. Naštěstí
nepřichází. Daří se nám vyházet vodu z lodi, plachtu zmenšit tak, aby
roztržené místo nebylo exponované a opět vyplouváme. Vlny si s námi
pohrávají, ale pomalu se posouváme blíž a blíže k městu Morombe. Oba námořníci už ani nemluví,
což je známkou toho, že ani oni nejsou nadšeni z toho, co moře vyvádí,
protože jinak nezavřeli pusu za celou plavbu. Konečně spatříme Morombe Hihglands, tedy ostrovy při
pobřeží Morombe, podle kterých víme, že se blížíme k cíli. Je 17:00 a my
konečně přistáváme na písčité pláži na pobřeží. Město je sice poněkud dál, ale
námořníci navazují loď na koňadru (dlouhé pevné vlečné lano, kterým se prázdná
loď táhne za pomocí lidské síly) a všichni společnými silami loď táhneme proti
větru směrem k městu. Po hodině jsme vysíleni a máme za sebou 3,5 km tohoto úmorného boje
s lodí. Město se vůbec nepřibližuje. Nakonec neodolám a vytáhnu GPS, abych
se podíval, jak to máme ještě daleko. 7,5 km! Tak to ne. Přesvědčujeme námořníky, že
loď necháme na místě, zakopávají se do písku všechny věci, které do města
neponeseme, jako pádla, voda, jídlo. A konečně můžeme svižně za mířit
k městu. Postupně se stmívá a nás vede pár blikajících světýlek
v dáli. Sláva! Ve 20:30 se ubytováváme v Bungalows Le Crabe v chatičce na pobřeží. Je pátek a
z města se ozývá hudba. To nás samosebou nenechává v klidu a jdeme se
bavit na místní diskotéku. Praktický každý zde si kupuje malou láhev rumu a
velkou Coca Coly. Místní se začínají družit a hecují nás k tomu, abychom
si zatancovali. Jsme tu pro ně velká rarita. Dva bílí na diskotéce, kde jako
světelný efekt bliká jeden řetěz, co se obvykle věší na Vánoční stromek.
V pološeru je ze zdejších obyvatel vidět prakticky jen bělmo očí a zuby,
když se usmějí. Nikdo zde neumí ani slovo anglicky, ale stejně se nějak bavíme
do dvou do rána.
Morombe a noční přejezd
taxi-brousse do Mangily
5.12.2015
sobota
V 6:00 stejně vstáváme a čekáme, až
dojedou naši rybáři s lodí. Jen proto, aby nám řekli, že stejně fouká špatný
vítr a nikam dál se nepojede. Stejně jsme byli rozhodnuti jím říci, že už dál
nejedeme. Prostě na to není čas. Jdeme do žhnoucího města na snídani a zároveň
zjistit, v kolik hodin jede terénní autobus směr Tuleár (Toliara). My se
chceme dostat pouze do městečka asi 21 km severně do městečka Mangily. Řidič říká,
že to jede ve čtyři. Tedy chápeme, že v 16:00. Pro jistotu si rovnou
kupujeme lístky. Zbytek času trávíme tím, že si jdeme prohlédnout trh, kde
trhovci mezi svými prodávanými věcmi spí. Když někdo něco výjimečně chce, tak
si jednoduše prodejce vzbudí. Dáváme si oběd a pivo v jedné z mnoha
místních náleven a nebo jsme u pláže. V 16:00 jsme u autobusu. Sami. Mám
podezření, jestli řidič nemyslel čtyři ráno následujícího dne. Nemyslel, jen na
výjezdu se autobus opožďuje o 2 hodiny. Když konečně vyjedeme, co 200 metrů se
zatavuje a něco, nebo někoho nakládáme. Tu pytel rýže, tam balík živých
slepic. Cesta, po které tento autobus jel, v Česku neexistuje. Písečné
duny, překonávání řek díky brodům Několikametrové jámy, do kterých vjíždíme,
abychom na druhé straně vyjeli ven. Opravdu zážitek. Řidič jede, jako by mu na
konci měli předat medaili za celoživotní výkon a k tomu klakson používá
častěji, než brzdu. Odpuzuje tím případnou zvěř na cestě.
Mangily – šnorchlování
z pirogy, želví stanice a prales Reniala
6.12.2015
neděle
Konečně! Konečně, po celonočním trápení
v terénním autobuse zastavujeme v pobřežní vesničce Mangily. Je 5:30
ráno. Jdeme po pláži a hledáme si ubytování. Ještě, že místní obyvatelé jsou
již vzhůru, takže není problém dojít k bungalovům s lehátky u pláže a
usmlouvat si cenu na následující dvě noci. Ono tady je totiž dost co dělat. Tak
zaprvé, musíme se trochu prospat, protože v autobuse to nešlo. Po 9:00
procházíme písečnou uličkou kolem stánků a kupujeme si něco na snídani.
V Mangily jsou na turisty připraveni a je to, v porovnání
s předchozími místy Madagaskaru, nepříjemné. Neustále nám něco vnucují,
ale jsme silní a nenecháme se. Tedy ne úplně. Jednou z výjimek je to, že
se nás rybáři přesvědčují, že nás odvezou 6 km pirogou na moře do místa, kde je hezké
šnorchlování. Proč ne? Podobnou pirogou, jako tou, ve které jsme strávili tři
dny, jedeme a pod vodou vidíme pár korálů a minimum rybek. Je fakt poznat, že
je tu síťové rybaření hlavní způsob obživy. Ale přeci jen, vidíme alespoň
nějaké hvězdice. Po hodině nás hází zpět ke břehu a jdeme se najíst přímo na
ulici. Styl, koukni pod pokličku a vyber si očima funguje i zde. Dáváme si
talíř krevet, čerstvou grilovanou rybu, smažené brambory a zajídáme to talířem
fazolí a sépiovými kroužky. Odpoledne se jdeme projít celkově 8km do nedaleké
záchranné stanice vzácných druhů želv. Ve výbězích jich tu mají přes 1000.
Zajímavý pohled na spousty malých želviček. Když se dovídáme, že to jsou
všechno zabavené pašerákům, kteří je vozí do Číny, tak o to víc nás překvapuje
to množství zde. Přímo do prku Reniala nejdeme, ale vedlejší uličkou mezi
kaktusy opuncie jdeme do tohoto pralesa,
jsou zde jiné kaktusy mnohem vyšší, než my a jiný druh stromů baobab, než jsme
viděli severněji. Uprostřed tohoto lesa je ukryta jedna z mála
madagaskarských cache. Daří se nám ji najít v dutině baobabu. Po 8 km túře, kde jde člověk po
písku jsme celkem znaveni a vracíme se k pláži.
Mangily – potápění a kite surfing
7.12.2015
pondělí
Rychle běžím koupit pár baget
s rajčátky na snídani, protože na 8:00 máme domluveno potápění. Motorovým
člunem jsme i s výbavou odvezeni cca 10 km na moře. Potápíme se s místním
instruktorem, který říká, že máme velké štěstí, protože jsou příznivé podmínky
pro danou lokalitu. To se povede tak 2x do měsíce. Oblast se jmenuje the Cathedral a potápění je zde jiné
v tom, že proplouváme různými tunely, mosty a oblouky tvořenými
z korálů, takže je to taková obdoba jeskynního potápění. V těchto
úkrytech se to hemží rybami. Ponor, kdy se pohybujeme maximálně v 19
metrech, trvá 50 minut. Jsme odvezeni zpět na pobřeží a je čas zajít si opět na
talíř krevet na česneku a zázvoru na oběd. To už na nás čekají domluvení rybáři
s pirogou ze včerejšího dne. Na obědě se seznamujeme s Francouzem,
který tu je delší dobu a přidává se k nám na plavbu na sever do 12 km vzdálené vesničky Ambolimailaka k hotelu De la Plage. Janis zde provozuje školu
kitesurfingu. Pavel si půjčuje kite a hodinu se prohání po moři na prkně. Zpět
do Mangily to jede špatně. Musíme
křižovat moře, protože jedeme proti větru, takže se vracíme až po západu
slunce.
Toliara
8.12.2015
úterý
Ráno si ještě jdu zaplavat naposled do
moře, balíme věci a v 10:00 opouštíme bungalov, ve kterém jsme strávili
poslední dvě noci. Jdeme k hlavní cestě stopnout si něco, co jede do 27 km vzdáleného města na
jihu Toliara (Tuliére). Máme štěstí,
jede terénní autobus a ve 13:00 jsme na severním autobusovém prostranství, kde
již čeká hromada pousse-pousse. Po chvilce handrkování o cenu se necháváme
zavézt na ubytování Chez Lala. Chatička, která obsahuje vše, co potřebujeme.
Jako zázrakem zde dokonce funguje elektřina celý den a dokonce mají WiFi. Jdu
se projít po tomto městě (má 137 000 obyvatel), abych zjistil, že je stejně
všude do 14:00 zavřeno. Nevadí, alespoň už vím, kde co je a druhé kolečko
absolvujeme již s Pavlem po 14:00. Nejprve banka, protože došla zásoba
hotovosti, poté doporučená restaurace, ale mají siestu, tudíž jdeme do jiné.
Naštěstí je zde jedna návštěvnice, která umí trochu anglicky, a tak nám
překládá jídelní lístek. Po jídle a si dáváme odpolední siestu a čerpáme síly
na poslední večer na Madagaskaru. Večírek stojí za to. Vymetáme oba vyhlášené
kluby Zaza a Tam Tam, kde hraje dobrá hudba.
Jen 4 přelety domů
9.12.2015
středa
Na 9:00 máme koupeny letenky do
Antananarivo s Air Madagascar. Letiště v Toliara je jen 8 km od centra, ale jinak, než
taxi se tam nedá dostat. Proto v 6:30 ráno opouštíme náš hotel a za chvíli
už se odbavujeme letem Air Madagascar do Antananariva. Zde máme trochu času,
proto si dáváme poslední zdejší oběd s mořskými plody a odbavujeme se na
další tři lety. Nejprve na Seychely a dále přes Abu Dhabi do Berlína.
A to by bylo, aby se něco na závěr krapet nepokazilo…
10.12.2015
čtvrtek
Ráno po příletu jdeme zmrzlým Berlínem asi
2 km
k autu a jako rozcvičku musíme oškrábat zamrzlá okna a vyměnit jedno kolo
za rezervu, protože bylo zcela vyfouknuté. Cesta přes Polsko do Ostravy už byla
bez dalších komplikací.