Celkem impulzivní nákup letenky z Vídně do Agadiru méně, než 24 hodin před odletem. Letím sám, protože jsem na tak poslední chvíli nikoho nepřemluvil.

12.12.2022 - pondělí - Přelet do Agadiru a cesta na jih

Na letiště do Vídně jedu žlutými vlaky s přestupem v Brně. Na letišti si dávám v salónku sprchu, snídani a těsně před nástupem do letadla i oběd. Letí mi to ve 12:20 a v 16:40 přistávám na letišti Al Massira v Agadiru. Přímo v letištní hale rozdávají sim karty zdarma, ale aby fungovala, je třeba si na ni nabít kredit. Tady jsou kary ještě naprosto anonymní. Dáš hotovost, dostaneš číslo a data, sim kartu ti strčí do tvého telefonu a hned aktivují a za 5 minut odcházíš. Směnit peníze je lepší až úplně těsně před východem z letiště a ne u směnárníků v hale, kde jezdí kufry. Kurz je diametrálně jiný. Obvykle, když cestuji, používám platební kartu, ale v Maroku to moc nejde. Ono statistika mluví jasně, že 97% transakcí v celé zemi se děje hotovostně. V poslední hale si vyzvedávám papíry od auta a už jdu z haly, kde mě navigují chlapi ve žlutých vestách prakticky až k půjčenému autu. Do navigace nastavuji směr jih, tedy Západní Sahara a jedu. V Maroku je stejný čas jako u nás, ale slunce vychází a zapadá o hodně později. To znamenám že mám ještě přes 2 hodiny světla i když z letiště odjíždím teprve po 17:00.
Po dvaceti kilometrech odbočuji do vesnice Takad Quabla, kde v poušti při zapadajícím slunci fotím kopanou pouštní studnu. Barvy pouště při tomto západu slunce jsou až neskutečně kýčovité. Jedu cca dalších 100 km už za úplné tmy a sjíždím z hlavní cesty směrem k pobřeží směr vesnice El Borj. Tady je totiž prakticky útes, kde z výšky 200 metrů musím sjet po úzké, ne příliš kvalitní, klikatící se cestě až na úroveň moře. V této zatáčce je také paraglidingová základna. Po pobřeží jedu až do města Mirleft a stoupám k zřícenině hradu Kashba. Nad hlavou mi svítí miliardy hvězd a já se rozhoduji přenocovat u tohoto opuštěného bývalého stavení.

13.12.2022 - úterý - cesta na jih do Západní Sahary a zpět na sever do Agadiru

Budík mám na 7:00. Venku je a ještě nějakou dobou bude tma. To mi nevadí, abych si šel hrad Kashba prohlédnout. Celkem zachovalé ruiny, kde je vidět jak si zde bývalí majitelé žili. Asi 15 minut prolézám jednotlivé komnaty a nádvoří a přemýšlím k čemu jednotlivé místnosti sloužily.
Autem přejíždím asi 20 km na jih a pomalu svítá, když parkuji u vesnice Legzira u moře. Ještě jsem ani nestihl vystoupit a přistavuje u mě české auto a kluci se mě ptají jak se dostat k útesům Les Arches de Legzira. Nakonec jdeme společně asi kilometr na jih po pláži k těmto mohutným útesům z červeného pískovce. Jeden výběžek skály vede až do moře, ale v místě, kde vede pláž, je velký přírodní tunel. Prý to je nejmalebnější pláž v celém Maroku. A asi je to pravda. Masiv fotíme ze všech stran. Teď ráno je teplota vzduchu jen 18°C a do moře se nikomu nechce, takže se vracíme zpět k autům a jedeme každý svým směrem. Já na jih a kluci na sever.
Teď je mi jasné, že několik hodin z auta nevylezu. Do další zastávky to mám 280 km. Cesta je bez problémů a projíždím městy Guelmim a Tan-Tan, než zastavuji u pekelné jámy Trou du Diable. Asi 80 metrů od útesů na pobřeží je obrovská jáma v průměru asi 70 metrů. Hluboko dole pode mnou vidím v jámě vlny oceánu a přírodní tunel, kterým se do této jeskyně s propadlým stropem valí voda sem a tam. Touto erozí se jáma pomalu zvětšuje. Obcházím tento přírodní úkaz kolem dokola a jedu asi dalších 20 km jižně, když ji spatřím už z dálky několika kilometrů. A co? Ztroskotanou velkou vojenskou loď, která je ještě ve velmi dobrém stavu. Dělám pár fotek a jedu díl.
Zajíždím do města Tarfaya k přístavu a parkuji u Comune Tarfaya na nábřeží. Jdu po vlhkém písku dalších pár set metrů směrem k vodě, ve které stojí budova Casa del Mar. V roce 1802 bylo město Tarfaya okupováno Britskou armádou a na této malé skále vybudovali kamennou budovu, která sloužila jako důležité obchodní centrum pro Brity. Dnes jsou zde jen majestátní ruiny. Zvláštností je, že k budově se dá dostat suchou nohou jen v případě úplného odlivu. Fotím, točím a obdivuji toto kouzelné místo, ale mám ještě 80 km před sebou a mám nějakých 550 km zpět do Agadiru, takže rychle na jih. A proč tu vlastně jedu? Dobrá otázka. V Západní Saharě toho moc záživného není. Jsou tu desítky kilometrů dopravníků, které dopravují vytěženou rudu směrem k pobřeží. A pak? Už nic moc. Ale můj cíl není vidět ani dopravníky, ale najít alespoň jednu geocache na tomto území. Ano. Najít plastovou kravičku v poušti u cesty. To se mi také daří. Obracím auto a vracím se na sever. Ještě tankuji plnou nádrž, protože na jihu je palivo o dost levnější a dávám si další skvělý tajin k večeři. Cesta to je dlouhá, ale ve 23:00 se ubytovávám v hotelu Al Mamoun, dávám si pořádnou sprchu a vychutnávám si pohodlnou postel. A to jsem ještě netušil, že to je poprvé a naposled na této výpravě.

14.12.2022 - středa - Vallee du Paradis, vodopád Cascades d'Immouzer, výstup na Agadir Oufellah, město Agadir a přejezd v bouři do Marrákeše, procházka centrem a skvělé mixto

Nejde se mi vzbudit před 8:00. Stejně je ještě venku tma. Po hotelové snídani, kde dostávám i čerstvě vymačkaný pomerančový juice, jedu nejprve k La Medina d’Agadir. Což je hezky zrekonstruovaná stará medina. Dělám pár fotek a a zastavuji o pár set metrů dál u takzvaného parkoviště velbloudů. Pár jich tu je a zrovna přijíždí taková menší karavana dalších. Pak se jdu ještě projít do Kasbah Souss, což je taková mikro umělecká vesnička. Řemeslníci tady jsou celý den, své produkty vyrábějí a rovnou tady i vystavují a prodávají. Nekupuji nic, jen se kochám. Na chvíli se taky zastavuji podívat na místní vyhlášenou pláž. Ale dnešní hlavní cíl je dostat se do nádherného údolí Vallee du Paradis, neboli Rajské údolí. Není to daleko, ale musím autem nastoupat 1000 výškových metrů po křivolaké a úzké cestě, která je místy spíš na terénní auto. Ale ono vlastně každé auto z půjčovny je terénní, ne? Auto nechávám na místě, odkud se do údolí dá už jen pěšky, kupuji si u místního bagetu na cestu a vydávám se asi kilometr a půl po uzounké stezce, která se mi občas ztrácí a to ji mám v mapě na telefonu. Vesměs pak vede kolem potoka, který údolí zformoval. Potok vytváří tůně a zátoky a strmé nebo naopak šikmé skalní plošiny umožňují v letních měsících (možná i teď, ale po dešti je voda hodně jílovitá) koupat se v potoce. Rozhodně jedno z hezkých míst. Dokonce se tady v údolí nachází pár jednoduchých bungalovů, kde se dá i přenocovat. Vracím se zpět k autu a už začíná přibývat turistů. U mého auta parkuje taxi. Ale není to jen tak ledajaké taxi. Je to osel, který se jmenuje Taxi. Je osedlaný a slouží k vyvážení lenivých, nebo nemohoucích turistů do údolí.
Jedu dál stále vzhůru až k vodopádu Cascades d'Immouzer. No opět skoro až k vodopádu. Posledních 200 metrů vede kolem spousty stánků místních prodejců všeho možného, co by si turista mohl koupit. Moc nechápu, protože jsem tu, krom prodejců, úplně sám a prodavači mi to i potvrzují, že jsem první návštěvník dne. No, ale, když se člověk nenechá chytit do pasti prodejců, dojde nakonec k takové polojeskyni s tůní, která je ovšem hluboká 45 metrů a shora do tůně kape pár kapek vody. Vodopád bych tomu rozhodně neříkal. Ale si to bude v období dešťů (březen) jinak. Rozhodně má místo svou atmosféru a jsem rád, že jsem jej navštívil. Cestou zpět k autu se u jednoho stánkaře neubráním a něco si kupuji. Stejnou cestou se musím vrátit, takže jen kroutím volantem v serpentinách. Do auta mi posadili dva školáky, které jsem hodil několik kilometrů do vesnice Immouzar Ida Ou Tamane. Tady se v nejostřejší zatáčce zastavuji a dávám si jehněčí tajin. Naprostá lahoda. S plným žaludkem pak jedu až do Agadiru. Auto parkuji dole pod největší dominantou města, pod pevností Agadir Oufellah. Pevnost je vidět z velké dálky, protože je na kopci, který má 216 metrů. Pro turisty i místní je tu moderní kabinková lanovka, ale já jdu hezky pěšky. Není to tak daleko. Necelé 2 kilometry. Z tvrze je nádherný výhled na celou zátoku Agadir Bay a samozřejmě i na město. Scházím dolů a proplétám se ulicemi města. Stavím u několika hezkých mešit a nakonec parkuji u trhu Souk El-Had. Jedná se o zastřešený komplex, kde si člověk vychutná do sytosti místní vůni koření, které je tak barevné, že je radost se na to dívat. Je tu vše od ovoce, přes oblečení, telefony, jídlo. Bloudím uličkami, které obchůdky a stánky vytváří a koukám na mapu, hodinky a najednou mě napadá, že stihnu ještě jedno, pro mne už nostalgické město a to Marrákeš.
Mezi Agadirem a Marrákeší vede pohodlná placená dálnice (je třeba mít hotovost na zaplacení mýtného a není to úplně levné. Jedna cesta aktuálně stojí 72 Dirhamů = cca 7€). A cesta trvá 2 a půl hodiny. A to mě chytla cestou totální průtrž mračen. Jedním z důvodů, proč absolvuji tento přejezd je i to, že dnes večer se hraje mistrovství světa ve fotbale a hraje zrovna Maroko proti Francii. I tak přijíždím do Marrákeše, když fotbal akorát končí a davy lidí se valí všemi směry ve starém městě. Já parkuji přímo u hradeb a ubytování mám úplně v srdci města nedaleko hlavního náměstí. Bydlím v levném hostelu, který provozuje místní kluk a za cenu mýtného na dálnici mám postel a ráno snídani. Nechávám na ubytování batoh a jdu se ještě projít ulicemi, kde to pořád žije a jdu na hlavní náměstí. Tady u jednoho stánku objevuji kouzlo tzv. mixto. Je to místní houska plněná směsí mletého masa, sýra a hromady glazované zeleniny. Lahoda za pár drobných. Ulicemi se prohání kluci na malých motorkách a i po prohře Maroka vypadají rozjařeně a z motorek skandují. Na hostel se vracím až po půlnoci.

15.12.2022 - čtvrtek - 20 km pěšky celým Marrákešem a zpět do Agadiru

Nikdo nespěchá. V 8:30 se teprve budí obsluha hostelu a začínají dělat snídaně. Hned po jídle vyrážím z mého hostelu Kech Vibe na 20 kilometrů (ano, tolik jsem po městě našlapal) dlouhou procházku po městě. Snažím se vidět všechny zajímavosti, které toto město nabízí, takže s sebou musím hodit.
Procházím malebnými uličkami města k paláci Bahía, kde se jdu kouknout jen do zahrad, které jsou volně přístupné. Palác jako takový má 160 místností a je možné jej navštívit, ale to v plánu nemám. Každá památka v Marakéši má vstupné 70-120 Dirhamů (od 150Kč). Ale zahrady jsou zdarma a pěkné. Procházím tržní částí Bahia souq. Kde člověk může koupit snad vše na co si vzpomene a jdu na náměstí Place des Ferblantiers. Tady je jedna z mnoha obchodů s bylinkami – Herbarias. A tohle má ze sušených barevných květů udělané na náměstí velké mozajky. Skrze náměstí procházím ke zřícenině paláce El Badi z 16. století. Procházím kolem další Herbarie, kde je uděláno z květů I Love Marrakech a dostávám se k mešitě Mosque Moulay El Yazid. Mešita je velmi hezká, ale mě zajímají The Saadiens Tombs, neboli Sadinské hrobky, které jsou přímo vestavěny do části mešity. Tady si těch 70 Dirhamů za vstup platím. Je tu několik místností pro hrobky Sultána a jeho žen. Pocházejí z dob saadské dynastie a zejména z doby vlády Ahmada al-Mansúra, ačkoli členové marocké monarchie zde byli pohřbíváni ještě nějakou dobu poté. Ta nejhezčí má zlacené stropy. Místo to je hezké, ale prohlídka nezabere déle, než 10 minut.
Přecházím k další mešitě Mosquée de la Koutoubia, která není obestavěná budovami, ale je v hezkém parku s fontánami a zelení. Procházím kolem Royal Mansour. To je jeden z nejluxusnějších hotelů na světě a jedna noc tu je za 1500€ a více. Je čas na přestávku, jdu si vyměnit peníze, dávám si jídlo a jdu do hammamu Majorelle. Hammam, je místo, kde se člověk vyhřeje, pak tě obsluha dokonale vydrhne, udělá kompletní masáž a nakonec ještě peeling. Tahle procedura trvá asi hodinu a člověk se pak cítí skvěle. Mě to nakoplo na další poznávání města. Zvláště když si ještě na ulici nechám vymačkat juice z granátových jablek. Procházím kolem dalšího velkého trhu na náměstí Place des 7 Saints. A procházím fotogenickou uličkou Passage Ecole Ben Youssef. Ta mě přivádí k památníku Almoravid Koubba Barudiyyin. Byl postaven dynastií Almoravidů na počátku 12. století. Je pozoruhodný svou mimořádnou výzdobou a tím, že je jedním z mála pozůstatků almoravidské architektury v Marrákeši. Nakonec jdu ještě jednou skrze hlavní náměstí Jemáa el-Fna, kde je spousta stánkařů s ovocem a jdu k autu.
Po dálnici se vracím do Agadiru, respektive kousek severně od Agadiru do surfovacího ráje Tamgraght. Ubytovávám se v jednom hostelu a majitel mě a další lidi z hostelu bere autem do vedlejšího městečka Aourir na nejlepší avokádo shake, který jsem kdy měl.

16.12.2022 – pátek – pláže Tamraght a Agadir a odlet

Původně jsem chtěl jít surfovat, ale přijedu příště a na déle. Místo toho se jdu ráno projít po pláži, pozoruji, jak se lidé učí surfovat na vlnách a tak jdu na chvíli do moře. Asi po hodině se vracím zpět a jedu opět na ten skvělý shake do Aouriru a pak už se pomalu blížím do Agadiru. Tady se taky jdu podívat na promenádu kolem moře a k moři, kupuji si poslední jídlo, shake a nechám si dělat skvělé bagety na cestu do letadla. V 16:00 vracím na letišti auto a přelétám do Vídně.