25. 11.
- 19. 12. 2010 - expedice Afrika - JAR, Mozambik, Malawi,
Zambie, Zimbabwe, Botswana a opět JAR
Jako
ilustrace bezpečnosti Jihoafrické republiky a okolních států by
nejlépe posloužil výrok místního obyvatele, který tvrdil, že
pouze jedinkrát v životě zažil ozbrojené přepadení, a to
v Londýně. Ani při četných návštěvách tohoto státu se
nám nikdy nepřihodilo nic špatného. Tentokrát cestujeme tři
chlapi. Já - Petr, bratr Pavel a kamarád Kuba.
Let přes Amsterdam do Johannesburgu (JAR)
25. 11. 2010
čtvrtek
Cestu
zahajujeme v 7 hodin na pražském Letišti Václava Havla, kde
čekáme na zpožděné letadlo do Amsterdamu. Vinou závady
palubního počítače se náš odlet opožďuje zhruba o půlhodinu,
čímž vzniká jen 90 minut na přestup na letadlo do Johannesburgu.
Po příletu na letiště v Amsterdamu
spěcháme na druhou stranu k odletovému terminálu a vyrážíme
do JAR.
Během
letu stíhám dosledovat několik filmů a ve 22 hodin jsme konečně
v cíli. Vybíráme místní Randy,
sháníme odvoz na centrální autobusové nádraží Park Station
(150 R), které je však zavřené. Nezbývá nám tedy nic
jiného než strávit pár hodin na ulici před nádražím, společně
se zhruba 300 bezdomovci. Nevyhne se nám ani pohled na rasistickou
rvačku. Nakonec se ve 2:30 místního času dostáváme do haly, kde
obsazujeme jednu z laviček a usínáme.
Cesta do Mozambique
26. 11. 2010
pátek
Probouzíme se okolo 5 hodiny, kdy už je na terminálu relativně
živo. Sice naprosto netušíme, kam pojedeme, ale vlivem celkové
únavy se rozhodujeme pro první autobus, který jel v 8:15 směr
Maputo,
čili hlavní město Mosambique. Na cestě autobusem společnosti
Grayhound
opět
sledujeme filmy a dokonce i chvilkově usínáme.
Do
Maputa se dostáváme až v 18 hodin večer. Nejprve
navštěvujeme historickou budovu nádraží projektovanou kanceláří
Eifela, kde vidíme mimo jiné i historické lokomotivy. Žádný
vlak ale bohužel nejede, tak se necháváme zavézt místním
taxíkem na autobusové nádraží, které se podobá spíše
zastávce lokálních autobusů a mikrobusů. Máme štěstí! Zhruba
v 19:30 nasedáme do autobusu ve směru Maxixe
a
máme pocit, že jím snad nikdy žádný běloch nejel. Vyjíždíme
až ve 22 hodin, ale do té doby se stíháme seznámit s polovinou
cestujících. Místní nakupují zásobu dobré brandy a začíná
asi největší pojízdná party, kterou jsme zažili. Kuba propije
s cestujícími celou noc a také je učí typické ostravské
hlášky typu: Baník,
pičo.
Já usínám okolo 2 hodin, kdy nás odstavili policajti. Fakt, že
můžeme vyjet teprve nad ránem, donutí většinu cestujících
k odchodu a my usínáme.
Pozvání do rodiny Ernesta, přejezd na lodi do Inhambane a mikrobusem k pláži Tofo
27. 11. 2010
sobota
Namísto plánovaného příjezdu ve 4 hodiny, se dostáváme do
naší cílové stanice Maxixe
[:Mašiši:] až v 7 hodin. Mezitím opět pijeme a někteří
jen doplňují pomyslnou hladinku. Spolucestující Ernesto nás
dokonce zve do svého domorodého příbytku, seznamuje nás
s rodinou a dokonce dostáváme časný oběd. Spolu s rodinou
hostitele si tak pochutnáváme na rýži s kapustou, s čerstvým
mangem a kokosem na zajedení. Po obědě jdeme s Ernestem na
loď, jenže pří míjení pouličního baru jsme pozváni na jednu
rundu piva. Pojď
na jedno,
je v Mozambiku stejně jako v Česku snad ta největší
možná lež. Po třech pivech konečně vyrážíme k malé
dřevěné bárce, do které s námi nastupuje dalších 25
pasažérů.
Loučíme
se s Ernestem a v ostrém slunci při teplotách okolo 30°C
přejíždíme záliv do města Inhambane.
Zde potkáváme dalšího vstřícného místního, který nás
dovádí na centrální trh, odkud jede mikrobus do naší momentální
cílové stanice Tofo. Na trhu kupujeme rum a vyrážíme k moři.
Chvíli nám sice trvá najít ubytování, jelikož je tu opravdu
drahé a nakonec rezignujeme. Zabydlujeme se ve vejmínku, který je
přímo u moře. Okamžitě se jdeme projít, zaplavat si a nasbírat
dřevo na oheň. Zatímco kluci pečou rybu Lemonfish,
já chystám zeleninový salát. Vynikající večeři samozřejmě
doplnila láhev rumu s kolou, po které si jdeme na chvíli
odpočinout. A jelikož bylo okolo 21 hodin a místní bary zavíraly
okolo 22 hodin, tak si jdeme lehnout a spíme až do rána.
Ocean safari v Tofo
28. 11. 2010
neděle
Probouzíme se do krásného slunečného dne s rozhodnutím,
že tu ještě chvíli zůstaneme. Nejprve hledáme nějaké
potápěčské centrum, ale vzhledem k tomu, že jsme
neplánovali jet k moři, jsme si nevzali ani naše potápěčské
průkazy, což byl hlavní problém. Politika JAR se odvíjí v duchu
kartelových dohod, tedy mít vše za stejně vysoké ceny a
v případě potápění s průkazem navrch. Smůla.
Alespoň jsme si zaplatili rychloloď, ať si můžeme zašnorchlovat
se žraloky velrybími, ale po žralocích ani vidu. Po dvou hodinách
vidíme aspoň tři delfíny a … to je vše. Drahá projížďka.
Po
návratu obědváme v hospodě, Pavel usíná a já s Kubou
se snažíme sehnat peníze. Nejprve chytáme stop na benzínku, kde
sice je bankomat, ale bez peněz. Tak chytáme další stop až do
Inhambane, kde si konečně můžeme vybrat a míříme zpět do
Tofo.
Po cestě si ještě odskočím najít kešku, umístěnou
v restauraci na křižovatce. Za tmy se vracíme do Tofo s chutí
si alespoň dnes zapařit, ale všude je mrtvo. Jdeme tedy na večeři
a na kulečník.
Surfing v Tofo a přesun do Vilankulos
29. 11. 2010
pondělí
Slunce nás probouzí opět před 7 hodinou ranní. Jdu si
zaplavat, snídám čerstvou papáju s mangem a pomalu se balím.
Místní chlapec Joan nám tajně půjčuje surfovací prkna, tak
Pavel s Jakubem ještě vyrážejí do vln. Po 10 hodině
vyjíždíme mikrobusem do Inhambane,
opět plujeme loďkou přes záliv do Maxixe
a po obědě prvním možným mikrobusem do Vilankulos.
Cesta trvá okolo 4 hodin a musím si vzít ibuprofen, abych ji vůbec
přežil. Zadek na prakticky nepolstrovaném sedadle opravdu bolí.
V podvečer přijíždíme do Vilankulos, kde se ubytujeme
u Baobab
Beach backpackers
a jdeme si zaplavat do teplého moře. Večer trávíme v baru
s pizzou.
Celodenní výlet na Magaruque Island a noční stop na sever
30. 11. 2010
úterý
Vstáváme v 7:30, jelikož na 8 hodin jsme domluveni, že
vyplujeme lodí na moře k ostrovu Magaruque
Island,
vzdálený asi 13 km (S21°57.701,E035°25.689
- brána a želvy, S21°57.845,E035°25.793 – vrchol duny a
rozhled, S21°57.907,E035°25.666 – výhled na letiště,
S21°57.904,E035°25.647 – hřbitov, S21°57.890,E035°25.643 –
funkční studna, S21°57.879,E035°25.617 - runway). Nakonec
vyrážíme až po 9 hodině, po přejezdu si procházíme ostrov a
vylezeme na jeho nejvyšší bod, pravděpodobně písečnou dunu. Po
obědě chystaném našimi lodivody dostáváme šnorchlovací
pomůcky a jdeme si prohlédnout místní korálový útes.
V porovnání s jinými místy je vodní fauna v okolí
ostrova obyčejná, ale oběd byl skvělý. Zpět do Baobabu
se dostáváme až před setměním. Bereme si veškeré věci a
jdeme k hlavní silnici, odkud přejíždíme na křižovatku,
místní obdobu dálnice N1. Daří se nám za pár korun získat
převoz na korbě náklaďáku a cestujeme až do 3 hodin ráno.
Z města Inchope
si pak zadarmo chytáme Jeep a přesouváme se do Chimoio.
Celodenní přesun do Malawi
1. 12. 2010
středa
V Chimoio jsme zhruba od 5 hodin. Přicházíme na
křižovatku, kde zastavujeme luxusní kamión, který nás zaveze až
do města Tete
na severu Mozambiku. Pohodlně uložení na posteli pro kamioňáky
míjíme jedno kontrolní stanoviště s policejní hlídkou,
která si hned řekne o úplatek, ať nás zbytečně nezdržuje.
Hold, korupce je všude.
Z Tete
jedeme mikrobusem na Mozambijsko-Malawské hranice, kde nám sdělí,
že pro pokračování potřebujeme víza udělovaná pouze na
ambasádách. Co teď? Mozambické peníze už máme směněné za
Malawské, ve vízu je napsaný odjezd. Naštěstí
se nám daří imigračního úředníka přesvědčit a získáváme
oprávnění vstoupit do země, tranzitní víza si ale musíme
nechat vystavit v Blantyre.
Za hranicemi chytáme mikrobus a necháváme se tam dovézt. Po 120km
cesty a večeři v Doogle
Backpackers
konečně usínáme.
2. 12. 2010
– čtvrtek – nemocný Pavel, získávání víz a přesun do
Monkey Bay.
Ráno
se bratrovi dělá vyrážka na obličeji, tak už v 7 hodin
vyráží do nemocnice na vyšetření. My si mezitím v místním
baru dopřáváme snídani a čekáme na Pavla, který přichází
okolo 10 hodin s výsledky krevních testů a s prášky.
V 11 hodin vycházíme na imigration,
kde vyplňujeme formuláře a ve 14 hodin se vracíme pro pasy. Za 50
USD na člověka získáváme oražené formuláře, pasy a tranzitní
víza na 7 dní, což nám ulehčí situaci, jelikož nepotřebujeme
žádné fotky a ještě ušetříme 20 USD. Po předání pasů,
zhruba kolem 15:30, začíná naše strastiplné putování mikrobusy
a náklaďákem do Monkey
Bay, městečka
na jižním břehu jezera zabírajícího téměř celé území
státu Malawi. V cíli jsme ve 23 hodin. Dokonce nás jeden
z místních dovede do Venice
Beach Backpackers.
Ubytujeme se a jdeme si zaplavat do čistých vod tohoto
sladkovodního moře.
Monkey bay a Cape Maclear
3. 12. 2010
pátek
Budíme
se v 7:30 a v 8 hodin už máme u místních připravenou
snídani – palačinky, banány a čaj. Po jídle stopujeme náklaďák
a na jeho kapotě dojedeme až do Cape
McLear,
kde se ubytujeme ve Fat
Monkeys.
Skutečně příjemné místo! K obědu jíme čerstvé ryby a
odpočíváme. Pavlovi ale není dobře, tak zůstává na pokoji
přes noc a léčí se. Spolu s Jakubem si jdeme zaplavat a
večer pokračujeme snad na jedinou místní diskotéku Hiccups Pub.
Dobře se bavíme jak s mastňáky, tak s místními, a
navíc tu mají i levné pivo. Kolem 2 hodin pak v naprosté tmě
hledáme s pár dalšími turisty cestu zpět do Fat Monkeys.
Cape McLear a jezero Malawi
4. 12. 2010
sobota
Dnes
jsme se konečně dobře vyspali! Spíme až do nástupu ranních
veder, která člověka zaručeně probudí, tedy zhruba do 7 hodin.
Celý den relaxujeme hlavně proto, aby se mohl Pavel doléčit.
Plaveme, čteme a sledujeme filmy. Na 15 hodin objednáváme
motorovou loď, která nás zaveze k ostrovu v národním
parku jezera Malawi,
kde házíme místní malé rybičky tak, aby si je našli mořští
orli. A máme štěstí! Je jich tu opravdu hodně. Když dojdou
rybičky, přirážíme ke břehu a bereme si šnorchlovací pomůcky.
Potápět se v průzračném jezeře Malawi je jako plavat
v akváriu se spoustou barevných rybek. Nádhera! Po hodině
opět přijíždí naše loď a odváží nás ke břehu. Opět
relaxujeme a naši lodníci mezitím připravují večeři – větší
rybu s rýží. Spát jdeme dnes brzy.
Přejezd do Zambie
5. 12. 2010
neděle
Ačkoliv
vstáváme okolo páté ráno, zjišťujeme, že i tak je to pozdě.
Na malém náklaďáku dojedeme do Monkey
Bay
a sledujeme, jak nám odjíždí poslední autobus do Lilongwe.
Usmlouváme tedy cestu na kapotě dalšího náklaďáku a potom
nasedáme do mikrobusu. Po příjezdu do Lilongwe si dáváme kuře
s rýží a pokračujeme v cestě na hranice se Zambií.
Za
úplné tmy a pouze při světle svíček se odbavujeme na
customs,
platíme dalších 50 USD za víza a měníme si i peníze.
Bohužel se nám nedaří zajistit si transport do městečka,
jelikož veškerou dopravu řídí místní mafie. Domlouváme se tak
s jedním projíždějícím autem, ale bez zaplacení mafii
nemůžeme pokračovat. Mafián nám bere klíče ze zapalování,
ale Pavel ho okamžitě sráží k zemi, načež mu klíčky
vytrhneme z ruky a pokračujeme v cestě. Asi po 25 km
dojedeme na nádraží, kde si kupujeme jízdenky na autobus do
Lusaky. Nastupujeme a můžeme si v klidu odpočinout.
Brutální přejezd do Livingstone
6. 12. 2010
pondělí
Ráno
sice musíme přesedat do jiného autobusu, ale ten jede naštěstí
velice rychle. Před polednem dorazíme do Lusaky,
odkud nám jede další přípoj. Protože máme čas do 12:30, jdeme
se podívat na sochu svobody Zambie, tedy na další kešku. Náš
autobus vyjíždí skoro o hodinu později, což značí jisté
problémy. Cesta do Livingstone trvá přibližně 5-6 hodin, nám
však zabere okolo 10 hodin. Ve 23 hodin konečně dojedeme do
Livingstone,
vybíráme
okolo 500 tis. místních peněz a jdeme se ubytovat do Jolly
Boys Backpackers. Kuchyně
je už sice zavřená, ale ochlazujeme se pár pivy, domlouváme
rafting a usínáme.
Rafting na Zambezi
7. 12. 2010
úterý
Vstáváme
velice brzy, jelikož v 7 hodin pro nás přijíždí auto, se kterým cestujeme až k Viktoriiným
vodopádům. V místní
kanceláři si platíme celodenní rafting za zhruba 130 USD na
osobu a pokračujeme na snídani. Po jídle přejedeme do národního
parku, kde dostaneme vybavení, vodu a základní instruktáž.
Následuje relativně dlouhý sestup k řece, po kterém
nasedáme se dvěma guidy
do
raftu. Vyrážíme do jedné z nejmohutnějších řek, není se
tedy čemu divit, když hned u první peřeje raft převrátíme.
Štěstí, že v našem úseku je řeka relativně bezpečná.
Pokud člověk vypadne z raftu a ocitne se v klidné vodě,
tak může do raftu opět nastoupit. Některé z peřejí jsou
ale opravdu mohutné a podobají se spíše malým vodopádům. Naši
33 km plavbu si chvilkami krátíme plaváním, případně
skoky ze skály. Dokonce při plavání nechtěně chutnám i místní
vodu.
V 15
hodin doplouváme pod peřej č. 25 a stoupáme po serpentinách až
na vrchní hranu koryta, čili pár set výškových metrů. Tam nás
už čeká dietní večeře a něco k pití. Cestou nazpátek
projíždíme divokou krajinou a domorodými vesničkami, které si
zachovaly po tisíciletí svou původní podobu. Při návratu na
ubytovnu si před muzeem všímáme sochy domácího cestovatele
Emila Holuba. Fotíme se s ním a kupujeme pár cetek. Večer
opět sledujeme filmy, ochlazujeme se nápoji a vyčerpaní po
celodenním výkonu jdeme spát.
Viktoriiny vodopády a přesun ze Zambie do Zimbabwe a následně Botswany
8. 12. 2010
středa
Vstáváme
před osmou, jelikož Pavel chce sjet včerejší peřeje v kajaku.
Jeho průvodce bohužel nedorazí, tak si balíme věci, snídáme
toasty s fazolemi a v 10 hodin jedeme k Viktoriiným
vodopádům, konkrétně
na zambijskou stranu. Platíme vstup 20 USD za osobu a
procházíme asi kilometrový vyhlídkový chodník. Voda padá
z více než stometrové výšky do propasti formované řekou
Zambezi, po které jsme včera pluli. Krásný pohled!
Při
cestě nám místní opice krade láhev s vodou a obratně s ní
mizí v korunách stromů. Chceme přejít hranici do Zimbabwe a
vidět vodopády i z opačné strany, ale kvůli nákladům za
víza se nejdříve necháváme taxíkem dovézt do hotelu pro batohy
a následně zpět na hranice, abychom Zambii opustili nadobro.
Po
starém klenutém mostě přecházíme propast Zambezi a konečně
stojíme na půdě Zimbabwe.
Za
přístup k Viktoriiným vodopádům si zde sice účtují
30 USD, ale vyplatí se to. Obrovské masy vody v závojích
padají do závratných hlubin. Burácející živel vytváří opar
věčného deště, pod kterým mokneme i my. Ale zdejší výhled
opravdu stojí i za sebedelší cestu.
Po
hodině stopování chytáme auto do města Vic
Falls,
odkud přejíždíme na hranice s Botswanou.
A
ta nás přivítá skutečně mile! Na hranicích nám pod záminkou
přenosu infekce zabavují veškeré potraviny a dezinfikují boty.
Za vstupní víza naštěstí zaplatit nechtějí. Za hranicemi
zastavíme bezvadného taxikáře, se kterým trávíme následující
tři hodiny. Doveze nás nejdříve na jednu kešku ve městě
Kasane,
posléze
k hotelu i k bankomatu. Vybíráme místní Pula
a
nakupujeme nové potraviny. Taxík nás dováží k hostelu
doporučenému Lonely
Planet.
Kvůli vysokým cenám se ale vracíme zpět k hranicím, kde se
ubytujeme v perfektním levném hostelu. Perfektním až na jednoho
divočáka, který nám zatarasí vstup do chatky. Dáváme si tedy
pivo, domlouváme safari a jdeme spát.
NP Chobe se slony a lvy, projížďka po řece Chobe a přesun do města Maun
9. 12. 2010
čtvrtek
Nabitý
program nás nutí vstávat už v 5:30, protože v 5:50
máme přistaven safari vůz s odkrytou střechou. Vyrážíme
na výlet za divokými zvířaty v Národním
parku Chobe.
Během projížďky vidíme velká stáda slonů, párek
odpočívajících lvů, spoustu antilop, dokonce i místní unikát
antilopu Kudu a samozřejmě spoustu dalších zvířat a ptáků. Po
třech hodinách ve voze přijíždíme k lodi, kterou korzujeme
řeku Chobe, tekoucí mezi Botswanou a Namibií. Na souši i
v říčních vodách sledujeme spoustu varanů, hrochů,
krokodýlů a na březích i stáda slonů s čerstvě
narozenými slůňaty.
Po
příjezdu z parku máme dojednaný odvoz do města Nata, ale
provází nás smůla. S naším somálským řidičem na 200 km
trase dvakrát píchneme pneumatiku, takže už nemůžeme pokračovat
dál. Stopujeme si kamion, který nás doveze až do Naty,
kde si kupujeme oběd a nasedáme do mikrobusu ve směru Maun.
Bereme si taxi do Okawango
river lodge
a večeři nahrazujeme pivem. Následuje už jen sprcha a postel.
Lodí Mokoro po deltě Okawango a večerní párty
10. 12. 2010
pátek
Vstáváme
v 7 hodin a hned si jdeme domluvit celodenní program u řeky
Okawango,
která namísto vlévání se do moře vytváří obrovskou deltu
přímo v poušti Kalahari. Po snídani nejprve člunem urazíme
okolo 10km do míst, kde kotví naše loďka. Dlouhou a
úzkoprofilovou bárku řídil a zároveň poháněl pouze jeden muž.
Proplouváme rákosy a lekníny, ale nepotkáváme žádná zvířata.
Ta se pravděpodobně schovávají před horky ve stínu. Abychom se
schladili i my, skáčeme do čisté vody plné ryb. S velkým
očekáváním doplouváme k ostrovu, kde by zvířata měla být,
ale ani po 12 km procházce nevidíme nic jiného než zebry a
antilopy. Čeká nás cesta zpět. Mezitím Jakub nakupuje zásoby a
my si můžeme na večeři dopřát hovězí steaky na rožni,
zeleninový salát a hranolky. S jídlem nám pomáhá Angličan
Adam, se kterým si po večeři dáme pivo (330 ml/lahev) a
kolem půlnoci usínáme.
Návštěva kostela a přesun do města Gwanza
11. 12. 2010
sobota
Ke
snídani jíme opět palačinky a před 9 hodinou nás místní
děvčata dovádí do kostela. Kostel se spíše podobá větší
garáži, ale vládne tu příjemná atmosféra. Společně zpíváme
a po půlhodině přichází kněz s tím, že pro nás čtyři
cizince povede kázání dvojjazyčně. Po 20 minutách mše si lidé
berou plastové židličky ven před kostel, rozdělí se na skupinu
dětí a dospělých a věnují se křesťanské výuce. Vracíme se
do bacpaperu,
opět
balíme a vyrážíme na letiště. Máme v plánu se proletět
nad deltou řeky Okawanga, ale zjišťujeme, že se tato letadla
pohybují v maximální výšce 150 m vysoko, což nám
neumožní vidět větvení řeky. Vracíme se tedy do města,
pořádně se naobědváme a vyrážíme do D´Kar,
vstupního
bodu do centrální pouště Kalahari. Přijíždíme okolo 17 hodin
a připadáme si jako ve městě duchů. Nikde, dokonce ani v hostelu
není ani živé nohy. Sehnat terénní auto na převoz k místním
křovákům, je nemyslitelné. Nakonec jdeme k hlavní cestě a
pokračujeme do Gwanza,
které je o trochu větší. Najdeme tu i nejhezčí a nejdražší
ubytování za celou dobu cesty, večeříme před obchodem a kolem
půlnoci jdeme spát.
D’Kar a Game farm
12. 12. 2010
neděle
Ráno
po dlouhé době využíváme internet a řešíme nejdůležitější
zprávy, načež se jdeme nasnídat do Sparu.
Opět se snažíme dostat do Kalahari k San
people, čili
křovákům. Poté, co nás asi pátý člověk upozorní, že se
máme vrátit do D´Kar,
odjíždíme a potkáváme reverenda, který nám z Game
farm zajišťuje
odvoz. Ten ale dojede až v 15 hodin a než se dostáváme do
lodge ve farm,
tak
je už skoro večer. Domlouváme si na zítřek celodenní
program Bushman´s
Experience,
ubytujeme se na zastřešených gaučích a dopřáváme si movie
night.
Bushman’s experience v Kalahari
13. 12. 2010
pondělí
Po
nezbytné snídani vyrážíme spolu s několika domestikovanými
křováky a s jejich ženami autem do stepi, kde začíná program
Bushman´s
Experience. Místní
nám ukazují, které keře produkují jedlé bobule, jak si zajistit
vodu, nebo jak vyrobit pevné lano užitné na pasti pro malé ptáky.
Po dvou hodinách přijíždíme do naší lodge a … nic se neděje.
Asi po třech hodinách se křováci pokusí rozdělat oheň třením
dřívek, nabízí ukázku výroby náhrdelníků z pštrosích
vajec a tím náš program končí. Další pauzu máme teprve
v 19:30, kdy dostáváme k večeři kosti a suchou rýži.
Naprosto nás ale uchvátí večerní ozdravný tanec okolo ohně.
Tři křováci spolu s jednou ženou tančí v tradičních
oděvech za zvuku potlesku ostatních domorodců. Následuje
vyprávění příběhů v domorodém click
jazyce,
které se pro nás neobtěžují překládat. Po celodenním zážitku
tedy zůstává dojem, že místní už vůbec nežijí tradičně, a
co je horší, nejsou už ani schopni předvést turistům, jak ještě
žili před pár lety v době, než je zničila západní
civilizace. Spíme opět na gaučích a dostihne nás silná bouřka.
10 km pochod v dešti a přejezd do hlavního města Gaborone
14 .12. 2010
úterý
Dle
původní domluvy máme jet s místními zpět do města Gwanza,
ale po našich výrocích o křovácích se urážejí, hádají a
nechtějí nás odvézt. Co se dá dělat. Venku vydatně prší,
balíme a jdeme 7 km v hlubokých kalužích stepí.
Pokračujeme pár kilometrů po silnici, než nám zastaví
projíždějící auto, kterým dojedeme do Gwanzy. Jsme naprosto
promoklí, z oblečení nám kape voda. Snídáme ve Sparu
a v dešti se vracíme opět k silnici a necháme se svézt
40 km autem ke křižovatce, odkud jezdí kamióny z Namibie
směrem na jih. A takový kamion opravdu zastavíme! Při 600 km
cestě do města Kaye
alespoň trochu uschneme. Tady si za tmy chytáme další auto, které
nás doveze až do hlavního města Botswany Gaborone.
V hotelu rozvěsíme mokré věci a jdeme spát.
Gaborone a přejezd do Kimberley (JAR)
15. 12. 2010
středa
Ráno
stále prší, tak si jdeme nakoupit, posnídáme a chceme se dostat
do diamantového dolu. Po dvou telefonátech ale zjišťujeme, že to
není možné, musíme se ohlásit minimálně 4 dny dopředu.
Nejdříve si chytáme minibus … a za tmy po 250 km jízdě
vystupujeme z dodávky ve městě Kimberly
v samotném středu JAR. Takto pozdě v noci však máme
problém najít ubytování. Najdeme sice hezký hotel, ale musíme
je přemluvit, ať můžeme spát tři v jednom pokoji a daří
se nám to.
Big Hole v Kimberley a přesun do Johannesburgu
16. 12. 2010
čtvrtek
V 7
hodin se balíme, jdeme do centra a snídáme. Procházíme si
městskou radnici, knihovnu ve Viktoriánském stylu a dorazíme
k bývalému diamantovému dolu tzv. Big
Hole. Jedná
se největší lidmi vytvořený kráter na planetě Zemi. Nejdříve
si prohlížíme dobře zachovalé stavby z období těžby, u
historických traktorů najdeme kešku a z vyhlídkové plošiny
si prohlížíme obrovskou díru. Jedeme se podívat i do podzemí,
kde nám ukazují praktickou těžbu a nakonec v trezoru
obdivujeme i místní sbírku diamantů. Po prohlídce jdeme do
hospody stylizované ala divoký západ a dáváme si ještě pivo.
Najdeme minibus a odjíždíme do 700 km vzdáleného
Johannesburgu.
Dorazíme
za tmy do celkem nebezpečné čtvrti. Minibus uvízne v zácpě
a lidé žebrají skrze okénka. Vystoupíme a jdeme ulicí k prvnímu
taxi, které nás vezme do hostelu, kde se bez újmy ubytujeme.
Exkurze do chudinské čtvrti Soweto a skoro odlet do Amsterodamu
17. 12. 2010
pátek
Ráno
se loučíme s Jakubem, který pokračuje na letiště, zatímco
si já s Pavlem zaplatím exkurzi do nejchudší části
Johannesburgu Soweto.
Minibus nás veze ulicemi a my sledujeme pomalý rozvoj čtvrti,
načež jdeme do ilegální putyky na pivo (750 ml), dále do
muzea Apartheidu a do domu Nelsona Mandely. Pobyt v JAR
zakončujeme 800 g steaky a pokračujeme metrem na letiště.
Máme spoustu času, proto procházíme internet. Bohužel nám
sdělují, že z Amsterdamu už skoro 2 dny nic nelétá,
nepoletíme tedy ani my. Dostáváme vouchery na hotel a dobrou
večeři a relaxujeme.
7 cachí, relax v hotelu a odlet
18. 12. 2010
sobota
Máme
celý den volno. Jdu si zaběhat po nejbližších keškách a vracím
se do hotelu akorát na oběd, podávaný formou švédského stolu.
Po jídle si chceme zaplavat, ale přichází silná bouřka.
Objevuje se i Jakub, který je ubytovaný v jiném hotelu a musí
letět ještě o den později než já s bratrem. Do 16 hodin
odpočíváme, balíme se a necháme se zavézt na letiště. Po
absolvování fronty na letenky do Paříže odlétáme koečně do
Evropy. Letíme snad největším civilním letadlem světa Airbus
A380. Sledujeme opět filmy a nad ránem usínáme.
Přílet do Prahy a cesta domů
19. 12. 2010
neděle
Se
zpožděním přilétáme na letiště Charles
de Gaule, dostáváme
se skrze zamrzlá dvířka ven z letadla a sprintem dobíháme
k naší gate.
Nakonec
má hodinové zpoždění i letadlo do Prahy. Přistáváme po
10 hodině v Praze, kde nás už čeká Marek spolu s autem
a všude venku je sníh. Odvážíme Marka domů a jedeme do
kanceláře, kde se setkáváme s našim programátorem.
Pracujeme asi dvě hodiny a následně vyjíždíme směr Ostrava. Po
cestě se ještě zastavujeme na jídlo v restauraci Domino.
