3.11.2023 - pátek - přílet do Accra, Koforidua, Boti falls

V 11:00 přistáváme v hlavním městě Ghany v Accra. Hned na letišti vybíráme místní měnu, protože s kartou tady toho člověk moc nepořídí a z letiště jdeme pěšky asi 1 km k hlavní cestě, kde nasedáme do prvního tro-tro. Tak se tady říká místní dopravě. Je to většinou malá dodávka pro hodně lidí a věcí. tro-tro nás veze do centra města, kde během chvíle nacházíme autobusové nádraží (rozuměj hliněný plac plný malých dodávek), kupujeme rukou psané jízdenky a asi za 10 minut vyjíždíme na sever do města Koforidua.
Doprava v Ghaně je tristní. Silnice jsou vlastně takové hrozně pomalu se pohybující parkoviště, takže do Koforidua přijíždíme až v 16:00 hodin.
Přímo k autobusu se seběhlo několik taxikářů a s jedním jsme se domluvili, že nás zaveze k vodopádům Boti Waterfalls. Cesta to je strašná. Je to sice jen 20 km, ale hliněná, prašná a samá díra. A ještě se cestou spustil monzunový liják. U vodopádů platíme 100CD na osobu a po pár desítkách schodů jsme u jezírka do kterého přes skalní převis padají dva asi 20 metrů vysoké vodopády. Jako jó. Je to hezké, ale vodopádů člověk už v životě viděl spoustu a za těch 100CD to asi nestojí.
Taxi na nás čeká a zpět do Koforidua už jedeme po tmě. Ještě, že alespoň pršet přestalo. Rozhodujeme se, že pojedeme zpět tro-tro do Accry. Večer už není takový provoz a minibus jede rychleji. Vystupujeme o něco dříve, protože hotel, který máme vybraný je na severu města. Nastupujeme do dalšího tro-tro a vystupujeme tam, kde Booking tvrdí, že hotel stojí. No, nestojí. Musíme jít pěšky 1,5 km a ptát se místních, ale nakonec ve 22:30 jsme na hotelu. Dáváme si pivo Club (pivo tu mají v lahvích o objemu 625ml) a chvíli relaxujeme.

4.11.2023 - sobota - přejezd do Lomé (Togo)

V našem hotelu podávají snídani až od 8:00. To nám nevadí, protože se stejně potřebujeme trochu vyspat. Skromná snídaně skládající se s pikantního párku, jednoho a půl krajíčku toastového chleba a čaje, ale lepší, než nic.
tro-tro s jedním přestupem jedeme do Kwame Nkrumah Memorial Park & Mausoleum. Platíme 100CD za vstup a procházíme si malý park s fontánou, několika sochami včetně bývalého prezidenta a hlavně tady stojí mauzoleum ve kterém má bývalý prezident a zakladatel Ghany svůj hrob. Ještě procházíme malé muzeum o životě tohoto muže a po 15 minutách jdeme na autobusové nádraží STC Tudu, kde po chvíli nastupujeme do tro-tro, od pouličních prodavačů si kupujeme nějaké jídlo na cestu a jedeme do příhraničního města Afloa.
I když to je jen 170 km, cesta trvá něco přes 4 hodiny. V Afloa vystupujeme skoro u hranic. Měníme si peníze na West African Money, které nám budou platit jak v Togo, Tak v Beninu, platíme za multiple entry víza a asi za 20 minut jsme ve státě Togo. Pořizujeme si místní sim kartu a tuk tukem se necháváme zavézt do centra hlavního města Lomé. Procházíme se po rušné ulici. Rušné tím, že všude je plno prodejců všeho možného a jdeme se podívat k místní pláži. Bohužel jen podívat. Všude mají pláže, ale koupat se skoro nikde nedá, protože tu jsou velmi silné proudy. Na pláž za námi přichází místní týpek Ibrahim. Umí anglicky a vypadává z něj, že je místní průvodce. Obvykle to nepotřebujeme, ale nabízí nám zajímavou cenu, a že všechno na zítřek zařídí. Taky nám doporučil, kam si zajet na večeři a pomohl nám najít levné a celkem obstojné ubytování v hotelu Le Galion. To si rovnou platíme na 2 noci.
Dáváme si čepované pivo přímo v hotelu, ale chtějí 2000XOF za jedno (asi 80Kč), takže se jdeme projít a nacházíme malý krámek, kde prodávají velké chlazené pivo (625ml) za 600XOF. Po dvou kouscích se rozhodujeme, že zajedeme do doporučeného baru Marchelo beach club. Chvíli trvá, než si nainstalujeme místní aplikaci (něco jako Uber), abychom si mohli zavolat taxi. Ale nakonec se daří a jedeme asi 12 km. Bar u moře je to hezký, ceny už tak hezké nejsou, ale co už. Je to taky jedno z mála míst, kde se dá koupat v moři, protože tu mají vybagrovaný takový malý záliv. Dáváme si na večeři rum a pizzu a okolo 23:00 si voláme taxi zpět na hotel.

5.11.2023 - neděle - Celodenní výlet do hor v okolí Kpalimé

V 6:00 jsme připraveni před hotelem, kde přijíždí průvodce Ibrahim a jedeme na sever První zastávka je pod nejvyšší horou Toga, pod Mont Agou. Auto zastavuje asi v polovině kopce a my jdeme úzkou pěšinkou skrze džungli, která stoupá celkem prudce vzhůru. Procházíme jednou typickou vesnicí z nepálených červených cihel a vidíme typický život místních. Tím, že je neděle a v Togo převládá křesťanství, celou vesničkou se rozléhají gospely. Nad vesnicí se dostáváme opět na silnici a naše auto pro nás přijíždí a jedeme na vrchol Mont Agou. Posledních pár desítek metrů na dva značené vrcholy Pic Alemán a Pic Francés jdeme pěšky. Tím, že to je nejvyšší kopec, je tu vysílač, který hlídají vojáci. Dnes je celkem opar, takže z vrcholu moc výhled není.
Sjíždíme dolů a přejíždíme k vodopádu Cascade de Wome. Po spoustě schodů se dostáváme do hezkého údolí a po pár minutách už vidíme příjemný vodopád, který dopadá do jezírka, ve kterém se dá plavat. Toho využíváme a hodinu tady trávíme.
Další zastávka je u prvního zámku, který byl v Togo postaven v roce 1940 německým šlechticem Le Château Viale. Zvenčí je zámek pořád hezký, ale uvnitř to je dokonalý urbex. Wikipedia píše pořád, že se využívá pro jednání vlády, ale ono poslední tady bylo v roce 1990. Zámek si celý prolézáme a dokonce Petr leze na vodárenskou věž odkud je hezký výhled. Sjíždíme ještě k Prison Allemande u vesnice Missahoé. Bývalá německá věznice v džungli.
V 18:30 jsme zpět na hotelu v Lomé.

6.11.2023 - pondělí - Fetish market, Togoville a přejezd do Cotonou (Benin)

Vstáváme o něco později a z hotelu odcházíme až v 8:00. Důvodem je to, že první zastávku, kde jedeme tuk-tukem jedeme na Marché des Feticheurs (Akodessewa Fetish Market), kde otevírají tak pozdě. Je to celkem velká a naprosto netradiční, tržnice. Jsou zde k vidění i ke koupi všechny možné druhy i části zvířat. Od hlav opic, přes sušené hady, i celé mrtvé a sušené kočky. Hlavy i kůže krokodýlů i divokých zvířat. Spousta mrtvých sov, netopýrů, supů či chameleonů. Prostě na co si člověk vzpomene. Ze spousty těchto zvířat se připravují africké léky a nebo se používají k pozitivní magii voodoo. Na tržnici je i několik soch od zakladatele tržnice přes různé bohy až po obětní oltář, kde lidé obětují různá zvířata během ceremonií. Nakonec jdeme k pravému voodoo šamanovi, který s námi provádí žehnací rituál.
Dalších přibližně 30 km jedeme opět tuk-tukem k břehu, odkud si platíme dřevěnou loďku do města Togo Ville. První osídlené místo v Togo. Hodinová prohlídka s povinným průvodcem po rozbitých a špinavých cestách, kde nejprve vidíme jeden zajímavý dvojstrom, kterému říkají dvojče, pak voodoo sochy muže a ženy, kde chodí lidé se svými přáními a nejhezčí stavba ve vesnici je Cathédrale Notre Dame de Togoville, Kostel Panny Marie. V kostele byl osobně i papež Jan-Pavel II. Pak už jen procházíme kolem pomníku Togo-Německého přátelství a jedeme přes vodu zpět, abychom se dostali k hlavní silnici.
Stopujeme auto (je to tu běžné, ale nevozí zadarmo, ale za úplatu). A do plného auta nás ještě nacpali, abychom mohli dojet k hranici s Beninem do města Aného. Už před hranicí nám náš řidič domlouvá další auto, které nám pomůže projít hranice a pak nás odveze do 80 km vzdáleného města Cotonou ve státě Benin. Celní procedury, i přesto, že máme elektronická víza, trvají celkem dlouho, ale nakonec nasedáme do auta a jedeme do 17:00 až do centra města.
Od auta procházíme přes kruhový objezd, kde uprostřed je Plaze de la'Etoile Rouge (Náměstí Rudé hvězdy). Opravdu je tu obří rudá pěticípá hvězda a socha nějakého proletáře. Pak v drobném dešti pokračujeme až do našeho hotelu La Guesthouse Étoile. Jen si tu odkládáme batohy a jdeme na delší večerní procházku městem. Je třeba dávat pozor na díry v zemi nebo chybějící kanály, ale jinak se tu člověk cítí v bezpečně. Jdeme až k Statue d'Amazone, což je vskutku obří socha amazonky (s africkými rysy). I takto večer je hezky nasvětlená a celá část města, kde socha stojí, působí, jako by vůbec nepatřila do Afriky. Všude čisto, upravená zeleň, lavičky, nové osvětlení. Ještě se jdeme podívat na další velkou sochu mučedníků Place des Martyrs.
Je skoro 21:00 a navíc začíná dost pršet. Proto se vracíme k hotelu. Cestou se jen zastavujeme na pivo a večeři.

7.11.2023 - úterý - Vodní město Ganvié, královské paláce v Abomey a dlouhý přejezd do Djougou

Po snídani na hotelu jdeme vybrat další peníze. Protože ty tady letí rychleji, než by na Afriku člověk čekal. Přes aplikaci si objednáváme taxi do přístavu Embarcadère pour Ganvié ve městě Abomey-Calavi. Je to něco přes 20 km, ale řidič jede docela svižně. Takže před 10:00 už přijíždíme ulicí, která funguje jako místní tržnice až k přístavnímu molu. Všude jsou spousty malých, dřevěných loděk a na nich lidé, prodávající všechno možné. Musíme si zaplatit za jízdu lodí do plovoucího města Ganvié. Malé domky, nebo dle našich kritérií spíše boudičky na kůlech a mezi nimi panuje opravdu čilý ruch na malých lodích. Ty fungují i jako tržiště a člověk si na vodě může koupit všechno. Město má přes 10 000 obyvatel. To znamená, že staveb na vodě je opravdu hodně. Je tu i několik kostelů a dokonce jedna mešita. Plavba trvá i se zastávkou ve vodní restauraci na jedno pivo okolo dvou hodin.
Vracíme se zpět na pevninu, jdeme k hlavní cestě a stopujeme auto jedoucí na sever do 100 km vzdáleného bývalého královského města Abomey. Hlavní důvod, proč tu jet jsou bývalé královské paláce a muzeum, kde je k vidění trůn z lidských lebek. Bohužel po příjezdu nám zdejší průvodce oznamuje, že před 3 měsíci začala kompletní rekonstrukce muzea i paláců a bude trvat několik let. Tak si alespoň procházíme hliněné stavby, které byly těmi paláci. Máme to z výkladem, ale za ty peníze to vůbec nestojí navštěvovat. Paláce teď mají plechové střechy a snad jedině zajímavé jsou vchodové dveře do jednotlivých staveb, které vždy symbolizují konkrétního krále. Každý král si musel postavit nový palác pro své ženy (obdoba harému).
Něco přes kilometr daleko je jediná místní geocache, tak pro ni jdeme a následně nasedáme na motorky, které nás asi 20 minut vezou na hliněný plácek, který slouží jako autobusové nádraží. Autobusy tu ovšem nejezdí. Veřejnou i nákladní dopravu zajišťují osobní auta. Smlouváme cenu a uvnitř auta pro 5 nás jede 7 a na střeše i v kufru máme náklad, který by se pomalu nevlezl ani do regulérní dodávky. Podle toho taky vypadá rychlost jízdy. Maximálně 70 km v hodině, ale většinou méně a každou chvíli zastavujeme. Po několika hodinách nás předkládají do jiného auta a těsně před půlnocí vystupujeme ve městě Djougou. Žádný hotel nikde nevidíme, ale stojí tu chlap s tříkolkou a ten nás ochotně (za úplatu je tady ochotný každý) na korbě odváží asi do 2 km vzdáleného hotelu La Donga. Musíme se nejprve dobouchat přes ocelová vrata, ale jakmile vzbudíme hlídače, je po problému. Pokoj mají a dokonce z teplou vodou! To se po celém dní v autě hodí, protože nánosy prachu na nás jsou už dost velké.

8.11.2023 - středa - Chutes de Kota, Tata Somba přechod hranic neoficiálním přechodem do Toga a přejezd do města Mango

Z Djougou si hledáme auto, které nás odveze 62 km na sever k odbočce na vodopády Chutes de Kota. Od odbočky je to 4,5 km a místní motorkáři jsou dost drazí, proto jim chceme ukázat a jdeme místní savanou po prašné cestě ve slušném vedru. Naštěstí po jednom kilometru jede kolem malá nákladní trojkolka a my jen tak zkusíme stopovat. A, kupodivu, nám zastavují a skoro 3 kilometry s námi na korbě hopsají po kamenech do kopce. Zbývající necelé dva kilometry k vodopádům už musíme po svých. Jakmile přicházíme na hranu údolí, otevírá se nám hezký pohled na celé vodopády. Dostat se pod ně je po úzkém a strmém schodišti otázkou několika minut. Jsme tu úplně sami a můžeme se ponořit do osvěžující vody pod vodopádem. Je to takový krásný přírodní bazén s vodním proudem, takže si tu člověk může i dobře zaplavat. Nespěcháme a konečně chvíli relaxujeme.
Osvěženi vyrážíme zpět k hlavní cestě, ale těch 4,5 km co jdeme nám nikdo už nezastavil. Na hlavní cestě si domlouváme motorkáře nejprve do města Natitingou, ale s tím, že bychom měli pak chytit nějaký přípoj dále to vypadá špatně, tak smlouváme cenu a necháme se odvézt až před nové turistické informační centrum Koussoucoingou. Jedeme se do této oblasti plné stromů baobab podívat na stavby, kterým se říká Tata Somba. Dávní obyvatelé se nechali inspirovat tvarem baobabů a postavili dvoupatrová stavení, která mají kruhový půdorys a okolo jsou úzké vysoké věže z hlíny. Celkem jich je v Beninu a Togu dochovaných jen 10. Informační centrum je také inspirováno tvarem těchto tatas. Místní člověk umí i trochu anglicky a jde nám ukázat i hotel ve tvaru zvětšené tata somba. Jelikož je ještě dost brzy, tak tu nezůstáváme a jdeme si jednu tuto originální budovu prohlédnout. Je docela malá a dnes v ní hnízdí slepice. A za vstup dovnitř chtějí v přepočtu 100Kč!. Vyhozené peníze.
Dáváme si u cesty ve stánku jedno pivo a zkoušíme jít dál a případně stopnout nějaké auto. Těch už tu moc nejezdí. Projíždí kolem nás motorka. Obsazená. Vidíme jak se po chvíli otáčí a vrací. Jedeme skoro 4 km a to na motorce jedeme 4 včetně zavazadel! Přijíždíme ještě do větší díry na severu Beninu. Místní se přes hodinu dohadují, kdo nás odveze na motorce přes hranice do Toga k nějaké větší silnici. Slunce zapadá a my stále stojíme na krajnici u cesty kde už nic nejezdí a místní se dohadují a dohadují. Tohle je Afrika a ta chce svůj čas. Nakonec se s námi po písčité a hrbolaté cestičce vydává jeden mladík k hranicím. Beninský policajt jen mávne rukou ať jedeme dát. U Tožského už to je složitější. Vysvětlují, že tohle není imigrační, ale policejní hranice a snaží se nás napřed poslat zpět a objet to přes nějaký jiný přechod. Nakonec zkouší, jestli mu dáme úplatek, ale to my ne. Už nevěděl, co s námi, tak někam volá a nakonec nás pouští s tím, že tam bude nějaký policajt dále co s námi něco sepíše. Tady se zdržujeme asi hodinu, Kontrolují batohy, chtějí po nás nějaký neexistující papír, takže používáme překladač, ale nakonec si taky jen něco zapíšou a pouští nás dál do Toga. Posledních 5 km naší motorce přestalo svítit světlo, takže to bylo hodně dobrodružné po tmě v písku. Ale přežili jsme bez pádu. Hlavní cesta, kam se dostáváme je sice podle mapy tepna z Lomé až do Burkina Faso, ale auto tu ve 21:00 moc nejezdí. Ve stánku kupujeme vodu, kterou jsme skoro celý den neměli a zkoušíme zastavit těch pár projíždějících aut, co tu jede. Nakonec se daří a s jedním přestupem se dostáváme do města Mango. Severní Togo není jih. Tady turisté nejezdí a obecně je to tu divočejší. Silné křesťanství jihu se vyměnilo za město plné mešit muslimů. To ve tmě moc nevidíme, jen to, že i další cesta k hranici s Ghanou je opět jen písková. Po té jdeme jeden kilometr k jedinému fungujícímu hotelu tady k Hotel Mango. Ubytováváme se ve velmi skromném pokoji a dáváme si pivo. Vodu tu vůbec neprodávají.

9.11.2023 - čtvrtek - Děsná cesta do Tamale

Dnešní den se dá nazvat masochistické celodenní utrpení při přesunu. Začíná to tím, že po snídani ve formě 1 piva (nealko tu nemají) jdeme 1 km pěšky ke křižovatce, kde smlouváme a smlouváme, aby nás odvezli na motorkách k hranici. Neustále se také ujišťujeme, že tu je oficiální imigrační úřad, když vidíme, že se jedná o úzkou prašnou a kamenitou cestu. To ještě netušíme, že když nasedneme na motorky, cesta prakticky zmizí a skáčeme po kamenech a výmolech a kličkujeme mezi hlubokým pískem. Po 13 km, stojí malá kulatá chýše, co má napsáno Police. 3 úředníci se více než hodinu tváří vážně nad našimi pasy, pořád se tváří úřednicky a musí přijet další dvě úřední posily, abychom konečně dostali výstupní razítko ze země. Při předání pasu si ještě zkusí říct o úplatek, ale tvrdě jsem jim vysvětlil, že tento úkon je zadarmo. Nakonec nám pasy dali a my se s motorkáři domlouváme, že nás dovezou na další hranici. Tak jestli předtím byla špatná cesta, tak teď už není cesta vůbec. Motorky i my musí přebrodit celkem hlubokou hraniční řeku a pak se jen modlíme, aby to motorky zvládly, a že se to zlepší. Nelepší.
Po dalších 20 km je hraniční kontrola Ghany. Tady už to vypadá poněkud oficiálněji a na jednom stavení vidíme i nápis Immigration, tak je to dobré. Sice to úředníkům i tady trvá hodinu, ale nechají nás čekat v klimatizované kanceláři a nakonec domluví motorkářům aby nás odvezli až do městečka Chereponi. Odtud už začíná, sice prašná, ale silnice. Kupujeme si spoustu vody v mikrotenových sáčcích a sedáme do staré dodávky Mercedes, které ve všech dveřích a oknech chybí těsnění. Jedeme po hliněné cestě všude je tu hlína rudá a díky tomu, že to auto nemá těsnění a otevřená všechna okna, ten prach jde celý den přímo do auta. Tedy na nás. Totálně zaprášení jak horník z rubání vystupujme už za tmy ve městě Tamale u Central Mosque, zelené mešity. Ještě tuk-tuk do 8 km vzdáleného hotelu a konečně máme pro dnešek docestováno. V hotelu si objednáváme jídlo dovážkou a recepční s námi jde na ulici ukázat nám, kde koupíme levně pivo. Hotel máme dnes s klimatizací a teplou sprchou. Tu potřebujeme, protože i po třetím pokusu s mýdlem stále odtéká voda cihlové barvy. A když si myslím, že už bych mohl být umytý, používám bílý hotelový ročník, který mění barvu na cihlově hnědou. Prostě ta cesta dnes byla fakt náročná.

10.11.2023 - pátek - Larabanga Mosque a dlouhý přejezd na jih do Kumasi

Po hotelové snídani a překvapivému zjištění, že internet na hotelu si musíme zaplatit extra, jedeme tuk-tukem do centra, kde na jedné ulici má být spousta koželužen. Bohužel je pátek a to muslimové nepracují, takže tu po tom, že by se tu louhovaly a barvily kůže není ani náznak. Pěšky jdeme k Central Mosque a procházíme přes Tamale Central Market ke stanovišti tro-tro. Do poledne jedeme na západ do města Larabanga, který je u hranice NP Mole. Hned z minibusu nás odchytl místní průvode, který za své služby nic nechce. Dělá prý pro komunitu. Vede nás do infocentra pro jejich zajímavou mešitu Larabanga Mosque, kde platíme drobný poplatek a pak si mešitu prohlížíme s výkladem. Jedná se o nejstarší mešitu v západní Africe a je 600 let stará. Je netradičního tvaru, celá bílá a ze zdí trčí dřevěné kůly. Vesnice ji co půl roku renovuje a dovnitř můžou jen muslimové, ale přes dveře můžeme nakouknout a fotit. Ještě se jdeme podívat na tradiční výrobu banbuckého másla, ale sezóna plodů, ze kterých se vyrábí už je za námi, takže už jen teoreticky.
Z cesty musíme vzít za vděk taxi, které nás veze do 16 km vzdáleného města Damongo, odkud další tro-tro na křižovatku Fufulso junction, potom další přejezd do 120 km vzdáleného města Kintampo, kde si na večeři dáváme grilovanou pálivou rybu, ale s výborným masem a k tomu smaženou rýži a konečně jedeme poprvé i klimatizovaným autobusem až do města Kumasi.
V Kumasi vystupujeme 10 minut po půlnoci a ještě nás čekají 2 kilometry dost špinavým městem k hotelu. Cestou se snažíme vybrat peníze z bankomatu, ale bankomat se rozhodl sežrat mi kartu a nevrátit ji. Ještě, že jich mám s sebou tolik. Další bankomat už problém nedělá a můžeme se ubytovat.

11.11.2023 - sobota - Kumasi, královský palác a přejezd na Cape Coast a prohlídka tvrze Mina

Po snídani na hotelu vycházíme do rušného města, které žije snad už od 4 od rána a i na pokoji to je jako by byl člověk uprostřed kolotočů. První cíl je velký trh Kejetia market. Ten je vlastně všude v ulicích, kterými se prodíráme. ale nic nekupujeme.
Pak přecházíme městem skoro 2 km k paláci ašantského panovníka a muzeum Manhyia palace. Otvírají až v 9:00, takže máme asi 15 minut posedět pod mohutným fíkusem a zvonem míru Peace bell. Ze stromu rostou mohutné vzdušné kořeny na kterých se dá houpat jak na liáně. Jakmile se muzeum otevře, pouští nám nejprve zajímavý film o zdejším bohatém království a nedávné historii a pak si procházíme jednotlivé pokoje, kde ještě sídlil a bydlel minulý král až do roku 1999. Zároveň tu mají i voskové figuríny urozených představitelů.
Po prohlídce nastupujeme na tuk-tuk a jedeme na autobusové nádraží, odkud mají jezdit autobusy na Cape Coast. Jeden tu zrovna čeká s posledními místy na nás. Bohužel jede děsně pomalu, pořád někde stojí, že podle předpokladu, kdy jsem si říkal, že okolo 13:00 bychom mohli být u moře, přijíždíme do města Elmina až v 15:30. Jdeme skoro š km pěšky přes město k tvrzi Saint George's Castle. Hrad Elmina byl postaven Portugalci v roce 1482 jako Castelo de São Jorge da Mina, také známý jako Castelo da Mina nebo jednoduše Mina, v dnešní Elmině v Ghaně, dříve Gold Coast. Byla to první obchodní stanice postavená v Guinejském zálivu a nejstarší evropská budova existující jižně od Sahary. Platíme si vstupné a s průvodcem se vydáváme na více, než hodinovou prohlídku s výkladem. Hrad totiž sloužil i jako významná stanice pro export otroků a my si procházíme i kobky, ve kterých otroci a otrokyně byly vězněny i několik měsíců před další cestou do nového světa. Na horních hradbách jsme akorát na západ slunce.
Scházíme dolů a Elmina je zároveň důležitý rybářský bod, jde na dlouhých a úzkých dřevěných lodích ozdobených vlajkami vyjíždí spousty rybářů na moře. Tenhle šrumec na řece vtékající do moře a vytvářející tak bezpečné kotviště, pozorujeme, než se vydáváme k hlavní cestě a tam si stopujeme sdílené taxi do vedlejšího města Cape Coast.
Nakupujeme si ryby, whisky, pivo a další propriety na večeři a bereme taxi do Moree do Paradise Ocean Resort, kde budeme trávit následující 2 noci. Poslední kilometr jízdy jer spíše tankodrom po výmolech, ale nakonec se nám daří ubytovat. Na vyvýšené terase večeříme, popíjíme a posloucháme zvuk vln narážejících do pobřeží pod námi.

12.11.2023 - neděle - pěšky přes vesnice z Moree do Cape Coast, výroba lodí a pláž v Moree

Jediný den, kdy úplně nespěcháme, protože budeme spát i dnes ve stejném hotelu. Ráno si dáváme snídani na hotelové terase s výhledem na moře a v 10:00 se vydáváme na dobrodružnou 10 km dlouhou cestu kolem pobřeží. Místy pešinka vede vesnicemi, které nejsou ani zmapované a místní obyvatelé se na nás dívají, jako bychom přistáli z jiné planety. Ale jsou milí a nechávají se fotit. Na některých místech jsem u pláže rybářské loďky mezi kterými si kluci hrají fotbal nebo se v místech, kde ví, že to je bezpečné, koupou. A takových míst tady kolem pobřeží moc není. O dvě hodiny později přicházíme v Cape Coast k Cape Coast Castle a kostelu, ale není zdaleka tak zajímavá jako pevnost v Mina. Celkem je tady na pobřeží okolo 40 otrokářských tvrzí a jako celek jsou na seznamu UNESCO už od roku 1979. Dokupujeme zásoby pití a jídla a taxi se vracíme zpět na hotel.
Odpoledne se ještě jdeme projít k pobřeží, kde se z obřích kmenů vydlabávají lodě případně ze surových prken se vyrábí jiný typ lodi. Ze záměru vlézt do vody jsme museli upustit. Ty obrovské vlny a prudký břeh nepůsobí jako bezpečné místo na koupání.

13.11.2023 - pondělí - přesun do Accra, James Town a poslední nákupy

V klidu si dáváme snídani, balíme a v 9:00 jdeme asi 1 km pěšky k trochu lepší cestě, kde si bereme taxu, které nás veze na stanoviště minibusů do Accry. Jedná se o trochu lepší model a celou dobu řidič jede, jako by to auto ukradl, takže ve 12:30 vystupujeme na jednom z mnoha autobusových nádraží. Tohle je asi 4 km od čtvrti Jamestown. Máme čas a jdeme pěšky. Chceme vidět zdejší maják a pevnost James Fort. Ta není vůbec hezká a ve zdech jsou prodavači, ale cihlový maják z roku 1915 zajímavý je.
Pokračujeme v chůzi kolem pobřeží, až se dostáváme na křižovatku odkud jezdí tro-tro na sever. S jedním přestupem jedeme do hotelu, kde jsme spali i první noc a z hotelu už dnes vyjma nákupu piv nevycházíme.

14.11.2023 - úterý - zajímavá cesta na letiště a odlet

Vstáváme v 6:00. Na hotelu nám včasnou snídani nedají, takže jdeme na první tro-tro ke křižovatce Atomic Junction. Jede trochu oklikou a to, co má jet 30 minut jede víc než 50. Pak nastupujeme na další tro-tro směr centrum, ale hlavní cesta je totálně ucpaná a vidíme, že těch posledních 4,5 km na letiště bude nejjistější i nejrychlejší dojít pěšky. Tak se vydáváme v tom horku a hluku na pochod.
Na letišti jdeme do salónku, kde by měly být i sprchy. Nejsou. No co. Nedá se nic dělat. Alespoň něco k snědku a pitoí tu mají. Takže čas do odletu letadla přes Addis Abeba a dále do Vídně nám utíká příjemněji.

Dokumentární video z této expedice ve 4K rozlišení na
https://youtu.be/3LGGxLgOQ1M