16
Jižní Amerika > Chile, Peru, Bolívie > Peru, Chile a Bolívie (8.2. - 21.2.2018)

Odlet přes Amsterdam do Mexico city

8.2.2018 - čtvrtek
V 18:20 odlétám z letiště Katovice do Amsterdamu. Ve stejnou dobu letí do Amsterdamu i Marek, jen odlétá z Prahy. Potkáváme se až u odletové brány na letišti Shiphol při nástupu do letadla, které s námi letí skoro 11 hodin do Mexika.

Lima (Peru) a odjezd do Nazca

9.2.2018 - pátek
V Mexiku přistáváme v 5 ráno a musíme projít imigrační kontrolou i přesto, že za 3 hodiny odlétáme do Peru ze stejného letiště.
Dalších pět hodin trávíme v letadle do Limy, kde vystupujeme v 15:00. Zkoušíme si koupit letenky do Cuzco, ale marně.
Na letišti měníme 100 dolarů na Peruánské Soly a kousek za letištěm nastupujeme do autobusu jedoucího na zastávku 28. de Julio. Proplétáme se hustým provozem a řidič nás upozorňuje, že jsme na místě. V Limě není jedno autobusové nádraží, ale je jich tu celá ulice. Asi na patnáctý pokus se nám daří koupit jízdenky do města Nazca, ale do odjezdu hodně času zbývá.
Proto jdeme asi kilometr do nádherného rozlehlého parku Circuito Magico del Agua. Park vybudovaný před 10. lety se spoustou nádherných zpívajících fontán. V některých se místní osvěžují a vládne tu příjemná atmosféra. Přitom vstup je pouhé 4 Soly. V parku jsme až do setmění, protože za tmy se ve fontánách objevují světelné efekty.
Protože je velmi příjemné počasí, rozhodujeme se jít přes další dva parky, tedy poněkud oklikou, na náš autobus. Všude plno lidí běhá a cvičí, v parcích to vypadá jako někde na hodinách tanečních a o kousek vedle někdo předcvičuje aerobik. Prostě, lidé se baví a sportují.
Ve 22:30 nasedáme do komfortního autobusu, kde se dají sklopit sedačky skoro naležato, dostáváme v ceně jízdného i krabičku s večeří a v celku pohodlně spíme až do 5:30 do rána.

Nazca lines, Cerro Blanco a odjezd do Arequipa

10.2.2018 - sobota
Těsně před rozedněním přijíždíme do města Nazca. Je 5:30 a město už žije. Stánky s jídlem i naháněči fungují. My si jdeme sednout doprostřed kruhového objezdu, kde je parčík a několik laviček. Na jedné z nich si dáváme snídani z vlastních zásob a jdeme shánět letadlo. Hned v prvním hotelu se nám daří si domluvit let nad Nazca lines a v 6:00 už sedíme v minibuse na letiště.
Platíme 60$ a 30 Sól na osobu a čekáme na odlet mini letadla nad Nazca lines. Nazca lines patří mezi jedny z největších světových záhad. V poušti je přes 800 naprosto rovných čar, které vypadají jako přistávací dráhy. U 300 z nich jsou viditelné geometrické postavy (geoglyfy) a 70 monstrózních kreseb rostlin a zvířat (biomorfy). Tvary vznikly tak, že z povrchu pouště odstranili vrchní kameny a tím vynikla tmavší půda pod nimi. Je zajímavé, že tyto tvary není možné pozorovat ze země. Proto máme to letadlo. Nejznámějšími tvary, které je možné pozorovat, je chameleon, opice a kondor, ale je tu i kosmonaut s trianglulační tyčí, což evokuje teorii o mimozemských přistávacích drahách. Podle průzkumu vše vzniklo v období mezi 800 lety před Kristem až 600 let po Kristu.
Mini letadélkem pro 6 osob přelétáme nad jednotlivými útvary a pilot s námi letadlo naklání tak, abychom dobře viděli. Let trvá skoro půl hodiny a vidíme většinu těch nejzajímavějších útvarů.
V 9:00 jsme zpět v centru odkud jdeme kousek cesty pěšky a zbytek taxi k nástupnímu místu na chodník vedoucí do hor. Našim cílem je zdolat nejvyšší písečnou dunu světa Cerro Blanco, měřící 2080m. Začínáme ve výšce 780m. Chodník se postupně z kamenitého mění na písečný a čím jsme výš, tím je svah prudčí. Do toho pere slunce, a i když se mažeme opalovacím krémem a snažíme se zakrývat oblečením jak to jde, za chvíli cítíme, že si slunce našlo cestu a griluje nás. Na rozpáleném písku si dáváme ve výšce 1500m pauzu, při které se rozhodujeme to obrátit. Vrchol byl na dohled. Jen posledních 1,3 km. Ale zdraví je přesnější a spálit se hned druhý den opravdu nechceme.
Zpět dole u cesty máme v nohách přesně 11,5 km a všechnu vodu vypitu. Už je nám jasné, proč lidi na tuto horu obvykle vychází ve 4:00 ráno. Na cestě, kde je skoro nulový provoz se nám daří odchytit taxikáře, který se vrací do města a zadarmo nás veze do centra. Jdeme na výborný oběd (menu se zeleninovou polévkou a grilovanou rybou s kukuřičnou kaší a zeleninou). K tomu každý pijeme litr Inca Coly. Přesouváme se do parku v centru a plánujeme další postup.
Před odjezdem si jdeme ještě nakoupit tekutiny a projít zelinářský trh, kde prodávají například úplně černé kukuřice nebo gigantické krabaté dýně.
Na autobusovém nádraží si dobíjíme baterie a taky pácháme hygienu, protože v 19:00 nám odjíždí další autobus s lůžkovou úpravou do Arequipa. Cesta trvá 9 hodin.

Kaňon Colca

11.2.2018 - neděle
V 5:30 vystupujeme ve městě Arequipa, a protože velký autobus jede jen ve 3 ráno a pak až v 11 dopoledne, hledáme alternativní možnost dopravy a nacházíme minibus, kterým jedeme do města Chivay. Cestou překonáváme průsmyk ve výšce 4910 m. Kolem nás jsou zasněžené šestitisícovky. V 10:00 jsme na autobusovém nádraží, ale ani jedno sdílené taxi nemá cestu ke kaňonu Colca. Jdeme tedy k cestě a stopujeme. První pokus nás za pár drobných veze jen asi 10 km do městečka Achoma s hezkým kostelem a kde už začínají být vyhlídky na hory a kaňon s dravou řekou úplně dole.
Zkoušíme zastavit projíždějící Jeep a ten, k našemu údivu, opravdu zastavuje. Příjemný postarší pár na výletě nás bere s sebou.
První zastávku máme u kostela v městečku Maca. Kolem kostela posedávají babky v krojích, mají u sebe krásně čisté lamy alpacy a jsou tu i krojované děti s lamími mláďaty. Všechno to působí malebně a vůbec ne kýčovitě.
Následně zastavujeme na vyhlídce Mirador Cruz del Cura. Jdeme asi 200 metrů a otevírá se nám výhled na vodopád, řeku, ale co je hlavní, tak pod námi hodují 2 dospělí kondoři se svými čtyřmi mláďaty na mršině krávy. Krom kondorů vidíme i pár kolibříků, kteří létají kolem kaktusů.
S našimi novými peruánskými přáteli jedeme na další vyhlídku Cruz del Condor. Krom vyhlídky na další část kaňonu vidíme na skále nad vyhlídkou probíhat místní karneval. Žádní turisté, jen čistá radost. Ženy a dívky v krojích, několik hudebníků a zábava je zaručena. No a když vidí nás, dva cizince, berou nás za své, zdobí nás konfety a obličeje mažou barevnými pudry. Hned nás také zvou na své zásoby koky (ne, nedali jsme se tu na drogy. Lístky koky jsou sice základní materiál na výrobu této drogy, ale potřebuje to další chemické příměsi). Lístky koky se žvýkají nebo se z nich dělá výborný čaj. Obojí má velké množství kofeinu obsažené v rostlině a pomáhá překonávat problémy se zdejší nadmořskou výškou.
Po páru minutách karneval opouštíme, protože nás čeká naše auto, kterým jedeme do horské vesnice Cabanaconde. Zde se s našimi společníky loučíme a jdeme na dobrý oběd do hospůdky přímo na náměstí a ve 13:00 vyrážíme na túru. Tady to je obráceně. Jsme ve výšce 3300m a musíme se dostat do výšky 2200m na dno kaňonu, kde se nachází malebná oáza Oasis de Sangalle. Po nekonečném množství serpentin jsme za 90 minut dole. Rostou zde palmy, mají tu udržovaný trávník a dva bazény s průzračnou vodou. V oáze je i možnost noclehu, jídla a pití. My se však jdeme podívat na visutý most nad rozbouřenou řekou a chvíli vydechujeme. Přeci jen nás čeká výstup zpět a 1100 metrů výškových je cítit. Jsme šikovní a nahoře jsme za dvě hodiny. Trička můžeme kroutit, ale túra s hezkými výhledy to byla příjemná. V městečku jsme v 17:30, právě zde začíná karnevalový průvod s kapelou a tančícími lidmi. K průvodu se přidáváme, a když dotančí na náměstí, na chvíli se odpojujeme a jdeme opět do restaurace Sol y Sombra na menu. K jídlu dostáváme čaj z koky.
Kupujeme si jízdenky do Arequipa, ale protože máme ještě čas, jdeme se za tmy podívat na vyhlídku nad kaňon. Dole je vidět nasvětlenou vesničku a nad hlavou milióny hvězd.
Ve 21:00 odjíždíme autobusem přímo do Arequipa. Jízda trvá do 3 do rána. V autobuse je jak v páře, nefunguje vzduchotechnika, takže po příjezdu do Arequipa jsme úplně mokří.

Arequipa, Tacna a přejezd do Chile

12.2.2018 - pondělí
Protože autobus z Colca jede kousek kolem centra Arequipa, vystupujeme a jdeme ve 3:00 na Plaza del Armas. Toto náměstí je zapsáno na seznam UNESCO a právem. Jednu stranu čtvercového náměstí tvoří katedrála Basílica Catedral de Arequipa a ostatní tři strany domy sjednocené dvoupatrovým obloukovým průčelím. Plocha není prázdná, ale jsou zde vzrostlé palmy a uprostřed stojí kašna (ve které se během naší přítomnosti koupalo nějaké děvče, které pak naháněla policie). Z náměstí jdeme 3 kilometry na autobusové nádraží, abychom chytli autobus ve 4:15 do hraničního města Tacna.
Jedeme pouští Atacama, což je nejsušší poušť světa a za oknem autobusu to vypadá opravdu neutěšeně. Jen písek, kamení a prach. Ale i v tak nehostinné krajině je vidět lidská činnost. Pomocí kamení tu mají některé části pouště rozparcelovány a z rákosových rohoží jsou tu i nějaké primitivní příbytky.
To Tacna vypadá jak oáza. Po příjezdu v 11:00 si ihned měníme peníze na chilské, kupujeme si skvělý meloun, který máme místo jídla i pití a pokračujeme dalším autobusem přes hranice do přímořského chilského města Arica.
Na hranicích to jde celkem rychle. Zkrátka chvíli po 13:00 jsme v Arice. Je to dost velké město obklopeno pouští a Tichým oceánem. Ten je taky naším hlavním cílem tohoto města. Autobusem 14 jedeme na pláž Chinchoro. Voda v oceánu je akorát na koupání, čehož okamžitě využíváme. Je to třeba. Je to přeci jen první voda, kterou naše těla potkala za dobu v J. Americe. Skvělé a báječné. Tedy do doby, než si všimnu, že kolem nás plave spousta medůz a některé jsou velikosti kopačáku. Osušíme se na slunci a po pláži jdeme bosí asi 2 kilometry až na Playa Las Machas. Tady jsou větší vlny a lidé tu surfují. Ale protože vidíme i zde nemálo vyplavených medůz, do vody už nejdeme.
Snažíme se asi hodinu marně stopovat do horského města Putre, ale marně. Prostě ani s penězi v ruce se nedaří nikoho stoupnout. Je skoro 20:00 a my to vzdáváme a jedeme do hezkého čistého centra Africa. Procházíme si pěší zónu a jdeme na kopec s převýšením 100 metrů, kde se tyčí socha Krista, jsou zde děla jako připomínka bitvy o Pacifik a stojí zde stožár s obří chilskou vlajkou. V každém případě je odtud moc hezký výhled na město, přístav a záliv.
Scházíme dolů do města a po skromné večeři (město je až překvapivě drahé) jdeme na ubytování Residencial Africa, které je levné, mají teplou vodu a je jen kousek od centra. Naše těla nechápou. Už podruhé dnes cítí na své kůži vodu. Dobíjíme baterie (našich těl i přístrojů).

Putre, jezero Chungara a přejezd do Bolívie

13.2.2018 - úterý
Vstáváme v 5:00 a za tmy vyrážíme pěšky na autobusové nádraží. Nemáme místní měnu a směnárny jsou zavřené. Proto měníme u taxikáře za ne moc dobrý kurz, ale musíme, pokud chceme jet do horského městečka Putre. Autobus stoupá do výšky 3600 m a hladové a bez peněz nás v 10:00 vysazuje u náměstí. Postupně sháníme jídlo a nezbývá nám, než vybrat peníze z bankomatu. Z městečka se musíme vrátit 5 km k hlavní cestě na Bolívii. Naštěstí nemusíme jít pěšky, protože nás přibral naklaďák. S dalším postupem našeho putování to je již horší. Stopujeme, ale nikdo nás nebere. Navíc se začíná kazit počasí a krásně zasněžené vrcholky šestitisícových sopečných vrcholků se začínají schovávat v mracích. Proto jdeme a cestou zkoušíme stopovat. Asi po 5 kilometrech chůze se konečně daří zastavit kamion a jedeme až k jezeru Chungara. V mraze, dešti a větru nás řidič vysazuje u tohoto jednoho z nejvýše položených jezer na světě a, i přes mizerné počasí, pozorujeme plameňáky na jezeře obklopeném horami. Kamion odjel.
Během 15 minut jsme docela promrzlí. Toho si všiml i jeden řidič auta a dává se s námi do řeči. Umí totiž anglicky. Během chvilky nás zve na placku a čaj. Bohužel jede opačným směrem. Opět se vydáváme na pěší túru směrem k bolivijským hranicím, ale po pár kilometrech nám staví další kamion, se kterým končíme na hranicích Tambo Quemado. Tady nás štěstí opouští, protože nemůžeme sehnat žádnou další dopravu do vnitrozemí Bolívie. Navíc docela dost prší. V 18:00 nám jeden řidič autobusu říká, že si máme nastoupit. Nastupujeme a čekáme. A čekáme až do 21:00, kdy se konečně rozjíždíme do městečka Patacamaya. To je křižovatka, kudy by mělo jezdit vše z La Paz do Oruro. Je 22:45, prší a čekáme spolu s dalšími místními hodinu, ale nejede nic. Zmrzlí a mokří to vzdáváme a jdeme se ubytovat do hostelu Alojamiento Ruddy.

Oruro, Potosi - stříbrný důl

14.2.2018 - středa
V 5:30 odcházíme z hostelu v jemném dešti na minibus do Oruro. Máme štěstí, sotva přicházíme, hned jedeme. Oruro je velké hornické město, které je známé i tím, že se tu koná druhý největší karneval na světě (po Riu). Protože přijíždíme ráno, z karnevalu nevidíme nic. Město je na hornickou činnost hrdé a hned u vjezdu je 6 metrů vysoká hornická helma zasazena mezi fontány. Město je zdobeno i spoustou dalších soch. Pro nás je to ovšem pouze přestupní místo.
Z autobusového terminálu jedeme do Potosí minibusem. Cesta je velmi hezká. Projíždíme svěže zelenými údolími obklopenými horami. V údolích se pase spousta lam.
Ve 13:00 jsme v Potosí a ještě místní dopravou jedeme do velmi hezkého koloniálního centra. Procházíme se kolem několika kostelů a během chvilky máme domluvenou prohlídku stříbrných dolů. Nejprve jedeme na hornický trh, kde si člověk může koupit i například dynamit a rozbušku (za 75 Kč). Bohužel do letadla do příručního zavazadla by nám to asi nevzali. Pak se jedeme převést do hornického (holínky, oblečení a přilbu se světlem) a jedeme před jeden z mnoha vstupů do hory. Je nutno podotknout, že jsme ve výšce 4300 metrů, což tělo poněkud oslabuje. S průvodcem a dalšími 6 lidmi vstupujeme do úzké šachty, která hned ze začátku dává tušit, že tohle není žádný turistický okruh, ale reálně fungující důl. Jdeme úzkou chodbou po kotníky zatopenou v bahnité vodě a strop je každou chvíli tak nízký, že je třeba se pořádně prohnout v pase a nebo jít i v podřepu. Ze začátku je v šachtě hodně zima, ale čím jsme blíže nitru hory, tím je tepleji. Ve štole je spousta nepříjemných plynů a silice, která způsobuje horníkům smrt po maximálně 15 letech, kdy tu pracují. Asi po kilometru chůze se nás průvodce ptá, jestli je všechno ok, a protože odpovídáme ano, jdeme hlouběji do podzemí do druhého patra. No, slovo jdeme je příliš nadnesený výraz. Spíše se spouštíme, sjíždíme po žáků a podobně skoro kolmou úzkou a velmi prašnou šachtou o 40 metrů níže. To samosebou celou dobu jen za svitu baterky na přilbě. Spodní štolou už z hory vycházíme na denní světlo. Je 18:00, tedy celá exkurze trvala 4 hodiny.
V centru si nacházíme levné ubytování v Hotel Compania de Jesús a jdeme si projít toto nádherné město plné koloniálních staveb a u toho si u stánků dáváme výborné jídlo, které zakončujeme tuplovaným místním pivem.

Sucre a noční přejezd do La Paz

15.2.2018 - čtvrtek
V 7:00 nám zvoní budík, ale stejně jsme vzhůru dávno předtím. Ono spát ve výšce 4000 metrů, pokud člověk není úplně aklimatizovaný, není snadné. Přeci jen jsme v nejvýše položeném městě na světě. V hotelu máme v ceně i skromnou snídani, po které jdeme pár kroků na náměstí, odkud jedeme minibusem na autobusový terminál. Jede to hned. Stejně jako další autobus do bývalého hlavního města Sucre. Opět projíždíme přes hory a v Sucre jsme ve 13:00. Pro jistotu si kupujeme hned noční autobus do La Paz a zbytek odpoledne trávíme v tomto městě.
Takový dobrý bod kde začít je Mercado central - centrální trh. Jednak je to v centru a pak zde jedou skoro všechny minibusy. I my zde začínáme, protože máme hlad a žízeň. Na hlad jdeme do jedné z mnoha hospod a žízeň hlásíme přímo v tržnici, kde babky na vyvýšeném stánku s vyskládaným ovocem dělají čerstvé džusy. Za pár drobných máme velkou sklenici, a když máme vypito, babka nám zvesela dolévá už zadarmo.
Toto město je zářivě bílé se spoustou kostelů, takže procházka na Cemeterio General - hlavní hřbitov vede těmito koloniálními ulicemi. Hřbitov je zasazen do parku se vzrostlými palmami a stromy a hrobky jsou spíše rodinná mauzolea, některá i velikosti rodinného domu. Méně movité rodiny pak využívají urnové zdi, které se tyčí do značné výšky, proto rodinní příslušníci, kteří mají své zemřelé v horních patrech musí nosit žebřík.
Ze hřbitova se vracíme do centra a jdeme do parku Parqué Simón Bolívar, kde uprostřed stojí miniaturní Eiffelova věž. Z parku jdeme na náměstí a prohlížíme si zdejší architekturu. Po čase se vracíme na Mercado central, abychom si dali neuvěřitelně chutný ovocný salát z jednoho z mnoha stánků.
Čas utíká rychle a musíme se do 20:00 vrátit na autobusové nádraží, odkud jedeme přes noc do hlavního města Bolívie do La Paz.

La Paz, Valle de la Luna a Copacabana u jezera Titicaca

16.2.2018 - pátek
V 8:00 přijíždíme do hlavního města Bolívie La Paz. Město rozkládající se na několika kopcích a údolích v nadmořských výškách 3300 až 4100 m je vystaveno převážně z červených cihel a pro urychlení dopravy jsou zde kabinkové lanovky, kterými se člověk dostane do mnoha míst města mnohem pohodlněji než věcně ucpanými ulicemi a pozemní dopravou.
Nejprve jedeme lanovkou na vyhlídku Belvedere do výšky 4089 m, ale pro představu je to jen další část města se spoustou domů a ulic. Lanovkou cestou vzhůru konstatujeme, že jedno auto jedoucí shora zapadlo asi do 20 metrů hluboké erozní jámy (o erozi zde ještě bude řeč) a tam bylo tak zaklíněno, že tam jsou zřejmě pohřbeni i pasažéři. Na Belvedere si dávám výbornou netradiční rybí polévku. Ve vývaru s obrovskými fazolemi a brambory byl celý vařený pstruh.
Sjíždíme opět do níže položené části města a pěšky procházíme přes několik tržišť, kde prodávají snad vše a rozkládají se mezi několika bloky až k čarodějnickému trhu, kde prodávají i například sušená embrya lam v různém stádiu. Zvláštní.
Následuje prohlídka několika architektonicky působivých a velmi starých kostelů ve španělském slohu. Začínáme v Basilica de San Francisco, před kterou si dáváme čerstvě mačkaný grepový džus a jdeme se podívat i dovnitř. Zlatem zdobený nejen hlavní oltář ale i boční ikony dokazují, že už v roce 1547, kdy byl tento kostel dostavěn, zde bylo hodně peněz. Kostel má i bohatě tesanou fasádu a je na co koukat.
Pokračujeme prohlídku města na náměstí, které je samotným středem celého La Paz, je zde další katedrála Catedral Metropolitana a celé náměstí je doslova precpáno holuby, protože je zde lidé hojně krmí.
Z náměstí jedeme 10 km za město do Valle de la Luna - Měsíční údolí. Jak jsem se na začátku zmínil ohledně eroze, tak zde je vysvětlení. Město já na docela prudkých svazích převážně hliněných hor. Pokud prudce prší, jako že to tady není nic neobvyklého, voda odplavuje částice zeminy a vznikají erozní rýhy, které se postupně zvětšují a vznikají tak jehlany, které v některých případech dosahují úctyhodné výšky. Takových erozních oblastí je okolo La Paz mnoho, ale pro to, aby se člověk mohl po těchto jehlanech projít, je třeba zajet sem. Příroda umí někdy vytvořit opravdu zajímavé věci. Procházíme si celý turistický okruh skrze toto údolí a jedeme zpět do centra. Využíváme opět lanovek, jelikož je to rychlejší.
Po obědě nastupujeme do autobusu jedoucího do Copacabany. Cestou musíme vystoupit a jet loďkou, autobus pluje na samostatném trajektu. Cesta se kroutí horami a kolem jezera Titicaca a pohybujeme se ve výškách 4000-4300 metrů.
V 18:30 vystupujeme v Copacabana a chvíli hledáme ubytování. V několika prvních hotelích měli, překvapivě, plno. Ale je to asi karnevalem. Protože tanečníky vidíme cestou v horách i později v centru. Nakonec se ubytováváme v hostelu Emperor kousek od náměstí a jdeme se najíst. Cestou nás chytá průtrž mračen a než jsme došli do restaurace, jsme komplet mokří. I v tomto dešti karnevalový průvod tančí. To je odhodlání. Protože déšť má teplotu kolem nuly, jelikož do toho padají i kroupy. Je jasné, že z večerního programu nic nebude. Je třeba sušit oblečení.

Jezero Titicaca, přejezd do Peru, plovoucí ostrovy Uros, Inské vykopávky Sillustani a noční přejezd do Cuzco

17.2.1018 - sobota
Vstáváme v 7:00 a rovnou jdeme na výšlap na horu Cerro Calvario (Hora Kalvárie), která se tyčí mezi jezerem a Copacabanou. Jelikož má 4019m, výšlap není úplně jednoduchý, ale výhledy stojí za to. Už podle názvu je jasné, že na vrcholu je křížová cesta. Na vrcholu je na některých místech i několik centimetrů krup z noční bouřky.
Vracíme se do centra, odkud jedeme minibusem na hranice s Peru. Ty během chvilky přecházíme pěšky a na druhé straně nás další minibus veze do nejbližší vesnice, kde čeká autobus do města Puno.
Protože máme z večera promočené boty, cesta se na nás projevuje a oba jsme nachlazení. Rozmrzáme až v Puno, které také leží na břehu nejvýše položeného splavného jezera na světě.
Nejprve si na terminálu kupujeme jízdenky na večerní autobus do Cuzco a pak jdeme pěšky do přístavu, odkud jezdí motorové čluny na plovoucí ostrovy Uros. Jedeme 6 kilometrů na jezero a před námi se najednou objevuje velká vesnice. Na rákosí, které zde neustále doplňují, jsou postaveny stovky domů. Také z rákosí. Není to jeden velký ostrov, ale spousta malých. Mezi sebou jezdí na lodích, které jsou rovněž z rákosí, ale je vidět pokrok a je zde i hodně motorových člunů. Na jednom z ostrovů nás loď vysazuje a máme zde přednášku o tom, jak ostrovy fungují. Na další ostrov přejíždíme lodí, které říkají Mercedes Benz, která je z rákosí a dřeva, ale je tlačena motorovým člunem. Po návratu do Puno vidíme, že máme ještě hodně času, proto se jdeme projít přes Mercado central až do parku Parqué la Madre. Zrovna sem přišel hudební průvod, tudíž je na co koukat a co poslouchat.
32 kilometrů od Puno se nachází jedny z nejvýznamnějších ruin z Incké doby Sillustani. Abychom vše stihli, chytáme si taxi, které nás tam veze, čeká na nás a následně veze zpět.
Sillustani je na kopci mezi velkými jezery a jedná se o velké, mistrně opracované kamenné věže, které se používaly jako hrobky. Prohlídnout si tyto ruiny nám trvá cca 30 minut.
V 18:00 nás taxikář vysazuje opět v centru Puna a my si poprvé za tuto dovolenou dopřáváme tříchodové menu v hezké restauraci Tulip. Jdeme sem, protože nás láká ochutnat nový druh masa z lamy alpaky.
Venku opět prší, proto na autobusové nádraží jedeme taxi.
Ve 21:30 odjíždíme autobusem do města Cuzco.

Cuzco, Salinas Maras, Santa Teresa a termální koupele Cocalmayo

18.2.2018 - neděle
V 5:30 vystupujeme z autobusu ve městě Cuzco. Chvíli na to vychází slunce a my procházíme všechna historická náměstí, prohlížíme si katedrály a umně zdobené dřevěné balkóny v koloniálním stylu.
Město je na seznamu UNESCO a je zasazeno v údolí a přilehlých stráních, které jsou tak prudké, že k většině domů se nedá dojet, ale musí se jít pěšky soustavou schodišť. I my stoupáme nad město, kde se nachází incký amfiteátr Quenquo. Patří mezi nejdůležitější vykopávky v Cuzco a hlavní zdejší turistickou atrakcí. Tím, že jdeme podle podrobné mapy zkratkami, nepotkáváme ani živáčka. Podivujeme se nad dovedností Inků, sestavit mnoha tunové kamenné bloky.
Sestupujeme zpět do centra a nastupujeme do minibusu do města Urubamba. Cestou potkáváme docela velký karneval, který řidič musí objet doslova přes polní cesty.
Na křižovatce kousek před Urubambou vystupujeme a přejíždíme do vesnice Maras, kde se, shodou okolností, dnes koná největší karneval roku. Nazdobené náměstí a už v poledne naznačuje, že to tu večer bude velké.
Do večera však čekat nemůžeme. Jen si dáváme rychlý oběd a jdeme na 4 kilometry dlouhou túru údolím k Salinas Maras. Jedná se o kaskádová jezírka, která mají za úkol zachytávat vodu, která zde pramení a má vysoký obsah soli. Těchto jezírek je na svazích přes 3000. Sůl zde tímto způsobem těžili už i Inkové 900 let před naším letopočtem. Rozhodně velmi zajímavé místo. Kolem jezírek scházíme údolím dolů až k hlavní cestě a stopujeme auto do Urubamby.
Teprve v 15:00 přijíždí autobus jedoucí do Santa Maria. Je to zajímavá jízda. Pořád serpentiny mezi horami a údolími. Stoupáme až do výšky 4350 m, abychom sklesali jen do 1200 m do vesnice Santa Maria. Tady přestupujeme na sdílené taxi do Santa Teresa. Řidič s námi jede po hliněné cestě nad vysokým srázem jako by to auto ukradl.
Po příjezdu do Santa Teresa nás hned odchytila babka a ubytováváme se v příjemném hotýlku jen za 90 Kč (15Sol) na osobu. Jen si dáme věci na pokoj, vydáváme se pěšky do 3 kilometry vzdáleného přírodního termálního koupaliště Baňos termale Cocalmayo. Venku je tma a my si hovíme v jednom z několika bazénů s teplou vodou. Je to paráda! Vykoupaní zpět do centra jedeme minibusem. Na náměstí si dáváme malou večeři a pivo a jdeme spát.

Machu Picchu, pěšky po kolejích do Hidroenergetíco a přejezd do Cuzco

19.2.2018 - pondělí
V 6:00 vstáváme. Je třeba říci, že jsme se poprvé na této expedici dobře vyspali. Ani to nehoupalo, spali jsme v leže v přijatelné nadmořské výšce a hlavně bylo teplo!
Jdeme si koupit jízdenku na vlak za astronomickou částku 33 USD na člověka za 12 km jízdy a minibusem jedeme po prašné cestičce kolem dravé a rozvodněné řeky Urubamba k místní hydroelektrárně Hidroenergetíco. Vůbec není divu, že tu ta elektrárna je. Taková síla valící se vody má energie opravdu dost. Údolí je malebné a jakoby z filmu Avatar. Skoro kolmé, ostré svahy údolí tyčící až do mraků porostlé zelení vesměs tropickou.
V Hidroenergetíco nastupujeme na úzkokolejný vlak. My, jakožto cizinci, máme samostatný vagón. Místní platí jen 2 Soly (tedy půl dolaru) a jsou pro ně určeny ostatní vagóny. Náš vagón se tváří hogo fogo. Kožené sedačky, výzdoba a čistý záchod. Ve vagónu jsme jen čtyři. Stewardka roznáší popcorn ve stylu Inků (gigantická zrnka kukuřice smažená v oleji a soli, která nepuknou). Protože vlak potřebuje nabrat výšku, překonává dvě serpentiny tak, že jede nejprve vpřed, pak couvá po jiné koleji a nakonec jede opět dopředu. Zastávky jsou tak mizerně označené, že spíše sledujeme GPS.
Z vlaku na zastávce Machu Picchu Pueblo doslova vyskakujeme z pomalu jedoucího vlaku, protože strojvůdce zřejmě nečekal, že tady bude chtít někdo vystoupit. Proč? To nám dochází v zápětí, kdy přicházíme k jedinému mostu. Strážní budka a strážce, který nám v překladači na displeji telefonu ukazuje větu, že vstupenky se prodávají pouze na náměstí v Aquas Calientes. Což byla až další zastávka vlaku. No, co už. Těch 1,5 km není zase taková hrůza a podle frekvence autobusů vyvážejících zhýčkané a nemohoucí turisty prakticky až do dávného města Inků je nám jasné, že nahoře stejně první nebudeme. Ve městě kupujeme asi za 60 USD vstup a vracíme se ke kontrole na mostě, kde jsme byli před chvílí. Je zataženo a občas spadne nějaká kapka. Počasí se pořád nemůže rozhodnout jestli se totálně po. kazí nebo umoudří. My pře cházíme řeku a po žulové stezce stoupáme serpentinami ke vstupu do jednoho z moderních divů světa a místě na seznamu UNESCO, do města Machu Picchu. Vystoupat kopec nám trvá přesně hodinu. Jsme totálně propocení, protože jdeme do strmého kopce ostrou chůzí skrze džungli a ve vzduchu je stoprocentní vlhkost.
Poslední kontrola a my už máme šanci obdivovat mistrné stavitelské umění dávných Inků. Vlastně nemáme. Jsme na místě a nevidíme nic. Mlha je tak hustá, že naprosto znemožňuje vidět cokoli. Naštěstí máme trpělivost a zcela výjimečně i čas. A kdo si počká, ten se dočká. Mraky se trhají a z nich vystupuje mystické město Inků. I okolní hory a údolí. Trávíme v ruinách několik hodin. Je vidět s odstupem skoro 20 let, že zase hodně dostavěli. Oni se totiž pomalu snaží uvést toto město do tvaru jaký mohlo mít v době osídlení. Zajímavé je, že toto město objevil až německý badatel v roce 1911.
S Markem si tipujeme, za jak dlouho seběhneme kopec k řece. Tip je 20 minut. Dole jsme za 17. Další tip, kdy dojdeme kolem kolejí do Hidroenergetíco (9 km) je ve 14:00. Jde se nám dobře a dole jsme ve 13:20. Skvělé načasování! Vlak z Aquas Calientes přijíždí za 10 minut, a to znamená, že čekající minibusy do Cuzco budou mít pasažéry a budeme moci jet. Nakládané minibusy se rozjíždí prakticky najednou jako noční rozjezdy v Brně. Díky velké konkurenci smlouváme cenu na polovinu toho, co jsme ochotni zaplatit a to na 25 Sol za jednoho.

Přelet do Limy a Lima

20.2.2018 - úterý
Ráno jedeme autobusem na letiště, které je naštěstí jen 4 km z centra. V 7:30 letíme do Limy.
Po přistání jdeme pěšky na objednané ubytování, které je jen 1,5 km od letiště. Můžeme (musíme) si vyprat oblečení, ve kterém poletíme, protože máme silnou obavu že by nás zítra nepustili do letadla. Venku je horko, proto prádlo schne rychle. Čas než se budeme moci obléct trávíme pitím piva z litrové láhve.
Ve 13:00 se jdeme najíst a jedeme do centra Limy. V neustálém troubení jedeme hodinu. Procházíme si nejprve historické centrum od guvernérova paláce směrem na jih okolo mnoha hezkých koloniálních budov a kostelů.
Po prohlídce centra jedeme autobusem do čtvrti Miraflores, což je pobřežní čtvrť, kde evidentně bydlí movití. Na pobřeží procházíme parkem Lásky a hodně to tu připomíná metropole v USA. Cyklostezky, na kterých lidé sportují, parčíky, drahé restaurace a podobně.
Z Miraflores jedeme ještě jednou do historického centra, protože zapadlo slunce a budovy jsou nasvětleny.
Dostat se v noci zpět k našemu ubytování není jen tak. Jedeme tedy k letišti, protože to je jednodušší a absolvujeme noční procházku s jedním litrovým pivem v závěru dne.

Odlet do Mexika

21.2.2018 - středa
V 5:30 vstáváme a jdeme pěšky na letiště, odkud nám v 7:30 letí let společnosti Aeromexico do Mexika. Cesta trvá 5,5 hodiny.
Autor:
Publikováno:
12. 3. 2018
FOTOGALERIE
následující >
Fotogalerie
TRASA KE STAŽENÍ: KML (GPX)
NAVŠTÍVENÉ ZEMĚ
Chile
Peru
Bolívie
Rozloha:
756 626 km2
Počet obyvatel:
17 248 450 (23 obyvatel/km2)
Hlavní město:
Santiago de Chile
Nejvyšší bod:
Ojos del Salado (6 893 m)
Používaný jazyk:
Španělština
Náboženství:
římští katolíci 75–76%, protestanti 13%, ostatní 4,3%, bez vyznání 6%
Měna:
chilské peso (CLP)
Dobrodruh
Petr Górecki
Navštívené kontinenty celkem:
6
Navštívené země celkem:
124
Počet publikací celkem:
123
Nejnavštěvovanější země: