16
Jižní Amerika > Argentina, Uruguay > Expedice Aconcagua (Argentina) a Uruguay (1.2. - 22.2.2011)

Balení a odlet

2.2.2011 – středa
Ráno jsem vyrazil k Vltavě do kanceláře Kráčala pro poslední mačky, které jsme ještě neměli a pro něco na snídani. Po jídle jsme ještě využili internetu v kanceláři a chvíli pracovali. Na 11:00 jsem sjel pro něco na oběd a po jídle vyrazili metrem a autobusem na letiště. Odbavili jsme si věci s tím, že velké batohy si vyzvedneme až v Argentině, a protože zbyla chvilka času, skočil jsem pro blízkou cache. Nakonec dorazil i Marek a v 15:40 jsme vzlétli do Paříže. Tam jsme měli čas akorát na to se přemístit na správný terminál a už jsme letěli dál. Tentokrát do Madridu. I zde jsme se jen přemístili na daný terminál a ve 23:55 letělo třetí letadlo do Buenos Aires v Argentině. Byl jsem tak ospalý, že po nástupu jsem okamžitě usnul.

Přílet do Buenos Aires a odjezd do Mendozy

3.2.2011 – čtvrtek
Díky časovému posunu (je zde o 4 hodiny méně než v ČR) jsme doletěli v 8:30 ráno. Poprvé za život se nám stalo, že se pilot asi dva metry nad runwayí rozmyslel, že nepřistane a opět vzlétl. Pak si to vklidu vykroužil a napodruhé už přistál. Čekali jsme na batohy, ale můj prostě nevyjel. Šel jsem to reklamovat a řekli mi, že se tak za 2 hodiny mám ozvat. Řekli jsme si, že ty dvě hodiny počkáme. Po uplynutí času nám jen oznámili, že není nic nového a máme jet tedy do hotelu ve městě, že se ozvou. Stoupli jsme si do řady u bankomatu a zvoní mi telefon. Batoh se našel. Doletěl jiným letadlem (vzal to zkratkou, letěl totiž rovnou z Francie). Sehnali jsme si taxi do města na autobusové nádraží Retiro. Našli jsme si autobus, koupili jízdenky, které nás zároveň opravňovaly využít VIP salónku a úschovnu zavazadel. To jsme s našimi megabatohy využili, zašli si na oběd a vyrazili s Pavlem do města a na cache. Cesta nás dovedla na velice luxusní hřbitov, kde je pohřbená i Eva Peron. Každá hrobka je jako malý kostelík a hřbitov opravdu impozantní. Po návratu na autobusák jsme až do odjezdu byli s salónku a dobíjeli náš elektronický arsenál. Cesta autobusem byla více než komfortní. Dostávali jsme jídlo, pití a dokonce i šampaňské. Sedačky se daly sklopit tak, že to byla skoro postel a byly velice prostorné. Jeli jsme celou noc.

Mendoza

4.2.2011 – pátek
Do Mendozy jsme dorazili v 10:00 a hned na autobusáku nás odchytil jeden hosteliér a odvedl si nás k sobě do nedalekého hostelu. Nechali jsme si zde všechna zavazadla a zašli si pozjišťovat jak je to s permitem na Aconcaguu a koupit si benzín do vařičů a další propriety. Taky vybrat a vyměnit nějaké peníze a najíst se. To vše nám zabralo čas až do pozdního odpoledne. Pak jsem s Markem ještě zašel koupit technický benzín a plyn na vření, a jelikož jsme neměli kdy nabrat síly, šli jsme velmi brzy spát.

Cesta do Potrerillos a stopem do Ski Montana (3000mnm)

5.2.2011 – sobota
Vstali jsme v 5:00, protože jsme si neuvědomili, že je sobota. Přes týden jede autobus do Potrerillos v 6:00 ráno, ale v sobotu až v 7:00. Nedalo se nic dělat. Museli jsme si tu hodinu na autobusáku počkat. Asi za 90 minut nás autobus i s našimi věcmi vysadil na prašné zastávce, kde krom zdivočelých psů nebylo nic. Měli jsme obrovské štěstí. Podařilo se nám asi po 20 minutách stopnout člověka, který jel tam, kam i my. Do horského masivu La Plata do lyžařského střediska Ski Montana ležícího ve výšce 3000mnm. Dokonce uměl i docela slušně anglicky. Rozloučili jsme se a domluvili si ubytování přímo v tom Ski Montana. Bylo krásné počasí a my polehku vyběhli na horu Lomas Blancas ve výšce 3650mnm a opět seběhli do Ski Montana. Navařili jsme si spousty čaje i do termosek a po západu slunce se hodně ochladilo. Hlava trochu pobolívala (z nadmořské výšky). Já si stihl přečíst už čtvrtou knížku na této expedici.

El Salto (4300mnm)

6.2.2011 – neděle
Posnídali jsme za svitu sluníčka Bebečka, navařili čaj a v 10:00 vyrazili vzhůru se všemi těžkými bágly do campu El Salto (4200mnm). Po šesti úmorných hodinách, kdy odumíraly síly (přeci jen si každý na zádech nesl okolo 25kg) jsme dorazili nahoru. Nejprve jsme museli odházet kameny a vytvořit tak místo pro stan. Postavili jsme si stan, uvařili první z mnoha těstovin a další čaje. Chtě nechtě jsme v rámci aklimatizace museli vystoupat ještě do větší výšky. Naštěstí už jen polehku. Vyběhli jsme do 4500mnm a udělali si malý piknik. Trochu se ochladilo a spadla i nějaká sněhová vločka. Za chvíli jsme to otočili zpět k našemu stanu. Uvařili jsme si opět další čaje, protože je třeba hodně pít, pojedli čínskou polévku a odpočívali. V noci se nikomu z nás moc nedařilo spát. Bylo to tou nadmořskou výškou. A ve spacácích bylo neuvěřitelné horko.

Cerro Vallecitos (5570mnm)

7.2.2011 – pondělí
Ze stanu jsme vylezli před 9:00, opět si uvařili čaje a jako zázrakem výprava, která končila, nám dala spousty jídla, které nespotřebovali. V 11:00 jsme začali stoupat vzhůru až k ledovci La Hoyada (4700mnm). Zde jsme na chvíli ztratili pěšinku (cesty zde nejsou nijak značené), ale naštěstí jsme se brzy napojili nad ledovcem na správnou pěšinku. Spadla mlha, začalo foukat a sněžit a mrznout. Dnešní výšlap už nebyl v cuklících jako předchozí dny, ale ve skeletech. Vyšli jsme až na horský hřeben Portezuelo. Zde byl naprostý přelom počasí, který byl doslova vidět. Vlevo hnusně a mlha, vpravo nádherně a neuvěřitelné dech beroucí výhledy na okolní hory včetně Aconcaguy (nemluvě o tom, že už jsme překonali hranici 5000mnm). Ale my pokračujeme dále vpravo chvíli po kamenné stezce, chvílemi po sněhu až pod vrchol Cerro Vallecitos. Posledních asi 50 metrů už bylo spíše skálolezení, ale zvládli jsme to a v 16:00 jsme stanuli u vrcholového kříže ve výšce 5570mnm. Nádhera. Cesta dolů nám zabrala jen hodinu a půl. Už po cestě zpět se rozsněžilo a sněžit nepřestalo ani do dalšího dne. V hustém sněžení jsme si z darovaného jídla udělali šunkovo sýrovo kukuřičný nákyp a zalezli do stanu. Ve stanu bylo horko a hlava už na tom byla lépe.

Sestup do nížin a Mendoza

8.2.2011 – úterý
Vstali jsme v 7:00 a venku stále sněžilo. Na stanu a okolo bylo přes 10cm čerstvého sněhu. Ve stanu bylo všechno vlhké až mokré a my toto byli nuceni sbalit. Během balení se uvařil čaj a vyrazili jsme dolů do Ski Montana. Dolů se šlo přeci jen o něco rychleji než dva dny zpět nahoru. Ve Ski Montana jsme si vyzvedli věci, dozvěděli se, že musíme ještě dolů další 4km, abychom našli nějaký odvoz. Pomalu jsme sestupovali serpentinami, ale povedlo se nám si zastavit auto, které nás nakonec zavezlo na autobus do Potrerillos. Asi po hodině čekání autobus dojel a my mohli dojet do Mendozy. Opět jsme se ubytovali ve stejném hostelu, kde před pár dny a šli do města dokoupit zásoby jídla. Další rukavice a Pavel ještě jednu bundu a hlavně jsme si koupili pořádné fláky hovězího, když už jsme v té Argentině. Zelenina na salát nesměla chybět. Maso se v hostelu proměnilo na steaky a zelenina na salát. Mňamka.

Punde del Inca (2720mnm)

9.2.2011 – středa
Posnídali jsme marmeládu pana domácího s pečivem a čajem a zašli si koupit povolenky ke vstupu na Aconcaguu (cena 2200 pesos, tedy asi 10 000Kč na člověka) a v 10:15 vyrazili se vším, co jsme měli sebou autobusem do Punte del Inca. Cesta trvala 4 hodiny. Punte je malá vesnička, kde už jsou jen prodejci, nebo lidi chystající se na zdolání Aconcaguy. Ubytovali jsme se v hostelu Refugio, který byl vybudován v bývalé nádražní stanici. Venku se dost ochladilo a začalo pršet. Domluvili jsme si mulařskou společnost, ale museli jsme jim nachystat max 60kg a to nejlépe hned. Nabalili jsme jim 4 pytle, přišli vážit a zjistilo se, že jsme to o 8kg prošvihli. Nedalo se nic dělat, museli jsme si naložit z těch věcí více do batohů, co sebou zítra potáhneme. Tedy to vyšlo, že každý ještě na zádech nesl okolo 12kg. Tím jsme se dnes ještě nemuseli trápit. Hned u hostelu byla přírodní Hosteliér nám nabídl, že když něco přispějeme, a koupíme pivo, že upeče pizzy. Sice mu to trvalo (čas jsem trávil čtením), ale tato investice se opravdu vyplatila. Opravdu jsme se přejedli a dokonce jsme to ani nezvládli dojíst. V hostelu se netopilo a my měli spacáky již poslány nahoru, ale naštěstí na každé posteli byla deka a postelí v pokoji bylo víc, než nás. Možná proto jsme nezmrzli už tady.

Plaza de Mulas (4350mnm)

10.2.2011 – čtvrtek
V 7:00 jsme vstali, uvařili si do termosek a v 8:00 pro nás přijel autem šéf mulařské společnosti a hodil nás do průsmyku Horcones, kde je rangerská stanice a odkud nám oficiálně začíná výstup na Aconcaguu. Do drahých povolenek dostáváme razítko a každý označený pytlík na odpadky. A začal nám výstup. Byl to táhlý pochod korytem nyní vyschlé řeky stále mírně vzhůru.Uváděný čas výšlapu je 11 hodin. My to zvládli za 7 hodin 20 minut. A to jsme se museli přihlásit v campu Cofluencia, že jdeme celou cestu najednou. Většina lidí totiž nocuje právě v Confluencii a pochod si rozkládá na 2 dny. Nahoře nás již čekaly batohy a my se rozhodli nestavět si na noc stan, ale ubytovat se v jednom stanu mulařské společnosti. Zásobovali nás horkou vodou a my si tak mohli udělat čaje. Také jsme se museli v Plaza de Mulas oficiálně přihlásit a projít lékařskou prohlídkou. Pavel a Marek byli v pořádku, ale u mě zjistili, že mám jen na 80% okysličený organizmus. No uvidíme zítra. Pokud se to nezlepší, tak tu budeme muset zůstat.

Plaza Canada (5050mnm)

11.2.2011 – pátek
Vstáváme brzy, tedy něco okolo 8:30. Opět si necháváme donést horkou vodu na čaje do termosek a chvíli po devátě, hned jak začne svítit slunce, se vydáváme vzhůru. Dnes si již neseme věci na zádech sami. Dopoledne je počasí dobré, ale jakmile se začněme blížit k našemu dnešnímu cíli, tedy Plaza Canada, začal foukat vítr a začalo sněžit. Stan už stavíme v bojových podmínkách a tak, aby nám jej vítr neodnesl. Dokonce z kamenů stavíme větrolam. Ve vichru ještě vaříme těstoviny na večeři a čaj. Raději rychle zalézáme do stanu a spacáků, ale protože je dost brzy, tak si před spaním čtu.

Nido de Condores (5560mnm)

12.2.2011 – sobota
Ráno jsme se vyhrabali se zasněženého stanu. Ve spacácích bylo příjemně. Opět dopoledne je počasí ucházející. Hlava samozřejmě pobolívá z nadmořské výšky a spánek to plnohodnotný není, ale jde to. Sbalili jsme si věci, navařili čaje, pojedli nějaké sušenky a začali stoupat. Přes camp Alaska jsme se dostli až do campu Nido de Condores. To už opět brutálně sněží a fouká vítr. Aby toho nebylo málo, tak ještě padla mlha. Marek se při výstupech dost opožďuje, ale protože nese část stanu, nemůžeme s Pavlem nic dělat. Máme na sobě dokonce i péřové bundy a na hlavách kukly, čepice, kapuce a přes to lyžařské brýle, ale stejně je zima. Čekáme za větším balvanem na Marka. Konečně přichází a stavíme stan, rozmrazujeme sníh na vodu a vaříme si opět jídlo a pití. Venku se pobývat moc nedalo a jsme rádi, když jsme ve stanu. Vítr venku mlátil a přes noc napadlo asi 20 cm nového sněhu.

Plaza Berlin (5930mnm)

13.2.2011 – neděle
Opět vylézáme ze stanu, až se paprsky slunce stanu dotknou. První věc po vylezení ze stanu k nám přichází Slovák, kterého jsem viděl, jak jde shora, že spal v campu Berlin s jeho českým kolegou, a že se ráno vzbudil a vedle něj je ten kolega zmrzlý. Byl celý rozklepaný, tak jsme jej poslali do stanice záchranářů. Ti se pak o něj postarali. My si pobalili věci, posnídali a opět namáhavým stoupáním, ale již v krásném počasí, stoupali stále vzhůru. Slunce pražilo tak, že jsme šli i v krátkém rukávu. Odpoledne jsme byli n Berlíně a od Slováka jsme věděli, že ten mrtvý má stejný stan jako my. A opravdu stan i mrtvý tam byli. Postavili jsme si náš stan kousek od tohoto, již stojícího a mysleli si, že pro mrtvého musí horská služba každou chvíli přijít. Nepřišla ten den vůbec. My si opět uvařili těstoviny a pití, protože v těchto výškách jsou tekutiny základ a zašli si ještě o pár set metrů výš, z důvodu lepší aklimatizace. Těsně před odchodem k nám přišli nějací poláci, jestli bychom jim nepůjčili hrnec, že prý jejich doktorka, která u sebe má všechny hrnce, musela po cestě někoho ošetřit, protože chvíli poté co jsme prošli, tam spadla menší kamenná lavina. Hrnec jsme jim půjčili a za odměnu jsme po návratu od doktorky dostali vyšetření zdarma. Hlavně jsme potřebovali vědět, jestli se nám třeba netvoří voda na plicích a podobně. Taky jsme od ní dostali prášky na lepší prokysličení a snášení takových nadmořských výšek (tyhle prášky nám v Česku nikdo nechtěl předepsat). Po západu slunce, kdy se rapidně ochladilo, jsme si zalezli do stanu, ale nikdo z nás nespal. To zřejmě proto, že jsme věděli, co nás zítra čeká za výstup.

Útok na vrchol Aconcaguy a sestup až do Plaza de Mulas

14.2.2011 – pondělí
Ve tři hodiny ráno jsme vylezli do hrozné zimy a do tmy ze stanu. To, že by někdo z nás předtím alespoň chvíli spal, nepřipadalo v úvahu. Byli jsme unavení, leželi ve výšce těsně pod 6000metrů a vedle nás byl stejný stan, jako máme my se zmrzlým člověkem. Než se nám podařilo v tom mraze rozmrazit a uvařit dostatek sněhu, bylo skoro 5:00 ráno. V okolí se občas zableskla baterka, to jak už se jiní odvážlivci vydali dobýt vrchol. I my se vydali směrem vzhůru. Moc dobře, že jsme si včera těch prvních pár set výškových metrů prošlápli. Alespoň jsme věděli i ve tmě, kudy jít. Nasadili jsme mačky a slušné tempo a za chvíli míjeli výše položené campy Piedras Blancas (6060mnm) a poté i Piedras Negras (6180mnm). Tady jsme začali předbíhat první stoupající. Ani jsme si neuvědomovali, že tím, že v předchozích dnech sněžilo, se nám značně zjednodušil výstup. V nejasných místech byla vyšlapaná cesta, která nás jasně vedla za svým cílem. I přes veškeré TOP vybavení bylo cítit, že palce u nohou mrznou a totéž i na rukou. Nedovedu si představit jit v něčem jiném. To by byl hazard a nejeden člověk pak přijde o nějaký ten prst. Až po malou pobořenou chýši Independencii (6370mnm) se šlo docela dobře. Také se již rozednilo. V chýši jsem si myslel, že leží nějaké zbytky stanu, ale Pavel objevil další zmrzlou mrtvolu. Později jsme se dozvěděli, že to byl nějaký Američan. Není se čemu divit, v noci byly teploty pod mínus 30°C. Stačí, aby to někdo neodhadl a třeba nestihl sestoupit, a umrzne. Již za světla pokračujeme dál, takovým dlouhým táhlým traverzem vzhůru. Slunce je bohužel na opačné straně hory a zde navíc začalo profukovat.Je stále větší zima a stoupání v těchto výškách je naprosto vyčerpávající. Stejnou dobu, jako člověk jde (obvykle do 30 kroků) pak stojí a vydýchává. Když jsme se s vypětím sil dostali do místa zvaného Canaleta (6660mnm) a viděli jsme co nás čeká, začal mozek generovat myšlenky typu proč jsem sem lezl, co tam nahoře je? Nic. A tak podobně. Canaleta je brutálně prudký sráz s 50% sklonem plný suti a štěrku. Jak jsem již zmínil, měli jsme štěstí, protože po pravé straně, kudy se to lozí, byl nasněžený uchozený sníh, a proto výstup nebyl až tak náročný, jako za jiných podmínek. Upřímně, bez toho sněhu si výstup nedovedu ani představit. Po 140 výškových metrech v Canaletě jsme naprosto vyčerpaní a bez dechu věděli a viděli, že náš cíl už není daleko. Ale už nebylo sil. Každých 10 kroků a spousta odpočinku. Krůček za krůčkem jsme došli jako jedni z dnešních prvních šťastlivců na vrchol nejvyšší hory světa, nepočítáme-li asijské vrcholy. Stojíme na vrcholu Aconcaguy ve výšce 6962mnm, pod námi nedozírné vrcholky hod And a mezi tím valící se mraky, které jsou dnes níž, než jsme my. Výstup z Berlina nám trval 6 hodin, což je podle místních hodně dobrý čas. Člověk byl tak zničený, že si ani neuvědomil, že je už nahoře. Euforie se prostě nedostavila. To bylo asi tím málem kyslíku (je ho zde pouze 36% oproti hladině moře, což je skoro stejné jako na Everestu, kde ho je 30%). Udělali jsme pár nádherných záběrů, vychutnali si sluníčko a skoro bezvětří, což je zde nesmírně vzácné , a začali sestupovat. Dolů to šlo nečekaně ztuha. Při výstupu jsme si až tak neuvědomovali, jak to je prudké. Dolů v těch mačkách to je ještě nebezpečnější, než nahoru. Neustále jsem si říkal, nohy šíř od sebe, aby se mačky nezasekly, ale stalo se a jednou se zasekly. Drsně jsem přistál v suti a měl co dělat, abych se vyhrabal. Naštěstí to odnesly jen kalhoty. Marek měl zase problémy s tím, že mu při sestupu ty mačky pořád padaly z bot. Po 2 hodinách stojíme u našeho stanu, naprosto vyčerpaní, nevyspaní, ale v duši šťastni, že to již máme za sebou a hlavně úspěšně. Co nám síly dovolují, tak se snažíme dobalit všechny věci a složit stan. Vedle vidíme, že již také balí stan a ostatky umrzlého již během dne odvezli do Nido de Condores. Po více než hodině a půl je sbaleno a již s veškerým nákladem klesáme dále přes Nido, kde míjíme saně vyrobené ze sudu, na kterých jsou přepraveny ostatky Čecha dále přes camp Alaska, camp Canada až v 17:16 přicházíme do Plaza de Mulas k naší mulařské společnosti Mallku. Vyčerpán sedím na židli, po kouscích jím a čekám, až dojde Pavel (asi za 30 minut) a Marek (asi za hodinu). Vaříme (snad) poslední těstoviny za expedici, rozděláváme spacáky a spíme ve velkém stanu od mulařů. Tentokrát už opravdu spíme.

Úmorná cesta do Punte de Incas a cesta do Mendozy

15.2.2011 – úterý
Trochu jsme si poleželi. Není divu. Tělo nestíhalo regenerovat. Navíc mě krom spáleného nosu a rtů začalo bolet ucho. Ještě, že už jdeme dolů a náš dnes čeká „jen“ 30km dojít dolů do Punte del Inca. Nabalili jsme si všechny těžké věci a nechali to snést dolů na mule. Markovi se podařilo svou péřovku prodat místnímu nosiči za víc, než ji koupil a zbytek jídla jsme jim věnovali. Tím toho už nebylo tolik a na zádech jsme už nemuseli nést prakticky nic krom nějakého oblečení a pití. Nebylo mi fakt dobře a Marek se obětoval a celou cestu nesl můj batůžek, za což mu patří dík. Cesta dolů neměla konce. Pořád jen noha střídá nohu a myslet na to, že musíme být venku z parku před 18:00, abychom se stihli odhlásit. Nakonec jsme dole už v 17:00. Potkali jsme opět skupinku čechů, kteří patřili k tomu zmrzlému v táboře Berlin. Konečně pod horou, odhlášení, ale ještě máme před sebou 4km dolů do Punte. Zkusili jsme stopovat a zastavilo hned první auto. To nás odvezlo na korbě asi 3 km. Zbytek jsme šli po vlastních. Já s Pavlem si to vzali po staré nefunkční koleji a hlavně železničním mostu. Přejít most, kde je po každé straně koleje jen asi 10cm dřeva nebyla žádná sranda. Ale i tuto překážku jsme úspěšně překonali a zdárně došli do našeho cíle. Zde si jen vyzvednout věci, přebalit ty, co jsme zde pře 6 dny nechali a hlavně se najíst něčeho pořádného. Tedy ne žádné těstoviny. Dali jsme si nějaký sendvič , pizzu a pivo Ve 20:00 jel autobus do Mendozy. Cesta trvala 4 hodiny. O půlnoci jsme zjistili, že opravdu žádný přípoj do Buenos Aires nenajdeme a v bouřce jsme došli do našeho známého hostelu. Ubytovali nás tentokráte v jiném pokoji, ale nám to nevadilo. Hlavně vidina sprchy a postele nás ještě držela na nohou. Ve 2:00 jsme spokojení upadli konečně do hlubokého spánku.

Na kolech po vinicích okolo Mendozy a cesta do Buenos Aires

16.2.2011 – středa
Trochu jsme si po dlouhé době přispali. V 9:30 jsme se pomalu vzbudili, pobalili věci a posnídali. Na 11:00 jsme si domluvili celodenní projížďku na kolech mezi vinicemi s ochutnávkami. Já s Markem jsme ještě skočili do lékárny pro antibakteriální masti na naše spálené obličeje. Pavel kupodivu vyvázl jen se spálenou špičkou nosu. Majitel hostelu nás odvezl asi 25km svým vlastnoručně dělaným Jeepem do nádherné továrny na víno Bodegas López, kde vyrobí ročně okolo 40 milionů litrů vína a všechno červené víno zraje v obrovských dřevěných sudech, kde největší pojal 375000 litrů toho nejkvalitnějšího, co produkovali. Celý nádherný závod jsme prošli s anglicky mluvícím průvodcem, a jelikož je zde zrovna období sklizně, viděli jsme celý proces od toho, kdy se z kamionu vysypala korba hroznů až po automatické plnění do láhví a paletování. Po prohlídce jsme šli na ochutnávku, kde nám nalévali opravdu dobrá vína. ‚Na sluníčku a na tom kole to bylo.vyfasovali jsme takové šroty kola, že měl člověk strach na tom jet. Možná proto nám ta kola ukázali až po vinné ochutnávce. Další zastávka byla v domácí výrobně čokolády, likérů a marmelád. Opravdu zajímavé, co se vše dá vyrobit v kuchyni, která byla menší, než mám já doma. Následovaly ochutnávky likérů, čokolády i marmelád a pesta z chilli nebo oliv. Opět další vinná produkce včetně muzea produkce výroby a opět ochutnávka vín následovala po krátké jízdě na kole. Poslední zastávka byla ve vyloženě stylové pivní zahradě Barijho beer garden. Venku na trávníku pod stínítky vyrobenými z kusů látky se sedělo na molitanech a stoly byly ze špulek po elektrických kabelech. Nicméně zde vařili vlastní 3 druhy piva. My opět vyfasovali vzorky. To byla poslední zastávka. Přejeli jsme ještě pár kilometrů, kde nás opět nabral náš hoteliér a jeli jme zpět do Mendozy. Po cestě Marek koupil 6kg vážící meloun, který jsme na hostelu celý snědli. Posbírali jsme si všechny věci a hosteliérem se nechali odvézt na autobusák. Koupili jsme si na 19:00 jízdenku do luxusního autobusu do Buenos Aires, zašli se najíst do blízkého bufetu a v 19:00 vyjeli na východ. Cesta trvala celou noc.

Trajektem do Uruguaye

17.2.2011 – čtvrtek
V 9:00 jsme již posnídaní (to bylo součástí cesty autobusem) vystoupili v Buenos Aires. Našli jsme si úschovnu zavazadel a tam odložili na zbytek cesty naše obrovské batohy s věcmi z hor a vyrazili pěšky do přístavu. Koupili jsme si jízdenky na nejrychlejší trajekt na světě, který nás za hodinu přepravil do Uruguaye. Už, když jsme připlouvali k pobřeží, začal se nám měnit obrázek o této zemi. Luxusní domy, skvěle udržovaná zeleň a to byl jen začátek. Po výstupu z trajektu v městečku Colonia del Sacramento na nás toto městečko okamžitě dýchlo svou atmosférou. Není divu, že je zařazeno na seznam Unesco. Staré koloniální domy, zbytky námořního opevnění z dob kolonizace Portugalci a velmi útulné hospůdky jen dotvářely dojem. V jedné takové hospůdce jsme si odpočinuli, doplnili minerály v podobě Heinekenu a pak se vydali pomalu na autobusák. Po cestě nás zlákala nabídka jiné hospůdky, kde nabízeli dvojité steaky s veškerou oblohou a přílohou a litrovkou piva. Najedení k prasknutí jsme se dovalili do autobusu a jeli do hlavního města Uruguaye, Montevidea. Co nás překvapilo na této zemi, že i v autobuse fungovala otevřená wifi. Naprostá neshoda s představou o této zemi. V Montevideu jsme už jen konstatovali, že jejich životní úroveň je vyšší, než u nás, protože jinak by nemohl v normálním obchodě sáček chipsů stát 115 Kč. Od autobusového terminálu, který připomínal spíše letiště, jsme dojeli asi do 3 km vzdáleného centra lokálním busem. Našli jsme si ubytování ve velmi příjemném hostelu „Red“, koupili si 6kg melounu (to byla jen 1/4 z 24 kil, kolik vážil celý) a nějaké bagety, sýry, hrozno a olivy a společně se dvěma láhvemi vína, které jsme dostali v továrně Lopez jsme měli dobrou večeři, uvážíme-li, že jsme si ji dali na střešní terase pod hvězdami a v úplňku svítícím měsícem.

Relax v Uruguayi

18.2.2011 – 20.2.2011
Těch pár dní jsme si našli ubytování v hezkém bílém bungalovu u moře a jen relaxovali a užívali si pár dní volna.

Odlet zpět domů

21.2.2011 – pondělí
Z Uruguaye jedeme opět trajektem zpět do Argentiny a musíme, bohužel, zpět do Buenos Aires na letiště a domů.
Autor:
Publikováno:
24. 11. 2016
FOTOGALERIE
následující >
Fotogalerie
TRASA KE STAŽENÍ: KML (GPX)
NAVŠTÍVENÉ ZEMĚ
Argentina
Uruguay
Rozloha:
2 780 400 km2
Počet obyvatel:
40 091 359 (14 obyvatel/km2)
Hlavní město:
Buenos Aires
Nejvyšší bod:
Aconcagua (6 960 m)
Používaný jazyk:
Španělština
Náboženství:
křesťanství 94%, judaismus 1%, ostatní 5%
Měna:
argentinské peso (ARS)
Dobrodruh
Petr Górecki
Navštívené kontinenty celkem:
6
Navštívené země celkem:
111
Počet publikací celkem:
90
Nejnavštěvovanější země: