16
Evropa > Ukrajina > Zakarpatská Ukrajina na sněžnicích (28.12.2018 - 1.1.2019)

Dlouhý přejezd přes Slovensko hraniční přechod na Ukrajinu Vyšné Nemecké

27.12.2018 - čtvrtek
Ve 20:00 ke mně domů přijíždí Tuxík a Threecross a autem Dacia Duster jedeme přes celé Slovensko prakticky bez zastávky až na ukrajinské hranice na hraniční přechod Vyšné Nemecké.

Přejezd přes Užhorod, Mukačavo do Koločavy

28.12.2018 - pátek
Na Slovensko-Ukrajinské hranici jsme ve 2:00. I přes to, že je před námi relativně málo aut (cca do 20) formality u všech celních a pasových kontrol trvají děsně dlouho. Na Ukrajině jsme až ve 4:30 ráno. Jedeme k ceduli Užhorod (Ужгород) na které nacházíme novou cache. V Užhorodu se nezdržujeme a jedeme dále na východ. Protože jsme dost unavení, zastavujeme přímo pod zříceninou zámku Serednie (Середнянський замок) a v autě spíme do 9:00 (na Ukrajině je o hodinu více, než u nás). Po rozednění si prohlížíme tuto zříceninu po Templářských rytířích, která se stala zříceninou tak, že ji místní obyvatelstvo rozkradlo jako stavební materiál.
Jedeme do města Mukačevo (Мукачеве) a jdeme se podívat na zdejší hrad Palanok (Замок Паланок) ze 14. století. Prohlédli jsme si jej zvenčí, prošli hradní příkop a vylezli na hradní zdi, abychom se podívali i na vnitřní nádvoří. Na oficiální prohlídku s průvodcem nemáme čas. Ale jistě stojí za vidění. Je tam 130 místností a části hradu jsou propojeny důmyslným systémem podzemních chodeb. Jedeme do centra Mukačeva, kde na hodinu parkujeme a procházíme si centrum. Nejprve jdeme ke kostelu Sv. Martina (Костел Св.Мартіна), kde mají i dřevěný venkovní betlém a pak měníme Eura na Hřivny a jdeme si na chvíli sednout do kavárny.
Při výjezdu z města zastavujeme u Kláštera Sv. Mikuláše (Свято-Миколаївський монастир). Velký komplex sakrálních staveb v zelené barvě, který začíná právě klášterem a nad ním je velký kostel a ještě výše na kopci se nachází netradičně hodně prosklená pravoslavná kaple.
Jedeme dále směr Koločava a u cesty jsou ukazatele na klášter Džublik (Жіночий монастир Джублика). Je to jen 2 kilometry zajížďka, takže tam jedeme. Před klášterem je zajímavá křížová cesta a staví zde nový kostel z červených cihel. Prohlížíme si stavbu i zevnitř, protože je to velmi zajímavé jakým způsobem se něco takového, co nemá žádný pravý úhel, staví.
Čas neúprosně letí a snažíme se dojet co nejdříve do Koločavy. Přeci jen nemáme ani domluveno žádné ubytování. Navíc, čím výše údolím stoupáme, tím je na cestě více sněhu. Moc to tu neupravují. Pokud není souvislá vrstva sněhu, tak cesta místy připomíná tankodrom a musí se jet dost pomalu. Sněhu přibývá a vypadá to jako ledové království. Ještě se zastavujeme k minerálnímu zřídlu Vokrut (джерело Боркут) ke kterému musíme přes visutou lávku přes řeku.
Do Koločavy se dohrabáváme chvíli po setmění. Jedeme do Četnické stanice, což je asi nejznámější a nejprofláknutější hospody a ubytování pro Čechy v širokém okolí. Je před Silvestrem a samozřejmě mají plno. Dáváme si alespoň jedno místní pivo s příznačným názvem „Praha“ a snažíme se podle GPS najít nějaké ubytování. První cesta nás vede do místa, kde skoro zapadáme do hlubokého sněhu a jediný způsob, jak se z toho dostat je vycouvat v hlubokém sněhu asi 500 metrů. Podle naší navigace je jedna z možností ubytování v hostelu Trembita (Трембіта). Zkoušíme dveře. Je otevřeno, ale v první místnosti i u baru nikde nikdo, procházíme do hlavního sálu a tam u jednoho stolu sedí partička lidí a hned nás zvou k sobě a na panáka. Když slyší, že jsme Češi, mluví na nás obstojnou češtinou. Pijeme s nimi, za chvíli vytahují heligonku a buben a hraje se a zpívá. Bavíme se o tom, že nemáme zajištěno ubytování a oni to za nás hned vyřešili. Prý budeme bydlet u bratra majitele této hospody.
Je po večírku a my sedáme do auta a jedeme za druhým autem na naše ubytování. Rodina, která se nás ujala se jmenuje Markovič a každý v Koločavě je zná. Ubytováváme se v krásné srubové roubence (GPS: N48°25.063, E23°45.036) a majitelé nám hned roztápí saunu a dávají nám v večeři výbornou houbovou polévku. Bavíme se s našimi spolubydlícími z druhého pokoje i s majiteli, saunujeme se, popíjíme a relaxujeme dlouho po půlnoci.

Na sněžnicích na horu Strimba, hřbitov v Koločavě, muzeum Stará Vesnice a pařba v Četnické stanici

29.12.2018 - sobota
Vstáváme ještě za hluboké tmy a jdeme přímo z ubytování po modré turistické značce stále do kopce (vycházíme z nadmořské výšky 642 m). Procházíme kolem stavení, kde se dá dostat jen pěšky a sněhu neustále přibývá. Za posledním stavením už není vyšlapaná žádná další stopa a již se rozednělo. Musíme si nasadit sněžnice a vyšlapávat si v hlubokém prašanu vlastní stopu. Ještě, že máme navigaci! Stoupáme nad nádherně zasněženou Koločavu, a za chvíli vcházíme do mraků.
Stoupáme stále výše a občas se stane, že zapadneme i na sněžnicích až po pás do sněhu. Celou cestu s námi z vesnice jde takový malý ratlík velikosti jezevčíka. Boří se až po břicho, ale nevzdává to. Prostě šlape a šlape. V 11:00 jsme na vrcholu hory Strimba (Стримба) v nadmořské výšce 1719 m. Vrcholový dřevěný kříž, který má 4 metry na výšku je zasněžený tak, že není vidět! Vrcholové foto vypadá jako bychom se fotili u bílé zdi. A ano, i ten malý ratlík se fotí s námi. Kolem nás je totiž všude bílo a totální mlha. Zpět dolů je cesta rychlejší a pod mraky nad Koločavou i natáčíme dronem.
Protože jsme túru stihli mnohem rychleji, než jsme čekali, jedeme nejprve na Koločavský hřbitov a snažíme se podle souřadnic najít hrob Eržiky (ano, té z knihy Ivana Olbrachta o Nikola Šuhaji loupežníkovi). Ale i zde jsou hromady sněhu a hroby pod tím množstvím nejsou vůbec vidět. Hledat místo posledního odpočinku Nikoly Šuhaje nemá v tom sněhu žádný smysl, proto to vzdáváme a jedeme do místního skanzenu a muzea Stará Vesnice (Музей-скансен "Старе село"). U vchodu je socha Nikoly Šuhaje v nadživotní velikosti a pro místního sochaře stál modelem právě náš domácí pak Markovič, který hraje Nikolu i ve filmu Nikola Šchuhaj Současnosti. Platíme 50 Hřiven za vstup a procházíme si tento vhled do minulosti obce Koločava. Stojí zde historická stavení nebo tady mají celý parní vlak úzkokolejky (Колочавська вузкоколійка) která tu jezdila ještě během války. Prohlídka nám trvá okolo 30 minut.
V Četnické stanici si dáváme pozdní oběd a pivo a jedeme na ubytování, kde se chvíli bavíme se spolubydlícími a dáváme si saunu a borč na večeři. Po 21:00 dostáváme chuť na pivo a jedeme zpět do Četnické stanice. Tam je hromada Čechů a Poláků a několik kytaristů. Hudba je v plném proudu a lidí je tolik, že si nemáme kam sednout. To nám nevadí, protože zaujímáme strategické místo u baru. Bavíme se dobře až do 2:30, kdy majitelka velí, že chce zavírat.

Medvědí záchranná stanice, stanice vlků se lvíčaty, jezero Siněvir, výstup na Poloninu Pereniz

30.12.2018 - neděle
V 9:00 dostáváme na snídani palačinky a jedeme směrem k Siněvirskému jezeru. Cestou se zastavujeme na záchrannou stanici medvědů (Реабілітаційний центр бурого ведмедя), kde v hodně velkém výběhu mají docela dost medvědů. Jejich velikost je impozantní a tihle žijí všude okolo. Zrovna vidíme, jak si jeden medvěd z pod hlubokého sněhu vykopává bochník chleba. Návštěva je zajímavá, ale o kousek dále směrem na Siněvir, po levé straně cesty je vlčinec. Několik klecí s různými rasami vlků. Co je zajímavé, tak tady mají i malá lvíčata ke kterým můžeme jít přímo do klece a chvíli si s nimi hrát. Ale jsou to šelmy a jejich hraní spočívá v tom někam se zakousnout nebo zaseknout drápy.
Parkujeme na parkovišti v Siněviru (Синевир) a nenecháváme se zlákat žádným z kočích, kteří zde vozí turisty nahotu k jezeru na saních tažených párem koní. Těchto dopravních prostředků jsou zde spousty a jezdí docela rychle. My však jdeme asi 2 km do kopce k Siněvirskému jezeru (Синевирське озеро) pěšky. Hromady turistů na saních nebo pěších jdou kolem nás a u jezera zjišťujeme, že to je vlastně nic moc. Zasněžené jezero kruhového tvaru, které vzniklo sesuvem hornin a přehrazením potoka a uprostřed malý ostrůvek. V našem případě pouze bílá zasněžená plocha. Když už jsme tu, jdeme kolem dokola jezera a scházíme dolů. Alespoň, že obchůdky ze suvenýry zde mají co nabídnout.
Protože máme ještě dost času, jedeme se nejprve najíst do Kafe Diana (Кафе Діана). Mají zde vynikající bramborové placky zalité kysanou smetanou s houbami a koprem. A pak ještě kousek jedeme po žluté značce, která začíná přesně naproti této hospody až kam nás to pustí a zbytek jdeme do kopce na Poloninu Pereniz. Jedná se o vesnici roztroušenou na kopci a jediný přístup pro místní je jít několik kilometrů lesem pěšky nebo na koni. Cesta zde nevede. Při výstupu potkáváme dvě paní co jdou do kopce zespodu a v každé ruce plnou tašku z nákupem. Holt, drsný život. Po 4 km přicházíme k několika domům a u jednoho z nich si kupujeme domácí brynzu. Normálně by si to člověk mohl dát i nějaké jídlo, případně přenocovat, ale to my nepotřebujeme. Vesnička je malebná, ale zapadá slunce a spěcháme dolů, abychom se dostali zpět k autu a na ubytování v rozumném čase.
Na ubytování si dáváme saunu a dostáváme i večeři. Místní specialitu: bramborová kaše smíchaná s kukuřičnou moukou, aby držela tvar a k tomu rozpuštěná brynza, do které se namáčí ty kuličky z kaše. Láďa se večer jede bavit do Trembity, ale my nabíráme síly na další den.

Výstup k Chatě Eržiky na sněžnicích, odpočinek a Silvestr v restauraci Trembita

31.12.2018 - pondělí
Vstáváme v 8:00 a nikam extra nespěcháme. V 9:00 dostáváme opět palačinky na snídani a jedeme autem ke Koločavskému hřbitovu. Odtud jdeme po modré turistické značce kolem hřbitova stále dál, kolem ohrad na dobytek a výš a výš nad Koločavu. Krom mlhy ještě pro jistotu dnes hustě sněží. Po třech kilometrech přicházíme k ukazateli na stromě, který ukazuje na jednu zasněženou chaloupku, která není moc jiná, než ostatní seníky na stráni. Ale ona to je chata Eržiky. Právě té, se kterou se scházel Nikola Šuhaj. Jdeme se podívat i k chatě, ale je vidět, že uvnitř je zdevastovaná. Eržika totiž umřela v roce 1988 a poté už tam nikdo nebydlel. Zpět k autu se na sněžnicích zastavujeme opět na hřbitově. Ten je totiž dost velký a minule jsme neměli sněžnice. Proto procházíme celý hřbitov až skoro ke spodnímu plotu, kde i přes množství sněhu ční vysoký kamenný náhrobek věnovaný Nikolovi Šuhajovi. Do Četnické stanice si jdeme dát jen polévku a jedeme na ubytování, kde do 19:30 relaxujeme a chystáme se na večerní silvestrovskou oslavu.
Ve 20:00 přijíždíme do restaurace Trembita, kde jsou již nachystány stoly. Ty jsou plné jídla a pití. S námi u stolu sedí naši spolubydlící. Hraje reprodukovaná hudba, jíme a bavíme se. Z kuchyně nosí i teplá jídla a vodka se pije v rychlém tempu. Po 22:00 přichází Děda Mráz a Sněhurka a veršují přání do nového roku. Pak si mají hosté sedat Mrázovi na klín a zazpívat nebo zarecitovat. Hned jako druhý si sedá na koleno Láďa. Zpívá něco z pohádky Mrazík a je docela vtipné, že takový starý chlap je centrem pozornosti. Ale alespoň je sranda. Po 23:00 jde celá hospoda včetně nás v průvodu v čele právě s Mrazíkem a Sněhurkou a s živou hudbou do centra Koločavy, kde stojí velký ozdobený Vánoční strom u kterého nejprve vystupuje syn našeho hostitele Markovič, který zastupuje Ukrajinu v soutěži Eurovize a před půlnocí je krátký novoroční projev jejich prezidenta na který navazuje ohňostroj. Ještě chvíli se tancuje na sněhu, ale jakmile hudba utichá, lidé se přemísťují do tanečního sálu (Klubu). I my si jdeme zatančit a vyvětrat alkohol. Okolo 2:00 se vracíme do Trembity, kde opět jíme, pijeme, ještě se chvíli bavíme i tančíme a okolo 3:00 jedeme na ubytování.

Odjezd domů s krátkou zastávkou v Užhorodu

1.1.2019 - úterý
V 10:00 se balíme, snídáme poslední palačinky a po zasněžené a velmi hrbolaté silnici, která spíše připomíná tankodrom vyrážíme na dlouhou cestu zpět domů. V Užhorodu se jedeme podívat na Užhorodský hrad (Ужгородський замоk) i na nádvoří, ale je hrozně vlezlé počasí a začíná se stmívat, proto se moc nezdržujeme a jedeme se postavit na hraniční přechod, kde trčíme 4 hodiny, než se dostáváme na řadu. Kontrolují nás docela důkladně. Musíme i vytáhnout batohy a otevřít je, aby se podívali dovnitř. Domů přijíždíme ve 3:00 ráno.
Autor:
Publikováno:
3. 1. 2019
FOTOGALERIE
následující >
Fotogalerie
TRASA KE STAŽENÍ: KML (GPX)
NAVŠTÍVENÁ ZEMĚ
Ukrajina
Rozloha:
603 700 km2
Počet obyvatel:
45 644 419 (76 obyvatel/km2)
Hlavní město:
Kyjev
Nejvyšší bod:
Hora Hoverla (2 061 m)
Používaný jazyk:
Ukrajinština, Ruština, Krymská tatarština
Náboženství:
pravoslavné a řeckokatolické křesťanství
Měna:
ukrajinská hřivna (UAH)
Dobrodruh
Petr Górecki
Navštívené kontinenty celkem:
6
Navštívené země celkem:
125
Počet publikací celkem:
126
Nejnavštěvovanější země: