16
Asie > Bangladéš > Bangladéš (15.11. - 2.12.2018)

Odjezd do Berlína a přelet přes Istanbul do Dhaka

15.11.2018 - čtvrtek
V podstatě odjíždíme autem z domu už 14.11. večer. Jedeme přes Polsko na letiště do Berlína Tegel. Cestou se musíme na jednom dálničním odpočívadle trochu prospat, abychom bezpečně dojeli. V Berlíně necháváme auto na bezplatném parkovišti kousek od letiště, a protože máme ještě čas, jdeme na ranní kafe a na jednu cache cestou k letišti.
V 11.05 odlétáme letadlem Turkish airlines do Istanbulu. Zde máme 3 hodiny na přestup do dalšího letadla do Dhaka. Tento let trvá 6 hodin a snažíme se jej prospat. Díky tomu, že letíme na východ, máme časový posun o 5 hodin a v 5:00 následujícího dne přistáváme.

Přílet do Dhaka a vlakem do Srimongal

16.11.2018 - pátek
V 5:00 vystupujeme z letadla na letišti v Dhace, hlavním městě Bangladéše. Musíme si vyřídit takzvaná visa on arrival. Tedy vyplnit formulář, zaplatit 51 USD za osobu a chvíli se pobavit s úředníkem. Vycházíme před letiště a bereme první tuk tuk na hlavní vlakové nádraží které je 14 km daleko. Už samotná jízda tuk tukem je zážitek. Vozítko o třech kolech se s námi prodírá ucpanou silnicí, všichni na sebe troubí a červená na křižovatce tady asi znamená 'vjeď do křižovatky rychleji'. V 6:30 vystupujeme před nádražím a víme, že vlak odjíždí v 6:30. Běžíme na nástupiště bez jízdenky a vidíme, že se vlak pomalu vzdaluje. Takže začínáme sprintovat a naskakujeme do rozjetého vlaku.
Jedeme přes 4 hodiny krajinou plnou řek a většinou rýžových polí a sever do města Shreemongal(Srimongal). Už ve vlaku zjišťujeme, jak jsou zdejší lidé milí a úslužní. Protože jsme si koupili jízdenky až ve vlaku, nemáme místo k sezení, ale musíme se tlačit spolu s dalšími lidmi v uličce. Někteří spolucestující si s námi povídají a pak se nám jeden rozhodl sehnat nějaká místa. Asi viděl, jak jsme unavení. Nakonec se mu to povedlo a to jen tak, že se obětovali dva cestující, kteří měli místenky a dobrovolně se jich pro nás vzdali. Kus cesty spíme.
Ve Shreemongal vystupujeme v 11:30 a jdeme se ubytovat do Green Leaf guesthouse. Samozřejmě je důležité hodně smlouvat. Dáváme si sprchu a za chvíli jdeme pěšky na první průzkum.
Vybíráme si túru po kolejích do NP Lawachara. Procházíme oblastí, kde se pěstuje obrovské množství čajových keřů. Tato oblast je se svou nadmořskou výškou jen 78 m nejníže položenou plantáží na Zemi. Přitom se zde vyprodukuje 60 milionů kilogramů čaje ročně. Krajina se mění a čajovníky nahrazuje vzrostlý prales. Lawachara má okružní cestu a značené stromy. Něco jako arboretum. Projít okruh trvá asi 30 minut a za tu dobu nevidíme žádná zvířata.
Zpět se vracíme po silnici kolem muzea čaje a těsně před Shreemongal se s námi dává do řeči velmi slušnou angličtinou místní hoch. Vyklubal se z něj turistický průvodce a pozval nás k sobě domů a pomáhá nám vytvořit plán na další dny. Pak nás vede do dobré a levné místní restaurace Panshi restaurant. Dáváme si rýži a k ní asi 7 mističek s různými omáčkami. Některé jsou brutálně pálivé, jiné velmi chutné. Asi nejzajímavější jsou smažené skopové dršťky na cibuli a kusy skopového masa. Po jídle se vracíme na hotel.

Cyklistika přes čajové plantáže k jezeru Madhabpur a shledání s Davidem v Dhaka

17.11.2018 - sobota
Vstáváme až v 10:00. Na ulici si kupujeme plněné smažené koule s kořením, bramborami a zeleninou a k tomu čaj. Najedení jdeme do půjčovny kol a smlouváme cenu za jedeme na sklo 40 km dlouhý okruh. Projíždíme čajovými plantážemi, kde vidíme při práci sběračky listí i proces odevzdávání vážení a nakládání do pytlů a na vůz. Pak přijíždíme jednou čajovou estate, kterých je v Bangladéši 166. To je vlastně vedení plantáže spolu se zpracovnou čaje a přilepenou vesnicí, kde žije většina pracovníků se svými rodinami. Je zde škola a v kotlících se hromadně vaří jídlo pro celou vesnici.
Nakonec přijíždíme k leknínovému jezeru Madhabpur a já nad jezero pouštím dron.
Cestou zpět vidíme, jak se orá pole bez techniky a Pavel si jde hned zkusit jaká to je dřina. Přijíždíme zpět do Shreemongal, vracíme kola a jdeme se najíst do hezké restaurace kousek od nádraží. K chlebovým plackám nan máme opět jehněčí a ještě kuřecí maso.
V 17:14 nám jede vlak zpět do Dhaka, ale opět nemáme lístky na sezení, pouze k stání. Ve 21:40 vystupujeme u letiště a snažíme se dostat dovnitř, kde nás čeká David. Není to jednoduché, protože hlídkující vojáci nás nechtějí pustit do příletové haly. Nakonec se povedlo a setkáváme se s Davidem. Také měníme další dolary a společně jdeme sníst pouliční jídlo a chytit tuk tuk (tady se tomu říká CNG) do centra města. Je po půlnoci a my se ubytováváme v hotelu Sundarban.



Old Dhaka a odplutí parníkem na jih

18.11.2018 - neděle
Z hotelu se dostáváme až po 10:00. David se musel trochu dospat. A ulici si kupujeme banány a tuk tukem se necháme odvézt do přístavu Shadar Ghat (সদরঘাট). V přístavu se ptáme na parník s příznačným jménem Rocket. Je to typ lodi, která už má 90 let a je poháněná lopatkovým kolem. Jeden člověk, ze kterého de vyklubal samozvaný průvodce, nám řadí nasednout na malou dřevěnou loďku a tou se nechat zavézt asi kilometr do přístavu Babu Bazar Boat Terminal. Loďka, kterou jedeme, je dost vratká a na řece je velmi čilý ruch. Náš lodivod pohání loď pádlem. Přistáváme přímo na boku jedné z kovových lodí, která vypadá, že toho už dost zažila. Procházíme skrz loď do další lodi atd., protože jsou k sobě přikotveny zboku, až se dostáváme na pevninu. Průvodce nás vede do kanceláře, kde si objednáváme na večer dvě kajuty. S průvodcem se loučíme, protože po nás chtěl za své služby nehorázně moc peněz a sami pokračujeme po pevnině. Hned v Babu Bazar zůstáváme v malé jídelně, kde ochutnáváme malé rybky v omáčce s rýží a plackou. Následuje prohlídka starého města.
Jdeme do komplexu ortodoxního Arménského kostela, kde jsme skrz mříž ve vysoké zdi vypuštěni ozbrojenou stráží do komplexu. Místní chlapík nás provází a plynou angličtinou vykládá o historii. Pouští nás i dovnitř kostela, kde je zajímavé to, že pro ochlazení věřících je ve stropě chrámové lodi zabudováno množství ventilátorů a místo oltáře je pouze několik obrazů. Před kostelem mám možnost proletět se s dronem.
Z křesťanského kostela jdeme rovnou do muslimské Hvězdné mešity (Tara mosjid). Tady si domlouváme dva rikši (kolo, kde za cyklistou je pohodlné sedátko pro několik pasažérů), kteří nás vezou 2 km k pevnosti Lalbagh Killa (Fort). Jelikož je nějaký svátek, pevnost je zavřená ale alespoň tuto historickou stavbu vidíme zvenčí.
Aby těch náboženských staveb nebylo málo, jdeme i do hinduistického chrámu Dhakeshwari Temple. Po prohlídce se pomalu začínáme vracet do přístavu Shadar Ghat, ale zaujal nás salón krejčí, kde si necháme vzít míry na košile a obleky. Vše zabírá docela dost času, proto ze salónu doslova vybíháme a kličkujeme, jako v nějaké počítačové hře, mezi lidmi, rikši, auty, provozy a vším tím šíleným mumrajem. Je to hon z časem, protože musíme stihnout doběhnout do přístavu a najít loď, která odplouvá v 18:30. Přístav je obrovský a ve stejnou dobu odplouvá asi 50 dalších, podobně velkých, lodí. Naši loď nacházíme 10 minut před jejím odplutím. Pak už jen relaxujeme před našimi kajutami s výhledem na ubíhající řeku, která je přes 2 km široká. Ve 21:00 nám na lodi servírují večeři a spát jdeme až o půlnoci.


Cesta parníkem, přejezd do Bagerhat

19.11.2018 - pondělí
V 8:00 nás budí lodní kuchař a na 8:30 nám v salónu první třídy prostírá snídani. Pak koukáme jak ubíhá řeka, občas zastavujeme ve vesnicích a plujeme až do 15:00, kdy má loď poslední zastávku ve vesnici Morrelganj. Ta je, bohužel, na druhé straně řeky, než odkud jedou autobusy do Bagerhatu. Nevadí, během chvilky nás veze dřevěná loďka za 5 Taka na druhou stranu. Pak jdeme asi kilometr pěšky mezi místními příbytky, rýžovými poli a vodními plochami. Po chvíli se za námi zjevuje motorka s policií a tvrdí, že je tu nebezpečno, a že nás doprovodí. Před odjezdem autobusu si stíháme dát čaj a koupit něco na jídlo.
Autobus nás veze asi 25 km do Bagerhatu. Bohužel 5 minut po příjezdu zapadá slunce a my si hledáme hotel. Ten je tu asi jediný, Al-Amin přímo u autobusového stanoviště. Cenově se nám to nepozdává a snažíme se v okolí najít ještě něco jiného, ale místo jiného hotelu si dáváme alespoň večeři a vracíme se zpět do hotelu Al-Amin.

UNESCO Mešity v Bagerhatu a Khulna

20.11.2018 - úterý
V 8:00 vycházíme z hotelu a tuk tukem jedeme do 3 km vzdáleného prvního komplexu, kde je hrobka Khan Jahan Ali Majar Jame. Je to jeden z prvních šiřitelů islámu v 15. století. U hrobky stojí stejnojmenná mešita.
Dalším tuk tukem přejíždíme k mešitě Singair a tady si necháváme na ulici dělat dobrou snídani. Omelety, čerstvé chlebové placky a čaj. Po jídle jdeme jen přes cestu a platíme vstup do komplexu Shaat Gombuj Masjid (60 Dome Mosque). Všechny tyto stavby jsou zapsány na seznamu UNESCO. V komplexu je malé muzeum s místní keramikou a hlavné obří mešita která má ve skutečnosti střechu z 81 kupolemi. I když v názvu jich propaguje jen 60. Udržovaný park okolo a klidná atmosféra přímo vybízí se na střechu mešity podívat z ptačí perspektivy. Za chvíli přichází ředitel muzea a prosím, zda bych mu fotky mohl poslat, že nikdo v Bangladéši dron nemá.
Po prohlídce nastupujeme do místního autobusu a přejíždíme do města Khulna. To už je na hranici pralesa Sundarban a u nádraží je asi 10 místních cestovek, které zajišťují 3 denní lodní výpravy do pralesa. Smlouváme, smlouváme až si domlouváme cenu, ale i tak je to darda. Je třeba vyměnit další dolary na Taka. Výlet zaplacen a půl den před námi.
Nejprve nasytíme žaludky ve specializované jídelně, kde dělají výborné dušené kozí maso s rýží. Následně jdeme zajistit nocleh v hotelu Jalico. Odpoledne se pak procházíme v místních uličkách, ochutnáváme místní jídlo, pití (nealko) si dáváme ve střešní kavárně nad městem a máme za úkol sehnat na loď nějaký alkohol. V této zemi je to úkol téměř nadlidský. Daří se nám dostat do soukromého klubu Khulna Club a za brutálních 4500 Taka (asi 55USD) kupujeme litr whisky.

Lodí do NP Sundarban

21.11.2018 - středa

Vstáváme ještě za tmy. Tedy v 6:00. V hotelu máme v ceně snídani, kterou nám přináší v 6:30 na pokoj. V 7:00 máme být v přístavu. A to taky jsme. Nastupujeme na starou loď, která má nízké stropy, takže máme za chvíli otlučenou hlavu a čekáme na odjezd.
Dříve, než loď vyplouvá, servírují také snídani. Pak vyplouváme do Bengálského zálivu, kde se rozkládá rozlehlý národní park Sundarban. Jsou to vesměs mokřady s mangrovými lesy a prý tu žije spousta zvěře. Po obědě servírovaném také na lodi vystupujeme u Forest station na břeh a jdeme se projít po dřevěném chodníku mezi mangrovníky. Protože jde celá loď, což je 68 lidí, tak žádná zvířata nemáme šanci vidět. Na řece kotví takových lodí s malými kajutami několik. Je vidět, že je to business a jezdí sem mraky lidí.
Lodí pokračujeme dále spletí říčních toků až do noci. My už jen relaxujeme.

Sundarban a Shanaton festival na jihu Bangladéše ve vesnici Dublar Char

22.11.2018 - čtvrtek Musíme vstávat v 5:45, protože v 6:00 nás odváží na menší lodi na břeh do NP Sundarban do oblasti Kotka. Procházíme se skrze mangrovníky a máme možnost pozorovat jelínky a divoké prase. Po tygrovi bengalském ani stopa. Lodí následně jedeme až do 20:00 na nejjižnější místo do rybářské vesnice Dublar Char. Opět jsme odvezeni na břeh a jdeme po pláži asi 3 km stejně jako další stovky lidí z desítek lodí kotvících kolem nás. Dnes se zde totiž koná festival Shanaton.
Vesnice je celá cítit sušenými rybami, kterých se všude suší neuvěřitelné množství. Škoda, že je tma a sušáky skoro není vidět. Na festival, který ale vypadá spíše jako naše pouť s cetkami přicházíme ve 22:00. Celou dobu s námi jde ozbrojený doprovod dvou strážců a každou chvíli se s námi někdo fotí a třese rukou. Ona pro ně fotka s bělochem znamená zvýšení společenského statusu. Na focení s námi se chvílemi tvoří fronty. Bohužel ani na tak odlehlém místě se nedá koupit nic k pití, takže jen procházíme a koukáme. Kupuji si tady tradiční bangladéšský hudební nástroj Ektaru. Z pevniny se nás snaží dostat kolem půlnoci, ale lodivod zaparkoval loď v místě, kde díky odlivu, uvízla v bahně. Vyprostit ji trvá asi hodinu. Povedlo se to, protože se někteří pasažéři obětovali a naskákali do bahna a loď vytlačili. Nakonec jsme zpět na lodi až ve 2 ráno.

Heron point, plavba zpět do Khulna a autobusem do Barisal

23.11.2108 - pátek
V 6:00 nás vezou opět loďkou na pevninu v nejjižnější části NP Sundarban na Heron point. Je to malá vesnička, kde žijí strážci parku a zřejmě zde mají dočasnou věznici pro pytláky, protože vidíme eskortovat vězně na loď. Jsou k sobě provázání provazem kolem pasu. Jinak tu nic moc zajímavého k vidění není. Naloďujeme se a až do 18:00 plujeme zpět do Khulny.
V Khulna baru doplňujeme zásobu alkoholu, protože je třeba dezinfikovat (kupujeme si místní vodku, která má 75%) a jedeme na autobusové nádraží. Je 19:00 a autobus do Barisal odjíždí až ve 21:00, proto se jdeme najíst a zbytek času sledujeme místní, jak hrají hru podobnou billiardu, jen s tím, že se to hraje na naleštěné dřevěné desce a místo tága se používá malý plastový puk.
Autobus jede jak šílený. Sedíme až vzadu a na každém výmolu vylétáme do vzduchu. Tato jízda trvá až si půlnoci. Přímo u autobusového nádraží si smlouváme hotel.

Plovoucí rýžové trhy v Banaripara, vodní vesničky Kuriana Bazar a Bhimruli Bazar a přes Barisal do Faridpur autobusem

24.11.2018 - sobota
Vstáváme v 7:00 a tuk tuk nás veze na severní autobusové nádraží odkud jedeme do vesničky Banaripara. Malá vesnička, kde připlouvají na loďkách lokální zemědělci a přímo na vodě prodávají neloupanou rýži. Tuk tukem pak přejíždíme 4 km jižněji kolem vodních kanálů a polí do vesnice Kuriana Bazar. Do října se tady na vodě obchoduje guava. Teď je tu klid. To je věc, která v Bangladéši není skoro nikde. Spousta zeleně a vody, sem tam nějaká loďka plující na hladině, cihlové stezky podél vodních kanálů. Idylka. Po procházce kolem vody přejíždíme do další vesničky Bhimruli Bazar. I tady bývá trh s guavou, ale opět nic. Tak sedáme do minibusu a jedeme zpět do Barisal.
V Barisal máme jasný úkol. Musíme vyměnit, nebo vybrat peníze. Je sobota a to mají ba ký zavřeno, ale ve druhém bankomatu se daří něco vybrat. Pak už nás čeká 120 km cesta autobusem na sever do města Faridpur. Cesta je dlouhá, protože cesty nejsou nic moc. Faridpur je pro nás jen přestupním místem do města Daulatdia. Sem přijíždíme chvíli po setmění. V jedné části u nádraží se nachází spletitá soustava uliček, která žije vlastním životem a je zde největší koncentrace prostitutek na světě. Údajně jich tady pracuje až 1800. Bangladéš je jedna z mála muslimských zemí, kde je prostituce legální. Hned u autobusu potkáváme klučinu, který se pasuje na našeho průvodce a vede nás do středu dění. Bohužel místní hlídač nás nechce pustit bez policejního doprovodu. Co se dá dělat. Jedeme asi 10 km na policejní stanici, kde nám trvá asi 30 minut domluvit si jednoho policistu, aby šel s námi. Opravdu je tu vše. Lidé se baví, holek různého věku a vzezření je tu také hodně, ale samozřejmě se zde nachází i pochybná individua, která jsou neustále odháněna naším doprovodem. V ghetu trávíme asi 20 minut, což stačí na to si udělat představu. Policista nás následně vede na autobus do Dhaky.
Skoro hodinu trvá dostat se na trajekt přes řeku Padma, která má v tomto místě skoro 3 km na šířku. Než dorazíme do Dhaka a tuk tukem přejedeme do nám již známého hotelu Sundarban, je opět 1:30 ráno.

Parlament v Dhaka, návštěva krejčího a přejezd do Chittagong

25.11.2018 - neděle
Potřebovali jsme se vyspat. Proto z hotelu odcházíme do ulic Dhaky až v 10:00. Jedeme k netradičně architektonicky řešené budově parlamentu. Přes první strážní budku se dostáváme do komplexu s obřími schody a cihlový-betonovou budovou. Bohužel ani po dvou hodinách čekání a přemlouvání nás do parlamentu nechtějí pustit. Tak si alespoň procházíme komplex budov a vystoupáme na obří schodiště s Bangladéšskou vlajkou na vrcholu a výhledem na parlament a vodní plochu do které je tato stavba celá zasazena. Hned na nás nabíhá strážný, že tu nemáme co dělat.
Venku z komplexu parlamentu si objednáváme na ulici čerstvě nakrájený ananas se solí a chilli a čerstvý kokos. Po tomto zdravém obědě jedeme tuk tukem k Lalbagh Killa a jdeme na thajskou polévku a následně ke krejčímu kde jsme si nechávali před pár dny ušít košile. Košile jsou připraveny a jsou hezké, proto objednáváme další.
Tuk tukem se proplétáme na autobus, kterým do půlnoci jedeme do města Chittagong.
Vystupujeme ve druhém největším městě Bangladeše a teprve zjišťujeme, že místo, které nás zajímá jsme v podstatě přejeli o 20 km. Minibusy se vracíme zpět a hledáme ubytování. Protože v noci toho tolik nejezdí, zabírá nám to další 2 hodiny.

Obří šrotiště zaoceánských lodí Joramtol a Cox's Bazar

26.11.2018 - pondělí
V 8:00 jedeme posledních pár kilometrů do městečka Joramtol, které funguje jako světové šrotiště obrovských lodí. Ručně se tady postupně demontují a řežou lodě kam jen oko dohledné. Nejprve se jdeme podívat na betonové molo odkud jsou tyto pohřebiště vidět. Přímo na molu si pronajímáme loďku, která s námi pluje kolem pobřeží, ať si uděláme představu jaký to je bussiness.
Pak se snažíme že břehu dostat i přímo do nějaké společnosti, která lodě remontuje. Je to fakt problém a strážci jsou neoblomní. Asi na osmý pokus jsme vpuštěni do jedné demontárny pod podmínkou, že nesmíme fotit. Vidíme na kostre lodi makat spousty lidí a dole na břehu stohy lahví s technickými plyny na řezání železa. A bagry, které místo lžíc mají magnety a šrot nakládají na náklaďáky. Jedná továrna zvládne rozebrat velký tanker během 6-8 měsíců.
Vracíme se do Chittagong (5,2 mil. obyvatel) a ve 13:00 vyjíždíme autobusem do města Cox's bazar (52 000 obyvatel). Ono to není tak daleko, ale cesta je hodně ucpaná a dvakrát zastavujeme na jídlo. Do Cox's Bazaru přijíždíme až v 19:00.
Chvíli trvá, než si najdeme vyhovující hotel. Protože v tomto místě je hotelů mraky. Pro Bangladéšany je tohle asi jako Miami Beach pro Američany. Pláž Cox je nejdelší přírodní nepřerušená pláž na světě a měří 125 km. Ale dnes pláž už nevidíme, protože je tma. Vybíráme si hotel Media International skoro u moře v klidné ulici a jedeme se tuk tukem navečeřet a najít prodejce alkoholu. I s tím nám pomáhá řidič tuk tuku.

Pláž Cox's a utečenecký tábor Kutupalong Refugee Camp

27.11.2018 - úterý
V hotelu máme i bufetovou snídani. Dnes nespěcháme. Pláž Cox máme asi 100 metrů od hotelu a po jídle se na ni jdeme podívat. Je to tu jako v nějakém přímořském letovisku. I se na vodě někdo prohání na vodním skútru. Jen s tím rozdílem, že všichni na pláži, na plážových lehátkách i ve vodě jsou plně oblečení. A to je 30°C ve stínu.
Ve 12:00 jedeme malým autobusem 30 km na jih do oblasti utečeneckého tábora Kutupalong Refugee Camp. Jedná se o největší utečenecký tábor na světě, kde žije přes 1/2 milionu utečenců z bývalé Barmy (dnešního Myanmaru) z etnika Rohingů, kteří sem od roku 1991 prchali před barmskou vojenskou operací Pyi Thaya (operace čistý národ). Prostě se rozhodli, že toto etnikum neuznávají jako původní, i když žijí na území Myanmaru minimálně od 8. století a začali je persekuovat, vraždit a mučit. Poslední vlna uprchlíků sem dorazila teprve v srpnu 2018, kdy opět Barmští vojáci zaútočili a pozabíjeli nejméně 3000 lidí z tohoto etnika. Tento tábor podporují vlády mnoha států na místě působí vice než 2000 terénních pracovníků a doktorů.
Jdeme směrem do tohoto tábora do jedné z uliček vedoucích dovnitř, ale po chvíli jsme zastaveni místní policií. Opisují si naše doklady a posílají nás do jedné kanceláře, kde si vyřizujeme povolení k vstupu (oficiální povolení se vydává jen v Cox bazaru, ale na to nemáme čas). Povedlo se a můžeme jít dovnitř.
Je vidět, že tábor tady stojí již dlouhou dobu. Jsou tu vybudované stezky, schodiště, bambusové mosty a přístřešky, které jsou stavěny rychle, levně a efektivně. Bambusové tyče a napnutá pytlovina, kterou dodaly humanitární organizace. Střecha z igelitu, nebo vlnitého plechu. Ale jinak jsou tu zbudovány latríny, kanalizace včetně kořenové čističky, školy a v okolí je několik polních nemocnic. Děti jsou usměvavé a milé a všude nás zdraví. Je vidět, že zde panuje řád. Kdo chce si tu může i přivydělat. Jsou zde obchůdky a samozřejmě výdejny potravin, čistících prostředků i oděvů na lístky. Obydlí jsou roztažená po místních kopečcích všude kam jen oko dohlédne. David si s dětmi i chvíli hraje badminton, čímž u dětí vyvolává nadšené veselí. Všichni mají radost, že nás tu vidí, prostě proto, že vidí, že se o ně někdo zajímá. V táboře jsme až do 16:00 do kdy nám platí oficiální povolení.
Zpět do Cox's Bazaru jedeme část cesty na korbě minibusu, protože uvnitř je plno. Díky všudypřítomným zácpám přijíždíme až za tmy. Jdeme se najíst do stejné hospody jako předešlý večer a jdeme na hotel.

Přejezd na ostrov St. Martin a pláž

28.11.2018 - středa
V hotelu nám říkali, že máme u recepce čekat už ve 4:30. Tak čekáme. Bohužel, autobus přijíždí až v 5:20 a je prázdný. Takže se ještě zastavujeme do několika dalších hotelů a následně už jedeme do přístavu Keary Sindbad severně od města Teknaf. Nasedáme na stejnojmennou loď a jedeme asi 3 hodiny naprosto neskutečně přetíženou lodí na ostrov Saint Martin. Jedná se o místo, kde jezdí na dovolenou spousta místních. Moře je tady, v porovnání s pevninou, čisté, písčité pláže lemují palmy a je to jediný korálový ostrov u Bangladéše. Hned v přístavu si vybíráme v jednom z mnoha stánků rybu, která se nám líbí a za chvíli ji už máme připravenou s rýží a zeleninou. Ostrov je tak malý, že se všude dá dojít pěšky, nebo se nechat svézt rikšou. My jedeme na West Beach a procházíme pár ubytování, než si vybíráme chatičku kousek od pláže. Zbytek dne relaxujeme u vody nebo ve stínu palem, popíjíme kokosové mléko přímo z kokosu a říznuté rumem. Ten jsme si dovezli z pevniny, protože na ostrově alkohol nemají. Večer si vybíráme čerstvou velkou korálovou rybu, kterou nám dělají na grilu a David si objednal půl kuřete. Za chvíli vidíme, jak jednomu kuřeti sekají hlavu. Holt, má to naprosto čerstvé. Jídlo je vynikající, nad hlavami nám svítí neuvěřitelně silně obrovské množství hvězd a posloucháme šplouchání blízkého moře. Prostě poprvé relax.

Cyklistika kolem ostrova Saint Martin a přesun do Cox's Bazar

29.11.2018 - čtvrtek
V 9:00 se jdeme poprvé namočit do moře a následně si najít místo, kde nám dělají omelety a chlebové placky. Po jídle si na pláži dopřáváme čaj a koupání. V 11:30 jdeme z hotelu do přístavu a půjčujeme si kola. No, kola. Spíše takové malé vergly bez přehazovačky a prakticky bez brzd. Ale svůj účel plní. Po pláži a písčitých cestičkách objíždíme celý ostrov. Skoro 11 km. Některá zákoutí s rybářskými loděmi jsou velmi malebná.
Po příjezdu do přístavu si jdeme koupit lístky na katamaran, tedy rychlou loď. Máme štěstí. Kupujeme poslední 3 lístky. Je hodina do odjezdu a čas oběda. Dáváme si opět rybu s rýží a k tomu místní specialitu. Sušené ryby se zeleninou ve velmi chutné kombinaci. Katamaran Green Line jede jen 2 hodiny do přístavu u města Teknaf a pak jedeme autobusem zpět do Cox's Bazar.
I když řidič jede jak drak a předjíždí i v místech, kde se nevejde, tak jsme v Cox's Bazaru až po 21:00. Ubytováváme se v příjemném hotelu Regal Palace a hned jdeme na ulici New Sea Beach road, kde krom trhu s cetkami po obou stranách, které přivážejí převážně z Myanmaru je spousta hospůdek, kde mají vystavené čerstvé ryby a mořské plody. Dáváme si celého tuňáka na grilu, který má něco přes kilo a k tomu menšího humra a smaženou chobotnici. Vše nám výborně připravují a opravdu si pochutnáváme.

Přelet do Dhaky a jízda na vlaku do Joydebpur

30.11.2018 - pátek
Nejdříve si jdeme zaplavat do moře na pláž Cox's. Po koupeli si jdeme užít dobrou snídani v našem hotelu a necháváme se vézt tuk tukem na letiště odkud nám ve 12:00 letí celkem malé vrtulové letadlo do Dhaky.
Na nádraží před letištěm si kupujeme jízdenky a čekáme na vlak ve 14:30 do Joydebpuru(Gazipuru). Vlak přijíždí totálně narvaný lidmi a lidé sedí i na lokomotivně a na střeše vlaku. To nás inspiruje a lezeme mezi vagóny také na střechu. Jízda je to rozhodně pohodlnější než uvnitř nacpaný jak sardinka. Je vidět, že na střeše vlaku je normální život a dokonce tu chodí prodavači s jídlem.
V Joydebpuru nás drožka veze k starému hinduistickému chrámu Joydebpur Shiv Mandir. Tady žádná cestovka nejezdí, ale je to škoda. Chrám je hodně hezký. Snažíme se najít ještě královský dům, kde má být údajně 364 místností, ale je už předělaný na kanceláře a zanedbaný, takže návštěva nestojí za nic. Do Dhaky už jedeme samozřejmě na střeše, kde se jezdí zadarmo bez jízdenky.
Vystupujeme na zastávce, která je jen kilometr od našeho známého hotelu Sundaban a kde se opět ubytováváme na poslední dvě noci.

Toulání Dhakou

1.12.2018 - sobota
Ráno začínáme den tím, že si na ulici dáváme čerstvě vymačkanou šťávu z cukrové třtiny. Pak záměrně jdeme pěšky, protože hledáme místo, kde se můžeme nasnídat. Cestou míjíme trh se zeleninou, kde jsou krásně naskládané jednotlivé druhy zeleniny. To by se naši obchodníci měli učit. Kousek dále je řeznictví, kde jsou přivázána i živá zvířata pro případ, že by dnes poptávka byla vyšší. Konečně nacházíme někoho, kdo nám udělá z čerstvých vajec a zeleniny omeletu a k tomu chlebovou placku.
Najedení jedeme zkontrolovat naše věci v krejčovské dílně a pokračujeme dále až k přístavu, kde malou motorovou lodí jedeme na západ do čtvrti, de se vyrábí na relativně primitivních strojích kastroly a hrnce. Pa chvíli jedeme zpět na východ a procházíme se starým městem. Zaujal nás 200 let starý katolický kostel Sv. Tomáše, kde nás kněz provází a dokonce pro nás rozezní zvon. Vedle kostela stojí stará cihlová vodárenská vež Victoria Park Water Tank.
Kousek dál se jdeme podívat do historické Univerzity of Dhaka. Je sice sobota, ale žáci se učí a skládají zkoušky, promenádují se po campusu. Budovy jsou staré z červených cihel, koloniální s orientálním nádechem. Stavěli to tady ještě v době, kdy tu vládla Anglie. Jdeme se podívat i dovnitř. Schodiště jsou dřevěná a vyřezávaná. Ale vše působí hodně špinavým a zanedbaným dojmem. Vracíme se do starého města a procházíme ty nejmenší uličky. Nakukujeme do různých dveří a vidíme jak se vyrábí různé plastové odlitky, jak se vyrábí strečová fólie a podobně. Vše na jednoduchých strojích v prostorách menších, než je garáž. Posledním místem před odjezdem na hotel, které navštěvujeme je holičství a kadeřnictví. A všichni tři se necháváme oholit a kluci i ostříhat.

Český honorární konzulát, prohlídka parlamentu, odlov jediné Bangladéšské cache, vyzvednutí věcí u krejčího a odlet do Istanbulu

2.12.2018 – neděle
Martyrium z tím, že se chceme dostat dovnitř bangladéšského parlamentu nevdáváme. Ani po 14 dnech, kdy jsme posílali oficiální žádost, nemáme potvrzení. Je sice neděle, ale tady je klasický pracovní den. Honorární konzulát České republiky máme hned u hotelu, takže jdeme zatlačit i z této strany. Konzul sice nebyl přítomný, protože pendluje mezi New Delhi a Dhakou, ale byl přítomný zástupce. Někomu z konzulátu jsme přeposlali naše údaje, ten zatelefonoval do parlamentu a naše žádosti schválili.
Neztrácíme čas a tuk tukem jedeme do parlamentu. Sice chvíli čekáme, ale nakonec jsme vpuštěni dovnitř a průvodce nás provází všemi prostorami od největší knihovny v zemi, přes zasedací sál, kolem kanceláří premiéra i ministrů a dostáváme celkem podrobný výklad o tom kdo kde sedí při zasedáních i kudy chodí prezident a podobně. Nevýhodou je, že do budovy nás pouštějí bez jakéhokoli zařízení umožňující pořizovat fotografie. Takže pouze osobní postřehy. Budovu navrhoval Luis Khan a začala se stavět v ještě v době, kdy Bangladéš byl součástí Pákistánu. A v době občanské války byla stavba pozastavena, takže to trvalo skoro 30 let, než se budova dokončila. Je celá z litého betonu a jsou používány základní geometrické tvary. David, jako architekt si prohlídku, trvající více, než hodinu, užil.
Z parlamentu jedeme do oblasti ambasád, kde v této rezidenční čtvrti v Holandském tenisovém klubu v baru mají aktuálně jedinou dostupnou cache v celém Bangladéši. Kontrola, aby se člověk dostal dovnitř je přísnější, než na letišti, ale nakonec jsem se do cache zapsal a můžeme jet opět do starého města, kde už nás čekají ušité obleky, košile, kde si dáváme poslední grilovaná kuřata v místním pálivém ale chuťově výborném koření s chlebovou plackou, které tady říkají „ruti“.
Skoro 4 hodiny před odletem našeho letadla nasedáme do tuk tuku (místně CNG – čti: sí en dží) a neuvěřitelnou zácpou, kterou jsme tady ještě tak příšernou nezažili, se prodíráme na letiště. Těch 14 km jedeme přes dvě hodiny! Ještě u nádraží před letištěm utrácíme poslední zbytky peněz za zbytnosti a jdeme k terminálu. Před budovou je asi půl kilometrů dlouhá fronta lidí čekajících na vpuštění dovnitř. Po jednom je pomalu kontrolují bezpečnostním rámem. Tak tohle nedáme! Pokud bychom měli tohle čekat, tak nám letadlo zaručeně uletí. Jdeme přímo ke vchodu a voják říká, že jasně že nás pustí, ale musíme zaplatit. Vytahujeme posledních 100 Taka a ten, že musíme zaplatit alespoň 500. Normálně bychom tomu vyděrači nic nedali, ale protože reálně hrozí, že nám to letadlo uletí, vrážíme mu do ruky 5 USD a už jsme uvnitř terminálu.
Ve 22:35 odlétáme Turkish airlines přes noc do Istanbulu.
Autor:
Publikováno:
4. 12. 2018
FOTOGALERIE
následující >
Fotogalerie
TRASA KE STAŽENÍ: KML (GPX)
NAVŠTÍVENÁ ZEMĚ
Bangladéš
Rozloha:
144 000 km2
Počet obyvatel:
162 221 000 (1127 obyvatel/km2)
Hlavní město:
Dháka
Nejvyšší bod:
Mowdok (1 052 m)
Používaný jazyk:
Bengálština, Angličtina
Náboženství:
muslimové 83%, hinduisté 16%, jiní 1%
Měna:
bangladéšská taka (BDT)
Dobrodruh
Petr Górecki
Navštívené kontinenty celkem:
6
Navštívené země celkem:
125
Počet publikací celkem:
124
Nejnavštěvovanější země: